Jak okysličit české vysoké školství

V biologii se pro křížení příbuzných jedinců ujal termín „inbreeding“. Důsledky? Přenášení vad do dalších generací i snížení plodnosti. Stejné slovo se vžilo i pro neblahou praxi, kdy vysoká škola odchová své absolventy, kteří ale zůstávají v domácím „chovu“. A sami pak vychovávají jedince téhož druhu.

Pěstujeme si na vysokých školách místo jedinečných osobností tak trochu masově vyráběné roboty? Kde skončí utilitárnost vzdělání, jemuž chybí onen klasický vzdělanostní korpus? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pěstujeme si na vysokých školách místo jedinečných osobností tak trochu masově vyráběné roboty? Kde skončí utilitárnost vzdělání, jemuž chybí onen klasický vzdělanostní korpus? | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice
Pěstujeme si na vysokých školách místo jedinečných osobností tak trochu masově vyráběné roboty? Kde skončí utilitárnost vzdělání, jemuž chybí onen klasický vzdělanostní korpus? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

To tíží i Česko. „Inbreeding je největším problémem českého vysokého školství. Tuzemská praxe, že člověk studuje na dané škole, pak tam udělá doktorát, následně je asistentem, docentem a někdy i profesorem, aniž by poznal, jak to chodí jinde, poškozuje nejen jeho samého, ale celé prostředí,“ popsal ČESKÉ POZICI Bohuslav Gaš, děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Gaš proti přežívající praxi bojuje. „Doufám, že se klima bude postupně měnit. Inbreeding je škodlivý zejména v tom, že lidé nevědí, jak se to dělá jinde. Třeba lépe, ale třeba i hůře. Nemají však srovnání,“ míní Gaš, který řídí výzkumnou fakultu s miliardovým rozpočtem. O tématu samoplození vědců často debatuje i s dalšími děkany.

Inbreeding? Věc nežádoucí 

Na přelomu tisíciletí bylo běžné, že čeští studenti prošli postupovou (bakalářskou) zkouškou, na téže katedře dostudovali magistra a těm šikovným starší kolegové nabídli postup na Ph. D. studium. Nikdo se nedivil, nikdo to nerozporoval, ač jde v USA nebo v západní Evropě o spíše nebývalý postup, který zakonzervuje pracoviště. A navíc: všichni se pak znají, jsou kamarády, což se může projevit i v doma „odchovaných“ docentech a profesorech.

„Situace, kdy student absolvuje všechny tři úrovně studia na jedné vysoké škole, je v ČR poměrně častý jev a na Masarykově univerzitě jej vnímáme jako nežádoucí,“ sdělila ČESKÉ POZICI prorektorka Ivana Černá.

Podle ní je to ovlivněno i různou úrovní škol, kdy například bakaláři z regionální školy nebývají dostatečně připraveni na navazující studium na univerzitě výzkumného typu – například právě té brněnské či pražské, které v řadě oborů udávají tuzemský tón. Studenti pak ani neuvažují nad přestupem jinam.

Přestože je k tomu nejlepší tuzemské školy vyzývají. „Univerzita Palackého vítá změnu působiště v jednotlivých studijních cyklech. Zvláště když studenti spojují své rozhodnutí s cíleným posunem své specializace,“ říká olomoucký prorektor Petr Bilík. „Naše studenty k promýšlení takového kroku přímo vyzýváme a jsme otevřeni všem, kdo se rozhodnou prohloubit studium v Olomouci,“ doplňuje.

Akademici se shodují, že oživení „genofondu“ je nezbytné. „Přechod studentů z jedné univerzity na druhou je tak samozřejmý, že se tím snad ani nikdo mimo Česko nezabývá. Cestování bylo završením vzdělávání i dle Komenského, mistři se vyměňovali mezi univerzitami po celou dobu jejich existence. Myslím, že výměna studentů – a zejména postgraduálních studentů – a profesorů je samozřejmým předpokladem samotné existence univerzity,“ řekl ČESKÉ POZICI exministr školství Dalibor Štys. A připomíná, že v Německu se člověk většinou nemůže stát profesorem na téže univerzitě, kde habilitoval.

