Jak se utvářela současná Evropa. A v ní český stát a národ

Politická a etnická struktura současné Evropy je důsledkem 1500letého jejího vývoje po zániku Západořímské říše v roce 476. Záleží jen na nás, jaké poučení si z dějin vezmeme, ale bez jejich poznání nebudeme schopní pochopit nejnovější politické události a aktivně se jich účastnit.

Evropa očima třináctiletého Matěje. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropa očima třináctiletého Matěje. | foto: Facebook MAAPPI
Evropa očima třináctiletého Matěje.

Anglický zakladatel kulturní antropologie Edward Burnett Tylor (1832–1917) prohlásil: „Minulost neustále potřebujeme k vysvětlování přítomnosti a celek k vysvětlení částí.“ Politická a etnická struktura dnešní Evropy, především členských zemí Evropské unie, a v ní českého státu a národa nevznikla po druhé světové válce, ale je důsledkem 1500letého vývoje po pádu Západořímské říše.

Po zániku nejstaršího evropského integračního uskupení v roce 476 a s ním vlády lex romanorum (římského práva) nastalo v západní Evropě bezvládí, v němž platil pouze zákon silnějšího. Tuto neblahou situaci posílilo stěhování národů, jehož součástí byla v 5. a 6. století zřejmě postupná migrace slovanských kmenů na území dnešního Česka.

Češi nebo Bohemané?

V latinsky napsané Kosmově kronice (Chronica Boemorum) z 12. století, z níž v důsledku národního obrození a nárůstu nacionalismu v 19. století vycházel při vytváření českého mýtu i spisovatel Alois Jirásek (1851–1930), se však nehovoří o slovanských kmenech, ale jen o kmeni Čechů. Jeho vůdcem však nebyl „praotec“ Čech, Ceh či Czech, což šlo latinsky vyjádřit, ale „praotec“ Boemus, což ukazuje spojitost s označením historicky prvních obyvatel dnešních Čech nazývaných v římských zápisech Boios.

Ti však byli původu keltského (galského, jak je nazývali Římané, například Tacitus /kolem 55–115/) a začali na území dnešních Čech, tehdy Hercynského lesa, pronikat od 4. století před naším letopočtem a zůstali v něm až do příchodu germánských kmenů v 1. a 2. století našeho letopočtu. I Kosmas připouští, že Slované nepřišli do neobydlené krajiny, žily zde zbytky keltských a germánských kmenů.

Česká historiografie dluží odpověď na otázku, kdy a za jakých okolností přestal být český prostor označován Boiohemum či Bohemia a jeho obyvatelé Bohemané, a přešlo se na označení Čechy a Češi – nejspíše až v 11. a 12. století. Odpověď je důležitá z hlediska národní identity a mohla by ovlivnit i současný, převážně národnostně-třídní výklad českých dějin.

Kmen Čechů se usadil v úrodné střední části země, což umožnilo takový populační růst, že postupně asimiloval (slovanizoval) původní obyvatele, a v průběhu přibližně pěti století – od 6. do 10. století – i příhraniční keltské a germánské kmeny v jižních a západních Čechách. Minimálně do konce 10. století byly kmeny obývající prostor dnešního Česka označované ve východofranckých pramenech – Annales Francofuldum, Fredegar, Annales Mettenses, Annales Bertiniani – za Bohemany.

Česká historiografie dluží odpověď na otázku, kdy a za jakých okolností přestal být český prostor označován Boiohemum či Bohemia a jeho obyvatelé Bohemané, a přešlo se na označení Čechy a Češi – nejspíše až v 11. a 12. století. Odpověď je důležitá z hlediska národní identity a mohla by ovlivnit i současný, převážně národnostně-třídní výklad českých dějin.

Je však pravděpodobné, že pověst o příchodu „praotce“ převzal český kmen od původních keltských obyvatel. Z tohoto období (5. až 10. století) neexistují žádné české písemné prameny, ale mnoho lze zjistit studiem uvedených západoevropských zdrojů. Česká historiografie se však na ně z řady, především národních důvodů neodvolává – nejsou české.

