Jak „narafičit“svůj život, aby vyzněl jako osud

Osudy hlavních postav románu F – příslušníků rodiny Friedlandů, kteří jsou stejně jako my všichni upachtění vytvářením sebe samých, svého života a vlastní důležitosti – jsou promyšleny tak, aby do sebe zapadly jako správně složená Rubikova kostka. Výsledek ji připomíná – román nese stopy umělosti, řemeslnosti a vykonstruovanosti.

Daniel Kehlmann, F. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Kehlmann, F. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Daniel Kehlmann, F. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jeden z protagonistů nejnovějšího románu Daniela Kehlmanna s titulem F poznamenává: „Ježíš to přehlédl, Buddha byl pozornější. Nikdy není ničeho dost.“. Kehlmann se narodil v Německu, vyrůstal v Rakousku, ve 30 letech se světové proslavil příběhem o matematiku Carlu Gaußovi (1777–1855) a přírodovědci Alexandru von Humboldtovi (1769–1859) a jeho pátý román F pojednává o lidském egu, které roste, dáme-li mu průchod, a roste dále, i když se ho snažíme potlačovat.

V roce 2005 vyvolal literární senzaci Kehlmannův román Vyměřování světa(česky 2007), kterýpřeskočil v žebříčku nejčtenějších knih německého týdeníku Der Spiegel Joanne Rowlingovou i Dana Browna. Fiktivní příběh opírající se o reálné postavy se stal nejúspěšnější německou prózou od Süskindova Parfémuz roku 1985.

Nebývalý úspěch zaznamenal Kehlmann i ve světě – v roce 2007 se román držel v žebříčku deníku The New York Times mezi světově nejprodávanějšími knihami a v roce 2012 byl zfilmován. Jak lze prorazit příběhem o dvou vědcích?

Ctižádost

Kehlmann nenapsal biografii, natož vědecké pojednání. Carl Gauß a Alexander von Humboldt jsou představiteli německého intelektuálního světa a v přeneseném smyslu ztělesněním tradice, na kterou jsou Němci právem hrdí. Zaujal spíše ironií, s níž ukázal odvrácenou stranu intelektuálního mistrovství, než jeho oslavou. Myslitelé jsou líčeni nejen jako géniové, vůči nimž pociťujeme trapnost z vlastní nedostatečnosti, ale i jako lidé s malostmi na rozdávání. Do románu tím vstoupila komika, která hrála v úspěchu rozhodující roli – německá intelektuální scéna pověstná suchopárností prokoukla.

Ctižádost spojená s urputností nese plody a velká ctižádost nezřídka velké. Cesta k úspěchu je ale rovněž poznamenána jednostranností, kterou vnucuje disciplína, i sebestředností, jež jde společně s péčí o sebe samého, schopnosti i pověst.

Přispěl k tomu senilní filozof Immanuel Kant (1724–1804), arogantní Gauß, jenž považuje manželství za aktivitu pro ty, kteří kvůli intelektuální zaostalosti nevědí, jak s životem naložit lépe, i Alexander von Humboldt, jehož dílo stojí na lopotivé ctižádosti překonat úspěchy svého bratra Wilhelma von Humboldta, zakladatele Berlínské univerzity oslavovaného jako vychovatele pruského národa i filozofa, který stvořil novou teorii jazyka.

Kehlmann určitě neměl v úmyslu pozvedat obočí nad poklesky velkých mužů – a ani není důvod. Ctižádost spojená s urputností nese plody a velká ctižádost nezřídka velké. Cesta k úspěchu je ale rovněž poznamenána jednostranností, kterou vnucuje disciplína, i sebestředností, jež jde společně s péčí o sebe samého, schopnosti i pověst. Má-li takový nadaný „omezenec“ dost štěstí, dočká se úspěchu – a i ten nese plody, nezřídka aroganci a pocit nadřazenosti.

Zpečetění zabedněnosti

Jakkoliv ohromné mohou být horizonty, které vědec otvírá, úspěch a uznání zpravidla pečetí jeho zabedněnost. Není na tom nic překvapivého ani důvod k rozhořčení. Je to fakt, jejž bychom měli nahlédnout, a přestat si vyprávět báchorky o velkých vědcích, kteří mají zlatou v olympiádě z lidskosti.

Jakkoliv ohromné mohou být horizonty, které vědec otvírá, úspěch a uznání zpravidla pečetí jeho zabedněnost. Není na tom nic překvapivého ani důvod k rozhořčení. Je to fakt, jejž bychom měli nahlédnout.

