Jak se během týdne nechat oškubat o životní úspory

Podobně jako Leonardo DiCaprio ve slavném snímku Vlk z Wall Street nabízeli hrdinové našeho příběhu pohádkové zhodnocení investic. Dopadlo to podobně jako ve filmu. Investoři o své peníze přišli a čeští vlčci vydělali. Zatímco si však filmový hrdina šel na dva sednout za mříže, čeští vlčci běhají nadále po svobodě.

Petr Kain 19.3.2017
Držitel Oscara a ekologický aktivista Leonardo di Caprio nejprve podporoval... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Držitel Oscara a ekologický aktivista Leonardo di Caprio nejprve podporoval... | foto: Reprofoto
Držitel Oscara a ekologický aktivista Leonardo di Caprio nejprve podporoval... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hollywoodský trhák podle tohoto příběhu by se mohl jmenovat třeba „Jak se během týdne nechat oškubat o životní úspory“ nebo „Pohádka o burzovních expertech s výučním listem“. Možná nejlepší název by ale byl „Čeští vlčci z Wall Street“. Jeho hlavní hrdinové, podobně jako Leonardo DiCaprio ve filmu Vlk z Wall Street, přesvědčili stovky klientů, že jim pohádkově zhodnotí investice. Namísto toho si jejich podstatnou část strčili do kapsy a zbytek během pár měsíců, týdnů, či dokonce dnů na akciových trzích prošustrovali.

Jeden rozdíl tu ale přece jenom je. Jordan Belfort, kterého DiCaprio ve snímku ztvárnil, skončil za své akciové podvody na takřka dva roky za mřížemi. Čeští vlčci oproti tomu dál běhají na svobodě a jejich klienti se již sedmým rokem u českých soudů marně domáhají svých peněz.

Ty akcie porostou...

Kdyby to byl skutečně film, první záběry by se mohly odehrávat v Praze roku 1997, kdy se na českém kapitálovém trhu objevil obchodník s cennými papíry Afin Brokers. Následující rok se jeho jediným akcionářem stává jistý Radim Kadlček. Mezi zákazníky Afin Brokers patřili jak institucionální investoři, tak drobní klienti. Postupně jich společnost za zhruba deset let své existence získala více než tři tisíce, přičemž aktivních jich bylo v roce 2006 přibližně dvanáct set.

To byl v rámci českého trhu slušný, ale nijak výjimečný výkon. Co bylo výjimečné, byl způsob, jakým ony klienty Afin Brokers získala a také jak s jejich investovanými penězi nakládala. Základem všeho byl agresivní marketing. Společnost si najala řadu zaměstnanců, jejichž jedinou prací bylo telefonovat a nabízet lidem investiční služby. Nezáleželo na tom, jak kdo rozuměl akciovým trhům, nebylo výjimkou, že Afin Brokers zaměstnávala lidi, kteří měli jen výuční list. Do ruky jim dala seznam telefonních čísel, které pak museli od rána do noci obvolávat.

Obchodní model Afin Brokers byl postaven na točení peněz klientů v každodenních obchodech, čímž se dalo snadno vydělat na poplatcích. Zda daná investice vydělala, či skončila ztrátou, bylo makléřům Afin Brokers jedno.

Zdrojem kontaktů byly většinou veřejně přístupné databáze, jako například obchodní rejstřík. Cílovou skupinou pak byli podnikatelé, u nichž se dalo předpokládat, že mají volné finanční prostředky, jež by mohli být ochotni investovat. Běžně se stávalo, že se za jeden den dovolalo danému podnikateli několik telefonistů Afin Brokers. Mnoho lidí se tímto nátlakem nechalo udolat a peníze skutečně společnosti svěřili. Nebylo to moudré rozhodnutí.

