Jak vyhlásit nezávislý stát

Silnou stránkou nové teorie práva národů na sebeurčení profesorky Mileny Steriové je realistický přístup a důraz na roli supervelmocí při vzniku nových států. Slabinou pak absence motivace a zájmů států garantujících nezávislost odtržených regionů.

Martin Riegl 26.8.2015
Milena Steriová, The Right to Self-Determination under International Law:... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milena Steriová, The Right to Self-Determination under International Law:... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Milena Steriová, The Right to Self-Determination under International Law:...

Kniha The Right to Self-Determination under International Law: „selfistans“, Secession, and the Rule of the Great Powers (Právo na sebeurčení v mezinárodním právu: „selfistány“, odtržení a vláda velmocí) americké profesorky práva Mileny Steriové z Cleveland-Marshallovy právnické fakulty navazuje na její článek z roku 2009 zveřejněný v časopise Minnesota Journal of International Law a rozvíjí její politickou teorii sebeurčení národů.

V současnosti jde o problém bezpečnosti nejen Evropy, ale i celého mezinárodního společenství, jenž se týká dosud nezodpovězené otázky, který národ a za jakých podmínek má právo vyhlásit nezávislý stát. Tato otázka získala po konci studené války nový obsah, protože velmoci jsou ochotnější k normativnímu postoji v mezinárodních vztazích než v případě snahy Východního Timoru a Západní Sahary o nezávislost v polovině sedmdesátých let 20. století.

Klíčové pojmy

Kniha je rozdělena do dvou částí, přičemž první, teoretická, má pět kapitol. V nich se Steriová zabývá historií práva na sebeurčení, rozdílem mezi právem na vnitřní a vnější sebeurčení – právo na autonomii v rámci státu, respektive na vyhlášení nezávislého státu – či nedávnými aplikacemi práva na sebeurčení. Navzdory tomu začíná starým sporem o Ålandy – autonomní provincií Finska, kde žije švédsky hovořící populace, která po první světové války usilovala o nezávislost –, jenž do značné míry stanovil postoj mezinárodního společenství k právu na vnitřní a vnější sebeurčení.

Milena Steriová se také věnuje klíčovým pojmům, jako je státnost, mezinárodní uznání, suverenita a intervence, respektive jejich vztahu k sebeurčení

Steriová se v této části knihy také věnuje klíčovým pojmům, jako je státnost, mezinárodní uznání, suverenita a intervence, respektive jejich vztahu k sebeurčení, představuje svou politickou teorii sebeurčení založenou na „vládě velmocí“ a analyzuje judikaturu Mezinárodního soudního dvora v Haagu v případě úspěšných i neúspěšných odtržení – například spor Portugalska a Austrálie o Východní Timor, legalitu nezávislosti Kosova, spor Gruzie a Ruska, Západní Saharu a zeď mezi Izraelem a Palestinou.

Na judikatuře týkající se Východního Timoru a Kosova Steriová ukazuje, proč se několikrát nevyužila šance definovat mezinárodně-právní rámec pro legitimní a legální požadavky na vnější sebeurčení mimo kontext dekolonizace.

Čtyři kritéria

Ve druhé části Steriová rozebírá případy – Východního Timoru, Kosova, Čečenska, Gruzie a Jižního Súdánu – úspěšných i neúspěšných teritoriálních požadavků na mezinárodní uznání. A ukazuje i regionální rozměr problému, kdy se pravidla pro přijetí požadavků na státní nezávislost mohou výrazně lišit.

Nejdůležitějším kritériem je dokázat, že vnější hráči (včetně velmocí) považují požadavky na nezávislost za legitimní a jsou připraveni uznat nezávislý stát

Hlavním přínosem Steriové jsou teorie, jež lépe vysvětlují fragmentaci politického prostoru než dosavadní právní teorie odtržení. Zatímco normativní teorie se zaměřovaly především na politicko-filozofické podmínky (ne)ospravedlňující požadavky na odtržení – demokratické volby, právo na národní sebeurčení a tlak centrální vlády –, Steriová se zabývá geopolitickými vlivy, jež jsou příčinou úspěchu, nebo neúspěchu požadavků na nezávislost. Klíčové jsou podle ní čtyři kritéria.

  • Prvním je povinnost národa usilujícího o nezávislost dokázat, že jeho příslušníci byli vystaveni útlaku ze strany centrální vlády.
  • Druhým je efektivnost, kdy skupina, jež usiluje o nezávislost, musí prokázat slabost centrální vlády vůči regionu, jenž chce nezávislost, respektive vůči velmocím, které nezávislost tohoto území prosazují proti její vůli.
  • Třetím je mezinárodní správa území usilujícího o nezávislost, což tomuto společenství umožňuje zasahovat do vnitřních záležitostí státu vystavenému odtržení.
  • Čtvrtým a nejdůležitějším kritériem je dokázat, že vnější hráči (včetně velmocí) považují požadavky na nezávislost za legitimní a jsou připraveni uznat nezávislý stát. Velmoci rozhodují, který selfistán (pojem indicko-britského spisovatele Salmana Rushdieho) neboli odtržená entita se zařadí do klubu suverénních států.

Suverénní státy

Steriová stanovuje tři kategorie mezinárodních hráčů. Do první, exkluzivní skupiny patří státy s vůdčím postavením ve světovém řádu a privilegovaným postavením v mezinárodních institucích včetně stálého křesla v Radě bezpečnosti OSN, Světové obchodní organizaci, Mezinárodním měnovém fondu či v regionálních organizacích, jako je Evropská unie – USA, Sovětský svaz (dnes Ruská federace), Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Čína a India.

Proč se Moskvou podporované národní entity nedokázaly na mezinárodní scéně etablovat jako suverénní státy?

Druhou a třetí skupinu států představují jaderné mocnosti Izrael a Pákistán a „nepřátelské“ státy (rogue states) Sýrie, Írán, Severní Korea a Afghánistán, a to kvůli jejich nepředvídatelnému chování a ochotě riskovat následky svého jednání včetně mezinárodní izolace. Podle Steriové není třeba přesně vymezovat status supervelmoci, a proto se věnuje jen osmi zmíněným státům, přičemž opomíjí Indii, jejíž postoj však byl klíčový při vyhlášení Východního Pákistánu a jeho mezinárodního uznání v roce 1971, čímž se však Indie zařazuje mezi supervelmoci.

Silnou stránkou nové teorie práva na sebeurčení národů Steriové je realistický přístup a důraz na roli supervelmocí při vzniku nových států. Slabinou pak absence motivace a zájmů států garantujících nezávislost odtržených regionů. Taková analýza by totiž například mohla vysvětlit, proč se Moskvou podporované národní entity nedokázaly na mezinárodní scéně etablovat jako suverénní státy. Tato jejich situace nevyplývá pouze z kombinace kritéria efektivnosti a normativních teorií odtržení, ale i z neschopnosti Ruska přesvědčit ostatní supervelmocí o oprávněnosti svého postupu v rámci daného regionu.

The Right to Self-Determination under International Law: „selfistans“, Secession, and the Rule of the Great Powers

Právo na sebeurčení v mezinárodním právu: „selfistány“, odtržení a vláda velmocí

AUTOR: Milena Steriová

VYDAL: Routledge 2013

ROZSAH: 206 stran