Jak v skrytosti rozvíjet posvěcení každodenního života

Ve srovnání s teologickými esejemi je soubor textů a projevů Tomáše Halíka z let 1989 až 1998 jakoby „níže“ – náhledem do bojů katolické církve v rodící se svobodné společnosti.

Tomáš Halík: Obnovíš tvář země. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík: Obnovíš tvář země. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík: Obnovíš tvář země.

Tomáš Halík svou knihou Chci, abys byl z roku 2012 završil řadu teologických esejů tematizujících křesťanské ctnosti naděje, víry a lásky. Současně je jeho poslední původní knihou, která se objevila v knihkupectvích, přičemž Halík ji představuje jako meditaci o lásce.

Navzdory tomu se příznivci vysokoškolského profesora, kněze a od roku 2014 také nositele Templetonovy ceny – mimořádného ocenění pro osobnosti, které se zasloužily o rozvoj duchovnosti – mohou letos setkat s novou knihou, která však zcela nová není – Obnovíš tvář země. Texty k obnově církve a společnosti z let 1989–1998 se skládá z textů a projevů z let 1989 až 1998.

Ve srovnání s Halíkovými teologickými esejemi jsou tyto texty a projevy napsané jakoby o rovinu „níže“. Nejsou teologickými reflexemi, ale podávají náhled do bezprostředních bojů katolické církve o místo v rodící se svobodné společnosti. Jistou osnovou tohoto zápasu i Halíkova souboru textů a projevů je program Desetiletí duchovní obnovy národa.

Odpověď na kritiky

Halík se ve svých předchozích knihách představil jako autor mnohdy brilantních teologických esejů, které však byly napadané z několika stran. Jedni na ně vznášeli nároky odbornosti, kterým dle nich nedostávají, druhým se dokonce jevily ateistické a dalším kýčovitě náboženské. Zvláštní místo mezi výtkami Halíkovým knihám zaujímá podezření, že jsou jeho vzletné řeči intelektuální párou o ničem – příliš se vzdálily předmětné skutečnosti, tomu, co lze pojmenovat a ukázat.

Tomáš Halík se věnuje „provozním“ problémům katolické církve i mladé svobodné společnosti, čímž jeho úvahy promlouvají k bezprostřední přítomnosti

Knihu je možné číst i jako odpověď na tyto kritiky. Halík se totiž věnuje „provozním“ problémům katolické církve i mladé svobodné společnosti, čímž jeho úvahy promlouvají k bezprostřední přítomnosti. Jeden text je komentářem k dodnes přiživovanému sporu o církevní restituce, jiný reflektuje velehradské zasvěcení národa Panně Marii v roce 1993, které vyvolalo svou velkolepostí a několikahodinovým televizním přenosem rozpaky.

Právě na „kauze Velehrad“ je vidět Halíkovo zprostředkovávání mezi církví a společností. Spor otevřel tehdejší premiér Václav Klaus, který mši označil za „poslední kapku“. Halík se nejprve ohradil, že premiér nechápe, že duchovně společenská role katolické církve neodpovídá v civilizované společnosti postavení zájmového spolku. Současně se však i vymezil vůči příliš triumfalistické mši na Velehradě, kterou přijímali rozpačitě mnozí věřící i nevěřící ochotní naslouchat katolické církvi.

Obtížné uskutečňování programu

Podobně kritické „mezipostavení“ je charakteristické pro téměř všechny texty a projevy v knize. Halík vystupuje jako jeden z těch, kteří doprovázejí katolickou církev na cestě z podzemí do svobodného světa.

Červenou nití knihy je obtížné uskutečňování programu Desetiletí duchovní obnovy národa – Halíkův nápad z roku 1984

Přitom nepřestává varovat před nutkáním restaurovat křesťanství, jehož jedinou zbraní by bylo zpupné opovržení většinovou společností a jejími hodnotami. Takový pokus o restauraci by totiž zklamal obrovskou naději, kterou lidé – věřící i nevěřící – vkládali do církve jako do morální autority zocelené desetiletími totalitního pronásledování.

Červenou nití knihy je obtížné uskutečňování programu Desetiletí duchovní obnovy národa – Halíkův nápad z roku 1984. Zpočátku chápal desetiletí jako přípravu na blížící se milénium mučednické smrti svatého Vojtěcha, později se program změnil v pokus položit první stavební kámen duchovnosti ve svobodné společnosti.