Ostatně o touze vyniknout, ctižádosti a o zrádnosti úspěchu ví Kehlmann z vlastní rodiny. Jeho dědeček Eduard (1882–1955) byl expresionistický spisovatel, otec Michael (1927–2005) herec a režisér, který byl v roce 1975 spolu s rakouským spisovatelem a dramatikem Thomasem Bernhardem jedním z kandidátů na ředitele Burgtheateru. Daniel Kehlmann se sice narodil v Německu, ale jeho život i předků je spjatý s Rakouskem, kde vyrůstal a dodnes žije.

Jakou postavu by si tedy vzal na paškál, kdyby psal rakouskou verzi Vyměřování světa? Kehlmann je přesvědčen, že není lepší adept než Bernhard, spisovatel, který kolem sebe šířil auru pronásledovaného, nedoceněného a zakazovaného umělce, zatímco byl nejuznávanější, nejlépe placený a nejčastěji vyznamenávaný.

Prolhaný pozér

Kehlmann věnoval Bernhardovi při příležitosti dalšího vydání jeho románu Mýcení. Rozrušení (česky 1999) krátký text, v němž se zamýšlí nad genezí díla, do něhož nezaměnitelným způsobem promluvily Bernhardovy malichernosti. Dle Kehlmanna vyrůstají proslulé tirády z nenaplněných ambicí – Bernhard chtěl v sedmdesátých letech s Burgtheaterem spojit část své umělecké kariéry, dokonce v zákulisí vyjednával s ministerstvem kultury, aby se stal jeho ředitelem.

Kehlmann neupírá Bernhardovi uznání, které mu jako velikánovi německy psané prózy náleží, což však nic nemění na skutečnosti, že ho považuje za prolhaného pozéra – a možná jedno souvisí s druhým

Tohoto cíle však nedosáhl a v románu Mýcenípohřbívá Burgtheater pod nánosem nadávek usvědčujících první rakouskou scénu z konzervativnosti. Reakce hodná intelektuála, míní Kehlmann, nazývá Bernharda „melancholickým lobbistou“ a připomíná, že kdyžtak rozlíceně plival na Burgtheater kvůli jeho konzervativnosti, hrály se v něm divadelní hry východoevropských disidentů, mimo jiné tehdy vězněného Václava Havla, který Burgtheater označil za svou mateřskou scénu.

Kehlmann neupírá Bernhardovi uznání, které mu jako velikánovi německy psané prózy náleží, což však nic nemění na skutečnosti, že ho považuje za prolhaného pozéra – a možná jedno souvisí s druhým. Právě umně ztvárněná směšnost intelektuálů byla hlavním důvodem úspěchu Vyměřování světa.

Žádní géniové

Nejnovější Kehlmannův román F není stejně vtipný. O žádnou tragédii nejde, ale ve vleku ctižádostivého lopocení se tentokrát ocitají protagonisté bez Humboldtova nebo Gaußova génia, a proto se nemohou těšit z krátkých úlevných okamžiků spojených s uznáním. Ironie v něm však nechybí. Pokud ve Vyměřovánísvěta čteme, že na stárnutí není nic tragického, jen cosi směšného, lze s ohledem na román F dodat: směšné, nikoliv tragické, je i selhání.

Nakolik však protagonisté románu selhávají? Na první pohled by se mohlo zdát, že si nevedou špatně – Arthur Friedland napíše bestseller, čímž si splní spisovatelský sen. Ani jeho synové Iwan, Eric a Martin nejsou ztroskotanci. Iwan je malířem a navíc uznávaným kritikem umění, Eric finančně zabezpečí svou rodinu jako investor a Martin se stane knězem. Nic strašného se neděje – až na to, že protagonisté trpí jako zvířata.