Obchodní model Afin Brokers byl postaven na točení peněz klientů v každodenních obchodech, čímž se dalo snadno vydělat na poplatcích. Zda daná investice vydělala, či skončila ztrátou, bylo makléřům Afin Brokers jedno. „Když to trochu přeženu, tak ti kluci, kteří s penězi klientů obchodovali, přijeli ráno do práce ještě zfetovaní kokainem, dopoledne hráli na počítači hry, pak zadali obchodní pokyny, šli do baru a vrátili se před koncem obchodování v USA, aby se mrkli, jestli akcie vydělaly, nebo ne. Odborná kvalifikace a péče o klientské investice byly na bodu mrazu,“ vzpomíná někdejší zaměstnanec společnosti, který si nepřál zveřejnit své jméno.

Taktikou bylo vytvořit v klientech pocit, že když neinvestují hned, přijdou o možnost vydělat spoustu peněz. „Všechno muselo běžet v hrozném tempu, klienti byli tlačeni do obchodování, říkalo se jim, že není čas na rozhodování, musíte nakoupit teď, protože ta akcie vyskočí během chvíle o dvacet procent. Buď budete boháč, nebo sráč,“ říká někdejší zaměstnanec Afin Brokers.

Jak tvrdí, firma porušovala řadu předpisů, například skoro vůbec neexistovalo nahrávání předobchodní komunikace. „Běžný obchodník s cennými papíry musí nahrávat vše, co klientovi řekne. Oni volali z mobilů, pobízeli klienty k tomu, aby zavolali zpátky s tím, že chtějí nakoupit určité akcie. Nenahráli nic a pak se oháněli tím, že to přece klienti sami zavolali a chtěli ze svého rozhodnutí nakoupit. Bylo vážně velkou náhodou, že v ten samý den koupilo třeba sto jejich klientů akcie Boeingu,“ říká.

Tento model trval několik let, než si na Afin Brokers došlápla Česká národní banka. V prosinci roku 2006 odňala firmě povolení k činnosti kvůli „závažnému porušování pravidel jednání ve vztahu k zákazníkům a nedostatečně vedené evidenci zákaznického majetku“. Společnost Afin Brokers skončila. Podvodné jednání, kterým proslula, ale u konce rozhodně nebylo. Pouze se přesunulo (společně s lidmi spjatými s Afin Brokers) do jiných společností.

Vykutálení caparti

Část klientů Afin Brokers převzal jeden z členů burzy cenných papírů, společnost Capital Partners (vžila se pro ně přezdívka „caparti“), patřící v té době jistému Vladimíru Černému. Jak tehdy tvrdil David Rozumek z ČNB, společnost byla v pořádku. ČNB deklarovala, že bude tohoto nástupce monitorovat a nebude tolerovat přesouvání špatných praktik, kvůli kterým byla Afinu odebrána licence. Jenže se to tak úplně nepovedlo.

Obchodní systém Capital Partners stál stejně jako u Afin Brokers na agresivním marketingu, kdy zaměstnanci „capartů“ přesvědčovali lidi, aby se stali jejich klienty.

Nejenže Capital Partners dál pokračovala v nekalých praktikách Afin Brokers – ona díky nim narostla do netušených rozměrů. Z hlediska tržeb patřila tato společnost řadu let k největším obchodníkům na kapitálovém trhu v Česku. Je to patrné z odvodů do Garančního fondu obchodníků s cennými papíry zveřejněných na jeho internetových stránkách. Obchodníci jsou povinni do tohoto fondu platit dvě procenta ze svých příjmů za poskytnuté služby.

Třeba za rok 2009 zaplatila firma Capital Partners 15,5 milionu korun. Až druhá byla ČSOB s 12,7 miliony, na třetím místě byl známý obchodník s cennými papíry WOOD & Company s 9,5 miliony. Firmy, které patřily k přímým konkurentům „capartů“, jako například BH Securities, Atlantik FT nebo Cyrrus, zaplatily do fondu pouze od 1,7 do 2,5 milionu korun. Stejný obrázek bylo možné vidět i o rok dříve: za rok 2008 odvedli „caparti“ do fondu dokonce 16 milionů korun, tedy druhou nejvyšší částku po ČSOB.

