Jak přežít dluh

Dluh je hlavním motorem 21. století. Jejich výše je největší v historii lidstva. Svět se dostal do situace, kdy je potřebuje k přežití, ale zároveň je potřebuje snížit.

Jan Sochor 19.12.2015
Peníze – ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Peníze – ilustrační foto. | foto: Shutterstock
Peníze – ilustrační foto.

Na černé obrazovce bliká 14 velkých bílých číslic. Každou sekundu se proměňují, a jak ubíhají vteřiny a minuty, čtrnáctimístné číslo stále roste. Blik, blik, blik – za minutu přibyly čtyři miliony dolarů, za deset minut třicet čtyři milionů, za hodinu sto sedmdesát milionů. Není to ale obří jackpot. Takhle tikají světové dluhové hodiny na stránkách projektu Nationaldebtclocks.org. Globální vládní dluh, který ukazují, se pohybuje nad hodnotou 60 bilionů dolarů, částkou pro nás nepředstavitelnou, a stále roste, odpočítávání pokračuje. Nikdo přitom neví, kdy se hodiny zastaví ani jestli se někdy zastavit musí.

Jedno je ale zřejmé, dnes žijeme bez nadsázky v době dluhové. Dluh je motorem ekonomiky. Bez dluhu by nebyl hospodářský růst, firmy by neinvestovaly, státy by nemohly vyplácet dávky a stavět silnice a lidé by nestavěli domy a nekupovali si byty, celá mašinerie by se zadrhla. Dluh se stal skoro synonymem pro slovo kapitál. Ale zároveň i noční můrou mnoha zemí. Státy jižní Evropy v čele s Řeckem se kvůli dluhům třesou o stabilitu celé své ekonomiky, Japonsko zažívá nulový růst s dluhy vyššími než hora Fudži a ve Spojených státech paralyzují politici fungování vlády hádkami o to, zda dostane země povolení se dál zadlužovat.

Celý svět funguje jen díky dluhům, ale dluh je zároveň to, čeho se chce za každou cenu zbavit. Důkazem této schizofrenie je tlak na úspory v ekonomicky stagnující Evropě.

Svět se dostal po ekonomické krizi do zvláštní situace. Celý funguje jen díky dluhům, ale dluh je zároveň to, čeho se chce za každou cenu zbavit. Důkazem této schizofrenie je tlak na úspory v ekonomicky stagnující Evropě. Jako by se svět dostal do pasti. „Já říkám, že dnes žijeme na planetě Ponzi. Sledujeme velkou pyramidovou hru, která začala už v 70. letech 20. století zrušením zlatého standardu. Od té doby světový dluh vůči HDP vzrostl čtyřikrát. Dnes už nám nezbývá nic jiného než dluhy vršit dál a dál. Proto je tak velký tlak na regulaci finančních institucí, jako jsou banky, pojišťovny, penzijní fondy, které musí nakupovat bezpečné cenné papíry – a to jsou státní dluhopisy. Vlády tak vlastně uměle vytvářejí poptávku po dluhu. I česká vláda si dnes půjčuje se zápornými úroky. A to prostě jen proto, že banky vlastně nemají moc kam jinam investovat,“ říká docent Petr Teplý z Vysoké školy ekonomické. Teplý se dlouhodobě zabývá právě dluhem a penězi a podobně jako mnoho dalších ekonomů došel k závěru, že z této nelehké situace se nijak snadno nedostaneme.

Obavy z dluhů zaznívají také z oficiálních míst stále častěji. Před jejich přílišným nárůstem varovala nedávno centrální banka centrálních bank Banka pro mezinárodní platby (BIS) a podobně mluví i zástupci jedné z největších a nejvíc nenáviděných světových bank Goldman Sachs. Její šéf pro Evropu Andrew Wilson prohlásil, že na světě je příliš mnoho dluhů, což je jedna z největších hrozeb pro světovou ekonomiku. „Abychom dluhy umazali, potřebujeme povzbudit ekonomický růst. Jenže se zpomalováním růstu populace to nebude tak lehké,“ řekl.

Podle poslední studie poradenské společnosti McKinsey vzrostl světový dluh, kam se nepočítají jen dluhy států, ale i dluhy lidí a firem, od začátku krize z 269 na 286 procent HDP. Jen několik menších zemí, jako třeba Izrael, dluhy snížilo, všude jinde rostly. I když tak celá Evropa mluví o utahování opasků a šetření, nic z toho se nekonalo. Naopak. Krize k oddlužení vůbec nepřispěla. Ukazuje se totiž, že šetření je k ničemu. Úspory nedokážou vyvážit recesi a následný pomalý růst hospodářství. Západní země a především Evropa bojují s deflací, která znamená jediné – dluhy oproti příjmům lidí i firem nabývají na hodnotě.

