Jak nepotírat demokracii

V kapitole koaliční smlouvy o posílení vnitřní bezpečnosti chybí zásadní zmínka o civilní kontrole zpravodajských služeb, píše Jan Schneider.

Použití „posílených“ opatření proti extremismu je z principu třeba minimalizovat, podobají se totiž více skalpelu než noži na mazání másla, míní Jan Schneider. (Snímek je ze cvičení s názvem Městské násilí 2010 z ulic Josefova v Jaroměři.) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Použití „posílených“ opatření proti extremismu je z principu třeba minimalizovat, podobají se totiž více skalpelu než noži na mazání másla, míní Jan Schneider. (Snímek je ze cvičení s názvem Městské násilí 2010 z ulic Josefova v Jaroměři.) | foto: © ČTK/Mlejnková AlexandraČeská pozice
Použití „posílených“ opatření proti extremismu je z principu třeba minimalizovat, podobají se totiž více skalpelu než noži na mazání másla, míní Jan Schneider. (Snímek je ze cvičení s názvem Městské násilí 2010 z ulic Josefova v Jaroměři.)

Dobrou zprávu se v kapitole 11 koaliční smlouvy zvané Posílení vnitřní bezpečnosti země dočteme hned úvodem. Koalice neplánuje žádné velké reorganizace. V nich se totiž skrývá leda tak čertovo kopýtko a korupční rozinky v podobě zase nových IT zakázek a dalších „nezbytných“ logistických nákladů. Neexistuje samospasitelná organizační struktura. Spíše naopak.

Proto se říká, i když ochránci zvířat protestují, že by ministři a policejní prezidenti měli své – třeba dobře míněné – nově navrhované organizační změny vyzkoušet nejdříve na zvířatech.

Podívejme se na některé body kapitoly 11 podrobněji:

  • Je zde uvedena veledůležitá zásada: úkolem policie není tlumení důsledků neřešených sociálních či etnických konfliktů v exponovaných regionech, ale boj s kriminalitou a její prevence! Jinými slovy, stát se nesmí domnívat, že když se holt něco nepovede, nebo se na něco nedostane, protože státní kasa je rozkradená, tak to zpacifikují policisté. To opravdu už jednou provždy ne.
  • Podnětným bodem koaliční smlouvy je též vyjasnění rozdílného postavení a působnosti státní a městské či obecní policie. To by bylo velmi prospěšné, a to i v momentě, kdy by to svedlo úvahy směrem, nakolik je potřebné mít obecní policie.
  • Důrazné odmítání privatizace oblasti bezpečnosti je dosti zásadním akcentem návrhu koaliční smlouvy, a budiž to veřejně pochváleno. Nemělo by být opomenuto nic, počínaje Kriminalistickým ústavem a konče hasiči (HZS). Mnohokráte se již prokázalo, že outsourcing není levnější, ani když je placený z jiné rozpočtové kapitoly.
  • Další ozdobou koaliční dohody je přesun důkazního břemene na majitele sporných majetků. Dostane se mu od příslušníků trestněprávních orgánů potlesku na otevřené scéně, který bude vkusně doprovázen vzdáleným skřípěním zločineckých zubů. Rajská hudba.
  • Zajišťování výnosů z trestné činnosti je klíčovým prvkem skutečně efektivního čelení snahám organizovaného zločinu. Specialisté na tuto činnost by měli být součástí všech útvarů, kde by k němu mohlo docházet. Nadto je nanejvýš nutné vytvořit specializované centrální analyticko-metodické pracoviště, které by v reálném čase sledovalo nejnovější zločinecké trendy (formy a metody, finty, boudy, lsti, kombinace, krycí operace, fligny, úskoky, klamné manévry, fígle, taktiky a strategie) v oblasti legalizace výnosů z trestné činnosti.
    Že to je ústřední téma celé problematiky, potvrdil Ivan Langer rychlostí, jakou se snažil zardousit finanční policii. Úvahy týkající se možné resuscitace finanční policie však nutno vést především směrem k plnému zajištění a rozvoji příslušných činností v rámci policie, nikoliv a priori ke vzniku nového útvaru.
  • Koaliční smlouva obsahuje v této pasáži i „skoncování s byznysem, který vytváří sociálně vyloučené lokality“. Obávám se však, že to není práce pro policii, že to trochu protiřečí výše uvedené zásadě („policie není na tlumení důsledků neřešených sociálních či etnických konfliktů v exponovaných regionech“). Tento byznys je bohužel v souladu s platnou legislativou, a proto cesta k nápravě leží v oblasti legislativní, nikoliv represivní.
  • Chvályhodný je odstavec, v němž se pojednává o centrálním registru účtů. Ten je dalším zásadním prvkem inteligentního státu, který chce být důstojný, a ne pro srandu králíkům. Případné námitky jakéhokoliv druhu proti centrálnímu registru účtů byly již v minulosti vyvráceny. Tak, jak je registr popsán, naopak šetří pověst klientů, neboť v případě rutinního šetření se oprávněné orgány nedotazují na klienty u desítek finančních institucí, ale pouze tam, kde mají účty (což zjistili jednoduchým dotazem do centrálního registru účtů, kde se však nedozvěděli nic jiného!).
    Nelze navíc vyloučit, že ony zbytečně dotázané instituce si ve svém vlastním zájmu dotazy na klienty uchraňují, aby si nové klienty v této databázi nejprve vylustrovaly. Je totiž doporučeno, chtějí-li vyhovět vysokým bankovním standardům, uchránit se rizikových klientů. Tyto „zbytečně“ dotázané finanční instituce se ale v současném systému již nemají možnost dozvědět, jak šetření klienta dopadlo (že to třeba není „rizikový“ klient), což pak může poškodit jak klienta, tak vlastně i finanční instituci, která nového klienta zbytečně odmítne.
    Centrální registr účtů celé EU by bylo možno akceptovat, neboť pouze přiřazuje oprávněné osoby k účtům, a nic dalšího; to by však bylo obrovskou pomocí trestněprávním orgánům, velmi by to omezilo daňové úniky a pomohlo by to v neposlední řadě i hospodářské bilanci jednotlivých států.
  • Důraz na prevenci a zapojování dobrovolníků je v návrhu koaliční smlouvy fajn, ale největší problém asi vznikne při posuzování konceptu „streitbare demokratie“. Vyjdeme-li z obecné definice, pak nás skutečně nemůže nechat chladným zvyšování pravomocí v boji proti extremismu. Nicméně nejde o zvyšování pravomocí ani zpravodajským, ani policejním složkám. Pravomoci jsou zvýšeny moci soudní a zákonodárné. A jak je i popsáno, těchto pravomocí je užíváno zřídka (některé dokonce ještě použity nikdy nebyly). Německá právní kultura je inspirující.
    Otázka je nasnadě – jak se celý systém zefektivní? Další otázka je mnohem záludnější: jak by dopadla implementace tohoto konceptu do našeho právního řádu, a hlavně praxe? Vždyť jsme se ještě nezbavili skořápky „revolučního“ lustračního zákona, a už bychom chtěli další aktivity, které ve zdravé společnosti zdobí jednotlivce, alibisticky delegovat na státní instituce, aby tu demokracii dodržovaly za nás? Není to méně či více skrytý dokonce protimluv?
Sebrat extremistům témata

