Jak se Macron stal pro Afričany běžným francouzským prezidentem

Nový francouzský prezident Emmanuel Macron zklamal své příznivce v Africe, kteří se domnívali, že až se dostane do Elysejského paláce, zrovnoprávní vztahy mezi Paříží a jejími bývalými kolonie. Tato jejich naděje se však rozplynula.

Tomáš Nídr 10.9.2017
Projev Emmanuela Macrona při výročí útoku v Nice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Projev Emmanuela Macrona při výročí útoku v Nice. | foto: Reuters
Projev Emmanuela Macrona při výročí útoku v Nice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když 7. května před Louvrem rozjížděli svoje kreace černošští hudebníci ze skupiny Magic System, aby oslavili drtivý triumf devětatřicetiletého Emmanuela Macrona v prezidentských volbách, zažívala frankofonní Afrika vlnu „obamovského“ nadšení.

Podlehla dojmu, že s novým prezidentem bývalé koloniální velmoci se vztahy Paříže s jejími někdejšími državami na černém kontinentě narovnají a přestanou být pro francouzskou diplomacii jen neposlušnými žáky, které je občas třeba srovnat. O dva měsíce později se jejich okouzlení Macronem rozplynulo.

Žádná nostalgie po velmocenské slávě

Macron je prvním francouzským prezidentem, který se narodil až poté, co se Francie z většiny svých zámořských území stáhla, takže netrpí nostalgií po velmocenské slávě jako jeho předchůdci. Nejlépe to ukázal při návštěvě Alžírska letos v únoru, když prohlásil: „Kolonizace této země byla zločinem proti lidskosti.“ Bylo to riskantní prohlášení pro národ, jehož příslušníci mají pocit historické velikosti v genech. Navíc v době vrcholící kampaně před prvním kolem, kdy neměl postup do finále proti Marine Le Penové jistý.

Emmanuel Macron je prvním francouzským prezidentem, který se narodil až poté, co se Francie z většiny svých zámořských území stáhla, takže netrpí nostalgií po velmocenské slávě jako jeho předchůdci

Tento výrok mu sice jeho soupeři vyčetli, ale nijak jim to nepomohlo. Neokoukaný a pohledný politik, který záměrně ve svém týmu shromažďoval spolupracovníky všech barev pleti, totiž dokázal Francouze získat. Dodal jim naději, že jako ten, kdo stojí mimo ztrapněné tradiční strany, posune desetiletí stagnující Francií konečně kupředu. Oui, nous pouvons, mohla by znít obměna obamovského Yes we can. Týkat se to mělo i komplikovaných vztahů s 20 africkými států, které století patřily do francouzského impéria.

Kolonizátoři tam přicházeli se slovy „volnost, rovnost, bratrství“, podle nichž by černoši měli být stejnými občany jako ti Paříže nebo Lyonu. Jenže krásná slova se v praxi nikdy neuskutečnila. I nejposlednější výspa říše měla v čela bělošského úředníka, černoši byli úmyslně drženi od vzestupu. Symbolicky se to projevovalo v armádě, kde „Nefrancouzi“ byli vítaní jako kanonenfutr, ale s důstojnickými frčkami se pro ně nepočítalo.

Bývalé državy

Veškeré pokusy o vzpouru dokázali Evropané potlačit až do povstání v Alžírsku. Tato prohraná krvavá občanská válka v letech 1954 až 1962, která je pro Francouze ještě větším debaklem než pro Američany Vietnam, donutila Paříž rychle ukončit kolonizaci, jež je bezpochyby prvotní a největší příčinou potíží Afriky, a všem africkým zemím rychle garantovala samostatnost.

Vznikl ukázkový příklad neokolonialismu, kterému se říká Françafrique – bývalé državy mají formální nezávislost, ale jejich zkorumpovaní lídři navzdory často vyhrocené protibělošské rétorice dělají, co jim z Paříže nařídí. Například nerostné suroviny, jako je nigerský uran, mají pod kontrolou francouzští těžaři, telekomunikace ovládají francouzští operátoři či velké projekty v infrastruktuře budují francouzské stavební firmy. Africký prezident, jenž by se vzpouzel a jednal po svém, musí počítat s pučem podle not od Seiny.