Vztahy s Franskou říší

Raně středověké integrační procesy vyvrcholily vznikem Franské říše, v jejímž čele stanul Karel Veliký (742–814), který byl v roce 800 v Římě korunován na císaře. Krátce poté, v roce 806, se kmeny obývající český prostor zavázaly platit Franské říši tribut pacis (mírový poplatek), což bychom mohli v moderní terminologii nazvat integračním příspěvkem.

Vztahy kmenů obývajících český prostor s Franskou říší měly již na začátku 9. století přibližně dvousetletou tradici. Kontakty Sámovy říše, prvního integračního uskupení kmenů středoevropského prostoru v první polovině 7. století, s Franskou říší totiž byly intenzivní, ačkoliv se v našich dějinách scvrkly pouze na bitvu u Wogastisburgu v roce 631 nebo 632.

Jeho vymáhání o více než sto let později – v roce 928 – bylo příčinou střetu knížete svatého Václava (907–935) s východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem (876–936). Nicméně, tímto integračním příspěvkem byl český prostor a kmeny jej obývající zařazen mezi franské spojence, dnes bychom řekli, volně přidružen k integračnímu uskupení tehdy Franské říše.

Vztahy kmenů obývajících český prostor s Franskou říší měly již na začátku 9. století přibližně dvousetletou tradici. Kontakty Sámovy říše, prvního integračního uskupení kmenů středoevropského prostoru v první polovině 7. století, s Franskou říší totiž byly intenzivní, ačkoliv se v našich dějinách scvrkly pouze na bitvu u Wogastisburgu v roce 631 nebo 632. Koneckonců, válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky.

Kmeny obývající český prostor, tedy Slované, ale i zbytky Keltů a Germánů usedlých převážně v jižním a západním příhraničí zřejmě neměly při kontaktu se svými západními a jižními sousedy jazykovou bariéru. Problémy s dorozuměním začaly zřejmě narůstat až v první polovině 9. století s pokračujícím počešťováním území dnešních Čech.

Český prostor

Duchovně, a tím i kulturně, byl český a moravský prostor integrován do Východofranské říše (dnešní Německo), již ustavila Verdunská smlouva v roce 843 po rozpadu Franské říše společně se Západofranskou říší (dnešní Francie) a severní Itálií až k Římu, kde vládl Lothar I. (795–855).

V roce 845 přijalo v bavorském Regensburgu (Řezně) křest 14 kmenových vůdců s doprovodem asi 300 lidí, převážně ze západního a jižního příhraničního prostoru Čech, za což byli vojensky napadeni již v následujícím roce středočeskými kmeny

V roce 845, 18 let před příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje v roce 863, přijalo v bavorském Regensburgu (Řezně) křest 14 kmenových vůdců s doprovodem asi 300 lidí, převážně ze západního a jižního příhraničního prostoru Čech, za což byli vojensky napadeni již v následujícím roce středočeskými kmeny.

Šíření západní křesťanské civilizace se tedy neodehrávalo klidně, ale často násilně, neboť se střetávalo s odporem zastánců tradičních kmenových a ideologických hodnot ve formě sjednocování středočeských slovanských kmenů, dokonce českých rodů – Slavníkovců, Vršovců, Těpticů –, v jeden český národ.

Vnitřní a vnější integrace

Český prostor byl zařazen do diecéze řezenské, moravský o něco dříve do diecéze pasovské – již v roce 829. Christianizace Moravy se odehrála o několik desítek let dříve. První křesťanský kostel založil velkomoravský kníže Pribina v Nitře v roce 833, ale archeologické nálezy (Modrá na Moravě) naznačují, že první zárodky křesťanství přinášeli do českomoravského prostoru nejspíše irští misionáři již v 8. století, a není vyloučeno, že se zde domluvili.