Tento program vyhlásil pastýřským listem kardinál Tomášek a všichni čeští a moravští ordináři na první adventní neděli roku 1987. Následně byl každý rok desetiletí zasvěcen pozitivnímu vyjádření jednoho přikázání a jednomu či dvěma světcům. S odkazem na přikázání „Nezabiješ“ byl první rok věnován službě životu a zasvěcen Anežce České.

Nejen naděje

Myšlenka duchovního obrození vyvedla do té doby neznámého kněze a zaměstnance protialkoholické léčebny u Apolináře Tomáše Halíka z anonymity na veřejnost. Knihu otvírá projev „Evangelium musí být hlásáno nově“ přednesený 20. května 1989 na poutní slavnosti ke cti svatého Klementa Marii Hofbauera. Halík se právě zde poprvé veřejně přihlásil k programu duchovní obnovy.

Halíkovy texty a projevy nejsou neseny jen nadějí, již program duchovní obnovy ztělesňuje. Ozývá se v nich i podstatně ponuřejší, temnější tón.

První plody jeho snahy na sebe nenechaly dlouho čekat – 12. listopadu 1989 byla v Římě kanonizována Anežka Česká. Dva týdny poté následovaly oslavy kanonizace v Praze. Listopadový týden mezi oběma událostmi se pak stal přelomovým pro moderní české dějiny.

Halíkovy texty a projevy však nejsou neseny jen nadějí, již program duchovní obnovy ztělesňuje. Ozývá se v nich i podstatně ponuřejší, temnější tón. Brzy se totiž stává zjevné, jak obtížné bude možné dorůst ambiciózním cílům, které program stanovil. V prvních týdnech a měsících revolučního období se hodnoty svobody, pravdy i odpuštění jako by bezprostředně „procházely“ mezi lidmi. Jenže jak se jich chopit, aby se nepokřivily?

Úkol katolické církve

Dodnes zřejmě na tuto otázku dlužíme odpověď. Sám Halík vyjadřuje jisté zklamání ze způsobu, jakým se církev ujala své role ve svobodné společnosti. Měla sklon se pasovat do role morálního hrdiny, což však působilo málo důvěryhodně. Roky totality skončily a církev se ocitla uprostřed nových výzev, které ji přerůstaly. Nebyl čas na užívání si duchovní autority.

Úkolem katolické církve je vytěžit utrpení, nikoliv však v tom smyslu, že se bude stavět do pozice jediné morální autority

Halík vyjadřuje rovněž nespokojenost nad pokusy vyhnout se modernímu světu s jeho komplikacemi a restaurovat křesťanství z doby před 40letým pronásledováním. V této souvislosti připomíná myšlenku papeže Jan Pavel II. z jeho návštěvy Československa v dubnu 1990, kdy vyzýval katolickou církev, aby se z 40letého pronásledování „neotřepala“.

Jejím úkolem je vytěžit utrpení, nikoliv však v tom smyslu, že se bude stavět do pozice jediné morální autority. Utrpení bude vytěženo, naváže-li katolická církev na své „podzemní působení“ a bude-li uskutečňovat posvěcení každodenního života.

Právě schopnost posvětit každodennost si „podsvětní katolická církev“ chtě nechtě musela osvojit – její představitelé přijímali občanská zaměstnání a své kněžství žili ve skrytosti. Takové tajné posvěcení žil i Halík, o jehož vysvěcení 21. října 1978 v erfurtském dómu se nikdy nedozvěděla ani jeho matka, se kterou žil až do její smrti v roce 1986.

Nedostatečná zralost

Halík tuto myšlenku posvěcení každodenního života ve skrytosti rozvíjí. Všímá si, jakým způsobem se „anonymní křesťané“ v „sevřenosti“ každodenního života či doslova vězení osvobozovali nikoliv od své víry, ale v ní. Mimoděk dorůstali nárokům, které na křesťanství klade moderní věk a jež byly jasně formulovány během Druhého vatikánského koncilu. Právě ten byl totiž ve znamení otevření se nevěřícím a jejich světu s veškerou jeho obtížností – ať už se nám líbí, či nelíbí, je jediný, v němž lze víru žít.

Po roce 1989 se však podle Halíka ukázalo, že katolická církev nárokům světa nedorostla a chtěla se jim vyhnout tím, že jej ponižovala. Její nedostatečná zralost se projevovala tím, že se církevní představitelé stavěli do role mentorů spílajících bezbožnému Západu či nemravné většinové společnosti.

