Jak reformovat společenskou smlouvu pro 20. století

Jak uspořádat společnost kvůli maximalizaci svých zájmů? Jaké principy zvolit pro stát, ve kterém nevíme, kde skončíme? Odpovědi dle zesnulého amerického politického filozofa Johna Rawlse poskytnou klíč ke spravedlivé společnosti. Jeho kniha Teorie spravedlnosti i téměř po 50 letech od vydání myšlenkově inspiruje. Píše Matej Cíbik.

Spravedlnost. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spravedlnost. Ilustrační foto. | foto: Shutterstock
Spravedlnost. Ilustrační foto.

Dnes lze říct, že kniha Teorie spravedlnostizesnulého liberálního amerického politického filozofa a profesora Harvardovy univerzity Johna Rawlse (1921–2002), která vyšla v roce 1971 a světově ho proslavila, obnovila politickou filozofii jako samostatní akademickou disciplínu. V první polovině 20. století se totiž zdálo, že na analýzu dobrého uspořádání západních společností je nutný přísně ekonomický pohled.

Marxisté, ale i intelektuálové, jako byli ekonomové John Maynard Keynes (1886–1946) či Friedrich Hayek (1899–1992) přistupovali k politickým otázkám z perspektivy principů řídících výměnu produktů a služeb. Roli politické filozofie v této době tedy převzala politická ekonomie. Situace se však vydáním Teorie spravedlnostiradikálně změnila.

Rawls si dal za úkol reformovat tradici společenské smlouvy utvářenou filozofy, jako byl Thomas Hobbes (1588–1679), John Locke (1632–1704), Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) a Immanuel Kant (1724–1804), pro 20. století. Jeho kniha způsobila v akademických kruzích senzaci a inspirovala celou generaci filozofů přistupovat k politickým otázkám v první řadě jako k morální výzvě.

Rawlsovo monumentální dílo, od jehož vydání za necelé dva roky uplyne 50 let, začíná těmito dvěma větami: „Spravedlnost je první ctností společenských institucí tak, jak je jí pravda při myšlenkových systémech. Teorie, byť elegantní a jednoduchá, musí být odmítnuta, pokud není pravdivá; podobně zákony a instituce, jakkoli efektivní a funkční, musejí být reformovány nebo zrušeny, pokud nejsou spravedlivé.“

Závoj nevědění

Klíčem k Rawlsově teorii je komplexní myšlenkový experiment „původní pozice“ a jejího „závoje nevědění“. Problémem tradičních teorií společenské smlouvy totiž je, že na smlouvu je třeba shoda, co má stát dělat – a tu není realistické očekávat. Bohatí chtějí nízké daně, důchodci vysoké důchody, farmáři dotace a studenti stipendia. Většina lidí vidí situaci ze své omezené perspektivy a bojuje za své úzké zájmy.

Bohatí chtějí nízké daně, důchodci vysoké důchody, farmáři dotace a studenti stipendia. Většina lidí vidí situaci ze své omezené perspektivy a bojuje za své úzké zájmy. Rawls proto navrhuje výzkum možných politických principů z „původní pozice“. V ní se nacházíme za „závojem nevědění“, kde neznáme své společenské postavení, nadání, inteligenci, náboženství či barvu kůže.

Rawls proto navrhuje výzkum možných politických principů z „původní pozice“. V ní se nacházíme za „závojem nevědění“, kde neznáme své společenské postavení, nadání, inteligenci, náboženství či barvu kůže. V českém kontextu by to znamenalo, že se můžeme narodit do rodiny úspěšného pražského právníka i do nezaměstnané romské rodiny na Mostecku.

V situaci vlastní nevědomosti pak dostáváme zásadní otázku: Jak uspořádat společnost, abychom maximalizovali své zájmy? Jaké principy zvolit pro stát, ve kterém nevíme, kde skončíme? Odpověď na tyto otázky podle Rawlse poskytne klíč ke spravedlivé společnosti. Jednoznačně totiž odhalí, jaké části našich politických přesvědčení jsou dané vlastní situací a jaké ustojí obecný pohled.

