Jak minimalizovat produkci planetárního odpadu

Jak zamezit plýtvání a vyhazování věcí? Existuje řešení, třeba podobné gigantické pračce, jež se točí stále dokola a vyvrhuje čisté, jakoby nové věci? Tyto otázky si kladou vizionáři, ekonomové i byznysmeni. Cirkulární ekonomika by měla opět využívat skoro vše. Krásný nový svět... bez odpadků.

Cirkulární ekonomika a recyklace. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cirkulární ekonomika a recyklace. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Cirkulární ekonomika a recyklace.

Vyrobit, využít, zahodit. Taková mantra v moderní civilizaci stále převládá, byť už jsou vidět alespoň dílčí pokroky. Až strašidelně však vyznívá statistika, že třetina plastového odpadu není na světě nijak posbírána, jak uvádí nová analýza Ellen MacArthur Foundation, již tato nadace zpracovala se Světovým ekonomickým fórem a poradenskou firmou McKinsey.

Přesněji je to 32 procent vyrobených plastů, jež mizí lidem tak nějak z dohledu: tedy až do těch chvil, kdy biologové zveřejňují fotky mrtvých mořských ptáků s plnými útrobami holítek, víček od PET lahví, igelitek, balonků, hřebenů, jednorázových zapalovačů, propisek, hraček, kávových kapslí, sáčků a tak dále.

Nová plastová strategie

Každý rok skončí v oceánech osm milionů tun plastů. Pro názornější obrázek, co se to na Zemi děje, si představte popelářské auto, které naložené plastovými odpadky přijíždí k mořské pláži, a tam je každou minutu vysype... A tak den za dnem, měsíc za měsícem. Celý rok. „Plasty se staly všudypřítomným materiálem a tažným koněm moderního hospodářství – díky kombinaci nesrovnatelné funkčnosti a nízkých nákladů. Jejich využití vzrostlo za uplynulé půlstoletí dvacetinásobně a dá se očekávat, že se v dalších 20 letech ještě zdvojnásobí,“ uvádí zmíněná zpráva.

Vize má spojit stovky roztroušených iniciativ recyklace plastů, výzkumníky i zájmy států, aby opětovně využívaly zdrojů ve prospěch silnějších ekonomik. Nová plastová strategie je jedním z příkladů něčeho, čemu se začíná říkat „cirkulární ekonomika“.

Ročně se prý ze světové ekonomiky „vytratí“ odhadem 80 až 120 miliard dolarů, které byly do výroby plastů vloženy, jenže už po prvním použití ztrácejí asi 95 procent hodnoty; v lepším případě jsou za pakatel recyklovány. Na výrobu plastů přitom každoročně padne odhadem šest procent ropné produkce, což je – a teď pozor – stejně, kolik zhruba činí spotřeba paliv veškeré letecké dopravy za rok, tvrdí studie.

Existuje prý však cesta, jak takové ekonomické a ekologické ztráty nedopustit. Jmenuje se „new plastics economy“. Podle autorů z McKinsey spočívá hlavně ve vylepšování sběru balicích materiálů a odpadu, jež je z petrochemických látek vyráběno – a pak vyhazováno. Vize má spojit stovky roztroušených iniciativ recyklace plastů, výzkumníky i zájmy států, aby opětovně využívaly zdrojů ve prospěch silnějších ekonomik. Nová plastová strategie je jedním z příkladů něčeho, čemu se začíná říkat „cirkulární ekonomika“.

Zbytečné ztráty zdrojů

V ideální verzi jde o společensko-průmyslový koloběh, v němž se ztrácí jen minimum materiálů. Myšlenka stojí na třech principech. Za prvé: sázet předně na obnovitelné zdroje, regenerovat již použité věci a pečlivě sbírat užité materiály za účelem recyklace. Za druhé: optimalizovat využívání věcí, produkty maximálně vytěžit, eventuálně je sdílet s ostatními a předem myslet na jejich renovaci, přeměnu. A za třetí: zamezit únikům do životního prostředí nebo i vzniku druhotných škod, emisí a dalších „ externalit“.

