Jak diletantsky shrnout dějiny kartografie v Česku

Některé pasáže knihy Kateřiny Jelínkové Česká kartografie vyznívají humorně, ale je to humor hořký až tragický. Odborná veřejnost by však měla být informována o zvrácených současných jevech.

Jan D. Bláha 11.4.2018
Kateřina Jelínková, Česká kartografie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kateřina Jelínková, Česká kartografie | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Kateřina Jelínková, Česká kartografie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Řada geografů a kartografů možná narazila na knihu Kateřiny Jelínkové Česká kartografie, jež se má „komplexně zabývat vývojem kartografie na českém území“. Odborníka na první pohled zaujme malý rozsah, který neumožňuje zachytit vývoj české kartografie, čímž se nepotvrzuje tvrzení Jelínkové, že „kniha jistě zaujme jak odbornou, tak laickou veřejnost“. Její výrok, že „se kniha stane dobrý průvodcem dějinami kartografie“,je proto velmi nadsazený.

Odborník se ptá, zda nejde o nějakou formu investigativní žurnalistiky nebo beletrie, počin černého humoru, případně o anekdoty či bonmoty z historie kartografie – podstatná je například informace, jak Pavel Aretin přišel ke značnému majetku díky sňatku, či jak si Vavřinec z Březové nechal říkat pane faráři, ačkoliv nikdy nebyl vysvěcen na kněze –, a dospívá k závěru, že ani jedno. Co to tedy je? Nezralý pokus napsat odbornou knihu, nebo nadbytek ambicí doprovázený nedostatkem soudnosti?

Ani dvojnásobný rozsah

Kniha, jejíž zadní obálka připomíná publikace o zdravé výživě, je výživná, navzdory tomu lze tuto léčebnou kúru doporučit jen silnějším povahám. Snad proto se nenašel žádný kartograf, geograf či historik, který by se podepsal jako odborný recenzent. Pouze starší kolega Jelínkové, který vystupuje jako odborný garant, nemá nejmenší problém, ba dokonce se „od autorky mnohému(při čtení)přiučil“. Stává se tak hlídačem parkoviště, který nemá problém umístit jezdeckou sochu Járy Cimrmana na Malostranském náměstí.

Kateřina Jelínková se dostala do situace komentátora závodu na 100 metrů, který divákům po startu oznamuje, že než závodníci doběhnou do cíle, stručně jim sdělí něco o jeho historii. I kdyby však její kniha byla dvakrát tak rozsáhlá, stále by to nestačilo.

Otázkou zůstává, proč se Jelínková kromě motivace „svou zálibou z dětství“ vydala cestou odborného textu, není-li v daném oboru fundovaná. O faktu, že čtenář půjde z překvapení do překvapení, svědčí už obsah na začátku. Lze se z něj mimo jiné dozvědět, že Jelínková zpracovala přehled všech známých kartografů území Čech, Moravy a Slezska od 15. století i všech kartografických děl na tomtéž území a ve stejném období, a to na necelých osmi stranách, jelikož nadpisy tvoří více než polovinu stran.

Obdobného rozsahu (okolo dvou stran) se dostává i dalším kartografickým dílům, tedy atlasům a glóbům. Zde však Jelínková přidala poznámku o výběru pouze těch nejstarších, proto nechybí Atlas krajiny ČR z roku 2009.

Popularizace vědy je vždy zkratkou a v mediálním prostoru je třeba pracovat pouze se zásadními informacemi, nicméně shrnout dějiny kartografie v Česku, o němž navíc Jelínková tvrdí, že mu „není věnováno příliš pozornosti“, do 114 stran je nejen troufalé, ale i diletantské. Dostala se tím do situace komentátora závodu na 100 metrů, který divákům po startu oznamuje, že než závodníci doběhnou do cíle, stručně jim sdělí něco o jeho historii. I kdyby však její kniha byla dvakrát tak rozsáhlá, stále by to nestačilo.

