Itálie po volbách: Teď by měl zavelet komik Grillo

Země je rozdělena na tři názorové póly, které spolu těžko hledají styčné body. Silná vláda proto prakticky nemá šanci vzniknout.

Vít Kučík 4.3.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Italské volby skončily nejedním šokujícím překvapením, které nemá jednoduché vysvětlení, přesto daleko přesahuje italské hranice. Mnoho komentátorů, politologů, sociologů a jiných se bude v následujících týdnech snažit rozšifrovat, co se vlastně stalo a jak se Itálie s výsledkem hlasování popasuje. Svůj pohled na tamní dění překládá Vít Kučík.

Hlavními charakteristikami těchto voleb je nenaplnění očekávání favorizované levice, u které se čekal oslnivější výsledek, a naprostý propad proevropského technokrata Maria Montiho, který nebyl s to dostat do parlamentu ani všechny své koaliční partnery. Na druhé straně je to „Berlusconiho zázrak“, kterým „il Cavaliere“ dokázal za tři měsíce pozvednout zdevastovanou pravici ze dna téměř k vítězství, a „Grillovo tsunami“, kterým Beppe Grillo, populista bez jasného programu, dokázal překonat všechny odhady a přemalovat politickou mapu.

Situace se zdá být podobná té po posledních českých volbách, kdy Paroubkova ČSSD nesplnila očekávání, i když vyhrála volby, Nečasova ODS se zmátořila a zabodovala, a Bártovi populisté z Věcí veřejných předčili všechny prognózy. Jiří Paroubek by jistě rozuměl povzdechu Piera Luigiho Bersaniho z úterní tiskové konference: „Nevyhráli jsme, i když jsme skončili jako první...“

Některá fakta o povolební situaci v Itálii:

  • V Poslanecké sněmovně získala absolutní většinu 340 křesel z 630 levicová koalice Piera Luigiho Bersaniho, a to díky klauzuli o volebním bonusu pro nejsilnější stranu.
  • I v Senátu sice Bersaniho blok těsně o necelé procento vyhrál před koalicí Silvia Berlusconiho, ale kvůli neexistenci bonusu nedosáhl na většinu. A tak horní komora, který má kompetenčně stejnou váhu jako sněmovna, může blokovat jakýkoliv zákon budoucí vlády.
  • Žádná z menších stran, jež nekandidovaly v koalici, nepřekročila požadovanou mez a do parlamentu se nedostala (například strana bývalého soudce Ingroii); Montiho koalice dostala tak málo hlasů, že z ní vypadla i strana tradiční postavy politického spektra Gianfranka Finiho.
První reakce

Tradičně rozdrobená italská politická mapa se nyní koncentrovala do čtyř bloků, z nichž tři mají rovnocennou sílu – Bersaniho levici, Berlusconiho pravici a Grillovy negativistické revolucionáře. Monti nad svým výsledkem lakonicky prohlásil, že je „uspokojen“, a k povolební budoucnosti se zatím nevyjádřil. Berlusconi dal ihned najevo, že Monti pro něj není politickým partnerem, především pro nedostatek hlasů, a vyslal opatrný signál k Bersanimu pro jednání o velké koalici, snad na nějakou překlenovací dobu: „Itálie nějakou vládu potřebuje a je jasné, že všechny strany za daných okolností budou muset dělat kompromisy.“ To Bersani vzápětí odmítl a vyzval Grilla, aby se vyjádřil, co vlastně chce v politice dělat. Grillo prohlásil, že se „nebude s nikým muckovat“ („Non mi ciuccio con nessuno“), což v jeho slovníku znamená žádná koalice s nikým; Bersaniho označil za „mluvící mrtvolu“ a podobně se vyjádřil i o Berlusconiho straně Lid svobody.

Ihned po volbách se začalo široce spekulovat o změně volebního zákona. Ten se měnil několikrát, naposledy v roce 2005. Silvio Berlusconi se v médiích obratem vyjádřil, že zákon nemá smysl měnit, ten nezmění fakt, že země je rozdělena na tři názorové póly, které spolu těžko hledají styčné body. To se zdá být racionálním základem pro úvahy o následujících možnostech.