Jako bychom se v našem světě rovněž soustředili na viditelné, především životné věci, a přitom přehlíželi, k jakým ztrátám zdrojů i sil zbytečně dochází, ač by je bylo možné lépe zacyklit

V roce 1942 přišel Raymond Lindeman, ekolog a limnolog (čili vědec zabývající se jezery a jinými útvary s pomalou výměnou vody), s pojetím přírody coby cirkulujícího koloběhu látek a energií. V časopise Ecology mu posmrtně vyšel článek, v němž ke zjevnému potravnímu biořetězci, cyklu, přiřadil i neživé elementy. I ty totiž v ekosystému (na příkladu jezera) cirkulují, některé se ztrácejí, přičemž uniká energie.

Jako bychom se v našem světě rovněž soustředili na viditelné, především životné věci, a přitom přehlíželi, k jakým ztrátám zdrojů i sil zbytečně dochází, ač by je bylo možné lépe zacyklit. O to totiž cirkulární ekonomice – součásti udržitelného rozvoje – jde. A nejsou to už jen lepší technologie recyklace plastů, skla, kovů či papíru, jak by se možná zdálo.

Důležitá je změna filozofie designu výrobků, který by přešel z pojetí „od kolébky do hrobu“ na koncept od „kolébky ke kolébce“. Slogan „Cradle to Cradle“ (C2C) vymyslel před 40 lety švýcarský architekt a vizionář Walter S. Stahel, jenž je zastáncem výrobků s velmi dlouhou životností, velkou účelností a možností oprav či následných modifikací.

Proměna myšlení

„Když bylo mé ojeté toyotě z roku 1969 skoro 30 let, rozhodl jsem se, že už si zaslouží předělávku. Po dvou měsících a sto hodinách prací se mi vrátila domů v původní kráse. ,Jsem rád, že jste si konečně koupil nové auto,‘ poznamenal soused. Kvalita je stále spojována s novostí, nikoliv s péčí,“ začíná Stahel svůj článek v březnovém vydání časopisu Nature.

Švýcarský architekt a vizionář Walter S. Stahel upozorňuje, že ústřední budou lidé a proměna myšlení, paradigmatu. Koloběh by prý ale přinesl více pracovních míst, v důsledku i uspořené náklady a navíc čistší přírodu.

Představuje v něm vývoj konceptu cirkulární ekonomiky, který začal v sedmdesátých letech, kdy rostly ceny surovin i nezaměstnanost, formovat. Jako architekt si byl dobře vědom, že přestavba domu vyžaduje méně práce i zdrojů než jeho stržení a výstavba nového. Proto léta propaguje – i díky svému ženevskému Product-Life Institutu – odlišný, ekologičtější a ekonomičtější přístup s týmiž či podobnými výsledky.

„Cirkulární ekonomika by přeměnila výrobky, jimž končí životnost, v suroviny pro jiné produkty, čímž by se uzavřela smyčka industriálních ekosystémů s minimalizací odpadu. Proměnilo by to ekonomickou logiku, protože by produkci nahradila dostatečnost: znovu užij, co jde, recykluj, co nelze opětovně využít, oprav, co je rozbité, a repasuj, co opravit nejde,“ apeluje Stahel, jenž není naiva. Upozorňuje, že ústřední budou lidé a proměna myšlení, paradigmatu. Koloběh by prý ale přinesl více pracovních míst, v důsledku i uspořené náklady a navíc čistší přírodu.

Dobré nápady i zezdola

Svět roku 2016 nezůstává jen u proklamací. Přibývá pilotních projektů i strategií, jež mají zajistit lepší cirkulaci nerostných surovin i bioodpadu. Švédská grantová agentura pro environmentální výzkum Mistra vyhlásila v roce 2014 první výzvy pro projekty přímo věnované „Circular Economy“ a loni v prosinci se balíčkem návrhů k témuž tématu začala zabývat Evropská komise i (masami nenáviděný) Evropský parlament.