Obchodní systém Capital Partners stál stejně jako u Afin Brokers na agresivním marketingu, kdy zaměstnanci „capartů“ přesvědčovali lidi, aby se stali jejich klienty, případně ty stávající pobízeli do riskantních obchodů, jež končily zpravidla ztrátou. „Jednomu člověku dokázali prodělat během jediného dne dva miliony korun,“ říká advokátka Věnceslava Holubová, která zastupuje několik desítek bývalých klientů Capital Partners, kteří chtějí své peníze zpátky. „Vychází nám, že zhruba čtvrtinu klientských peněz spolkly poplatky a ten zbytek byl prohospodařen na burze,“ dodává Holubová.

Zaměstnanci Capital Partners byli k nahánění nových klientů tlačeni provizní smlouvou. Když se jim podařilo sehnat novou oběť a přesvědčit ji k investování, jejich nadřízení a nadřízení těchto nadřízených získávali z obchodů provizi. Jinak řečeno, šlo o klasické pyramidové schéma.

Dodnes ostatně v soudních sporech s bývalými klienty „caparti“ argumentují tím, že investiční poradenství poskytovali investiční zprostředkovatelé a Capital Partners pouze prováděla obchodní příkazy svých klientů.

S Capital Partners při jejím vykutáleném obchodování spolupracovaly další firmy, takzvaní investiční zprostředkovatelé, přes něž probíhala většina obchodů. Bylo to chytré, protože jak říká někdejší zaměstnanec Afin Brokers, „investiční zprostředkovatelé měli v podstatě podobné pravomoci jako obchodníci s cennými papíry, zároveň nad nimi ale nebyl takřka žádný dohled“. I kdyby se navíc u některého ze zprostředkovatelů problém s dohledem ČNB objevil, prostě by se od něj „caparti“ odstřihli a jich samotných by se to nijak nedotklo.

Dodnes ostatně v soudních sporech s bývalými klienty „caparti“ argumentují tím, že investiční poradenství poskytovali investiční zprostředkovatelé a Capital Partners pouze prováděla obchodní příkazy svých klientů. Když pak ČNB začala zprostředkovatele pokutovat, firma jednoduše zanikla a tým se přesunul do jiné společnosti. Něco takového se stalo v roce 2007, kdy byla jednomu takovému zprostředkovateli jménem Proficio Prague zakázána činnost a firma se okamžitě transformovala do společnosti BFC Capital.

Mimochodem, vlastníkem Proficio Prague byl jistý Radek Pololáník, bývalý zaměstnanec Afin Brokers. Když měla pak o pár let později potíže BFC Capital, která dostala od ČNB pokutu ve výši 7,5 milionu korun, odkaz na ni rázem zmizel ze stránek „capartů“ a klientům bylo doporučeno, aby začali využívat služeb jiných firem. Například Capital Quest nebo Stone de Witt.

Pak ale došlo i na „caparty“. V roce 2010 je nejprve potrestala ČNB rekordní pokutou ve výši 20 milionů korun za nadměrné obchodování, na němž firma vydělávala a její klienti prodělávali. Podle regulátora trhu porušila firma povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Nakonec ČNB zcela zakázala Capital Partners poskytovat investiční služby. V březnu 2011 pak firma ohlásila změnu obchodní činnosti a v roce 2012 se přejmenovala na CLMT (s blíže neurčeným předmětem podnikání – výroba, obchod a služby).

Nekonečný příběh

Kdo by si myslel, že konec Capital Partners bude znamenat konec podvodných praktik s ní spojených lidí, mýlil se. Stejně jako po konci Afin Brokers i po zániku „capartů“ se pouze přesunuli o dům dál a stejné triky zkoušeli na dalších klientech.

Stačilo se podívat do databází obchodního rejstříku nebo centrální banky a rázem bylo vidět, jak se jména osob napojených na „caparty“ začínají objevovat v dalších firmách. Ve společnosti BFC Capital nebyli již na konci února roku 2010 evidováni žádní vázání zástupci, tedy lidé zastupující společnost při kontaktu s klienty. Řada těchto zprostředkovatelů byla ale nově registrována jako vázaní zástupci jiných firem – například u firmy Capitalquest. Stále ti samí lidé, přičemž někteří z nich pracovali ještě pro Afin Brokers.