Bývalé državy mají formální nezávislost, ale jejich zkorumpovaní lídři navzdory často vyhrocené protibělošské rétorice dělají, co jim z Paříže nařídí. Například nerostné suroviny, jako je nigerský uran, mají pod kontrolou francouzští těžaři, telekomunikace ovládají francouzští operátoři či velké projekty v infrastruktuře budují francouzské stavební firmy.

Zasloužilí spojenci Elysejského paláce, i kdyby od potírání rebelů měli ruce krvavé až po ramena, mohli proti nim počítat s veškerou pomocí včetně vojenské. Symbolem této podřízenosti bývalých kolonií jsou západoafrický a středoafrický frank, kterými se platí pod Saharou ve většině frankofonních zemí, jež čelí kurzovým výkyvům kvůli pevnému svázání s eurem. Nicméně brání jim dělat nezávislou měnovou politiku a například zlevnit produkci.

Největší ránou pro sebevědomí Senegalců, Konžanů, Kamerunců a dalších je, že polovinu finančních rezerv musejí udržovat ve francouzských bankách., které s nimi nakládají dle svého uvážení. Doba pokročila, a proto Françafrique není stejně pevná jako dříve. Na jedné straně francouzské elity o bývalé kolonie ztrácejí zájem a berou je především jako nevysychající a často nechtěný zdroj přistěhovalců do Evropy, na druhé po desetiletích nezávislosti představitelé států nabyli při jednání s Elysejským palácem sebevědomí.

Zejména tu však je zásadní vnější faktor – Čína a její diplomaté i firmy pronikli do kdysi exkluzivního galského hájemství a Říše středu se postupně stává nejdůležitějším africkým partnerem.

Marshallův plán pro Afriku

Po tomto stručném přehledu lze pochopit velká očekávání na demontáž Françafrique, jež vzbudilo Macronovo odsouzení kolonialismu. Dnes už naděje zmizela a stačil k tomu hloupý a navíc zbytečný přívlastek civilizační, který Macron použil začátkem července v Hamburku v odpovědi na otázku novináře z Pobřeží slonoviny.

Macron téměř čtyři minuty vysvětloval, že Marshallův plán pro Afriku není možný, protože před 70 lety válkou zdevastované státy měly svoje hranice, vnitřní stabilitu i vzdělané obyvatelstvo. A že dříve rozdávání peněz Africe neprospělo.

Tehdy svět sledoval řádění antiglobalizačních extremistů v ulicích při setkání G20 (20 největších ekonomik světa) a spekuloval nad obsahem rozhovorů při prvním setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem. U rovníku se však jen řešilo, jak Macron odpověděl na dotaz: „Kolik jsou země G20 připraveny dát do obálky na záchranu Afriky?“

Téměř čtyři minuty vysvětloval, že Marshallův plán pro Afriku (podle pomoci USA zničené Evropě po nacistické kapitulaci) není možný, protože před 70 lety válkou zdevastované státy měly svoje hranice, vnitřní stabilitu i vzdělané obyvatelstvo. A že dříve rozdávání peněz Africe neprospělo.

Pochválil také země, jež v novém tisíciletí zaznamenaly pozoruhodný ekonomický růst, takže díky jejich úspěchům lze považovat Afriku za kontinent příležitostí, což však hned relativizoval: „Ve státech, kde ještě dnes připadá na ženu sedm až osm dětí, můžete utratit miliardy eur, ale nestabilizujete nic.“ Sedm či osm potomků na matku už není kontinentální standard, ale platí jen pro nejchudší oblast Sahelu, navzdory tomu je stále nekontrolovaná populační exploze jedním z důvodů, proč se Afrika těžce odpoutává ode dna.