Přibývá pilotních projektů i strategií, jež mají zajistit lepší cirkulaci nerostných surovin i bioodpadu. Vizi krásného nového světa se ovšem nevěnují jen byrokrati, ale dobré nápady rostou i zezdola

Vizi krásného nového světa se ovšem nevěnují jen byrokrati, ale dobré nápady rostou i zezdola. V Dánsku už léta funguje ekoindustriální park Kalundborg Symbiosis, v němž různé firmy z regionu obratem využívají vedlejší a odpadní produkty z jiných provozů (teplo, páru, sádru i popílek), takže laciněji vyrábějí například stavební desky a jiná staviva. I takový kolos, jako je americká firma Caterpillar vyrábějící buldozery či bagry, razí politiku repasování dieselových motorů; má i svou dceřinou firmu Cat Reman, která opravuje a novými díly vylepšuje existující zastarávající stroje.

Recyklační program, jenž nepotřebuje tolik nových surovin, provozuje i výrobce motorů Rolls-Royce. „Program se jmenuje Revert, přičemž jde o spolupráci mezi naší firmou a jejími dodavateli, který byl zaveden již ve více než stovce továren,“ říká manažer udržitelnosti Andrew Clifton, jehož zaměstnavatel ročně spotřebuje 20 tisíc tun cenných kovů: titanu, niklu či rhenia. Bruselská společnost Umicore vyvíjí technologie, jak co nejúčinněji vydolovat zlato a měď z elektronického smetí, švýcarský Batrec zase získává zinek a feromangan z baterií.

Sdílený nábytek

Nizozemská firma BAM staví dokonce repasovatelné domy. Jejím stěžejním projektem byla rozestavitelná radnice v Brummenu, která může být po 20 letech plánovaného provozu rozložena či předělána a některé kovové či dřevěné díly – v rámci smlouvy – i vráceny staviteli. Společnost USM Modular Furniture vyrábí variabilní nábytek, jehož díly lze kombinovat podle aktuálních potřeb; výrobky jsou z 80 procent recyklovatelné.

Služba Furnishare vykupuje staré gauče či skříně a nabízí je za poplatek ke „sdílení“ – jde o nábytkářskou analogii ke krátkodobým pronájmům ubytování, jako je AirbnB

Jiný podnikatel, Alpay Koralturk, zjistil, že každý rok se jen v USA vyhodí jedenáct milionů tun nábytku, z čehož jsou pouhá dvě procenta materiálu znovu využita! Po svých šesti stěhováních (a opakovaném zbavování se bytové výbavy) si roku 2014 založil službu Furnishare, jež staré gauče či skříně vykoupí a nabízí za poplatek ke „sdílení“ – jde o nábytkářskou analogii ke krátkodobým pronájmům ubytování, jako je AirbnB. Lepší cirkulaci si zaslouží i potravinářství.

Například Američané vyhazují až 40 procent vyprodukovaného jídla, když mu skončí trvanlivost. Vyhodit ho jen tak? To by byla škoda. Jedna z kanadských firem, Enterra Feed, se rozhodla zapojit do řetězce, takže z bioodpadů ve Vancouveru cíleně pěstuje mouchy bráněnky (Hermetia illucens). Jejich larvy se tři týdny krmí šrotem z plesnivé zeleniny či jablek a pak je 99 procent vypasených červů zpracováno na krmivo pro ryby a dobytek. Jedno procento je ponecháno na obnovu vajíček. Kruh se uzavírá, roztočí znovu, přičemž se využije odpad a nakrmí zvířectvo – lidská potrava.

Další etapa ekologického prozření

Možná zažíváme další etapu ekologického prozření, které odstartovalo koncem šedesátých let 20. století. Tehdy přibylo kritiků přílišného tlaku čím dál mocnějšího a početnějšího lidského druhu na přírodní prostředí, ať již šlo o demografa Georga Borgströma (autora knihy Hladová planeta), biologa Paula R. Ehrlicha s dílem Populační bomba anebo o vznik Římského klubu několika desítek vědců, kteří pak v roce 1972 vydali pod vedením manželů Donelly a Dennise Meadowsovýchz MIT zprávu Meze růstu.

