Jak v postfaktické době poznat pravdu

Doba jedné pravdy skončila, žijeme v pluralitě, v níž soutěží odlišné názory – jsme odsouzeni vytvářet si vlastní. Tvorbě názoru je třeba se učit celý život, k čemuž vede zejména vzdělání, například znalost způsobů myšlení. Je třeba zachovat hodnotu pravdy, i když idea jediné a jednoznačné pravdy zřejmě končí. Píše Karel Hlaváček.

Jan Hus a jeho pravda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Hus a jeho pravda. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Jan Hus a jeho pravda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V poslední době patří k nejpoužívanějším pojmům postpravda a postfakticita. Tu, přesněji vědomí postfakticity, lze chápat tak, že realita je složitější než lze uchopit fakty. Příkladem mohou být některá současná dilemata: Škodí hormonální antikoncepce zdraví? Jak je tomu s příčinami a nebezpečností globálního oteplování? Jsou náboženství ve světě na vzestupu?

Tyto a další otázky, jež závisejí na výzkumu faktů, jsou „kluzčí“, než se zdá. Moderní doba vycházela z toho, že „kluzké“ a neuchopitelné jsou „metafyzické“ teorie – například existence Boží. A myšlení poté, co si uvědomilo, jak složité a nedokazatelné jsou tyto otázky, se chtělo stáhnout do „bezpečí“ faktů. Šlo o dobu „faktickou“. Nemělo se už spekulovat nad prvními příčinami a konečným smyslem věcí, ale zjišťovat, jak fungují.

Centrální pojem

V současnosti však není otázka, je-li kravské mléko zdravé, řešitelnější než otázka existence Boha. I když se fakta zjišťují sofistikovanými výzkumy, k jednoznačnosti nelze dospět. A i kdyby nastala shoda na „skutečnosti“, může přijít studie, která ji zpochybní. Zdánlivě jednoduché otázky jsou téměř stejně „kluzké“ jako metafyzika.

Stačí se podívat, co o „faktech“ říkají vědci a filozofové obhajující pojem pravdy. Například německý filozof Jürgen Habermas se domnívá, že „fakta“ nevedou k „pravdě“ a je třeba se spokojit s menším nárokem – „racionální přijatelností“, jež je však vždy prozatímní a může být dalšími důkazy či argumenty změněna. Habermas přitom není žádný relativista, ale jeden z největších současných obhájců racionality a pravdy.

Pokud se na něco ptáme, či něco oznamujeme, pak se to týká pravdy. Proto zůstává centrálním pojmem i dnes.

Mnoho otázek má však i dnes jednoznačnou odpověď, na což poukázal filozof Jan Sokol při 669. výročí založení Karlovy univerzity, když obhajoval pojem pravda vůči postfakticitě a postpravdě: „I kdybych sebevíc křičel, že dva a dva je pět, přece se to pravdou nestane“ a „bez pravdy by řeč ztratila smysl“. Pokud se totiž na něco ptáme, či něco oznamujeme, pak se to týká pravdy. Proto zůstává centrálním pojmem i dnes. Sokol však pravdu obhajuje natolik vehementně, až jako by postfakticita neexistovala.

Oba Sokolovy argumenty jsou sice pravdivé, ale redukují složitost zkušenosti. Ani matematická jistota, ani to, že se jazyk bytostně vztahuje k pravdě, neřekne, jak to je s globálním oteplováním. To, že pravda je velkou ideou, by nemělo vést k potlačování složitosti světa a přeceňování poznání.

Umění odstupu

Vědomí postfakticity je umění odstupu od toho, co se sebevědomě prohlašuje za „fakta“. Pokud to nedokážeme, jednou zjistíme, že to, čemu jsme včera věřili, je dnes nesmysl. Například lifestylové časopisy jsou dnes schopné tvrdit, že věda dokázala to či ono, a zítra následně opak. Vědomím postfakticity by proto měl disponovat každý, kdo zvládl čtení, psaní, počty a základy úkony na počítači. Má totiž zásadní význam pro orientaci v záplavě informací.

Vědomí postfakticity je umění odstupu od toho, co se sebevědomě prohlašuje za „fakta“. Pokud to nedokážeme, jednou zjistíme, že to, čemu jsme včera věřili, je dnes nesmysl.

Vědomí kluzkosti metafyzických otázek vedlo k agnosticismu o Boží existenci, vědomí postfakticity k tendenci agnosticismu o faktech. Nevíme, je-li zdravější kravské mléko či čistá voda, a žádná vědecká studie zřejmě nepřesvědčí, že existuje jedna jednoznačná a definitivní pravda. Nevíme, co přesně způsobilo ekonomickou krizi – a žádné tvrzení by nemělo otřást pochybností z odstupu. V postfakticita se jistotou stává, že mnohé je a možná zůstane nejisté.