Koaliční varianty

  • Jednou z variant, kterou se jistě zaobírá vítěz voleb Bersani, je menšinová vláda jeho levicového bloku, který bude hledat parlamentní většinu pro každý jednotlivý zákon. Nepřímo to podpořil i Grillo: „Ne, my nepůjdeme do koalice s nikým, počkáme, co nám předloží, pokud nějaký zákon bude v souladu s naším programem, tak budeme hlasovat pro, pokud nebude, budeme proti.“ Jak křehká a nestabilní by byla taková vláda, si je Bersani sám dobře vědom, proto není možné počítat s jejím trváním po celé volební období. Přesto je tato varianta nejpravděpodobnější, protože všechny ostatní jsou ještě krkolomnější.
  • Další variantou je velká koalice Berlusconiho s Bersanim. Nehledě na to, že ji Bersani ihned odmítl – názory politiků se přeci jen mohou pružně měnit – stojí proti takové variantě zásadnější fakta. Jednak pravice s levicí by měla jen minimum společných bodů: na jejich protikladném vidění světa stojí celá politická soutěž. Společně by se mohli shodnout na několika technických problémech, například na organizaci předčasných voleb, ale zásadnější témata jako nastartování hospodářského růstu nebo zkrocení státního dluhu jsou navýsost politická a tam je shoda těžko představitelná. Takže tato vláda by ještě rychleji spěla ke svému zániku. Přičemž by se projevila další nevýhoda tohoto řešení – velké koalice bývají mimořádně neoblíbené u voličů, vzpomeňme českou zastřenou verzi v podobě opoziční smlouvy. Velká koalice by v předčasných volbách jen vehnala další voliče do náruče bojovníka proti stranám Beppe Grilla.
  • Koalice se středovým blokem profesora Montiho? Senátní aritmetika jasně ukazuje, že Monti je mimo hru. Jeho počet hlasů je tak malý, že k většině nepomůže nikomu. Je víceméně odsouzen do role nezúčastněného pozorovatele, protože funkci jazýčku na vahách mu sebralo Grillovo Hnutí pěti hvězd (M5S). A tím se dostáváme k jádru problému a zároveň největší neznámé. Otázka, co bude dál, je totiž především otázkou, co jsou zač „grillovci“, jak budou reagovat a co se s nimi v nejbližší době stane.
Grillo? Rozpaky a předvídatelný osud.

Beppe Grillo je bývalý komik, herec, histriónský táborový řečník schopný fanatizovat davy na náměstích hesly typu „rozpustíme tu partajokracii zlodějů“, „zrušíme euro“, „zrušíme úroky a dluhy vůči zahraničním bankám“, „voda je společné právo, vyvlastníme soukromé vodárny“ apod. Už v průběhu vyhlašování výsledků byly slyšet v táborech „grillovců“ bujaré oslavy, v pomyslných dvou třetinách Itálie však byly cítit podivné rozpaky z komentářů novinářů i politických špiček, neboť jestliže Grillo sám je těžko uchopitelný, jeho program je definovatelný ještě hůře.

Nejlépe to dokumentoval v povolební tiskové konferenci Bersani: „Hnutí pěti hvězd řeklo – pošleme všechny domů. Teď jsou tady taky. Tak buďto půjdu domů taky, nebo se vyjádří, co vlastně chtějí udělat pro tuto zemi a vezmou taky nějakou zodpovědnost. Protože je to taky jejich země, jejich, i jejich dětí.“

Jestliže Grillo sám je těžko uchopitelný, jeho program je definovatelný ještě hůře

Grillo však žádnou odpovědnost brát nechce, ačkoliv získal velkou moc. Nechce s nikým do koalice, nechce se účastnit vlády ani jiných funkcí, z navrhovaných zákonů hodlá „vyzobávat“ jen ty, které „jsou v souladu s jeho programem“, aniž by bylo jasné, jaký ten program vlastně je. Známé jsou z něj jen slogany, jež doslova křičel na náměstích nebo které obíhají na sociálních sítích. Je jasné, proti čemu je, aniž by bylo jasné, pro co je. Je známo, že chce bořit, ale není zcela jasné, co nového chce na zbořeništi postavit. Jeho legendární výrok „cílem je dostat se do parlamentu, otevřeme ho jako krabičku s tuňákem a pak se uvidí“, dostává nyní mrazivě konkrétní rozměr.

Zatímco hlavní političtí leadeři vyhlašování výsledků očekávali ve svých štábech a poskytovali médiím komentáře, Beppe Grillo zmizel ve svém domku, vzkázal blízkým, aby „přes něho přehodili deku“, že bude spát a že se s médii nebude bavit. Dlužno vysvětlit, že svérázný komik má s televizí staré nevyřízené účty, protože ho v minulosti nechtěli vysílat tak, jak si představoval. Nyní, v momentě největšího mediálního hladu po vyjádření neformálního vítěze voleb, jistě cítil příležitost a zadostiučinění tyto staré osobní účty srovnat.

Na druhou stranu bylo možno sledovat trapnou situaci, kdy rozpačití reportéři veřejnoprávní televize RAI s vědomím odpovědnosti vůči 40 milionům plátců koncesionářských poplatků podupávali v noci před brankou jeho domku a do přímých národních vstupů se mohli ptát na Grillův názor na budoucí vládnutí tu sousedky vynášející smetí, tu náhodné kolemjdoucí venčící psa. Svoje komunikační embargo Grillo porušil až druhý den improvizovaným rozhovorem na chodníku.