Kenneth Rogoff, který vyučuje na Harvardu a patří k nejuznávanějším ekonomům dneška, spolu se specialistkou na finanční systémy ekonomkou Carmen Reinhart publikovali několik prací, které se snaží ukázat, jak dluhové břemeno doléhá na ekonomiku. Zkoumali přitom 26 případů – od zadlužení po napoleonských válkách přes dluhy způsobené druhou světovou válkou až po současné Japonsko. Zjistili přitom, že státní dluh začíná vadit až v okamžiku, kdy přesáhne 90 procent HDP, potom ekonomický růst klesá a je v průměru o 1,2 procenta nižší než normálně. „Když roste riziko, že země neuhradí své dluhy, vláda začne šetřit nebo zvedne daně a to zpomalí ekonomický růst,“ píší. Současné Japonsko, jež prožívá takzvanou ztracenou dekádu, je klasickým případem předlužené země, ve které se pohybují takzvané zombie banky. Tyto banky měly už dávno zkrachovat, ale jsou drženy uměle nad vodou, ekonomika stagnuje a dluhy neustále rostou, aniž by bylo hospodářství možné nějak rozhýbat. Není tak divu, že Japonci nedávno neoznačili za největší bezpečnostní riziko Čínu nebo Severní Koreu, ale právě státní dluh v hrozivé výši 245 procent HDP. Evropa přitom velmi rychle směřuje k podobnému scénáři.

Dluhy jsou dobré

Ne všichni ovšem mají na současné zadlužení tak negativní názor. „Dluhy jsou dobré.“ Autorem kontroverzního výroku je známý keynesiánec, nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. S dluhy žije koneckonců světová ekonomika staletí, americkému hospodářství se za posledních 180 let, kdy byla země naposledy bez dluhu, rozhodně spíše dařilo. Británie je zadlužená 300 let, prožila průmyslovou revoluci, dvě světové války – a nic se nestalo. Před příliš velkými dluhy jsme varováni odedávna, dál rostou a svět kvůli nim rozhodně neskončil.

Zatímco podle Rogoffa jsou dluhy neúnosně vysoké už teď, podle Krugmana je vlastně téměř jedno, jak hodně se vláda zadluží, nemusí svůj dluh totiž vlastně nikdy splatit.

„Jedním z důvodů, proč je dluh dobrý, je, že si za něj můžeme pořídit spoustu užitečných věcí, třeba nové silnice, a to za velmi výhodnou cenu vzhledem k současným úrokům. Co je důležitější, státní dluhy v současném prostředí nízkých sazeb umožňují ekonomice lépe fungovat. Dluhopisy stabilní spolehlivé země jsou bezpečnou investicí, což pomáhá k tomu, že investoři nemusí zbytečně riskovat,“ napsal nedávno Krugman pro New York Times. Podle něj by reakcí na hospodářský útlum mělo být jednoznačně zvýšení státního zadlužení a vládních výdajů. „To, co udělali politici v USA a především v Evropě, tedy že začali šetřit, nejenže nepomohlo, ale zadělalo na novou recesi,“ dodává.

Otázka totiž je, kolik dluhů je vlastně příliš. Zatímco podle Rogoffa jsou neúnosně vysoké už teď, podle Krugmana je vlastně téměř jedno, jak hodně se vláda zadluží, nemusí svůj dluh totiž vlastně nikdy splatit. Navíc prostor pro státní zadlužování tu je. Jak poznamenal magazín The Economist, například v USA penzijní fondy, které mají majetek ve výší 107 procent amerického HDP, vlastní jen 31 procent investic v dluhopisech – a z toho je ještě velká část firemních dluhů, a ne těch bezpečných státních. Jinými slovy, dluhy stabilních zemí, kam se dnes řadí i Česká republika, má ještě kdo kupovat.

Ostatně Krugmanův názor, že se státní dluhy mohou zvětšovat donekonečna, vychází ze stejné logiky, podle které byla založena vůbec první centrální banka, britská Bank of England, a s ní i moderní peníze. V roce 1694 půjčili angličtí bankéři králi milion dvě stě tisíc liber. Peníze šly, jak jinak, na válečné výdaje. Na oplátku získali monopol na vydávání bankovek. Zjednodušeně mohli úpisy na peníze, které jim král dlužil, předat komukoli v britském království, kdo si je chtěl zapůjčit nebo chtěl uložit zlato jako protihodnotu v bance. Nově vzniklý dluh se tak dostal do oběhu a staly se z něj peníze. Celá věc však mohla fungovat jen v případě, že dlužná částka nikdy nebude zaplacena, což se do dneška nestalo, to by totiž položilo celý britský finanční systém.