Ve vleku ctižádostivého lopocení se tentokrát ocitají protagonisté bez Humboldtova nebo Gaußova génia, a proto se nemohou těšit z krátkých úlevných okamžiků spojených s uznáním

Arthur sice napsal uznávanou i čtenářsky úspěšnou knihu, ale dobře ví, že ze stínu tohoto úspěchu nikdy nevystoupí. Iwan sice maluje obrazy, které se skvěle prodávají, ale nikoli pod vlastní identitou, nýbrž pod jménem svého životního partnera Heinricha Eulenböcka, okolo něhož svými články vytvořil auru výjimečnosti a tajuplnosti, která se okolo něho samého nikdy nevznášela. V jednom okamžiku si povzdychne: „Jak žít s vědomím, že člověk není Rubensem? Jak se s tím vyrovnat? Zpočátku si člověk při všem, co dělá, myslí, že je výjimka. Ale málokdo je výjimka.“

Ještě více než Iwan se ve lži utápí jeho dvojče Eric, který při investování přestřelil. Vydělal sice pro sebe a svou rodinu peníze, pak ale přecenil své investorské schopnosti a přišel o veškerý majetek svěřený mu klienty. Jeho život se pak odvíjí v rytmu falšování finančních přehledů, které mají tuto skutečnost zastřít, a přemítání nad katastrofou, která vtrhla do jeho života, jakmile se vše provalilo.

Ani knězi Martinovi se nevede dobře. Bojuje s obezitou a uvědomuje si, že kdyby byl býval potkal dívku, která by o něho projevila zájem, knězem by se nikdy nestal. A je tu ještě jeden problém – nevěří v Boha. Svůj projekt kněžství ale nevzdává, doufá, že uvěří a pak se mu život, který vnímá jako slalom mezi malými a většími odpornostmi, promění v přímočarou cestu ústící v boží objetí.

Nenávist k sobě samým

O tom, že jde o protagonisty z jedné „rodinné stáje“, svědčí sdílený životní pocit, který je svádí dohromady i proti jejich vůli – všechny bičuje pocit nenávist k sobě samým. Nikoho netíží reálná selhání – nezdary, jako je opuštění rodiny, stojí za krátkou zmínku, ale nikoli za dalekosáhlý rozbor, natož za vyšší dávku antidepresiv. Ta se zvyšuje, když se provalí dusivá průměrnost, která se navzdory příležitostným úspěchům nakonec přihlásí o slovo.

O tom, že jde o protagonisty z jedné „rodinné stáje“, svědčí sdílený životní pocit, který je svádí dohromady i proti jejich vůli – všechny bičuje pocit nenávist k sobě samým

Nenaplněná touha po výjimečnosti vede k tomu, že protagonisté ubližují sobě i druhým. Příznačná je v tomto ohledu kniha Mé jméno budiž nikdo, již napsal Arthur, otec tří bratrů, poté, co opustí svou rodinu, aby měl dost prostoru na vlastní kariéru. Průlom se mu povede, napíše bestseller, který si vyslouží pochvalu kritiků a najde si i široké publikum.

Kniha má ale i své oběti – několik čtenářů spáchá pod jejím vlivem sebevraždu. Zaplétá totiž do myšlenkového experimentu, na jehož konci mají čtenáři nahlédnout, že já, o něž člověk tak úzkostlivě pečuje, neexistuje. To, co nazýváme já, je chaosem rozlévajícím se do nicoty, chvatně spíchnutým provizoriem, snem, který nikdo nesní. Existuje jen hmota reagující na vnějšek a postrádající nitro. Svět je v člověku, ale ve světě není člověk.

Velkolepé stvrzení vlastního já

Myšlenkový experiment nespěje k popření vlastního já, spíše k jeho velkolepému stvrzení, dokonce se setkáváme s postmoderní variací na Descarta: Neplatí však karteziánské „myslím, tedy jsem“, ale „nenávidím se, tedy jsem“. Může totiž ten, kdo se tak urputně nenávidí, postrádat já? Proti komu by směřovala nenávist?

Myšlenkový experiment nespěje k popření vlastního já, spíše k jeho velkolepému stvrzení, dokonce se setkáváme s postmoderní variací na Descarta: Neplatí však karteziánské „myslím, tedy jsem“, ale „nenávidím se, tedy jsem“.

Myšlenkový experiment nevychází z touhy prověřit filozofickou teorii. Autor, který v závěru promlouvá ke čtenářům, čímž se sám stává protagonistou románu, je antihrdinou současnosti: je talentovaný, byť jen na jalové myšlenkové hry, jeho sebestřednost hraničí s podlostí a znechucen vlastním já raději tvrdí, že neexistuje žádné já – ani jeho, ani čtenáře.

Na pozadí tohoto přežvýkávání sebe samého, kterým je stižen otec Arthur i jeho dvojčata Eric a Iwan, napadá, že aspoň na kněze Martina taková tíže nedoléhá – vždyť co víc lze pro osvobození od vlastního já udělat, než se stáhnout ze světa do ústraní fary.

