Jak v politice rozeznat žvásty a pravdivé hry od lživých

Současný veřejný prostor je plněn emocemi a vášněmi a „realistickou“ racionalitou, která, zcela odtržena od emocí a víry, není o mnoho lepší. Obě tyto zrcadlové alternativy pak vhánějí lidi do náruče populistů. Rozum a cit by se však měly jak u voličů, tak u politických analytiků rozvíjet co nejvíce v souladu.

Jaké budou následky brexitu? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaké budou následky brexitu? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jaké budou následky brexitu? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Německý sociolog Max Weber (1864–1920) snad nejvíce z humanitních vědců vnesl do povědomí používání střízlivého rozumu při vytváření názoru – aby byl relevantní, nesmí podléhat emocím, vírám, vášním ani hodnocení, od něhož musí odhlédnout a snažit se o analytický pohled. Teprve tím začíná „názor“, který není pouhým (potenciálně falešným) předsudkem. Weber v zásadě hovoří o protikladu rozumu a emocí a varuje: Nepodléhejte emocím! Používejte rozum!

Jedním z problémů současné politiky nejen u nás, ale i například ve Velké Británii nebo v USA, je návrat před Webera. To, na co upozorňoval před více než sto lety, dosud nedolehlo k uším světa. Jak totiž jinak vysvětlit, proč Británie hlasovala pro brexit a USA pro Donalda Trumpa. Důvodem může být i nedostatečné použití rozumu voliči.

Zájmy lidí

Jedním z důvodů brexitu je zřejmě rozumově nezpracovaná nostalgie po „splendid isolation“, britské kolektivní iracionální představě, že když bylo Británii skvěle bez evropského pseudosoustátí v době, která skončila před sto lety, bude tomu tak i ve 21. století. Z analytického hlediska jde o nesmysl a Británie riskuje proměnu z Velké Británie v Malou Anglii. Svět tím nekončí, ale Weber se možná obrací v hrobě.

Žádná „pseudoelita“ prý nemůže vědět lépe než lidé sami, jaké jsou jejich zájmy, a proto demokracie zachraňuje před pseudoelitami

Zvolení Trumpa v USA je ještě větší záhadou. Proč Američané zvolili člověka, který, jak podotkl americký komentátor Fareed Zakaria, snad ani nelže, ale jen „žvaní“? Pozvednutí prázdného a drzého žvástu na politický program stačí na vítězství ve volbách nejen u nás, ale i USA. Ať už jsou v nich „bílí muži“ jakkoli nespokojeni a tamní nižší vrstvy jakkoli frustrované, těžko očekávat řešení problémů od prázdných žvástů. Weberova analytická mysl opět zvedá obočí a vrtí hlavou.

Nařčení voličů z iracionality není v současnosti politicky korektní. Obhájci demokracie, často racionální analytici, totiž tvrdí, že voliči jsou racionální a že jen samozvané povýšené „pseudoelity“ bijí na poplach ve jménu svých utopistických představ o světě. Ve skutečnosti prý jde o vítězství demokracie. Žádná „pseudoelita“ prý nemůže vědět lépe než lidé sami, jaké jsou jejich zájmy, a proto demokracie zachraňuje před pseudoelitami.

Dlouhodobé vzdělávání

Tento argument platí jen do určité míry. Každý politický analytik zná Webera, a žádný by se neodvážil tvrdit, že jeho názor bude stejně kvalitní, podlehne-li iracionální kolektivní představě nebo nerozezná-li žvást od seriózního výroku. Pro řadového voliče to ale zřejmě neplatí. Kdyby analytici podlehli emoci, šlo by o iracionalitu, v případě voličů je to zřejmě v pořádku. Lidé se nechovají racionálně sami od sebe. K tomu je třeba dlouhého vzdělávání a až na jeho konci lze očekávat racionální jednání.

Dnes jsou lidé mnohem vzdělanější a zvyklejší na demokracii než na konci 18. století, ale jen díky dlouhodobému vzdělávání je ji možné prohlásit za nejlepší politické uspořádání, jež známe

To věděl už britský konzervativec Edmund Burke (1729–1797), když odsuzoval demokracii – nevzdělanost neopravňuje vládnout. Stejně je tomu dnes – nerozeznání žvástu nedělá schopným racionálně volit. Podlehnutí vášním nezmocňuje vládnout. Dnes jsou lidé mnohem vzdělanější a zvyklejší na demokracii než na konci 18. století, ale jen díky dlouhodobému vzdělávání je ji možné prohlásit za nejlepší politické uspořádání, jež známe. Necháme-li vzdělávání planět, demokracie může sama sebe zahubit.