Jenže jak podotýká kanadský spisovatel, ekonom a matematik David Orrell, dnes se emise peněz vymkla soukromým bankám z rukou. „Zatímco tehdy banky zachraňovaly vládu, dnes zachraňuje vláda banky. A to je problém. Pokud mají banky na starosti emisi peněz, jediná brzda, když to přeženou a ohrozí tak celý systém, je, že zkrachují. Jenže pokud zkrachovat nemohou, protože dostanou státní pomoc, vede to jen k dalšímu růstu dluhu, který není produktivní, a jediný, kdo na něm vydělá, jsou banky. Jsme ve schizofrenní situaci a kolotoč nejde zastavit, nedokáže se totiž sám regulovat,“ vysvětluje Orrell. K tomu je nutné pochopit, jak dluh a peníze vlastně fungují.

Peníze pro peníze

Když šéf Evropské centrální banky Mario Draghi ve svém slavném projevu před třemi lety prohlásil, že udělá všechno k udržení eura, měl na mysli jedinou věc: rozhýbe trh s dluhy. Dluhy jsou totiž peníze dneška. Stačí se podívat na to, jak peníze vznikají. Nevytváří je nikdo jiný než soukromé banky.

Když si vezmete půjčku, vytvoří se nové peníze, čím více si půjčíte, tím více peněz je v ekonomice. Můžete více utrácet a to dá lidem i firmám důvěru v to, že se ekonomice daří, a půjčují si ještě více. Systém funguje, ekonomický růst je zajištěn. Tento princip tak vysvětluje, proč dluhy tak rychle rostly. Za každou korunu, za každé euro máte přesně tolik dluhů. Není na tom vlastně nic špatného, naopak, celý koloběh zajišťuje, že se hospodářství bude dařit.

I když jsou úroky kolem nuly, někde dokonce i záporné, nepodařilo se centrálním bankám dostat peníze do reálné ekonomiky, ale jen do té virtuální, finanční.

V okamžiku, kdy přijde krize, je tak třeba napumpovat do ekonomiky více peněz, což v překladu znamená jen to, že je třeba přimět lidi a firmy, aby si více půjčovali. Proto se také centrální vlády i banky před několika lety zoufale snažily o jediné – rozhýbat trhy s půjčkami. Problém nastává, když je samotná krize způsobená příliš velkými dluhy. Lidem ani firmám se do úvěrů nijak zvlášť nechce, chtějí je mít splaceny, státy šetří a začíná utahování opasků. Když ale dluhy splácíte, znamená to, že peněz v oběhu je méně, a výsledek je, že se růst nekoná.

A to se přesně děje ve vyspělých ekonomikách posledních sedm let. „Centrální banky už sedm let zkouší úplně cokoliv, v USA jsme měli tři kola tištění peněz, sazby jsou na nule, ale nedokážou s dluhem nic udělat. Leží nad námi jako břemeno, protože prostě dáváme příliš velkou část příjmů jen na jeho splácení,“ říká slovenský ekonom a zakladatel makléřské společnosti Trim Broker Ronald Ižip, který napsal o dluhu a současné ekonomické situaci několik knih. „Centrální banky vědí, že splácením dluhu ho paradoxně nesnížíte, a za každou cenu se snaží zlikvidovat dluh inflací. Jenže se jim to nedaří, protože problém není lokální, ale globální. V historii jsou příklady, kdy se to povedlo. Třeba Británie v 50. letech snížila dluh ze 400 procent HDP na 100 procent HDP právě pomocí inflace. Jenže teď úrokové sazby blízko nuly naopak paradoxně nepřispívají k inflaci, ale k tomu, že se dluh neustále zvětšuje,“ říká Ižip a naráží na největší problém, do kterého se světová ekonomika dostala, který s dluhem úzce souvisí.

I když jsou totiž úroky kolem nuly, někde dokonce i záporné, nepodařilo se centrálním bankám dostat peníze do reálné ekonomiky, ale jen do té virtuální, finanční. Většina prostředků teče na kapitálové trhy do akcií, dluhopisů a dalších složitějších finančních instrumentů a derivátů. A proto inflace ani ekonomika příliš neroste a naopak se jenom zvyšují dluhy, tím, že banky emitují nové peníze na nákup těchto virtuálních věcí. Rozumně vysoká inflace je přitom jednou z bezbolestných cest, jak se s dluhy vypořádat.

