Jak Thilo Sarrazin narušil intelektuální lenost

Chceme-li odmítnout kontroverzní myšlenky německého bankéře, je třeba aspoň minimálně argumentovat.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Patrik SchwarzČeská pozice

Kniha Deutschland schafft sich ab: Wie wir unser Land aufs Spiel setzen (Německo páchá sebevraždu. Jak dáváme svou zemi všanc, 2011) bývalého úředníka, politika a bankéře Thila Sarrazina z roku 2010 se stala největším bestsellerem od založení Spolkové republiky Německo. K lednu 2012 se jí prodalo víc než 1,5 milionu výtisků. Navzdory obecnému nadšení však Sarrazina tvrdě kritizovali intelektuálové a politici. Především to, že nedostatečně reflektuje německou minulost, což ho vede k více či méně otevřeným projevům rasismu.

V německé diskusi o této knize se probírají nejen Sarrazinovy myšlenky, ale i důvody, proč měla takový úspěch. A tuto diskusi se snaží ve sborníku článků, rozhovorů a esejů zachytit kniha Die Zeit: Die Sarrazin-Debatte: Eine Provokation und – die Antworten (Debata okolo Sarrazina. Provokace a odpovědi), kterou redakčně uspořádal Patrik Schwarz. A podíleli se na ní i novináři z týdeníku Die Zeit, což není náhoda. Právě v něm se totiž v roce 1974 objevila první zmínka o Thilu Sarrazinovi – čtyřřádková poznámka o jeho prvním díle. A navíc právě v tomto týdeníku několik desetiletí publikoval.

ČESKÁ POZICE se Sarrazinově knize věnovala například v článcích:

Úzkostlivá debata

Redaktor knihy Patrik Schwarz si všímá, že debata o skandálních Sarrazinových tezích je značně úzkostlivá, neboť v určitém smyslu není přípustná. Dle něho by osvícená kultura měla být schopná se Sarrazinovými myšlenkami rychle skoncovat. Lze však zavírat oči před zájmem veřejnosti a nevnímat nadšení německých čtenářů?

Dle Sarrazina se kvůli poklesu porodnosti „Němců bez imigračního pozadí“ v Německu šíří nevzdělanost či spíše nevzdělatelnost a nižší inteligence

Jednou z klíčových Sarrazinových myšlenek je, že Německo páchá svou dlouhodobou imigrační politikou sebevraždu. A jeho kritika se především týká tureckých přistěhovalců a jejich potomků. Jejich konkrétním problémem pak je „arabský odpor ke vzdělání a nižší inteligence“, což však není to nejhorší.

Štědrý německý sociální systém jim totiž poskytuje životní úroveň, která přeje jejich nekontrolované porodnosti. Kvůli poklesu porodnosti „Němců bez imigračního pozadí“ se pak v Německu šíří nevzdělanost či spíše nevzdělatelnost a nižší inteligence, přičemž ta „tradiční“ německá je na ústupu. Stručně řečeno, Německo hloupne.

Co je inteligence

Autoři příspěvků se ve své kritice Sarrazina shodují zejména v tom, že neexistují výzkumy, které by pokles inteligence Němců potvrzovaly. Není totiž známá velikost ani německé, ani turecké „inteligence“, což představuje pro Sarrazina, který si značně zakládá na exaktnosti, zásadní problém. A velká Sarrazinova potíž spočívá i v koncepci inteligence, protože nedefinuje, co jí rozumí. Navzdory tomu s inteligencí pracuje jako se zjevnou, téměř fyzicky přítomnou realitou, která je měřitelná a dokonce rozděluje společnost.

Odborníci na inteligenci a genetiku se ve svých článcích shodují, že o lidské inteligenci jistě vědí jedině to, že nevědí, v čem spočívá. A zatím nejlepší definici inteligence poskytl americký psycholog Edwin Boring v roce 1923. Zní sice poněkud legračně, ale myslí ji zcela vážně: Inteligence je to, co zkoumají testy inteligence.

Odborníci na inteligenci a genetiku se shodují, že o lidské inteligenci jistě vědí jedině to, že nevědí, v čem spočívá

Sarrazin představuje své pojetí inteligence v rozhovoru ve sborníku – je to schopnost učit se novým věcem, vzdělávat se a být v životě úspěšný. Takové její vysvětlení je však na Sarrazina dost vágní, protože má rád konkrétní údaje. Proto toto vysvětlení doplňuje o silnější tezi: inteligence je z 50 až 80 procent dědičná. A z této teze pak vyplývá jeho ještě radikálnější tvrzení: společnost je rozdělená podle inteligenčního koeficientu. Vyšší třídy, elity národa, politici, vědci i finančně soběstační lidé jsou pravděpodobně mnohem inteligentnější než ti, kdo berou sociální dávky, nevystudovali vysokou školu nebo manuálně pracují.

Nerovný přístup ke vzdělání

Předpoklad, že společenské mechanismy vybírají nejinteligentnější jedince do vrcholných postů, je tématem rozhovoru ve sborníku, jejž se Sarrazinem vedou redaktoři týdeníku Die Zeit Bernd Ulrich a Özlem Topçu. A ti považují rozdělení společnosti podle inteligence za naprosto nevěrohodné.

Ulrich proto Sarrazinovi sděluje: „Podívejte se, můj otec je zahradník, já jsem akademik. Domnívám se, že rozdíl mezi mým otcem a mnou nespočívá v inteligenci, ale spíše v tom, že se mi díky školským reformám v sedmdesátých letech dostalo víc příležitostí.“ Sarrazin připouští, že to je možné, ale dodává, že jde o výjimku, která o ničem nevypovídá. Vždyť ani to, že v minulosti byl únor s jarními teplotami, není důvod, abychom jej považovali za jarní měsíc.