Pletení si slov

Možná je však dobře, že kniha není delší. Smutný příběh pak dotváří fakt, že některá zmiňovaná kartografická díla nikdy nevznikla. Při analýze terminologie je možné dospět k závěru, že Jelínková neví, o čem píše. To, že používá buď zastaralých, nebo nepřiměřených pojmů jí lze odpustit, ale některé nedostatky připomínají Cimrmanovu přednášku „Pleteme si“, v níž upozorňuje na významové rozdíly slov sadař a sadista či faktura a fraktura.

Při analýze terminologie je možné dospět k závěru, že Jelínková neví, o čem píše. To, že používá buď zastaralých, nebo nepřiměřených pojmů jí lze odpustit, ale některé nedostatky připomínají Cimrmanovu přednášku „Pleteme si“, v níž upozorňuje na významové rozdíly slov sadař a sadista či faktura a fraktura.

Jelínková si plete slova slepec a slepá, neboť uvádí, že „tyflomapy (mapy pro nevidomé) jsou totéž, co slepé mapy“, či rarita a rutina, když „Vetterova mapa je mezi všemi mapami zobrazujícími české země rutinou a velmi povedeným uměleckým dílem“. Navíc ji považuje za nejzdařilejší kartografické dílo z našeho území, proto ji často zmiňuje a ze všech stran (je na přední obálce, tvoří grafický prvek na hřbetu a jednu ze čtyř barevných ukázek uvnitř knihy, ostatní obrazové ukázky jsou černobílé a nečitelné).

Pokud je tato kuriozita nejzdařilejším kartografickým dílem, jehož primární funkcí není estetická funkce, je to na pováženou. Pravé překvapení však přichází v rozboru vybraných kartografických děl, kde se mimo jiné o Klaudyánově mapě dozvídáme, že „z názvů měst je patrné, že mapa je orientována obráceně, a to severem k jihu“, „písmo, které mapa obsahuje, je čitelné, avšak jeho čtení je náročné“, nebo „měřítko, klíč a legenda nejsou součástí tohoto velmi zdařilého kartografického díla“.

Ztotožnění geodézie a geografie

Při popisu Helwigovy mapy Slezska je téměř třeba si vzít kompas či vhodnou mobilní aplikaci, neboť orientace je mimořádně náročná: „V severovýchodním rohu je na polském území znak lva, v jihozápadním rohu je na území Čech(?)stejně velký znak orla, ale mapa má jižní orientaci, proto jsou štíty prohozené.“ V neposlední řadě jsou „města a městečka znázorněna kolečkem“. Asi se tím má na mysli kruh, což je podle Jelínkové zřejmě velký unikát na mapách podobného měřítka.

Jelínková ztotožňuje geodézii s geografií, jelikož Karel Kuchař byl geodet, zatímco Karel Kořistka geograf

Vojenské mapy jsou považované za topografické, tudíž Jelínková nepřipouští existenci tematických. A ztotožňuje geodézii s geografií, jelikož Karel Kuchař byl geograf, zatímco Karel Kořistka geodet. Také měřítko glóbu 1 ku 30 krát 106 svědčí o slabém ledu, na němž se pohybuje (patrně tím bylo myšleno měřítko 1 ku 30 krát 106, tedy 1 ku 30 milionům). Tyto zásadní věcné chyby lze přičíst jak Jelínkové, tak nedbalé nebo dokonce chybějící redakční práci.

V soupisu všech kartografů, jejichž jména Jelínková nejspíše nenašla na internetu, lze objevit i obory, v nichž působili – tento nesmysl je vysvětlitelný tím, že je pro ni každý, kdo má něco společného s mapou, kartograf. Mezi tyto obory patří například měšťan, renesanční člověk či zakladatel první geografické společnosti.

Chyby ve jménech a titulech

V knize je uvedeno asi pět variant jména Johann Christoph Müller (německý originál), ani jedna však není správná. Chyb ve jménech autorů a jejich titulech, které by bylo vhodnější vynechat, je nespočet, vrcholem pak záměna současného geografa a geomorfologa profesora Víta Vilímka za nakladatele Josefa R. Vilímka (1860–1938), který mimo jiné vydával podrobné mapy okresních hejtmanství, o nichž se Jelínková zmiňuje.

