Jak vychovávat dítě, aby se stalo dobrým člověkem

Jen dítě vychované v milující rodině se může pokusit o všechna dobrodružství, jež mu svět nabídne. Naučí-li se přijímat realitu, byla jeho výchova úspěšná. Důsledkem neúspěšné výchovy jsou děti, které nejsou odpovědné za svůj život ani za společnost, v níž žijí.

Chantal Delsolová, Un personnage d’aventure: Petite philosophie de l’enfance. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chantal Delsolová, Un personnage d’aventure: Petite philosophie de l’enfance. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Chantal Delsolová, Un personnage d’aventure: Petite philosophie de l’enfance.

Francouzská filozofka Chantal Delsolová ve své knize Un personnage d’aventure: Petite philosophie de l’enfance (Dobrodružná postava. Malá filozofie dětství) otvírá dnes opomíjené téma výchovy dětí. Přitom výchova dobrého člověka tvořila základ antické filozofie. Západní civilizace se sice potýká se ztrátou smyslu, ale je naivní si myslet, že ji vyřeší ti, co ji způsobili, naopak ji možná ještě zvětší.

Snadná řešení neexistují a jedním z nich by mohla být nová generace. To však platí, jen pokud bude dobře vychovaná, aby dokázala čelit současným výzvám, jako je technologický pokrok či informační technologie. Delsolová se snaží najít recept na úspěšnou výchovu.

Otevřená budoucnost

Delsolová na začátku uvádí francouzského filozofa a spisovatele Gastona Bachelarda (1884–1962), podle něhož v každém dospělém dřímá dítě. Nejde o výzvu k infantilitě, ale o připomenutí, že dětství ovlivňuje celý život. Pokud bylo špatné, neseme neustále následky, a bylo-li dobré, pomáhá překonávat beznaděj a skepsi. Proto je zásadní otázka: Jak vychovat dobrého člověka?

V západní civilizaci je dětství považované za dobu zranitelnosti, zatímco dospělost za naplnění prométheovské touhy být bohem. Dětství je jejím protikladem, protože dítě je pokorné, když si uvědomuje svou zranitelnosti. Narození dítěte obsahuje tajemství, protože má před sebou otevřenou budoucnost.

V západní civilizaci je dětství považované za dobu zranitelnosti, zatímco dospělost za naplnění prométheovské touhy být bohem. Dětství je jejím protikladem, protože dítě je pokorné, když si uvědomuje svou zranitelnosti. Narození dítěte obsahuje tajemství, protože má před sebou otevřenou budoucnost. Kojenec je vydán napospas svým rodičům, je na nich naprosto závislý a neustále ho ohrožuje smrt.

Rakouský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) považuje tuto skutečnosti za začátek potřeby být milován. Podle Delsolové je však třeba jít v této interpretaci mnohem dál – dítě nemá potřebu lásky jen proto, že má žízeň a hlad, ale i kvůli uznání za jedinečnou bytost. Tato potřeba odpovídá mateřské lásce.

Dítě musí milovat své rodiče, ať jsou jacíkoliv. Jen dítě vychované v milující rodině se může pokusit o všechna dobrodružství, jež mu svět nabídne. Tato prvotní láska dává dítěti elán čelit všem obtížím. Nedostatek lásky v dětství vede k poškození dítěte.

Láska a chaos nejistoty

Tuto zkušenost Delsolová ukazuje na režimu rumunského diktátora Nicolae Ceaușeska (1918–1989). Ten se rozhodl, že každá rodina musí mít minimálně pět dětí, přičemž jedním z důsledků tohoto sociálního inženýrství byly přeplněné sirotčince – sto až 150 tisíc dětí žilo ve špíně, hladu a často připoutaných k posteli, především bez lásky ošetřujících. Po pádu tohoto režimu na Západě vznikla iniciativa, které usilovala, aby tyto děti adoptovaly bezdětné páry. Tato snaha však byla neúspěšná – děti nebyly schopné vztahů.

Láska chrání dítě nejen před smrti nebo zraněním, ale především před chaosem nejistoty. Dítě je v této situaci, protože jeho vývoj je otevřený, a tudíž nejistý, nemá přesně daný vztah ke světu, jasně definovanou roli. Tyto dveře mu otvírá láska a zkušenost s ní.

Láska chrání dítě nejen před smrti nebo zraněním, ale především před chaosem nejistoty. Dítě je v této situaci, protože jeho vývoj je otevřený, a tudíž nejistý, nemá přesně daný vztah ke světu, jasně definovanou roli. Tyto dveře mu otvírá láska a zkušenost s ní. Přirozené a normální je mít z chaosu strach a vyhýbat se mu. Německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) varuje před lidmi, kterým se chaos líbí.

Dnešní touha po rovnosti vytváří chaos, s nímž se dítě vyrovnává zvládnutím řeči. To mu umožňuje pochopit svět – učením se věci pojmenovávat, objevuje jejich smysl. Jazyk poskytuje únik z chaosu. Současná výchova se opírá o chybný předpoklad, že je třeba nepředávat víru ani světonázor, ale počkat, až dítě dospěje a svobodně se rozhodne, čemu uvěří, a bude považovat za důležité. Dítě však nevyrůstá ve vzduchoprázdnu. Pokud by tento předpoklad platil, dítě by se nemělo učit žádný jazyk, protože až dospěje, vybere si ten mateřský.

