Jak být šťastný a spokojený

Kupujeme věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme, abychom udělali dojem na lidi, které nesnášíme. Nápis vyjadřuje absurdní pocit z vlastního života. V tomto smyslu je archetypem moderního člověka Sisyfos. Zamýšlení Terezy Matějčkové.

Lidský úděl a Sisyfos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidský úděl a Sisyfos. | foto: Česká pozice
Lidský úděl a Sisyfos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Absurdnosti lidské situaci se věnuje francouzský myslitel Albert Camus v eseji Mýtus o Sisyfovi. I více než 70 let po zveřejnění tohoto eseje se zdá jeho vyznění natolik aktuální, že na něj navazují nejen filozofové, ale i společenští vědci. O sisyfovskou absurditu moderního údělu se například opírá kniha německého sociologa Meinharda Miegela Hybris: Die überforderte Gesellschaft (Pýcha. Přetížená společnost), v níž se nechává inspirovat dvěma stěžejními tématy mýtu o Sisyfovi, jak jej předložil Camus.

Všechny verze mýtu o Sisyfovi, které Camus zapracoval do svého eseje, jsou založeny na Sisyfovu provinění a trestu. Spíše je však známá krutost trestu, k němuž byl Sisyfos odsouzen, než samotné provinění – každý den musel do kopce tlačit kámen, který se ihned skutálel do údolí, odkud jej tlačil opět na kopec. Trýznivost trestu spočívala v nesmyslnosti úkolu, k němuž byl navěky připoután. Jaké jsou ale důvody Sisyfova trestu?

Sisyfos byl pouhým člověkem. Jeho bystrost ho však pobízela, aby se svým údělem smrtelníka nespokojil – chtěl se rovnat bohům, kterým neprojevoval náležitou úctu, a odmítal poznat své lidské meze. Několikrát se proto pokusil prolomit zákon smrti, jemuž lidé na rozdíl od nesmrtelných bohů podléhají.

Obzvlášť troufalým činem se mu pak podařilo spoutat samotnou smrt. Za tuto zpupnost či pýchu však byl zotročen nikdy nekončícím trestem – nezměrná touha po prolomení hranic byla potrestána upadnutím do věčné nesmyslnosti, pro niž volí Camus název absurdita.

Problém nadbytku

Miegel navazuje na sepětí vlastních možností a upadnutí do trestu nesmyslnosti. Právě toto sepětí má být pro západní společnost natolik určující, že ho lze označit za princip moderny. Nejdiskutovanější nezměrnost se dnes týká i ekonomiky. Miegel odmítá hodnotit její vývoj v západních společnostech během uplynulých let jako krizi.

Potíže, v nichž se západní společnosti ocitly, nepramení z nedostatku, ale z nadbytku, který se v kontextu nadměrných očekávání nejeví dost velký

Potíže, v nichž se tyto společnosti ocitly, nepramení z nedostatku, ale z nadbytku, který se v kontextu nadměrných očekávání nejeví dost velký. Tento nedostatečně velký nadbytek potom zvyšuje zadlužování, ze kterého vyplývá nespokojenost a pocit zbídačení uprostřed bohatství.

To, co nazýváme krizí ekonomiky, je však podle Miegela jen nejdiskutovanějším aspektem jevu přebujelých očekávání, který zasáhl celou společnost. Zkázonosnost sisyfovských očekávání je pak obzvlášť vidět v oblasti školství a pracovního trhu. Paradoxně nejpostiženější a nejzranitelnější v procesu vzdělání a na trhu práce jsou průměrně nadaní lidé, tedy většina společnosti.

To, co musel člověk umět a znát, aby obstál v předindustriálních společnostech, bylo relativně přehledné. Kdo nebyl těžce fyzicky nemocný, mohl při troše štěstí a snahy obstát před sebou i druhými. Každý byl schopný naučit se posekat trávu, zvládnout péči o zvířata, domácnost nebo pole. Komu to nestačilo, byl zřejmě šikovnější nebo motivovanější.