Každopádně to bude velmi inspirující debata o tomto celkem velmi málo frekventovaném konceptu. Nicméně by se mohla rozproudit debata o snad ještě kontroverznějším tématu, který by však mohl být velmi užitečný. Ano, je to chůze po břitu, ale široká jest cesta do pekel.

I v oblasti odporování extremismu je důležité se podívat, co to ten extremismus vlastně je, abychom toho před sebou nehrnuli příliš mocOním námětem je snaha sebrat extremistům témata, a to tolik, kolik je jen ve slušné společnosti možné. Jak říkají muslimové, je snadné vyjít do války a bacit někoho po hlavě, to je malý džihád. To, co ctí skutečnou osobnost, je velký džihád – boj se sebou samým, se svými zlozvyky, se svým okoralým srdcem.

A tak i v oblasti odporování extremismu je důležité se podívat, co to ten extremismus vlastně je, abychom toho před sebou nehrnuli příliš moc. Není snad třeba hned podpásově namítat, jestli tento přístup náhodou neznamená dávat extremistům za pravdu?! Nikoliv. I když vlastně zase ne tak úplně. Znamená to zkoumat, zda někteří lidé nejsou u extremistů tak říkaje zbytečně. Zdali jsme je tam tak trochu nenatlačili tím, že společnost (stát) nenabízí řešení pro jejich problémy, a hřeší svým alibismem a nečinností na jejich účet.

Jinými slovy, je nutno vyjít mezi extremisty (říkával to už jeden nazaretský rodák, jehož narození si nyní mnozí zcela bezmyšlenkovitě připomínají). Vyjít mezi ně, poznat je a oddělit od nich ty, kteří tam vlastně patřit nemusejí. Nu, a vůči tomu – doufejme, že řádně prořídlému – zbytku pak použít oněch zostřených opatření „nepředpodělané demokracie“.

Zdá se totiž, že oba koncepty jsou přinejmenším kompatibilní! Použití oněch „posílených“ opatření je z principu třeba minimalizovat, podobají se totiž více skalpelu než noži na mazání másla. Proto je potřeba „cílovou skupinu“ nejprve velmi omezit a vymezit, aby ona přesně cílená ostrá opatření byla účinná, a nikoliv kontraproduktivní. Ostatně, německá soudní praxe poskytne jistě množství příkladů, jak obtížné je se s těmi požadavky vypořádat, než je nějaké takové opatření aplikováno.

Nadto je třeba cílovou skupinu omezovat principiálně. Policie by jinak mohla upadnout v pokušení (například i nasazením vlastních spolupracovníků) extremistické aktivity uměle přiživovat, aby byla prokázána důvodnost její existence. A pak ty aktivity poměrně snadno odhalovat (bodejť by ne), a tak být úspěšná a odměňovaná. Výsledek takové praxe lze shrnout stručně: vyhozené peníze za řešení neexistujícího problému. Ale pozornost veřejnosti by byla odvedena, mysl mas zaměstnána – možná, že některým politikům by takováto praxe nebyla zase až tak proti mysli!

Co tam není

V koaliční smlouvě bohužel chybí dost zásadní zmínka o civilní kontrole zpravodajských služeb formou kontrolního tělesa (podpořeného činností permanentní expertní skupiny) složeného z důvěryhodných a bezpečnostní prověrkou prošlých občanů. (Variantně složeného též i z poslanců; více viz aktivity občanského trustu Vraťte nám stát.)

Jde o návrh hloubkové a kontinuální (volbami nepřetržené) kontroly činnosti zpravodajských služeb. Neméně ale jde i o kontrolu využívání zpravodajských výstupů zákonnými příjemci (zda na ně reagují), což je problém, který vyvstal po kauze zveřejněných odposlechů mezi Mazánkem a Kolibříkem.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.

Počet příspěvků: 3, poslední 16.12.2013 07:22 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.