Jak se vyvinul homo debitor – člověk zadlužený

Je dluh jen ekonomický problém, nebo je součástí neviditelné mocenské mašinerie definující životy, aniž bychom jí věnovali adekvátní pozornost?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Semiotext(e)Česká pozice

Webová stránka Národní dluhové hodiny měří pozemský čas dluhů 49 států světa. Od roku 2010 do našich životů vstoupila nová jednotka času – poměr dluhu a vteřiny lidského života. Italský, v Paříži žijící filozof a sociolog Maurizio Lazzarato pak ironicky ve své knize The Making of the Indebted Man: An Essay on the Neoliberal Condition (Stvoření zadluženého člověka. Esej o neoliberálním prostředí) poznamenává: „Přestali jsme jako lidé být dědici prvotního hříchu. Namísto toho se okamžikem narození automaticky stáváme dědici dluhu předchozích generací.“ Je dluh jen ekonomický problém, anebo je součástí neviditelné mocenské mašinerie definující naše životy, aniž bychom jí věnovali adekvátní pozornost?

Nikoli směna, ale vztah dlužníka a věřitele

Několik generací anglosaských ekonomů i těch z kontinentální Evropy se od konce 18. století shoduje, že nejhlubší základ ekonomiky tvoří princip směny, jež je ze své podstaty rovnovážná a pragmaticky výhodná pro všechny zúčastněné strany. Tato myšlenková linie se vine historií moderního ekonomického myšlení od Adama Smithe až po dílo Paula Samuelsona Ekonomie, jež se v devadesátých letech na českých katedrách ekonomie stalo takřka povinnou četbou.

Samuelson píše: „I v těch nejrozvinutějších ekonomikách, pokud postoupíme až na samotné dno a odloupneme znejasňující vrstvu peněz, zjistíme, že obchod mezi jednotlivci a národy se z velké části scvrkne do obyčejného výměnného obchodu“.

Ekonomie v tomto uvažování není osamocena, lze například připomenut knihu francouzského antropologa Marcela Mausse Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech z roku 1936, jež mapuje vznik archaických společností jako procesu postupného utváření sítí vzájemné směny. Klasická díla evropské filozofické tradice nabízejí pro pochopení politické ekonomie současného světa i odlišnou inspiraci. Tu, jež do role nejnižšího společného jmenovatele ekonomických vztahů nestaví směnu, ale vztah dlužníka a věřitele, tedy úvěr, dluh.

Nietzsche, Foucault a Marx

Lazzarato se pokouší pohlédnout na problém zadlužení z úhlu, který se rozchází s pojetím současných neoklasických ekonomů – rezignuje na jeho chápání ve smyslu ekonomické kategorie a dekóduje jej jako aparát produkce moci ze své podstaty nerovné, každopádně však nedílně politické a ekonomické.

Lazzarato rezignuje na chápání dluhu ve smyslu ekonomické kategorie a dekóduje jej jako aparát produkce moci

Lazzarato se inspiroval třemi knihami – Genealogií morálky Friedricha Nietzscheho, přednáškami Michela Foucaulta na téma biopolitiky z let 1978 až 1979 Zrození biopolitiky. Kurs na College de France 1978–1979 a málo známým dílem raného Karla Marxe Poznámky k Jamesi Millovi. Jakým způsobem může druhý esej německého filozofa Nietzscheho z roku 1887, který je pro Lazzarata základním východiskem přispět k pochopení proměn ekonomiky industriálních demokracií Západu po roce 1980?