Tím, že se zdražuje, relativně klesá hodnota dluhů a dluhová zátěž se snižuje. To sice vlastně „okrádá věřitele a zvýhodňuje dlužníky“, ale je to rozumná cesta ven. Jenže zatímco centrální banky vždycky za posledních 30 let použily k řešení těchto problémů snížení úroků, teď se už dostaly na nulu a nevědí, jak dál.

Další možností, jak snížit dluh, je opačný extrém: deflace, pokles cen. To by ale bezbolestné rozhodně nebylo.

Další možností, jak snížit dluh, je opačný extrém: deflace, pokles cen. To by ale bezbolestné rozhodně nebylo. Nižší ceny prostě v tomto případě způsobí pokles mezd a příjmů, neschopnost splácet, bankroty – a dluhy zmizí prostě tak, že nebudou zaplaceny. „Podle mě deflace nakonec zvítězí a budeme se muset bavit o odpisu části dluhu, a tím pádem i o restrukturalizaci celého finančního sektoru. A to bude bolestivé. Zasáhne to všechny, kteří mají nějaké úspory, finanční aktiva, všechny, kteří jsou odkázáni na sociální dávky od státu,“ varuje Ižip.

Teplý z VŠE tuto myšlenku rozvíjí dál. „Čekají nás další krize, jako byla ta poslední. Budou častější a také horší. Pyramidovou hru nelze hrát donekonečna,“ říká a ukazuje na obrázek s obrácenou pyramidou, která zachycuje růst struktury aktiv ve světové ekonomice. Zatímco světový HDP by za 10 let počínaje rokem 2010 měl vzrůst o 27 bilionů dolarů, finanční, a tedy virtuální aktiva o 300 bilionů dolarů. „Celý růst světového bohatství je tak na steroidech. Dluhy rostou a HDP nikoli. Bez růstu dluhů by přitom celý systém zkolaboval. Je to jako závislost na drogách,“ říká Teplý. Jinými slovy státy, lidé i firmy sice zvyšují svůj dluh, peněz v ekonomice přibývá, ale ekonomickému růstu to nepomůže, protože se za tyto peníze kupují finanční aktiva, vytvářejí se tak peníze pro peníze.

Můžeme dluhy odpustit?

Celé to souvisí s naším přístupem k dluhu a tím, jak jej chápeme. Dluhy lidská společnost znala odjakživa. Podle některých teorií byly první peníze vlastně také jenom dluhy. Třeba kusy stříbra v Mezopotámii, které se používaly jako platidlo, byly vlastně jen podkladem pro dlužní úpisy. Fyzicky totiž stříbro leželo v chrámových pokladnicích a lidé mezi sebou obchodovali na dluh, který vyčíslovali v hodnotách stříbra. Podobně se k dluhům překvapivě stavěl i středověk. Tehdejší silně věřící křesťanská společnost sice zavrhovala půjčování na úrok a tuto „špinavou“ práci přenechávala židům, obchodníci však mezi sebou taktéž obchodovali pomocí dlužních úpisů vyjádřených v cenách mincí z doby Karla Velikého, které už dávno nebyly v oběhu.

V roce 2012 vydal antropolog a jeden z vůdčích postav hnutí Occupy David Graeber knihu Dluh: prvních 5000 let. Naráží zde na zajímavou myšlenku, které se říká teorie prvotního dluhu. Dluh sám o sobě je něco, o čem máme zafixováno, že se musí splatit, že věřitelé musí vždy dostat celou částku i s úroky, i kdyby to mělo dlužníka zničit. Už první společnosti a řada světových náboženství přisuzuje dluhu tuto úlohu, která lidi vlastně zavazuje na celý život. „Rodím se už s tím, že dlužím bohu za svůj život a ten dluh tedy musím splácet,“ vysvětluje Graeber tuto myšlenku, zachycenou třeba ve starých indických textech. I křesťanství operuje s pojmem vykoupení, který má vlastně spíše obchodní než spirituální charakter. A o něčem svědčí třeba to, že německý výraz pro dluh „Schuld“ zároveň znamená i „vina“.

Za Chammurapiho dvaačtyřicetileté vlády došlo podle historických záznamů minimálně čtyřikrát k odpuštění dluhů. Důvodem podle historiků bylo udržení sociální rovnosti, snaha zabránit tomu, aby jedna skupina věřitelů získala příliš velkou moc.