Lidé spojení s „caparty“ si byli zřejmě jistí tím, že jim vše projde, a z klientů a celého trhu si dělali doslova legraci.

Další z těchto společností byla Phoenix Capital, jejíž jednatel Josef Žák pro Capital Partners pracoval. Jinou známou firmou, před níž se klienti „capartů“ na internetových fórech vzájemně varovali, byl investiční zprostředkovatel Weritum Consulting, jenž se následně přejmenoval na Win Investments CZ. Jedním ze společníků Win Investments CZ byl David Antič, člověk působící dříve rovněž ve společnosti Antikro, jež se ještě předtím jmenovala Afin Czech a zabývala se investičním zprostředkováním. Společně s Antičem působil v Afin Czech jako společník i Radim Kadlček. Ano, přesně ten Kadlček, jenž byl kdysi jediným majitelem firmy Afin Brokers.

Lidé spojení s „caparty“ si byli zřejmě jistí tím, že jim vše projde, a z klientů a celého trhu si dělali doslova legraci. Jak jinak si vysvětlit, že další společnost založená lidmi spojenými s Capital Partners se jmenovala Stratton Prague? Pojmenovaná byla podle společnosti Stratton Oakmont – ano, jde o onu podvodnou firmu „vlka z Wall Street“ Jordana Belforta, která v první půli devadesátých let v New Yorku oškubávala důvěřivé klienty. Majitelem Stratton Prague byl jistý Matěj Ehl, někdejší manažer společnosti BFC Capital, jednatelem pak Stanislav Burda, bratranec již zmíněného Radka Pololáníka.

Obdobnou míru troufalosti předvedl i jistý Pavel Kočalka, zakladatel společnosti KLV Consulting, jež zastupovala investory, kteří nákupem cenných papírů prodělali. Jeho společnost se snažila prokázat, že o část svých vkladů přišli vinou velkých makléřských domů. Kočalka o tom musel vědět své – pracoval totiž jak pro Afin Brokers, tak pro Capital Partners. „Bylo to absurdní. Pavel Kočalka léta klienty škubal a najednou přijde s tím, že těm samým lidem bude pomáhat. Ve skutečnosti se je snažil oškubat znovu, tentokrát na právních poplatcích,“ říká někdejší obchodník Afin Brokers. Jak se navíc ukázalo, Kočalka neměl zákonné oprávnění ke své činnosti, a tak mu loni v září soud předběžným opatřením zakázal zastupovat klienty a poskytovat jim poradenskoprávní služby.

Těch několik málo někdejších klientů „capartů“, kteří se k soudu vypravili, zatím marně čeká na rozsouzení sporů.

Ve všech těchto firmách prodělali důvěřiví klienti možná až stovky milionů korun. Celková škoda se ale odhaduje těžko. Řada poškozených se o své peníze ani nechce soudit. „Vím o lidech, kteří přišli bezmála o dvacet milionů korun a do soudního sporu nechtějí jít,“ říká Holubová. Jak tvrdí, je jim buď trapně, že takovým způsobem naletěli, nebo nechtějí, aby se vědělo, že vůbec tak velkým množstvím peněz disponovali.

Těch několik málo někdejších klientů „capartů“, kteří se k soudu vypravili, zatím marně čeká na rozsouzení sporů. „Měli jsme tři případy rozhodnuté na městském soudě, žalovaná strana ale podala odvolání a Vrchní soud ty rozsudky zrušil,“ říká Holubová. Společnost CLMT, jež je nástupnickou firmou „capartů“, podle ní řízení všemožně protahuje.

Zda a kdy klienti „capartů“ a s nimi spojených firem uvidí alespoň část svých peněz, je ve hvězdách. Jedno je ale jisté: různí vlčkové chtiví oškubat naivní klienty běhají po českém kapitálovém trhu dál. Jak říká někdejší zaměstnanec Afin Brokers, pouze teď spíše než na akcie lákají lidi k investicím do forexových robotů...



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.