Vnitřní a vnější integrační procesy se tedy v českém a moravském prostoru doplňovaly. Vnitřní představují utváření českého národa a státu, vnější jeho integraci do západoevropské křesťanské civilizace. Jedno bez druhého nebylo možné.

V podstatě pozitivní vztah kmenů českého prostoru k integraci do západoevropského civilizačního okruhu ukotvil v našich tehdejších západních sousedech představu o jednotě tohoto prostoru, která přetrvala až do současnosti – narušila ji pouze nacistická okupace –, a zabránila germanizaci, případně vyhlazení kmenů českého prostoru jako jiných slovanských i germánských etnik (Sasové). Kmeny českého prostoru – slovanské, germánské i keltské – postupně splynuly a vytvořily základ současného českého národa a státu.

Vnitřní a vnější integrační procesy se tedy v českém a moravském prostoru doplňovaly. Vnitřní představují utváření českého národa a státu, vnější jeho integraci do západoevropské křesťanské civilizace. Jedno bez druhého nebylo možné.

Raný středověk

Český národ a stát, lokalizovaný po 1500 let v témže prostoru, patří k nejstarším evropským národům a státním útvarům. Proces národ-stát byl dovršen v 10. století a mezinárodně legalizován integrací do Svaté říše římské, která vznikla na základech Východofrancké říše v roce 962 korunovací Oty I. (912–973) v Římě na prvního císaře.

Svatá říše římská národa německého zanikla po přibližně osmi stech letech v roce 1806, kdy ji nahradilo jiné, tentokrát středoevropské integrační uskupení – habsburské impérium –, jehož součástí byl od roku 1527 i český stát

Toto integrační uskupení bylo univerzální a zahrnovalo nejen germánská, ale i románská a slovanská etnika. Když chtěl papež Řehoř VII. (1015–1085) ponížit v roce 1077 Rudolfa Švábského (1025–1080), říšskými knížaty zvoleného za římskoněmeckého krále, uznal ho pouze za krále zaalpské (barbarské) části říše, „regnum Teutonicum“.

Nacionalisty často zneužívaný přívlastek „německého národa“ získalo toto evropské integrační uskupení oficiálně až v roce 1512 na říšském sněmu v Kolíně nad Rýnem. Byl to důsledek papežského schizma, které začalo již ve 14. století, a způsobilo, že řádně zvolený římskoněmecký král nevěděl, od kterého papeže se nechat korunovat na císaře. Obcházelo se to tím, že byl současně císařem, tedy hlavou říše, aniž byl korunován papežem. Jedním ze sedmi volitelů římskoněmeckého krále a císaře – kurfiřtem – byl i král český.

Svatá říše římská národa německého zanikla po přibližně osmi stech letech v roce 1806, kdy ji nahradilo jiné, tentokrát středoevropské integrační uskupení – habsburské impérium –, jehož součástí byl od roku 1527 i český stát.

Přemyslovská doktrína

Čeští panovníci přemyslovské, později lucemburské dynastie dosáhli aktivní účastí v integračních procesech výjimečného postavení v tomto uskupení a postupovali k nejvyšším postům. Ve středověké říši se časem ustavily pouze dva královské tituly – volený římskoněmecký král a dědičný král český.

Přemyslovci a Lucemburkové aplikovali ve své politice, co by šlo nazvat doktrínou či paradigmatem racionální integrace. Spočívala v tom, že využívali integrační procesy ve svůj prospěch, a tím pro civilizační a kulturní vzestup celé země a národa, respektive národů, jímž vládli.

Ostatní knížata včetně Habsburků stála v říšské nomenklatuře níž, což byl hlavní důvod, proč vévodové, později arcivévodové habsburští, usilovali o českou královskou korunu, ke které se navíc pojil titul kurfiřta. Jen prostřednictvím těchto postů bylo totiž možné zasahovat do říšských záležitostí.