Graeber uvádí příklad z Madagaskaru, kde několik let žil. „Když v roce 1895 vtrhla francouzská armáda na Madagaskar a prohlásila ho za francouzskou kolonii, první, co udělala, bylo zavedení vysokých daní, které měly sloužit k úhradě válečných škod, stavbě infrastruktury a dalších věcí. V důsledku toho vznikly Madagaskaru dluhy, které splácí dodnes, a všichni to vnímají jako spravedlivé ujednání,“ říká Graeber. Diskuse o tom, zda mají státy, které se do dluhů dostaly v důsledku invaze nebo konání nezodpovědných, často zločineckých vlád, povinnost své závazky splácet, se vedou dodnes.

Historie přitom zná odpouštění dluhů. Chammurapiho zákoník z 18. století před naším letopočtem je toho důkazem. Za Chammurapiho dvaačtyřicetileté vlády došlo podle historických záznamů minimálně čtyřikrát k odpuštění dluhů. Důvodem podle historiků bylo udržení sociální rovnosti, snaha zabránit tomu, aby jedna skupina věřitelů získala příliš velkou moc. Podobně fungovalo i židovské jubileum, kdy se dluhy odpouštěly po 50 letech. Německu se dluh zase odpustil po druhé světové válce. Tehdy nebylo možno postupovat jinak, vždyť Hitler se dostal k moci právě kvůli nezvládnutým vysokým německým dluhům způsobeným reparacemi po válce první. Německý ekonomický zázrak v 50. letech tak stál na odpuštění dluhů.

Už dnes velká část ekonomů tvrdí, že se musíme smířit s tím, že dluhy prostě splaceny nebudou. Nikdo tomu už nevěří ani v případě Řecka, které dostává další a další půjčky mizející v nenávratnu. „Největší problém s dluhem není jeho výše, ale zatvrzelost, s jakou je vymáhán, a zatvrzelost, s jakou se požaduje šetření,“ napsal v předmluvě ke své knize Vězení pro dlužníky novinář a zakladatel amerického Institutu hospodářské politiky (EPI) Robert Kuttner.

Jenže odpuštění dluhů silně zavání morálním hazardem. Existuje však ještě jedno řešení a jmenuje se řízený bankrot. Kenneth Rogoff právě bankroty považuje za velmi rozumné východisko. Podle něj zapomínáme, že to bylo v historii zcela běžné řešení. Jen Francie od napoleonských válek několikrát zbankrotovala. Tím, že se tomu politici brání, jako v případě Řecka, se problémy s dluhy jen zvětšují spolu s dluhy. „Velikost problému nám naznačuje, že bude muset k nějaké restrukturalizaci dojít. Zatím Evropa využívá toho, že daňoví poplatníci ze severních zemí Evropy zachraňují země na periferii, jako je Řecko, a snižují tak potřebu restrukturalizace dluhů. Tím ale riskují vlastní recesi,“ říká Rogoff.

Jak připomíná další nobelista Joseph Stiglitz, na naši ekonomiku doléhá právě absence jasných pravidel a zákonů pro státní bankrot.

Jak připomíná další nobelista Joseph Stiglitz, na naši ekonomiku doléhá právě absence jasných pravidel a zákonů pro státní bankrot. Takový, který by řešil platební neschopnost státu jako u jakékoli jiné firmy – dluhy jsou odepsány, věřitelé, kteří šli do určitého rizika, když zemi půjčovali, a naúčtovali si za to patřičný úrok, dostanou jen část svých peněz zpět a jede se dál. „Neexistence mezinárodních pravidel pro státní bankrot jen bere možnost začít znovu a vede k chaosu. Proto také nikdo nechce svěřit restrukturalizaci domácích dluhů trhu, nikdo neví, co by se stalo,“ říká Stiglitz.

Místo toho se tak dělají tanečky, jaké můžeme vidět kolem Řecka, dluhy se zvětšují, jejich splatnost se prodlužuje a především se převádějí od bank na daňové poplatníky. A řešení celého problém se jen oddaluje.

Ze zajetí dluhu tedy úniku je, jen musíme zvolit tu správnou cestu, jinak se nám to hrubě nevyplatí. A následovat pak může mnohem větší šok, než byla poslední krize. Když to totiž neuděláme sami, systém to nakonec udělá nějak za nás.

Počet příspěvků: 31, poslední 24.12.2015 04:59 Zobrazuji posledních 31 příspěvků.