Praxe, že člověk studuje na dané škole, pak tam udělá doktorát, je asistentem, docentem a někdy i profesorem, aniž by poznal, jak to chodí jinde, poškozuje jeho i celé prostředí

Je ale také možné, že se až příliš pranýřujeme. Ve srovnání s Itálií nebo Chorvatskem jsou zdejší akademické sbory přece jen prostupnější. „Situace v Česku možná není až tak zásadně odlišná od jiných evropských zemí srovnatelné velikosti, kde se akademická praxe provozuje vesměs v národním jazyce. Teď ale máme šanci využít vzniku výzkumných center, která mohou napomoci kultivaci personální politiky a podpořit mobilitu hlavně na úrovni doktorského studia,“ míní Jiří Nantl, operační ředitel střediska CEITEC.

Studium tří úrovní – Bc., Mgr. a Ph. D. – by mělo být získáváno na různých školách, ale často tomu tak není. Co s tím? „V nadsázce jsem prohlásil, že by snad mělo být i uzákoněno, že inbreeding není povolen,“ směje se Gaš. „Ale patrně to bude vyžadovat výchovu manažerů, případně tlak rektorů a děkanů, aby inbreeding nepodporovali a naopak stimulovali studenty, aby šli do ciziny na zkušenou. Vlastně musejí být na čas i,vyhnáni‘. Je tu neoprávněný strach, že se nevrátí. Někteří ne, někteří ano. To je riziko, ale je zapotřebí okysličené krve,“ doplňuje.

Na „Masaryčce“ o lidi s jinými zkušenostmi stojí. „Dlouhodobě se snažíme o transparentní a otevřené přijímací řízení do navazujících magisterských i doktorských programů, aby měli rovné šance uchazeči z relevantních oborů ze všech škol a abychom získávali talenty i odjinud,“ dodává Černá.

Pražská přírodověda před čtyřmi lety spustila i fakultní program STARS, doktorské stipendium, které je převážně určeno pro cizince a z vlastních zdrojů nabízí příspěvek 10 tisíc korun navíc ke stipendiu. „Největší příliv je z Indie a Pákistánu, ale i z okolních zemí: ze Slovenska, Německa, Francie. Vždy je tam konkrétní pozice, ale i výzkumné téma,“ popisuje Gaš, jak lákat krev.

Jak to má ideálně vypadat

Podle Gaše, člena předsednictva Grantové agentury ČR, jsou pro mladé vědce klíčové granty, které jsou přenositelné. „Aby si mohli prostředky přenést s sebou jinam, zařídit laboratoř podle přání, aniž by zůstávali vázáni na téma svého bývalého školitele,“ říká.

Podle Gaše jsou pro mladé vědce klíčové granty, které jsou přenositelné

Uvádí též příklad hodný následování. A sice profesorku Janu Roithovou, jež studovala na Univerzitě Karlově, následně na VŠCHT a pak působila v Berlíně i Akademii věd ČR. Dnes vede katedru organické chemie na své alma mater. „Má vynikající výsledky, vede katedru. Přesně si uvědomuje, že lidi, kteří u ní budou pracovat, by neměli být jen ti, kdo tam vystudovali. Zásadně si shání odborníky, kteří mají zkušenosti z ciziny,“ říká Gaš o profesorce, jež sbírá prestižní ceny typu L’Oreal či Neuron.

Roithová při té příležitosti řekla týdeníku Ekonom: „Výzkumníci by měli začít pracoviště střídat při každém kariérním postupu, jako je zvykem v Německu či jinde v cizině. Když si totiž vychováváte a držíte u sebe vlastní studenty, ovládají jenom vaše myšlenky. Pokud místo toho zaměstnáte člověka zvenčí, roste šance, že přijde s něčím novým... Jeho prostřednictvím si vlastně najímáte nový vědecký směr a obrozují se univerzity.“