Jak tepe Šumava, divoké srdce Evropy

Horská území po obou stranách šumavské hranice Česka s Bavorskem tvoří unikátní celek, který svou přírodní výjimečností ani rozlohou nemá ve střední Evropě obdoby. Ač je zdejší příroda jednolitá ve své rozmanitosti a územně spojitá, každá komora tohoto divokého srdce Evropy, česká i bavorská, tepe jinak.

Národní park Šumava - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Národní park Šumava - ilustrační foto. | foto: ČTK
Národní park Šumava - ilustrační foto.

Nejdřív Šumavu a Bavorský les rozdělovala železná opona, aby je po několika svobodných letech od sebe odřízla antiekologická politika českých ministrů životního prostředí Pavla Drobila, Tomáše Chalupy a Tomáše Podivínského a rozhodování ředitelů Národního parku Šumava Jana Stráského a Jiřího Mánka. Věci se rychle mění, ale představa, že by se šumavský a bavorský národní park řídily stejnou ochranářskou koncepcí a vystupovaly by pod jedním znakem, jako je tomu v českých a polských Krkonoších, je zatím nemyslitelná.

Co jsou platné vstřícné kroky nynějšího osvíceného, leč pouze „pověřeného“ šumavského managementu, když nemá ke sjednocování co nabídnout: přírodně bohatý, dvaapůlkrát větší Národní park Šumava nemá vyhlášené jádrové území, ale 136 rozptýlených bezzásahových zón. Navíc ve vzduchu visí pohroma v podobě senátorského návrhu zákona, který v sobě zahrnuje všechny myslitelné prohřešky proti ochraně šumavské přírody.

Divočina v „karanténě“

Bývávalo jinak. Na projektu divokého srdce Evropy po tři roky pracovaly týmy z obou národních parků. V roce 2011 se však Česko z práce vytratilo. Divočina byla dána do „karantény“ a vzájemné vztahy takřka umrtveny. Spolupráce mezi strážci v terénu však nikdy neustala. A už se začala znovu rozvíjet i mezi vědci.

Záchrana divočiny a jejích tisíciletých přírodních postupů je v chráněných územích nezbytná. Dává svědectví o vývoji světa.

Mladým vědcům se daří zvyšovat obecné povědomí o potřebě chránit přirozené přírodní procesy. A to třeba i tam, kde lidé v dávné minulosti těžili a vysazovali les, ale dnes tu vládne divočina. Záchrana divočiny a jejích tisíciletých přírodních postupů je v chráněných územích nezbytná. Dává svědectví o vývoji světa a vytváří prostředí pro živé organismy, které by jinak vyhynuly.

Ale má i společenský a kulturní význam. Jak poznamenal přírodovědec a bývalý ministr životního prostředí Ladislav Miko: „Poté co jsme divočinu ze svého okolí téměř vymýtili, zjišťujeme najednou, že chybí.“

O zvířatech a lidech

A co na to všechno tetřevi? Díky divočině se zdárně rozvíjejí. Odumírající lesní plochy, ponechané samovolnému vývoji, jim totiž svědčí. Jak na bavorské, tak především na české straně, kde mají víc prostoru.

Nejvýznamnější šelmou obou parků je rys. Obývá obrovská teritoria, takže hranice pro něj nic neznamená. Bohužel ani hranice národních parků, za nimiž si rys nemusí být jistý životem. Pytláci toužící po trofeji jsou tam i tady.

Mnohokrát doloženým hostem pohoří je rovněž los, zaznamenávaný především na podmáčených loukách na východě Šumavy.

V Česku zahnízděná představa, že divočina sice slouží ochraně druhů, ale vyhání z národních parků lidi, je zjevně mylná. V Bavorském lese se už prokázalo, že pro současné návštěvníky je právě divočina tím největším lákadlem. Doceňme společné dědictví, jímž je největší území divočiny uprostřed kulturní krajiny střední Evropy.