Za Karla IV. (1316–1378) a Václava IV. (1361–1419) byla Praha Bruselem své doby. Přemyslovci a Lucemburkové aplikovali ve své politice, co by šlo nazvat doktrínou či paradigmatem racionální integrace. Spočívala v tom, že využívali integrační procesy ve svůj prospěch, a tím pro civilizační a kulturní vzestup celé země a národa, respektive národů, jímž vládli, protože český prostor i po vzniku většinového českého národa byl až donedávna prostorem multietnickým (Češi a Němci).

Na rozdíl od současných politiků nečinilo Přemyslovcům problém domluvit se v celé říši, neboť kromě češtiny ovládali i němčinu, často jako mateřský jazyk, protože jejich matky – dnes bychom řekli první dámy – byly z politicko-dynastických důvodů převážně Němky, a nikomu nevadilo, že sídlily na Pražském hradě. Ve vrcholném středověku byl český stát a národ díky přemyslovské doktríně racionální integrace na politickém a kulturně civilizačním vrcholu.

Politický sestup a vzestup

Politický sestup nastal, až když se moci ujali „čeští páni“, z nichž mnozí se příliš nelišili od těch současných. Při oslabení panovnické moci privatizovali královské statky, tedy státní majetek, neboť jak prohlásil francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) „stát jsem já“, a přisvojovali si výkon státní moci, což na začátku 17. století vyvrcholilo stavovskou vládou a povstáním v letech 1618 až 1621. Následně český stát ztratil zahraniční vliv i vlastní branou politiku.

Nebýt francouzského osvícenectví ve druhé polovině 18. století, německého romantismu na začátku 19. století a po napoleonských válkách nárůstu národního uvědomění v řadě evropských zemí, především v Německu a Itálii, český národ by pravděpodobně zanikl

Nebýt francouzského osvícenectví ve druhé polovině 18. století, německého romantismu na začátku 19. století a po napoleonských válkách nárůstu národního uvědomění v řadě evropských zemí, především v Německu a Itálii, český národ by pravděpodobně zanikl. Tyto vlivy iniciovaly národní obrození, které po bouřlivém roce 1848 završil v 19. století se formující český nacionalismus a poměrně rychlé formování moderního českého národa na starých základech i opce obyvatel českých zemí pro českou či německou národnost.

Vznik moderního samostatného státu jen čekal na vhodnou historickou příležitost, jíž byla první světová válka. První republika je jediným obdobím našich dějin, kdy český stát nebyl integrován do vyššího celku. Následovalo násilné připojení ke Třetí říši a po druhé světové válce, po krátkém období třetí republiky, integrace do sovětského impéria, která skončila po 40 letech v roce 1989.

Současnost

Stav současného integračního uskupení Evropské unie je tristní. Jedním z důvodů, proč Češi v referendu hlasovali pro přijetí do EU, byl slib, že nás ochrání před globalizačními riziky. Když přišlo první, migrace z muslimského světa, EU žalostně a totálně selhala. Nikde není záruka, že neselže ani v jiných rizicích.

Aby se EU opět stala pro občany přitažlivou, musela by se restrukturalizovat – vrátit se k hodnotám, na kterých vznikla – volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a občanů. Nikoliv federace, ale v krajním případě jen konfederace respektující princip subsidiarity, tedy politické nezávislosti členských států.

Aby se EU opět stala pro občany přitažlivou, musela by se restrukturalizovat – vrátit se k hodnotám, na kterých vznikla – volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a občanů. Nikoliv federace, ale v krajním případě jen konfederace respektující princip subsidiarity, tedy politické nezávislosti členských států.

Záleží jen na nás, jaké poučení si z dějin vezmeme, ale bez jejich poznání nebudeme schopní pochopit současné politické události a aktivně se jich účastnit. Je smutnou skutečností, že mnozí občané zvolení do orgánů a institucí EU se zpronevěřují poslání, kvůli kterému byli zvoleni – prosazovat v EU zájmy Česka –, a namísto toho prosazují zájmy bruselské byrokracie.

Počet příspěvků: 18, poslední 29.1.2019 08:13 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.

Autor

Václav Makrlík

Václav Makrlík, publicista a spisovatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články