Důležitý je i fakt, že v původní pozici je v závorkách také ideologie. Za závojem nevědění totiž máme být egoisty. Úlohou není prosazovat určitou představu o světě (kterou neznáme), ale maximalizovat vlastní dobro.

Co nejlepší život nejchudším

Rawls prostřednictvím komplexního argumentu dospívá ke dvěma poměrně jednoduchým principům, které by si za závojem nevědění zvolil každý racionální jedinec. Za prvé, každý má rovné právo na co nejširší systém rovných základních svobod, který je slučitelný s podobným systémem platným pro všechny. Za druhé, společenská a ekonomická nerovnost má být uspořádána tak, aby byla k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných při zachování rovnosti šancí.

Společenská a ekonomická nerovnost má být uspořádána tak, aby byla k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných při zachování rovnosti šancí. Stát by proto měl udělat vše, aby zajistil co nejlepší život nejchudším

Zejména druhý princip vzbudil velký zájem a popsaly se o něm celé knihovny filozofické literatury. Pravicoví interpreti tvrdí, že Rawls de facto obhajuje nerovnost. Výkonnější jedinci dostávají větší odměny po právu, protože jejich inovace a tvrdá práce je nutná, aby i ti nejchudší vedli důstojný život. Majetková rovnost totiž znamená ztrátu motivace pro nejšikovnější, čímž v konečném důsledku trpí všichni.

Populárnější (a věrnější) levicová interpretace však tvrdí, že míra nerovnosti daná Rawlsovými principy je výrazně nižší, než pozorujeme v současných kapitalistických společnostech. Bohatší mají dostat víc, pouze když to maximálně zlepší situaci nejchudších. Pokud totiž uvažujeme za závojem nevědění, pak naší motivací je především vyhnout se scénářům, ve kterých se ocitneme ve značně nepříznivé situaci s malou šancí na zlepšení.

Stát by proto měl udělat vše, aby zajistil co nejlepší život nejchudším, třeba Romům z Mostecka – i za cenu prudce progresivního zdanění a poklesu jmění bohatší části populace.

Nové promyšlení

Debaty o významu, důsledcích a přesvědčivosti Rawlsovy teorie v uplynulých 50 letech dominovaly politické filozofii a zdaleka nejsou u konce. Poslední významnou epizodou v rámci snahy vyrovnat se s Rawlsovým dílem byla konference Nerovnost, náboženství a společnost – John Rawls a jeho odkaz, která se koncem letošního ledna konala na Harvardově univerzitě.

Americká společnost se od začátku sedmdesátých let, kdy Rawls své principy přerozdělování formuloval, k nim nejen nepřiblížila, ale naopak znatelně vzdálila. Pokud tedy chceme férovější společnost založenou na reciprocitě, musíme Rawlsovy principy znovu promyslet a nevzdávat se jich.

Zaštítilo ji harvardské Safra Centre for Ethics, Sekyra Foundation a její zakladatel Luděk Sekyra. Organizátorům se podařilo zajistit vystoupení největších jmen současné filozofie, a konference proto naznačila, kam se Rawlsovo dědictví bude v nejbližších desetiletích ubírat. Celá akce byla rámcovaná krizí současného amerického liberalismu, jejíž nejviditelnější reprezentací je Donald Trump v Bílém domě.

Tato krize se může projevovat sebezpytováním a otázkou, co liberálové udělali špatně. Samuel Scheffler, profesor morální a politické filozofie na New York University, však ve svém příspěvku toto rámcování současných problémů jednoznačně odmítl. Problém neleží v (Rawlsově) liberalismu, ale v jeho nedostatečném uplatňování.

Americká společnost se od začátku sedmdesátých let, kdy Rawls své principy přerozdělování formuloval, k nim nejen nepřiblížila, ale naopak znatelně vzdálila. Pokud tedy chceme férovější společnost založenou na reciprocitě, musíme Rawlsovy principy znovu promyslet a nevzdávat se jich.