Nietzsche ve své úvaze o vzniku společnosti interpretoval člověka jako bytost schopnou slibovat, pamatovat si – být garantem svých budoucích činů. Slib, hodnota a budoucnost jsou tři klíčová slova jeho eseje:

„Co je dluh/úvěr ve svém nejzákladnějším významu? Příslib splacení. A co je finanční aktivum, akcie, dluhopis? Příslib budoucí hodnoty.“

Ke každému slibu, který je ze své podstaty snahou zmrazit nejistou budoucnost, však současně patří pocit viny a špatného svědomí, není-li splněn. V němčině má slovo Schuld dva významy – vina i dluh. A Lazzarato cituje německého filozofa:

„Věc musí být natrvalo vypálena do paměti. Protože jedině to, co nepřestává bolet, z paměti nemizí.“

Nečekaným obloukem se pak Lazzarato dvěma otázkami přenáší do současnosti:

  • Jakým způsobem jsou subjektivní pocity viny, vůle slibovat a upisovat se budoucnosti využívány jako techniky moci, kterými je ovládán moderní člověk?
  • Jak tyto techniky proměňují vztah občanů, korporací a státu, případně podobu samotného státu?
Tři úrovně

Pro Lazzarata je dluh zbraní s dvojitým ostřím:

„Dluh není pouhý ekonomický mechanismus, ale je i technikou vykonávání a udržování státní moci zaměřenou na minimalizaci nejistoty, jak budou lidé jednat. Tím, že kapitalismus lidi učí slibovat (že dostojí svým závazkům), se pokouší kontrolovat budoucnost, redukovat ji na to, co je teď, omezit ji ve všech otevřených možnostech na současné mocenské vztahy. Hlavním vysvětlením pro podivný pocit života ve společnosti bez času, možností a bez trhliny v dohledu je dluh. Neutralizuje čas jako příslib nových možností, čas jako základní zdroj veškeré politické a sociální změny.“

Naše ekonomiky jsou obrácené do budoucnosti. Nikoli však otevřené, ale v níž je vše diskontováno směrem k současnosti, ve které už budoucnost – přinejmenším v Excelu – existuje a alternativy k ní nejsou možné. Lze nějak toto obecné tvrzení zařadit do konkrétního časového a geografického kontextu?

Lazzarato explozi dluhu na všech třech úrovních, státní, korporátní i soukromé, odvíjí od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Lze namítnout, že toto načasování je velmi americké a neodráží dostatečně okolnosti v ostatních částech světa – vzhledem k nezpochybnitelné váze USA ve světové ekonomice však pochopitelné.

Žijeme sice v době, kdy máme pocit, že finanční trhy jsou součástí společnosti déle než vzpomínka na Ježíše Krista, ale neškodí si připomenout, že byly do značné míry „stvořeny“ jako součást velkého mechanismu správy státního dluhu právě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – v téže době, kdy v anglosaských zemích drtivě vítězí koncept nezávislé, depolitizované centrální banky.

Růst soukromého dluhu

Lazzarato tuto myšlenku obrací na hlavu tvrzením, že údajná nezávislost centrální banky na politicích maskuje od počátku osmdesátých let její závislost na finančních trzích. Ta společně s likvidací vzpomínek na dobu zlatého standardu zbavila státy poslední výspy jejich monetární suverenity – monopolu na „tvorbu“ peněz.

„V sedmdesátých letech finanční svět zahájil proces privatizace peněz, což je matka všech dalších privatizací... Přivlastnil si peníze bank natolik, že politiku centrálních bank dnes určují požadavky finanční sféry na likviditu. Tyto peníze, které dnes existují převážně jen na obrazovkách počítače, emitují privátní banky ve formě dluhu. Nemají žádný vztah k materiálnímu podkladu, nevyjadřují žádnou podstatu s jedinou výjimkou dluhového vztahu jako takového.“

Tvrdí Lazzarato, přičemž poukazuje na stále rostoucí objem soukromého dluhu emitovaný v uplynulých 20 letech finančními institucemi „ze vzduchu“. Je až s podivem, jak v rutinních analýzách světových ekonomik scházejí data o objemu soukromě emitovaných peněz-dluhu. Systematicky upínáme pozornost na státní dluh a v menší míře na dluh domácností, ale jen omezeně klademe otázky ohledně sociálních, ekonomických či politických dopadů dluhů korporací a finančních institucí. V tomto ohledu uvedu možná nejkřiklavější příklad.