Doprovod na jedinečné cestě

Výchova má směřovat k předání lásky ke kultuře, ve které je dítě vychovávané, a její podstatou je vzbudit o ni zájem. Rodiče však potřebují za dnešní relativizace odvahu k předávání této kulturu. Pokud ji nemají, svět pro dítě bude postrádat smysl, protože v něm nebude vidět budoucnost. Aby si dokázalo dobře vybrat, musí umět svůj mateřský jazyk, přijmout rodinné prostředí, ve kterém vyrůstá, a způsob života rodičů. Tato volba předpokládá schopnost různých řešení, což vyžaduje znalost kultury a zvyků.

Naučit dítě žít neznamená zahrnout ho penězi, protože přinášejí svobodu. Dobrá výchova spočívá v předání dobrého způsobu života. Vychovávající by měl předložit dítěti argumenty pro dobrý způsob života a zároveň jej žít a doprovázet ho na jedinečné cestě.

Naučit dítě žít neznamená zahrnout ho penězi, protože přinášejí svobodu. Dobrá výchova spočívá v předání dobrého způsobu života. Vychovávající by měl předložit dítěti argumenty pro dobrý způsob života a zároveň jej žít a doprovázet ho na jedinečné cestě. Delsolová v této souvislosti připomíná péči o duši českého filozofa Jana Patočky (1907–1977), jež v první řadě neznamená rozvoj osobnosti, ale schopnost poznat pravdu. Podle Delsolové jde o výchovu ke konečnosti života a k sebevědomí, že poznat pravdu je možné.

Důležitým krokem ve výchově dítěte je volba jeho jména – pojmenování znamená přiřazení k dané skupině, jakákoli jeho následná změna vytrhává z původního sociálního prostředí. Jméno slouží k ukotvení dítěte v dané kultuře a jazyku a jeho výběr by neměl podléhat módním trendům nebo rozmarům rodičů.

Tradičním výchovným prostředkem jsou zákazy. Samy však nestačí, důležité je jejich vysvětlování, čímž se dítě učí být odpovědné a probouzí se v něm svědomí, jež ale neznamená rozlišování dobra a zla, nýbrž rozeznávání hranic mezi nimi. Stopu osobní zodpovědnosti zanecháváme ve světě a je třeba naučit dítě, že jeho odpovědnost a volby jsou k němu připoutané.

Obtížné povolání vychovatele

Dobrá výchova připravuje dítě do světa a současně ho chrání a podporuje jeho růst. Každé dítě je něčím nové, a proto musí byt rozvíjeno individuálně. Moderním imperativem je, aby dítě bylo tím, čím je. Nejde však o rozvoj jeho narcisismu, ale o rozeznání jeho schopností ve vztahu ke společnosti, do níž náleží, což však neznamená, že je ocení. Dítě je pokorné, protože si neuvědomuje své schopnosti, a tudíž ho vše okouzluje.

Někdy se potlačená schopnost může nečekaně rozvinout jako v případě spisovatele Franze Kafky (1883–1924). Jeho otec neustále zpochybňoval jeho literárního talent a povolání spisovatele. Kafka si proto vytvořil druhou identitu úředníka pojišťovny, aby skryl své pravé povolání. Tato přetvářka mu umožnila rozvinout své paralelní světy.

Dospělý musí pečlivě rozlišovat mezi svým soukromým a věřeným životem, což dítě neumí. Nerozezná, zda to, co mu dospělý nařizuje, je, nebo není správné, rozezná však, zda ten, kdo mu něco nařizuje, si to opravdu myslí. Proto je povolání vychovatele obtížné a používání autority problematické – je třeba být autentický.

Delsolová považuje vychovatele za despotu v původním řeckém významu – pána domu, který jej řídí, a stará se o něj. Jeho příkazy mohou být autoritativní, ale mají jasný cíl – prosperitu a řád –, protože ví, co je dobré pro jeho dům. V tomto smyslu se má vychovávat dítě, protože neví, co je pro ně dobré. Proto je rodičovská autorita legitimní.

Dítě se dokáže ubránit nesprávné autoritě, protože rozezná, kdy věci nejsou myšleny vážně a upřímně. Dospělý musí pečlivě rozlišovat mezi svým soukromým a věřeným životem, což dítě neumí. Nerozezná, zda to, co mu dospělý nařizuje, je, nebo není správné, rozezná však, zda ten, kdo mu něco nařizuje, si to opravdu myslí. Proto je povolání vychovatele obtížné a používání autority problematické – je třeba být autentický.

Dítě je neustále vystavováno novým věcem, a proto je pro ně důležitý prostor, kam se může schovat, kde se cítí bezpečně a v klidu plánuje budoucnost. Doma se dítě aklimatizuje na svět, pomalu „zraje“ a jedinečně si jej osvojuje. Naučí-li se dítě přijímat realitu, jaká je, byla jeho výchova úspěšná. Důsledkem neúspěšné výchovy pak jsou děti, které nechtějí nést odpovědnost za svůj život ani za společnost, ve které žijí.

Un personnage d’aventure: Petite philosophie de l’enfance

Dobrodružná postava. Malá filozofie dětství

AUTOR: Chantal Delsolová

VYDAL: Les éditions du Cerf 2017

ROZSAH: 206 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 20.6.2019 04:46 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.