Přetížená společnost

Současné západní společnosti se ale ocitly ve vleku Sisyfů, tedy těch, kdo nejsou průměrní co do své duchovní výbavy ani motivace. Viditelnou oblastí, jíž se tito Sisyfové zmocnili, bylo školství. Zavedení povinné školní docházky sice bylo zřejmě nejdůležitějším krokem moderny, bez níž by byl obrovský evropský blahobyt nemyslitelný, ale rostoucí nároky na vzdělání stále vyššího počtu obyvatel šly společně s pocitem selhání a nespokojenosti.

Původ trendu přetížené společnosti spočívá zčásti v přesvědčení, že člověk se stává člověkem až poté, co složí maturitu nebo obdrží vysokoškolský titul

Nejenže je pro většinu společnosti obtížné vyrovnat se s požadavky na vzdělání, ale jakmile dotyčný osvědčení s jakkoliv velkými obtížemi získá, nabude přesvědčení, že nyní musí mít i odpovídající práci. Z této konstelace vyplývá soustavné přetížení většiny společnosti. Původ tohoto trendu spočívá dle Miegela zčásti v přesvědčení, že člověk se stává člověkem až poté, co složí maturitu nebo obdrží vysokoškolský titul.

Zvykli jsme si myslet, že vše může být lepší, a proto není nic dost dobré. Proto je vše stále neukončené. Práci nedokončujeme, ale opouštíme, jsme-li příliš unavení či selžeme. Miegel proti současnému převažujícímu nastavení práce namítá, že naplnění z vlastní práce můžeme zakusit, až když víme, že pracujeme v rámci určitých mezí a že je naše práce zvládnutelná a nepřesahuje naše možnosti. Práce, která není nikdy hotová, ztrácí smysl. Následuje věčná nespokojenost, která je trestem za touhu po překročení vlastních možností.

Dvě výzvy

Miegel vyzývá k omezení našich nároků na sebe i druhé. A upozorňuje, že potřeby se neplní jejich naplněním, ale omezením. Jak bylo zmíněno, na archetypu drzého Sisyfa je založena přinejmenším evropská moderna, Miegel pak připomíná, že v základech Evropy objevujeme další dvě výzvy, které visely nad věštírnou v Delfách: „Ničeho příliš“ a „Poznej, kým jsi“.

V základech Evropy objevujeme dvě výzvy, které visely nad věštírnou v Delfách: „Ničeho příliš“ a „Poznej, kým jsi“

Obě vyzývají k poznání vlastních mezí, bez něhož není spokojený život. Výzva k poznání sebe sama je totiž tradičně interpretována jako upozornění, že člověk není Bohem, ale smrtelníkem, který má znát své místo ve světě, možnosti i meze, a tudíž nechtít příliš. Je však otázkou, do jaké míry jsou Miegelovy výzvy k sebeomezení proveditelné.

Miegel ukazuje, že na Sisyfovském duchu je založena nejen západní ekonomika, ale i výchova, školství a trh práce, tedy oblasti lidského života, v nichž se stáváme tím, kým jsme, a se kterými se nejvíce identifikujeme. Vymanění z příliš vysokých očekávání by proto muselo vyústit v odmítnutí celé západní společnosti, čemuž se Miegelovy postoje blíží.

Sisyfovo štěstí

Camus ve svém eseji určité východisko ze sisyfovské bezmoci naznačuje – sílu poznání. Ubíjející pravdy ztrácejí na významu, jsou-li poznané. Sisyfos, který poznává svůj trest, proto nepropadá pocitu neštěstí. Camus naopak vybízí, abychom si Sisyfa představovali jako šťastnou bytost. Již vědomí, že svádí boj s nezměrností, ho staví nad ni. Právě v tom tkví moderní heroismus, který Camus ctí na svém Sisyfovi.