Možná zažíváme další etapu ekologického prozření, které odstartovalo koncem šedesátých let 20. století. Tehdy přibylo kritiků přílišného tlaku čím dál mocnějšího a početnějšího lidského druhu na přírodní prostředí.

V počítačovém modelu World3 prozkoumali vztah pěti faktorů růstu: populace, industrializace, výroby potravin, těžby neobnovitelných zdrojů a produkce znečištění. A vyšlo jim, že podle různých scénářů nejde růst až do nekonečna; že Země má limity. Kromě obdivu ze strany ochránců přírody se jim však dostalo i kritiky technooptimistů, kteří věří, že člověk domnělé hrozby zvládne.

Kupříkladu v díle Ekohysterici a technofobové (1973), v jedné z knih, jež zprávu citují, profesor Petr Beckmann (mimochodem pražský rodák) argumentoval tím, že hrozba přelidnění neexistuje, poněvadž i rozvojové země jednou dosáhnou blahobytu a nebudou plodit tolik dětí. „Neexistuje hrozba hladu, neboť produkce potravin drží krok s růstem počtu obyvatel. A konečně neexistuje ani hrozba vyčerpání zdrojů, protože neobnovitelný není totéž co nenahraditelný,“ citoval Beckmannovy námitky sociolog Jan Keller.

Řešením – pro „hysteriky“ i „optimisty“ – by mohla být právě cirkulární čili oběhová ekonomika, jež hledá racionální, šetrná a výhodná řešení, jak již jednou vydobyté zdroje co nejlépe protáčet.

Jako jezero

Už v roce 1966 předvídal ekonom Kenneth E. Boulding, že lidský přístup k dobývání zdrojů si jednou vynutí změnu ekonomických principů. Raná „kovbojská ekonomika“, jež jakoby rabuje panenské pláně, bude nutně nahrazena „ekonomikou kosmickou“, neboť planeta Země se podobá uzavřené raketě – s omezenými zásobami i mezí, jak si znečistit životní prostor. Sesednout z oře, zahodit laso a revolver není samozřejmé. Bezbolestné. Zmíněný Stahel připodobňuje změnu k úplně jinému ekosystému.

Zatímco lineární ekonomika teče jako řeka, kaskádovitě padá a různě se stáčí, přičemž s sebou strhává (a odnáší) materiály, cirkulární ekonomika je jako jezero. Funguje, dává život, přitom stačí jen drobný přítok, ale zároveň není odtok tak prudký.

Zatímco lineární ekonomika teče jako řeka, kaskádovitě padá a různě se stáčí, přičemž s sebou strhává (a odnáší) materiály, cirkulární ekonomika je jako jezero. Funguje, dává život, přitom stačí jen drobný přítok, ale zároveň není odtok tak prudký. Aby bylo takto stabilního prostředí dosaženo, je podle Stahela nutná řada kroků na společenské, technologické, ale i komerční úrovni. K proměně údajně napomůže i rozvoj internetu věcí (digitálně propojených zařízení) a průmysl 4.0.

Pomoci mají akademici. Pod záštitou nadací Ellen MacArthurové a rodiny Schmidtů, jež je spjata s Googlem, vzniklo konsorcium dvanácti univerzit – nechybějí americké MIT, britská Imperial College či univerzita v čínské Šanghaji –, které má zkoumat inovace, byznys i politické nástroje vedoucí k oběhové ekonomice. Bradfordská univerzita v Anglii zavedla v roce 2013 jako první na světě magisterské studium „cirkulární ekonomiky“.

Kolo se roztáčí. Jak ale v magazínu Nature podotkl psycholog Bruce Hood, jedním z nejtěžších úkolů bude přesvědčit fajnové kupující, že i recyklované zboží, jakkoli může být funkční, je sexy.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.