Jeho hnutí si český čtenář může představit jako efektivnějšího křížence Pirátů (zrušíme autorská práva), Věcí veřejných (vyženeme ty dinosaury z politiky) a Holešovské výzvy (ať podají demisi všichni). Jsou hrdí na mladé poslance, mezi nimiž lze vidět pestrou směs levicových revolucionářů, ekologických radikálů bojujících na barikádách proti železničnímu tunelu pod Mt. Blankem (antiTAV), ochránců zvířat nebo jen idealistů bojujících proti „zkorumpovanému systému“. Oproti standardním kandidátkám v oblecích a kostýmech kontrastují fotografie M5S tričky a mikinami s kapucou.Prakticky nikde se idealistům nepovedlo změnit systém, spíše systém změnil idealisty

Jak však dokládá letitá zkušenost s radikály, které úspěch rychle vynesl k moci jinde v Evropě, vývoj tohoto hnutí se může ubírat pouze dvěma směry. Prakticky nikde se idealistům nepovedlo změnit systém, spíše systém změnil idealisty. Při nárazu na reálnou politiku a šedivý mechanismus parlamentní demokracie, kdy věci najednou nejsou tak přímočaré, jak se zdálo z pouličních tribun, patrně rychle dojde k vystřízlivění a buď zrání v klasické politické těleso, se všemi ctnostmi i nectnostmi, které dříve kritizovali, anebo dochází k vnitřním svárům, štěpení a rozpadu.

To je asi pravděpodobnější cesta, i vzhledem k signálům o Grillovu autoritářství, kterým hnutí vede. Jelikož je spojuje pouze negativní protest, nikoliv silná, pozitivní a léty prověřená idea, je těžké si představit, co je bude pojit za rok, dva nebo tři, při různých krizích a permanentních tlacích. V této variantě by se M5S časem proměnilo jen v rozháraný rezervoár pro lov hlasů ideově silnějšími stranami, jako se to ostatně stalo v české verzi s Věcmi veřejnými. V každém případě to vyhlídky na stabilní vládu neskýtá a potvrzuje se tak už předvolební odhad, že pokud se Berlusconimu nepodaří sestavit vládu, budou do roka nové volby.

Růst populismu jako krize národního státu

Grillovo chování a jeho fenomenální úspěch má však i obecnější významy. Iracionální populistická hnutí v posledních letech vedou vítězná tažení napříč celou Evropou a mnozí sociologové v tom spatřují fenomén krize národního státu a parlamentní demokracie, která jej reprezentuje. Sociologové si všimli nových technologií – internetu před dvaceti lety, poté sociálních sítí – jako nástroje s dramatickým potenciálem směrem k lidské společnosti. A v průběhu let se ptali: kde jsou následky tak obrovských a rychlých transferů informací? Společnost na přelomu tisíciletí, po deseti letech masového rozšíření internetu, se zdála stejná jako předtím.

Možná však sociologům důsledky rostly před očima, aniž by si toho všimli. Symptomy jako arabské jaro, hnutí No Global, Occupy Wall Street, znechucení korupcí a politicko-ekonomickými elitami jsou snad jen zralé plody z jednoho společného stromu. Plody, které mohly uzrát díky rychlé, anarchické výměně informací bořící bariéry mezi dosavadními elitami a širokými vrstvami, drolící a zplošťující dosavadní hierarchie.

Grillo je čirou ukázkou odvrácené tváře – elektronický dav dokáže získat negativní sílu k rozprášení stávajících pořádků, přičemž je bezradný, co nového, pozitivního na troskách vytvořit. Je konstruktivní asi stejně jako anonymní diskuse pod internetovými články. To se zdá být klíčovou charakteristikou elektronického davu – díky efektivní komunikaci umí lehce získat koncentrovanou moc. Poté však neví, co s ní, jak ji efektivně užívat, a z této bezradnosti buď o ni stejně lehce přichází, nebo ji – v tom horším případě – užívá chaotickým, zcela destruktivním způsobem.Elektronický dav dokáže získat negativní sílu k rozprášení stávajících pořádků, přičemž je bezradný, co nového, pozitivního na troskách vytvořit

Je to dáno tím, že projekt národního státu je komplikovanou a složitou hierarchií. Dosud byla spravována expertními elitami, které pro tento úkol dlouho dorůstali a poté se svých rolí dlouho drželi. Bylo to vysoce expertní umění i řemeslo zároveň. Elektronické informační technologie dávají nyní možnost nahlížet pod pokličku dosavadních elit i mohutné laické mase, s velmi různorodou, vesměs nízkou informovaností a kompetencí. Díky těmto vlastnostem však tato různorodá masa není schopna přímým způsobem tak komplikovaný objekt, kterým národní stát je, přímo spravovat, ač po tom touží.

Vytoužená elektronická přímá demokracie dává více moci, nežli odpovídá kompetenci, více možností nežli odpovědnosti. Projekt demokratického státu se proto drolí, eroduje, a pokud se neobjeví nějaká kompenzační síla, dosud netušená, rozpustí se či exploduje ve prospěch jiných hierarchií a struktur, o kterých se můžeme zatím jen dohadovat. Toto je poselství fenoménu Grillo, ale i Holešovské výzvy, pirátských stran a podobných populistických hnutí v celé Evropě, odtud pocházejí jejich shodné DNA.

Italským volbám a některým jejich hlavním protagonistům se ČESKÁ POZICE věnovala v článcích:

deki Dotazy autorovi 15:45 1.3.2013

Počet příspěvků: 1, poslední 1.3.2013 03:45 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.