Je až s podivem, jak v rutinních analýzách světových ekonomik scházejí data o objemu soukromě emitovaných peněz-dluhu

Souhrnný dluh domácností, vlády i soukromých institucí vůči HDP má mezi členskými státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nejvyšší Velká Británie (zhruba 950 procent). Americká společnost Morgan Stanley odhaduje podíl finančních institucí – světové pavučiny londýnské City – na celkovém dluhu této země okolo 600 procent, australský ekonom Steve Keen, který se rolí soukromého dluhu dlouhodobě zabývá, pak v roce 2012 na 450 procent HDP – rozdíl pouhých 150 procent.

Fascinace veřejným dluhem

Soukromý dluh jako by existoval jen intuitivně, v pozadí – proplouval přes hranice národních států a obepínal svět do sítí, jejichž skutečný rozsah jen tušíme. Je sterilní, bezbarvý a nemá žádné mocenské ambice. Standardní odpovědi, proč zůstává soukromý dluh v podstatě apolitický a mimo pohled neoklasické ekonomie, směřují k výsadní roli akcionářů, posvátnosti soukromého vlastnictví a několika dalším mantrám, které v Česku známe nazpaměť.

Nestaneme se však třeba v příštích pěti letech svědky proměny osudů tisíců lidí na Ostravsku a celého sociálního prostředí třetího největšího města České republiky kvůli 500 milionům eur emitovaným společností NWR a splatným v roce 2018? Tedy proměny soukromého dluhu ve velmi veřejný problém. Přitom všichni, jichž se budou „optimalizační procesy“ týkat, se budou moci spasit spotřebitelským úvěrem – ideálně od společností RPG Not At Home Credit.

Zatím však zůstáváme fascinovaní státním dluhem. Lazzarato značně skepticky tvrdí, že technikami spojenými se správou veřejného dluhu se nejrozšířenějším ekonomickou bytostí na světě rychle stává homo debitor – člověk zadlužený. Po jaké historické dráze k tomuto vyústění spějeme?

Začátek strmého nárůstu veřejného dluhu USA se časově překrývá s koncem systému masové průmyslové produkce

Vezmeme-li si za příklad USA, pak začátek strmého nárůstu veřejného dluhu se časově překrývá s koncem systému masové průmyslové produkce, pro kterou se vžilo označení fordismus. Oproti němu byla reaganomika od počátku ekonomikou dluhu, a její remake počínající rokem 2002 jakbysmet.

V této souvislosti je dobré připomenout, že státní dluh má i své držitele, pro něž představují úroky z něj dlouhodobý příjem. Představme si hypotetickou a v současném světě nemožnou situaci, kdy vyspělé státy přestanou emitovat svůj dluh. Jaká bude reakce investorů, kteří v evropském prostředí po roce 2010 obzvlášť hlučně kážou o škodlivosti veřejného zadlužování, ale nikdy neřeknou: „Dost, už jej nebudeme kupovat“? Zatleskají?

Destrukce sociálních práv

Lazzarato po tomto historickém exkurzu popisuje současnou kolektivní evropskou destrukci toho, co zní směšně a staromódně – sociálních práv. A poukazuje na paradox – zatímco státní dluh a s ním spojené veřejné výdaje jsou vždy negativní, soukromý je pozitivní, anebo neutrální.