Vědomí postfakticity není důležité jen proto, že by faktické otázky byly zcela neřešitelné – stále lze u nich dosáhnout „racionální přijatelnosti“ –, ale i proto, že „fakta“ lze stavět jako ideologické zástěrky, jež potírají možnost volby. Tvrdí-li například ekonom, že klesne hospodářský růst, většinou se ztratí, jde-li o jediné kritérium, na jehož základě se rozhodovat. Proč usilovat o hospodářský růst, a nikoli třeba o méně stresující život, zastavení globálního oteplování či vypití denně co nejvíce kravského mléka?

To neznamená, že „pravda“ není důležitá. Filozof Sokol měl dobrý důvod pravdu obhajovat. Vědomí postfakticity by nemělo natolik pomýlit, že „fakta“ a „pravda“ nebudou vůbec brané v úvahu, jak činí proroci postpravdy prezident USA Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimir Putin.

Postpravda

Zatímco postfakticita souvisí zejména se složitostí, nejednoznačností či různosti postojů, a proto je odvahou k nepříjemné pravdě, postpravda znamená spíše pohrdání pravdou. Donald Trump zřejmě pravdu považuje za nepodstatnou – prvotní je pro něho například vítězství ve volbách. To, co americký novinář Fareed Zakaria označil za Trumpovy „žvásty“, lze chápat tak, že Trump dobře věděl, co má říkat, aby se voličům zalíbil bez ohledu na pravdu.

Zatímco postfakticita souvisí zejména se složitostí, nejednoznačností či různosti postojů, a proto je odvahou k nepříjemné pravdě, postpravda znamená spíše pohrdání pravdou

Vladimir Putin jde ještě dále – pravda není jen druhořadá, ale vyhlašuje jí válku. Cílem prokázané, ale neustále zamlžované role ruské armády na Ukrajině a na Krymu či dezinformační kampaně pomocí desítek webů je pravda. A její zavržení nebo dokonce boj proti ní, jak dělá Trump a Putin, znepokojuje.

Otázky proto znějí: Jak poznat pravdu? Jak přiznat postfakticitu a současně čelit postpravdě? Jak si v nejistotě o faktech vytvořit názor s nárokem na pravdivost? Americký novinář Farhad Manjoo v knize True Enough: Learning to Live in a Post-Fact Society(Dostatečně pravdivý. Jak se naučit žít v postfaktické společnosti)píše, že jsme nuceni vybírat si z mnoha interpretací světa. Doba jedné pravdy skončila, žijeme v pluralitě, v níž soutěží odlišné názory – jsme odsouzeni vytvářet si vlastní.

Tvorba názoru

Když byl filozof Miroslav Petříček v rozhovoru pro DVTV dotázán, jak si vytvořit vlastní názor vzhledem k mnoha interpretacím, odpověděl, že zvažování, co je a není pravdivé, je silně subjektivní a spojené zejména s „životní zkušeností“ a „obecným vzděláním“, přičemž vzdělání je „kritická distance“ od toho, co se tvrdí. Touha po jednoznačné pravdě podle něho může být nostalgií po černobílém světě, který zbavoval odpovědnosti za vlastní postoje – pravda je spíše složitá a nejednoznačná.

Téměř jedinou zbraní v boji proti prorokům postpravdy je umění tvorby názoru, kterému se říkalo vzdělání

Naše situace je obtížná – musíme se rozhodnout, zda považovat uprchlíky za nebezpečné, globální oteplování za skutečné či budeme-li pít kravské mléko. Přitom čelíme nejistotě. Petříček nenabídl lék, který by jednoznačnou pravdu faktů náhle opět rozzářil, spíše poukázal na nový význam tradičního vzdělání pro orientaci. To zní banálně, ale je pravdivé. Tvorbě názoru je třeba se učit celý život, k čemuž vede zejména vzdělání, například znalost kultury, jazyků či způsobů myšlení.

Kdo považuje tradiční humanitní vzdělání za zbytečné, stává se spoluhráčem proroků postpravdy. Nejtvrdší útoky zaznívají od politiků. Například Pražský hrad se nechal slyšet, že by se studenti měli vrátit na učňovské školy. Proti humanitním oborům, které také pomáhají vytvářet vlastní názor, vystupují i poslanci populistických stran. Podle Karla Fiedlera zvoleného za Úsvit Tomia Okamury jsou humanitní obory zbytečné, protože na nich nelze postavit ekonomický růst.

Na humanitních oborech spíše nejde postavit zvolení stran, jako je Úsvit, do Poslanecké sněmovny, což jim vadí. Výzva doby postfaktické a postpravdivé zřejmě spočívá v postavení se postfakticitě. Je třeba zachovat hodnotu pravdy, i když idea jediné a jednoznačné pravdy zřejmě končí. Téměř jedinou zbraní v boji proti prorokům postpravdy je umění tvorby názoru, kterému se říkalo vzdělání.