Vyhraněná pozice

Významný příspěvek právě k novému promyšlení Rawlsových principů měl na konferenci Thomas Scanlon, jeden z nejvýznamnějších žijících anglosaských filozofů, Rawlsův mladší kolega a dlouholetý spolupracovník. Scanlon se soustředil na důležitý aspekt Rawlsova druhého principu – otázku rovnosti šancí. Rawls zaujímá poměrně vyhraněnou pozici a tvrdí, že nadání, inteligence či rodina, do které se narodíme, jsou „z morálního hlediska arbitrární“, a proto by neměly určovat například naše bohatství.

Část Rawlsových následovníků tuto pozici rozpracovalo jako „egalitarismus štěstí“, jehož cílem je co nejvíce eliminovat determinaci našich osudů (zejména v oblasti materiálního zabezpečení) slepou náhodou. Řečeno jinak, stejná snaha by měla přinášet stejné (materiální) výsledky nezávisle na tom, kde se narodíme.

Rawls zaujímá poměrně vyhraněnou pozici a tvrdí, že nadání, inteligence či rodina, do které se narodíme, jsou „z morálního hlediska arbitrární“, a proto by neměly určovat například naše bohatství. Část Rawlsových následovníků tuto pozici rozpracovalo jako „egalitarismus štěstí“, jehož cílem je co nejvíce eliminovat determinaci našich osudů slepou náhodou.

Scanlon k této ambici navzdory svému rovnostářství zaujímá skeptický postoj. Přiznává, že děti rodičů, kteří mohou zaplatit doučování nebo se svým dětem nadprůměrně věnují, budou vždy zvýhodněny, a rovnost šancí je tedy naprosto iluzorní. Toto je nutný důsledek respektování svobody rodičů. Úlohou politických institucí nicméně je nastavit například školský systém a systém přijímání do zaměstnání, aby lepší prostředí neposkytovalo automatickou a nepřekonatelnou výhodu, ale naopak nerovnosti zmírňovalo.

To samé platí o politickém kontextu. Stát, aby byl spravedlivý, musí pracovat na tom, aby se ekonomické nerovnosti neprojevovaly jako systematická politická nerovnost, která vede k neschopnosti velké části občanů prosazovat své požadavky. Právě to je podle Scanlona snad nejdůležitějším argumentem pro rovnost, jak ji předpokládá demokratické nastavení našich společností. Ta je možná, pouze pokud ekonomická nerovnost nepřesáhne jistou míru.

Obecně tedy Scanlon prezentuje koncepci rovnosti, která je slabší než Rawlsova slavná maximalizace statků pro nejhůře postavené. Ve svých důsledcích je však i Scanlonova teorie radikální a implikuje zásadní zvýšení přerozdělování. Děje se však v rámci liberálně-demokratického systému, který není nutné zbořit – pouze reformovat.

Mocenská asymetrie

Zásadně jiný postoj než Scanlon zaujal Američan polského původu Lukas Stanczyk, o dvě generace mladší vycházející hvězda harvardské filozofie. Podle něho jsou diskuse o rovnosti příležitostí druhořadé. Společnost, v níž dítě z romské rodiny z Mostecka má reálnou šanci stát se úspěšným právníkem v Praze, je samozřejmě lepší než ta, kde to reálné není. To však nic nemění na faktu, že ne všichni mohou vystudovat a mít úspěšnou kariéru.

Největším problémem dneška není nemožnost dostat se zdola na vrchol, ale „pracující chudoba“. Bohatí lidé využívají mocenské asymetrie, která jim umožňuje udržovat chudé v závislosti a podřízenosti nezávisle na tom, jak moc pracují.

Každá společnost potřebuje prodavače v hypermarketech, uklízečky, řidičky tramvaje či skladníky. Tyto profese ve skutečnosti tvoří – a v dohledné době i budou tvořit – velkou většinu pracovního trhu. Otázka proto nespočívá v tom, zda se skladník mohl stát právníkem, kdyby se víc snažil, a jak férové byly jeho šance, ale je-li práce těchto lidí, na nichž stojí celá společnost, spravedlivě oceňovaná a přináší uspokojivý životní standard. Stanczykovou odpovědí je rezolutní „ne“.