„Zatímco takzvaná reálná ekonomika lidi činí chudšími zastropováním platů, částečnými úvazky a redukcí sociálních práv, finanční svět tvrdí, že je současně činí bohatšími úvěry nebo akciemi. Už žádné přímé ani nepřímé navyšování mezd, ale místo toho spotřebitelské úvěry a výzvy k investicím na kapitálových trzích. Žádné právo na bydlení, ale hypotéky. Žádné právo na vzdělání, ale studentské půjčky. Žádné kolektivní pojištění proti nemoci, starobě nebo nezaměstnanosti neboli žádný sociální stát, ale investice do soukromého připojištění.
Jako zaměstnanec nebo člověk, který nějakým způsobem využívá sociálních služeb, musíte chtít co nejméně, aby náklady na práci a veřejné služby byly co nejnižší, ale jako zákazník musíte naopak utrácet co nejvíce, aby se nezačal hroutit celý systém produkce. Problémem je, že v moderním kapitalismu identitu dělníka, spotřebitele a konzumenta veřejných služeb nelze oddělit.“

V tomto kontextu pak dává smysl, proč dnešní společnost stále více připomíná atomizované sdružení jednotlivců, milióny lidských zdrojů, které běží kupředu, aniž tuší kam.

Několik časově konkrétních dluhových milníků

  • V padesátých letech 20. století bylo celkové zadlužení amerických domácností téměř nulové. Ve druhé polovině sedmdesátých let poprvé přesáhlo bilion dolarů. A následně se strmě vydalo vzhůru až na své dosavadní maximum – čtrnáct bilionů dolarů v roce 2008.
  • Ve Francii se zadlužení domácností jako nový fenomén spojený s vynálezem platební karty objevilo v osmdesátých letech, kdy tuto zemi spravovaly socialistické vlády.
  • Zadlužení českých domácností se dostává do vertikály v letech 2002 až 2003.
  • Směrem na východ, třeba v Turecku, nastal masivní nárůst spotřebitelských půjček a rozvoj hypotéčního trhu až v letech 2005 až 2007, za vlády islámsky orientované Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Zlost a konspirační teorie

Má smysl trávit čas, byť vteřinu, úvahami, zda je politika veřejného či soukromého dluhu doménou pravicových nebo levicových, sekulárních nebo nábožensky orientovaných vlád? Všechny totiž vytvářejí naprosto stejné podmínky pro udržování gigantického aparátu na utváření a správu veřejného, korporátního a soukromého dluhu, který v různých zemích a s různou intenzitou pokrývá celý lidský život – počínaje vysokoškolským studiem a konče penzí. V některých zemích tento dluh doprovází destrukce sociálního státu, v jiných – Vietnamu, Číně nebo Turecku – je protiútokem, jenž se jí pokouší zabránit.

Možná by stála za to otázka, zda někdy vedly nebo povedou válku dva státy, ve kterých by proti sobě stály armády držitelů hypoték

Co lidem zbývá v této fascinující době, v níž však lze obtížně identifikovat moc? Obávám se, že zlost a konspirační teorie, kterými svět začíná být nebezpečně plný. A také fiktivní, doslova institucionalizovaní nepřátelé, do kterých lze nemožnost porozumění současnému světu snadno projektovat – Evropská unie, banky, politici, muslimové, Romové. Každý si může vybrat.

V optimistických devadesátých letech se říkalo, že proti sobě nikdy nevedly války dva státy, ve kterých funguje McDonalds. Útoky na srbský Bělehrad v roce 1999 to popřely. Možná by stála za to otázka, zda někdy vedly nebo povedou válku dva státy, ve kterých by proti sobě stály armády držitelů hypoték. Třeba jsou soukromé dluhy nástrojem k pacifikaci hrůz druhé světové války, aby se na Západě už nikdy nezopakovaly. Možná nás však znehybňuje a proměňuje zevnitř, aniž bychom věděli jak.

The Making of the Indebted Man: An Essay on the Neoliberal Condition
(La Fabrique de l’homme endetté. Essai sur la condition néolibérale, Amsterdam 2011)
(Stvoření zadluženého člověka. Esej o neoliberálním prostředí)
AUTOR: Maurizio Lazzarato
VYDAL: MIT (Massachusets Institue of Technology) Press 2012
ROZSAH: 144 stran