Tím, že Sisyfos přijal trest a učinil z něj součást svého bytí, překonal beznaděj a absurditu, která ho jinak hrozila zničit

To ale není jediné štěstí, které Sisyfos může zakoušet. O další pohled na Sisyfovo štěstí se zasloužil čínský spisovatel Jen Lien-kche v díle Čtyři knihy. Na jeho konci je svébytná interpretace Sisyfova údělu. Jen Lien-kche odmítá heroismus, v němž hledá štěstí Camus, ale nemíní Sisyfovský úděl ani odmítnout jako znamení zbloudilosti, jak činí Miegel.

I Jen Lien-kcheův Sisyfos hledá štěstí. Neobjevuje je ale ani ve snaze stát se někým jiným, ani v heroickém přijetí břímě. Vyplývá z vydání se trestu, ze zvyku. V Jen Lien-kcheově interpretaci si Sisyfos na svou práci zvykl, čímž ji částečně zbavil tíživosti. Tím, že Sisyfos přijal trest a učinil z něj součást svého bytí, překonal beznaděj a absurditu, která ho jinak hrozila zničit.

Stanovování mezí

Tím jsme dospěli ke dvěma odpovědím na výzvu, před kterou Camus staví v postavě Sisyfa. Miegel přebírá hlavní osnovu příběhu, ale vidí nezbytnost vymanit se ze Sisyfa. Jeho cílem je nebýt Sisyfem. Společnost, jíž vládnou Sisyfové, je totiž v rozkladu. Otázkou však zůstává, zda tento cíl není v současné společnosti příliš velký. Kolik z nás dokáže nebýt v sisyfovské společnosti Sisyfy?

Podstatu své existence nezměníme tím, že si budeme stanovovat meze

Nárok Jen Lien-kchea se zdá skromnější. Podstatu své existence nezměníme tím, že si budeme stanovovat meze. Nejsme to totiž my, kdo si dává nejtěžší úkoly, a proto nikdy není stanovování mezí na nás. Právě tento rozměr lidské existence je dobře vidět na Jen Lien-kcheově domýšlení příběhu o Sisyfovi.

Ve chvíli, kdy si Sisyfos zvykl na svůj úděl, čímž jej přesáhl, rozzlobil bohy, kteří proto změnili mechanismus tlačení kamene. Již nebude třeba jej tlačit do kopce, protože se na něj sám vykutálí, ale bude třeba jej tlačit z kopce. Sisyfos bude muset jako součást trestu přemýšlet, v čem spočívá tento zvláštní mechanismus.

Přijetí nároku

Neschopnost odpovědět na tuto záhadu, tedy nesplněný nárok, měla být dalším mučicím nástrojem. Sisyfos si však opět zvykne. Tentokrát je ale poučený. Ví, že nesmí dát úlevu najevo, neboť bohové by zase mohli změnit mechanismus tlačení kamene. Sisyfos svůj trest přesáhl tím, že jej dokázal včlenit do zvyku. Ten je totiž nejen tíhou života, ale může být i jeho těžištěm.

Spokojenost nespočívá ve schopnosti objevit způsob, jak otázku či nárok setřást, ale přijmout nesplnitelný nárok za těžiště svého života

Místo toho, aby Sisyfos svůj úděl považoval za božskou pomstu, nesl by si svůj úděl, který mu nebyl přítěží, ale oporou. Ani nesplněný nárok bohů, tedy neznalost odpovědi na otázku, proč je třeba kámen tlačit z kopce, Sisyfa nezatěžovala.

Na Miegelovo podezření, že nezměrné nároky jsou prvním krokem do propasti nesmyslnosti, by Sisyfos mohl odpovědět: veškerý život je nezodpovězenou otázkou a nesplněným nárokem. Spokojenost nespočívá ve schopnosti objevit způsob, jak otázku či nárok setřást, ale přijmout nesplnitelný nárok za těžiště svého života.