Chybějící plány

Ještě předtím však prohlásil: „Výzva pro Afriku je dnes jiná, mnohem hlubší, je civilizační.“ Toto slovo na c od bělošského politika směrem k Africe nikdy nemůže vyznít dobře. U rovníku z něho cítí nadřazenost bílého muže, s níž v 19. a 20. století řídil svět. V důsledku toho se ze sympatického muže stala jen zkrášlená tvář starých pořádků, kdy se Evropa dívá na svého jižního souseda shora.

Během letošního nabitého roku, kdy se z outsidera stal dominantní postavou Francie, nestihl pod návalem jiných událostí nastínit plány pro kraje na jih od Marseille. Zatím se dají dát dohromady jen podle prohlášení v médiích.

V afrických médiích i na sociálních sítích se do Macrona pustili ze všech stran. Schytal to i za další „prohřešky“ – třeba za návštěvu Mali, kam se vydal na druhou zahraniční cestu po „povinné“ návštěvě Německa. Neletěl však do metropole Bamaka, ale do města Gao, kde mají základu francouzské jednotky. Prezident Ibrahim Boubacar Keita ho jel uvítat tam. Kritici v tom vidí signál, že představitelé frankofonní Afriky budou muset jezdit tam, kam si je pařížská vrchnost předvolá.

Tuto neúctu dokládá nejsměšnější z výtek, podle níž Macron urážlivě naložil s darem svého malijského partnera. Keita mu věnoval 600 kilogramů mang. Jeho protějšek ale nepřikázal svým kuchařům, aby z nich udělali marmeládu pro spíže Elysejského paláce, ale „nezdvořile“ je rozdal vojákům. Macron má k Africe vztah a její problémy zná. Už při studiu na prestižní škole ENA pro svou diplomatickou praxi v zahraničí nežádal o zařazení na prestižní místa v Evropě, ale vyprosil si Nigérii, kde pak půl roku působil.

Nicméně během letošního nabitého roku, kdy se z outsidera stal dominantní postavou Francie, nestihl pod návalem jiných událostí nastínit plány pro kraje na jih od Marseille. Zatím se dají dát dohromady jen podle prohlášení v médiích.

Podpora demokratizace

Je zřejmé, že hlavním francouzským zájmem bude bezpečnost – udržovat na uzdě islamistické radikály –, čímž Macron navazuje na svého předchůdce Françoise Hollanda. Ten v lednu 2013, kdy do Mali, jež zdánlivě nezastavitelně dobývali muslimští fanatici, poslal tři tisíce vojáků, kteří odrazili postup nepřítele a pak ho zatlačili zpět do pouště. Jen jejich nasazení zabránilo tomu, aby nad dalším teritoriem zavlála černá vlajka radikálního islámu.

Macron v rozhovorech odpovídal, že na rozdíl od minulosti bude sledovat hlas africké ulice a podporovat demokratizaci Afriky. Chce-li však mít čadského diktátora Idrisse Débyho za jednu z opor v boji proti islamistům v Sahelu, nemůže zároveň dávat za pravdu opozičním hlasům, podle kterých je jeho 27 let u moci příliš.

Afričané často líčí francouzskou armádu, která má základny téměř ve všech bývalých koloniích, jako okupační sílu. Jenomže Mali, jehož vyděšení obyvatelé vítali zasahující ozbrojence máváním trikolóry, svědčí o tom, že při bránění země proti džihádistům mohou být i hrdiny. Macron vyhlašuje, že Francie nemůžeme být stálým četníkem Afriky – mimo jiné proto, že rozmístění deseti tisíc mužů daleko do domova je drahé.

Pokračuje proto v programu svého předchůdce a chce část odpovědnosti za bezpečnost v oblasti Sahelu převést na skupinu zemí G5 – Čad, Niger, Mali, Burkinu Faso a Mauritánii. Jejich vojáci by za francouzské peníze měli v oblasti patrolovat a postupně přebírat úkoly od zkušenějších partnerů z Evropy. Tato bezpečnostní priorita zřejmě naruší jiné Macronovy představy.