Jenže i Martin přežvýkává: ví o své prolhanosti, s níž čelí otázkám věřících, i o své zbabělosti – ta ho nejprve vyhnala ze světa, v němž nemohl obstát, jak si představoval, aby ho posléze uzavřela ve světě, v němž kvůli své nevíře sice také neobstojí, ale v němž se jeho selhání milosrdně odbývají v skrytu.

Honba za slávou

Víra v Boha ale nakonec do děje zasáhne – a v nejméně pravděpodobném okamžiku osloví toho nejméně pravděpodobného adepta. V roce 2008 udeří finanční krize, investoři krachují a Erikovi se podaří „prodat“ své soukromé investorské fiasko jako součást společenského problému.

Kehlmann skvěle líčí honbu za slávou i uvěznění ve vlastní nesnesitelnosti a jeho román je vystavěn jako předivo z malých i větších kolizí, jimiž se jako nitky proplétají osudy tří bratrů

Skončí sice bez peněz a opustí ho žena, ale poškození přistoupí na to, že ztrátu finančních prostředků způsobila nepředvídatelná situace a rozhodnou se Erika nežalovat. Katastrofa nenastává a Eric prohlásí finanční krizi, tuto nenadálou spásu, za boží zásah. Je sice nemajetný, ale na chvíli šťastný, nastěhuje se na faru k Martinovi a otráveného kněze přesvědčuje o boží existenci.

Kehlmann skvěle líčí honbu za slávou i uvěznění ve vlastní nesnesitelnosti a jeho román je vystavěn jako předivo z malých i větších kolizí, jimiž se jako nitky proplétají osudy tří bratrů, kteří se nakonec setkají na zádušní mši, během níž je jeden z protagonistů pochováván. Do ironického, až posměvačného příběhu tím vstupuje vážnost, ne-li tragika – smrtí končí čin, jímž protagonista překročil vlastní já a druhému možná zachránil život.

Zapletení do příběhu

Navzdory jistému obdivu ke Kehlmannovu kompozičnímu umu se zdá, že se do složité konstrukce příběhu zapletl – svou invencí a kombinační dovedností je v románu přítomen více, než by si čtenář přál. Kniha je promyšlena tak, aby jednotlivé osudy do sebe nakonec zapadly jako správně složená Rubikova kostka – ostatně zdoláváním tohoto hlavolamu tráví kněz Martin většinu volného času. Výsledný příběh pak skutečně Rubikovu kostku připomíná – nese stopy umělosti, řemeslnosti, vykonstruovanosti.

Navzdory jistému obdivu ke Kehlmannovu kompozičnímu umu se zdá, že se do složité konstrukce příběhu zapletl – svou invencí a kombinační dovedností je v románu přítomen více, než by si čtenář přál

Lze však tuto okolnost Kehlmannovi vyčítat? Písmeno F v titulu je zřejmě první rodinného příjmení Friedland a zároveň latinského výrazu pro osud – fatum. Otázka, zda existuje osud, ale tematizovaná není. Protagonisté románusi spíše kladou otázku, jak svůj život „narafičit“, aby jejich příběh vyzněl jako osud, jehož nevyhnutelnost zahlazuje stopy osobního selhání.

Svůj osud druhému prodáváme – à la investor Eric – jako výsledek událostí, které unikají naší přímé moci. Pravdou ale je, že naším osudem je naše myšlení a z něho vyplývající činy. Zpětně od nich dáváme ruce pryč, abychom se tvářili překvapeně a povzdechli si nad bezmocí. Ve skutečnosti jsme všichni – včetně autora románu F – upachtění vytvářením sebe samého, svého života a vlastní důležitosti.

Kehlmann do morálního kazatelství nezabředává – takoví jsme, což má své klady i zápory. Ale protagonisté řeší vedle nedostatku důležitosti ještě jeden – štěstí. S životem bychom tedy měli něco udělat nikoliv proto, že se nechováme příliš vznešeně, ale proto, že nejsme šťastní? Ale kdepak. Jak praví Martin jednomu hříšníkovi při zpovědi: „Nikdy nebudete šťastný, ale to nevadí, i tak se dá dobře žít.“

F

F (česky dosud nevyšlo)

AUTOR: Daniel Kehlmann

VYDAL: Rowohlt, Hamburg 2013

ROZSAH: 384 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.