Žvásty současných či budoucích prezidentů by vzdělanou analytickou mysl, jako byla ta Weberova, nenechaly na pochybách, s čím se setkala. Nikoli však mnoho voličů. Je tedy třeba pěstovat demokratickou kulturu a vzdělanost, protože jinak hrozí, že Burke ještě jednou usvědčí demokracii z omylu – a to po několika stoletích vzdělávání.

Volič versus analytik

Lidé podléhají vášním, emocím a dojmům, političtí analytici zase často weberovské jednostrannosti – domnívají se, že jejich názory jsou relevantní, jen když je zbaví emocionálního, tedy i morálního pohledu. V humanitním prostředí dodnes panuje „weberovská“ atmosféra – je třeba odstranit byť jen stín morálního hodnocení, protože jedině tehdy budou názory relevantní a vědecké.

Například politický analytik Petr Robejšek obhajuje demokracii, ať už lidé volí jakkoli a cokoli, ale současně se považuje za racionálního a „realistického“, což má být něco jiného než „normální“ člověk. Pokud však i normální lidé volí racionálně, k čemu jsou racionální analytici? V čem se liší od normálních voličů? Jaká je jejich role, pokud lidé vidí vše sami dostatečně zřetelně? O čem je mohou poučit, je-li i jejich pohled racionální?

Pokud i normální lidé volí racionálně, k čemu jsou racionální analytici? V čem se liší od normálních voličů? Jaká je jejich role, pokud lidé vidí vše sami dostatečně zřetelně? O čem je mohou poučit, je-li i jejich pohled racionální?

Větší problém než v tomto nesouladu se však skrývá v pojmu „realistický“ analytik. V rozhovoru pro zpravodajsko-publicistický projekt DVTV jej Robejšek dává do souvislosti s tím, že analytik se dívá na společnost tak, že v ní každý „hraje svou hru“. Jde o weberovský pohled, který odstraňuje etické rozdíly i cit a víru. Prezident Miloš Zeman „hraje svou hru“, jež se neliší od té třeba Václava Havla. Dívejme se na věci střízlivě, říká Robejšek – obě strany „hrají hry“ za svými účely. Žádná není „morálnější“ – jsou stejné.

Je příznačné, že Robejšek převzal 28. října od prezidenta Zemana státní vyznamenání – a mohlo by být za smazávání hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“ či za znejasňováním rozdílu mezi „hrou“ plnou žvástů a lží a která se snaží být pravdivou. Toto znejasnění je pro Robejškovu „hru“ výhodné – s jeho pomocí si lze ospravedlnit, proč navzdory pochybnostem o prezidentově morální integritě od něho přijmout státní vyznamenání a možná i využít pro novou politickou stranu.

Soulad racionality s emocionalitou a morálkou

Robejškův přístup je zrcadlovým odrazem veřejné sféry, u níž mají navrch vášně, v případě analytiků pak racionalita zbavená „víry“, „emocí“ či „vášní“. Jaké však mohou být analýzy, které opomíjejí kvalitativní rozdíly mezi hrami ve společnosti? Zaniká-li rozdíl mezi morálním a nemorálním, nejde jen o zástěrku pro vlastní morálně sporné činy, ale i o vytváření oparu, v němž už nikdy nemůže, jak by řekl Havel, zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Tyto kategorie totiž v „realistickém“ pohledu zmizely.

Namísto upadání do extrémů je však třeba rozvíjet racionalitu v souladu s emocionalitou a morálkou a pečovat o demokracii – vzdělávání, v němž jsou podle Maxe Webera vášně kroceny rozumem, nikoli však tak, že zcela vytlačí cit a morálku

Veřejný prostor je tak plněn emocemi a vášněmi a „realistickou“ racionalitou, která, zcela odtržena od emocí a věr, není o mnoho lepší. Obě tyto zrcadlové alternativy pak vhánějí lidi do náruče populistů – první ve jménu vášní, druhá ve jménu racionality. Jde tedy o „pád do polarit“, jako říká filozof a biolog Stanislav Komárek – západní civilizace si vytváří polarity a následně se potácí mezi nimi.

Nejprve odsuzování lidu jako lůzy, poté jeho povýšení na modlu; nejprve tragédie světových válek, poté mírumilovnost až po neschopnost sebeobrany; na jedné straně vášně, na druhé rozum. Namísto upadání do extrémů je však třeba rozvíjet racionalitu v souladu s emocionalitou a morálkou a pečovat o demokracii – vzdělávání, v němž jsou podle Webera vášně kroceny rozumem, nikoli však tak, že zcela vytlačí cit a morálku. Rozum a cit by se měly jak u voličů, tak u politických analytiků rozvíjet v souladu.

Jen tak se z žvástů nestane recept na prezidentské křeslo a bude možné rozeznávat pravdivé hry od lživých.