V rozhovorech odpovídal, že na rozdíl od minulosti bude sledovat hlas africké ulice a podporovat demokratizaci Afriky. Chce-li však mít čadského diktátora Idrisse Débyho za jednu z opor v boji proti islamistům v Sahelu, nemůže zároveň dávat za pravdu opozičním hlasům, podle kterých je jeho 27 let u moci příliš. Na tom nic nezmění, ani když se Macron při rozhodování vyhne starým strukturám Françafrique na ministerstvu zahraničí a vybuduje si vlastní poradní orgán, v němž budou napůl zastoupeni Francouzi a Afričané.

Úprava mezinárodního finančního systému

Zásadním tématem je migrace. Na západní Sahel dopadají klimatické změny, což v kombinaci s vysokým přírůstkem obyvatel a politickou nestabilitou vytváří prostředí, v němž vstanou noví migranti. A díky jazykové vybavenosti a příbuzenským vazbám na dřívější přistěhovalce budou mířit v první řadě do Francie, kde je už dnes desetina obyvatel afrického původu. Nekontrolovaný proud lidí by však nejrychleji zeslábl, kdyby Afričané měli šanci na důstojný život ve svých domovech.

Bývalý investiční bankéř Macron, který se pohyboval v nejvyšších patrech byznysu, by se mohl zasadit o úpravu mezinárodního finančního systému, aby se západní firmy pomocí triků s převáděním peněz i zboží mezi svými pobočkami v různých částech světa nevyhýbaly placení daní

Macron slibuje navýšení rozvojové pomoci, jež je sice důležitá, ale léčí spíše projevy nemoci než ji samotnou. Více je například třeba otevřít trh Evropské unie africkému zboží a zabránit, aby dovoz produktů dotovaného zemědělství v EU nebyl levnější, než které vypěstují nebo vychovají afričtí rolníci. Zhruba před deseti lety evropská kuřata zlikvidovala drůbežáře na jih od Sahary. O ničem takovém Macron nemluví, protože rozčílit farmáře ve Francii je politická sebevražda.

Bývalý investiční bankéř Macron, který se pohyboval v nejvyšších patrech byznysu, by se mohl zasadit o úpravu mezinárodního finančního systému, aby se západní firmy pomocí triků s převáděním peněz i zboží mezi svými pobočkami v různých částech světa nevyhýbaly placení daní. Pro africké novináře je po rešerši na internetu zásadní zrušit popsaný systém měn svázaných s eurem, který viní z pomalého rozvoje v desetiletích po vyhlášení nezávislosti.

To Macron nemá v úmyslu, protože jej považuje za stabilizační kotvu chatrných ekonomik. „Jestliže se ve frankové zóně cítíte nešťastní, opusťte ji a vytvořte si vlastní měnu, jako to dříve udělala Mauritánie nebo Madagaskar. Pokud v ní zůstáváte, musíte skončit s demagogickými prohlášeními, které z franku dělají obětního beránka vašich politických a hospodářských selhání a Francii za zdroj vašich problémů,“ pronesl bez diplomatických vytáček při setkání s prezidenty G5.

Ztráta popularity

Taková ostrá slova se mnohým v Africe nelíbí, protože odstoupit od franku je pro danou zemi příliš riskantní a nákladné. Možná pro mnohé intelektuály nebude od věci, ač to zní bláznivě, fandit za pět let ve volbách Marine Le Penové, protože se dovolává bílé Francie a kolonizaci nikdy neodsoudí, ale chce se od afrických vazeb co nejvíce odstřihnout. Takže by se (vedle eura) zasadila i o zrušení obou franků.

Macron si díky „civilizační“ lekci vyzkoušel, jak snadné je ve vteřině ztratit popularitu, a tím i výhodu při jednáních se svými protějšky

Nyní je však u kormidla Macron, který si díky „civilizační“ lekci vyzkoušel, jak snadné je ve vteřině ztratit popularitu, a tím i výhodu při jednáních se svými protějšky. Na druhou stranu ho to zbavuje přehnaných očekávání veřejnosti, která by nemohl naplnit. Pro Afričany spadl z piedestalu a stal se z něho běžný francouzský prezident.