Největším problémem dneška není nemožnost dostat se zdola na vrchol, ale „pracující chudoba“. Bohatí lidé využívají mocenské asymetrie, která jim umožňuje udržovat chudé v závislosti a podřízenosti nezávisle na tom, jak moc pracují. Stanczyk vychází zejména z americké zkušenosti, kde absence podpory státu a sociálního systému spojená s téměř neexistujícími zákony na ochranu zaměstnance dávají zaměstnavatelům nepoměrně větší sílu než v Česku.

Demokratický kapitalismus

Není to však jen americký problém. Každý, kdo zhlédl či četl Hrdiny kapitalistické práce od Saši Uhlové, musí přiznat, že Česká republika vůči fenoménu pracující chudoby není imunní. Pokud tedy má být nerovnost ospravedlněna prosperitou chudých lidí, jak tvrdí Rawls, pak naše společnost systematicky selhává. Na rozdíl od Scanlona však podle Stanczyka nelze současnou situaci napravit pouhou reformou institucí.

Demokratický kapitalismus, jak jej dnes známe, totiž produkuje nerovnost, která se vždy projevuje i politicky. Bohatí mají větší slovo při určování pravidel, jež jsou jim proto vždy alespoň trochu nakloněny. Výsledkem je narůstající nerovnost ve všech rozvinutých státech.

Demokratický kapitalismus, jak jej dnes známe, totiž produkuje nerovnost, která se vždy projevuje i politicky. Bohatí mají větší slovo při určování pravidel, jež jsou jim proto vždy alespoň trochu nakloněny. Výsledkem je narůstající nerovnost ve všech rozvinutých státech. Samotná existence záchranné sociální sítě, odborů, či zákonů na ochranu pracujících tuto dynamiku může zbrzdit, nikoli však zastavit.

Stanczyk proto dospívá k radikálnímu závěru: pokud máme mít šanci uplatnit Rawlsovy principy spravedlnosti, kapitalismus není cestou vpřed. Potřebujeme jiný systém ekonomických vztahů. Sám však přiznává, že neví jaký.

Toto váhání ukazuje zajímavou dynamiku levicového myšlení. Jeho umírněné varianty poukazují na zjevnou nespravedlivost, kterou však navrhovaná opatření mohou pouze zmírnit, nikoli odstranit. Radikální levicové myšlení se naopak se systémovou nespravedlností odmítá smířit. Možná realistická alternativa současného systému však zůstává nejasná. Jedno však platí u obou variant: John Rawls bude nadále jejich silnou inspirací.

John Rawls (1921–2002), americký filozof.
,

John Rawls (1921–2002)

  • Americký filozof.
  • Studoval na Princetonské univerzitě, původně s ambicí stát se knězem.
  • Jeho studia přerušila druhá světová válka, v letech 1943 až 1946 sloužil v Pacifiku a jako voják pěchoty zažil zákopovou válku v Nové Guinei a na Filipínách.
  • Do USA se vrátil jako ateista a pokračoval ve studiu filozofie.
  • Věnoval se primárně otázce spravedlnosti, státnímu přerozdělování a vyrovnávání se moderních společností s pluralismem a konfliktem neslučitelných světonázorů.
  • Jeho hlavním působištěm se stala Harvardova univerzita, kde přednášel téměř 40 let.
  • Jeho práce, zejména Teorie spravedlnosti (1971), Politický liberalismus (1993) a Právo národů (1999), zásadně změnily současnou politickou filosofii.
  • Proto patří k nejvýznamnějším politickým filozofům 20. století.

John Rawls, Teorie spravedlnosti.

Teorie spravedlnosti

A Theory of Justice, Harvard University Press 1971

AUTOR: John Rawls

VYDAL: Victoria Publishing 1995

ROZSAH: 361 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 1.7.2019 03:28 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Matej Cíbik

Matej Cíbik, filozof. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články