Chyb ve jménech autorů a jejich titulech, které by bylo vhodnější vynechat, je nespočet, vrcholem pak záměna současného geografa a geomorfologa profesora Víta Vilímka za nakladatele Josefa R. Vilímka (1860–1938), který mimo jiné vydával podrobné mapy okresních hejtmanství, o nichž se Jelínková zmiňuje

Sdělení, jako je „autor se narodil 25. července 1575 a zemřel 18. července 1650 v Nise. Více informací o jeho životě není známo“, asi nikdo neocení. Historie české kartografie po roce 1950 je vykládána jako historie zapojení českých kartografů do Mezinárodní kartografické asociace (ICA), respektive odborné kartografické společnosti (KS ČR neboli ČKS).

Vzhledem k tomu, že ČSFR je podle Jelínkové označení „samostatné organizace kartografů, která se po roce 1993 rozdělila na dvě národní kartografické společnosti“, takový výklad nepřekvapuje. Slabá místa jsou i v historických souvislostech, když píše o Rakousku-Uhersku v 18. století, nebo když o autorech, kteří již nežijí, tvrdí opak. Diskuse je samostatnou kapitolou, která by, ač krátká, vydala na samostatnou recenzi.

Nedostatky „odborné práce“

Kniha je i zprávou o nakladatelské praxi. Ty tam jsou časy, kdy autoři páchali sebevraždy kvůli nevydání svých knih – například Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola (1937–1969) vyšlo až jedenáct let po jeho smrti a patří k významným literárním počinům 20. století. Dnes stačí přijít bez odborného posudku do nakladatelství, zaplatit příslušnou částku a dílo se šíří světem.

Kniha je i zprávou o úrovni vysokého školství v Česku, jelikož vychází z obhájené diplomové práce hodnocené vedoucím i oponentem známkou „výborně“. Většina parafrází citovaných děl je beze změny převzata, aniž by byla vyznačena například uvozovkami, tudíž jde o plagiát. Jelínková neumí citovat ani internetové zdroje, neboť všechny soubory ve formátu PDF jsou dle ní offline. Některé převzaté pasáže neodpovídají citovanému zdroji (patrně záměna).

Všechny tyto nedostatky „odborné práce“ Kateřiny Jelínkové jsou patrně důsledkem toho, že se v Česku při státní závěrečné zkoušce nevěnuje dostatek pozornosti, aby absolvent uměl do odborného textu aplikovat poznatky a dovednosti, jež získal během studia, a přitom ctil autorské právo i další náležitosti

Všechny tyto nedostatky „odborné práce“ Kateřiny Jelínkové jsou patrně důsledkem toho, že se v Česku při státní závěrečné zkoušce nevěnuje dostatek pozornosti, aby absolvent uměl do odborného textu aplikovat poznatky a dovednosti, jež získal během studia, a přitom ctil autorské právo i další náležitosti.

Knihu v lednu 2018 podle Souborného katalogu České republiky evidovalo 57 knihoven, přičemž vzhledem k ofsetovému tisku lze předpokládat náklad minimálně 500 výtisků, což odborníka nenaplňuje radostí. Lze jen doufat, že na rozdíl od frenologů 19. století Jelínková nevydá knihu znovu, což by utvrdilo náhodného čtenáře v její relevanci. Proto by bylo vhodné do knihoven a knižní distribuční sítě poslat výzvu, aby byly její výtisky označeny „Nedoporučeno odborníky“.

Některé pasáže knihy sice vyznívají humorně, ale je to humor hořký až tragický. Někteří mohou namítnout, že tato recenze propaguje dílo, na něž by bylo lepší zapomenout, ale odborná veřejnost by měla být informována o poněkud zvrácených současných jevech, aby o nich mohla diskutovat a v rámci možností s nimi bojovat. Zdá se totiž, že doba, kdy kvantový fyzik bude beztrestně psát o sociálně-patologických jevech a sociolog o teorii relativity je nebezpečně blízko.

Česká kartografie

AUTOR: Kateřina Jelínková

VYDAL: Petrklíč 2016

ROZSAH: 114 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.