Ulrich a Topçu i ostatní přispěvatelé zdůrazňují, že nižší vzdělanost Turků a jejich potomků než Němců vyplývá především z nerovného přístupu ke vzdělání. Turečtí rodiče své potomky dostatečně nemotivují ke studiu, a ti motivovaní musejí překonávat odpor prostředí.

Sarrazin naopak klade důraz na „zákon inteligence“ – navždy dané schopnosti předávané z generace na generaci. I on sice obhajuje rovný přístup ke vzdělání a větší otevřenost školského systému k německým muslimům, ale ve svém bestselleru tvrdí: většině těchto dětí je dán neúspěch již při porodu. Zdědily totiž jak obtížnou vzdělavatelnost, tak tradiční turecký odpor ke vzdělání.

Nesmyslná investice

Na tento zákon o dědičné duševní lenosti musí reagovat sociální politika státu. Dle Sarrazina však peníze inteligenci nezvýší. A pokud jde o budoucnost společnosti, je v podstatě nesmyslné investovat do vzdělání muslimů, protože jejich možnosti jsou předem – až na výjimky – omezené.

Sarrazinova teze, že inteligence je z 50 až 80 procent dědičná, je nesmyslnáNaopak je třeba maximálně podpořit německé inteligentní jedince. A Sarrazin navrhuje sociální opatření: každé německé matce akademičce, která porodí dítě, bude vyplacena prémie. Nebude však vyplácena muslimským akademičkám.

Psycholožka Elsbeth Sternová, která ke své nelibosti zjistila, že se Sarrazin ve své knize opírá o její studie o inteligenci, ve svém příspěvku upozorňuje na nesmyslnost jeho teze, že inteligence je z 50 až 80 procent dědičná. Dle Sternové z toho mála, co o inteligenci víme, lze usoudit, že dědičný inteligenční gen neexistuje. To, co nazýváme inteligencí a co se do určité míry může odrážet v jejích testech, je výsledkem kombinace většího počtu různých chromozomů.

Zhloupnutí Němců

O inteligenci také víme, že platí-li pro ni vůbec nějaký zákon, pak ten, že nemá ráda výkyvy a dává přednost průměrnému nadání, přičemž tento sklon k průměrnosti se ukazuje ve všech generacích. Rodiče s mimořádně vysokým IQ pravděpodobně nezplodí mimořádně inteligentní dítě, což platí i naopak. Výrazně inteligentně podprůměrní rodiče zplodí dítě, které bude blíž průměru. Následující generace tedy nedědí inteligenci po svých předcích, ale spíš vyrovnává jejich výkyvy. Proto je sporná i Sarrazinova provokativní teze, že Německo zhloupne.

Mají-li Němci skutečně zhloupnout, pak se to podle Rosta musí odehrát jiným způsobem, než uvádí SarrazinZhloupnutí Němců se ve svém příspěvku věnuje další odborník na inteligenci Detlef H. Rost. Ten připouští, že zhloupnutí je možné, pokud budeme považovat za pravdivé značně sporné teze. Jednak v podstatě nesmyslné tvrzení, že Němci jsou chytřejší než Turci, jednak naprosto nerealistický předpoklad, že se reprodukce Němců ani Turků nebude vyvíjet. Ten však neplatí již nyní.

Porodnost „Němců bez imigračního pozadí“ a těch s tureckými předky se totiž v uplynulých deseti letech stále přibližovala. V této souvislosti nelze ani opomenout, že se vzdělanost turecké menšiny neustále zvyšuje, zatímco ta německá stagnuje, či dokonce klesá. Mají-li tedy Němci skutečně zhloupnout, pak se to podle Rosta musí odehrát jiným způsobem, než se domnívá Sarrazin.

Málo argumentů

Navzdory tvrdé kritice Sarrazinových tezí není sborník vůči němu jen negativní. Vždyť právě on poukázal na změny v západní společnosti natolik naléhavě, že se o nich začalo diskutovat. Přitom mnoho z těchto moderních problémů, například vztah různých kultur či státu a náboženství, intelektuálové často odmítali, protože se domnívali, že byly vyřešeny v minulosti.

Mnoho z moderních problémů, například vztah různých kultur či státu a náboženství, intelektuálové často odmítali, protože dle nich byly vyřešeny v minulosti

Sarrazin tuto intelektuální lenost narušil. Následovalo moralizující okřikování, v němž však zaznívalo jen málo argumentů. Sborník věnující se Sarrazinovým myšlenkám je pak jedním z pokusů intelektuálů vyrovnat se se změnami v západní společnosti. A to nikoli proto, že se z německého bankéře stal národní hrdina, ale protože širší veřejnost jeho provokativní myšlení a okázalá politická nekorektnost přitahují.

Není nutné vzít za své Sarrazinovy myšlenky. Při jejich odmítnutí je však třeba aspoň minimálně argumentovat. V opačném případě totiž hrozí, že mnoho lidí je intuitivně přijme za jediné logické a pravdivé názory na současné problémy západní společnosti.

Die Zeit: Die Sarrazin-Debatte: Eine Provokation und – die Antworten
(Debata okolo Sarrazina. Provokace a – odpovědi)
AUTOR: Patrik Schwarz (ed.)
VYDAL: Edel, Hamburg 2010
ROZSAH: 253 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 9.1.2013 11:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.