Nedostatečná zralost katolické církve se projevovala tím, že se její představitelé stavěli do role mentorů spílajících bezbožnému Západu či nemravné většinové společnosti

Dle Halíka i to byl jeden z důvodů, proč po listopadu 1989 nenásledovalo jaro, ale mrazivý podzim, který vyjevil slabost mladé demokratické společnosti. Samozřejmě, že katolická církev nebyla ve své nezralosti sama. Stejně nezralá byla i „její“ společnost. Katolická církev byla nezralá roztěkanou společností, v níž získala svobodu, a společnost byla nezralá falešnou jednotou katolické církve, která si chtěla vynucovat pozici morální autority.

Většinová společnost i katolická církev toužily po společenských vzorech a autoritách, které by je z nezralosti vysvobodily, což obě činily vlastním způsobem. Společnost se domnívala, že jí může být morálními autoritami vpraven řád, katolická církev se zase nabízela, že je hledanou autoritou. Jenomže takto se autorita nerodí. Přichází tiše bez pozvání, stejně jako navštěvovala kněží v utajení.

Paradox vzorů

Halíkova kniha je cenná v kontextu 25. výročí 17. listopadu 1989. Představuje diář nadějí i bolestí porevoluční společnosti, která se toužebně rozhlíží po vzorech, aby je v okamžiku, kdy si někdo dovolí na toto místo nastoupit, ztrestala zesměšněním.

Snad lze v tomto bodě polemizovat i s Halíkem, který v rozhovoru pro Lidové noviny v listopadu 2014 vyjádřil přesvědčení: „Kde chybí morální vzory a přirozené autority a lidé ztrácejí důvěru k institucím a zejména k vymahatelnosti práva, tam se otvírají dveře populismu a sílí volání po diktatuře.“

Paradox vzorů spočívá v tom, že nakolik bude vzývána jejich potřebnost, natolik budou unikat

Paradox vzorů spočívá v tom, že nakolik bude vzývána jejich potřebnost, natolik budou unikat. Na nabídku být vzorem leckdo kývne, ale v tu chvíli mizí. Vzory jsou ustaveny jen ve dvou typech situací, jimž je společné, že nejsou – ač z odlišných důvodů – vyhledávané.

První situaci popsal Halík ve svých vzpomínkách na katolickou církev v totalitní společnosti, jež je příliš rozvrácena přesvědčením, že jsou všichni stejně malí. V této situaci může vyniknout „vzorný člověk“ právě proto, že ho nikdo nepředpokládá, a ze všeho nejméně se on sám považuje za vzor.

Žádné vyhlížení výjimečnosti

Ani ve druhé situaci se nikdo nerozhlíží po vzorech. Tentokrát však proto, že aktéři dosáhli určité zralosti – těžko lze po komkoliv žádat, aby mu splnil zbožné přání, že dobrý člověk ještě žije. Aktéři jsou místo toho připraveni převzít odpovědnost za svůj naprosto obyčejný život. Pak se může ve vzácných okamžicích stát, že se někdo běžným měřítkům lidského života vymkne. Ale i v tomto případě vyrůstá vzorný člověk v neočekávané skrytosti – před druhými, a především před sebou samým.

Jen pokud se zřekneme nedočkavosti po výjimečnosti, jsme schopní zpozorovat, že jsou mezi námi lidé, kteří nás dávno přerostli

Jedinou cestou, jak se dočkat vzorů, je na ně rezignovat. A tímto směrem poukazuje i Halíkův projev, v němž zmiňuje svatého Alberta Chmielovského, který vyzývá věřící: „Buďte dobří jako chleba. Obyčejní, ale syťte.“ Již schopnost dostát obyčejnosti je „do sytosti“ chvályhodná.

Žádné netrpělivé vyhlížení výjimečnosti a poté váhavé a nedůstojné promýšlení, zda daná osoba kritéria vzoru splňuje. A především žádná snaha někoho na vzor povýšit. Jen pokud se zřekneme nedočkavosti po výjimečnosti, jsme schopní zpozorovat, že jsou mezi námi lidé, kteří nás dávno přerostli – a pak se chovat tiše a na dotyčného neupozorňovat.

Obnovíš tvář země. Texty k obnově církve a společnosti z let 1989–1998

AUTOR: Tomáš Halík

VYDAL: Nakladatelství Lidové noviny 2014

ROZSAH: 304 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 5.12.2014 01:24 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.