Islámský stát je vojensky neporazitelný. Ale zničit lze.

V Sýrii se odehrává drama, jež je zapletenější než gordický uzel. Každé ideologické hnutí, i jako je Islámský stát, má slabinu – odlišné názorové proudy. Z historie vyplývá, že takové hnutí lze nejsnáze porazit rozdmýcháváním vnitřních sporů.

Džihádisté na pochodu blízkovýchodními městy (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Džihádisté na pochodu blízkovýchodními městy (ilustrační snímek). | foto: AP
Džihádisté na pochodu blízkovýchodními městy (ilustrační snímek).

Zdá se, jako by každý týden zahynul jeden z hlavních představitelů Islámského státu (IS). Loni v srpnu Američané oznámili, že byl zabit jeho „druhý muž“ Fadhil Ahmed al-Hajálí, údajně pravá ruka šéfa IS Abú Bakra al-Bagdádího. Letos 26. března padl další „druhý muž“, „ministr financí“ Abú Ala al-Afrí (USA jeho zabití oznámily už v květnu 2015).

V polovině března americký letecký útok zneškodnil obávaného „ministra obrany“ chalífátu Abú Omara al-Šišáního, 30. března byl zabit Abú Hija al-Tunisi a 3. dubna „expert na rakety“ IS Chasim Chadídžáh. Následující den bylo zabito několik vrcholných představitelů Islámského státu.

Mezi nimi byl například Abú Sulejman al-Šišání zodpovědný za brigádu z Al-Charasání, Zia Zoba al-Hardání, prozatímní správce „Eufratského státu“, a Abú Ahmed al-Janoobí, bývalý major irácké armády a kurýr Abú Bakra al-Bagdádího. Dne 7. dubna koaliční útok zabil Chaleda Osmána Tamira, zastupujícího emíra anglickojazyčné brigády Islamského státu.

Neúspěšné intervence

Jako by se měl Islámský stát každým dnem zhroutit, je však třeba si připomenout americkou zkušenost z Afghánistánu. Článek z letošního 26. března v internetovém časopisu Vox.com odkazuje na příspěvek satirického serveru Onion z 1. února 2006:

Když v roce 2011 spojenecká koalice odcházela z Iráku, tvrdilo se, že irácká odnož al-Káidy je „zničená“ a v zemi klid. V roce 2013 však její bojovníci přepadali irácké věznice a příští rok Islámský stát zaútočil na území této země.

„Poté, co ztroskotala snaha zabít bin Ládinova muže číslo dvě Ajmána Zavahrího raketovým útokem v pákistánském pohraničním městě 13. ledna, americké síly zinzenzivnily pátrání po zástupci velitele al-Káidy Ahmedu Al-Zahnámím, a když se jim ani to nepodařilo, po č. 2 Amánu Zaharáním a pak po č. 2 Ahmedu Zafaráním.“ Není to myšleno vážně, ale vystihuje podstatu věci.

Americká vojenská intervence v Afghánistánu nebyla dosud úspěšně dokončena. Poté, co se Barack Obama stal prezidentem, vyslal do této země dalších 30 tisíc amerických vojáků. V roce 2015 odvolal jejich plánované stažení a letos v únoru bylo ohlášeno navýšení jejich počtu. Nejde o neschopnost amerických vojáků, ale spíše o chybnou koncepci. Potvrzuje to i ještě neúspěšnější sovětská vojenská intervence v letech 1979 až 1989.

Když v roce 2011 spojenecká koalice odcházela z Iráku, tvrdilo se, že irácká odnož al-Káidy je „zničená“ a v zemi klid. V roce 2013 však její bojovníci přepadali irácké věznice a příští rok Islámský stát zaútočil na území této země a jeho armáda, do které americká vláda investovala zhruba 25 miliard dolarů, zahodila zbraně a utekla. Není třeba si dělat iluze o odvaze vojáků irácké armády, ale pokud by na ně útočili zničení nebožáci, asi by se bránili.

Nebyly-li současné Spojené státy americké ani bývalý Sovětský svaz, nejsilnější státy na světě, schopné dosáhnout vítězství pozemní vojenskou intervencí na daných územích, proč si dnes USA a Rusko myslí, že islamisty zneškodní letecky?

Krize muslimské identity

Americká televizní stanice CNN natočila loni dokument Blindsided o Islámském státu, který začíná naivně: „Jak mohla odnikud přijít banda hrdlořezů, ovládnout rozsáhlá území a masakrovat nevinné?“ Přirovnávat islámské fundamentalisty ke středověkým křížovým výpravám je sice klišé, ale otázka z dokumentu platí spíše o situaci na Blízkém východě na přelomu 11. a 12. století.

Krize muslimské identity je důvodem, proč má Islámský stát tolik příznivců, jeho základy jsou pevné a v podstatě jej nelze vojensky porazit

Tehdejší muslim v Tyru nebo Antiochii skutečně mohl mít pocit, že nastává konec světa. První křížová výprava se nesla ve znamení dobývání nové půdy zchudlými barony, a proto byla jediná úspěšná: odnikud přišla banda hrdlořezů a ovládla rozsáhlá území. Když roku 1099 křižáci dobyli Jeruzalém, zavraždili všechny včetně křesťanů a podle kronikáře Viléma z Tyru v ulicích bylo krve po kotníky.

V létě 2014 se opravdu mohlo zdát, že se v Sýrii zrodil salafistický gang zničehonic. Jde však o nepochopení a míjení se s realitou. Je příznačné, že problémy Blízkého východu zaujmou, až když se v přímém přenosu uřezávají hlavy, a navíc lidem ze Západu. Pokud by oběťmi byli Arabové, událost by neměla stejný ohlas.

Islámský stát lze považovat za nejradikálnější a nejzvrácenější součást procesu, jenž islámský svět formuje nejpozději od první poloviny 20. století. A jeho opomíjení a přehlížení Západem vedlo až k uchopení moci hrdlořezy. Krize muslimské identity je důvodem, proč má IS tolik příznivců, jeho základy jsou pevné a v podstatě jej nelze vojensky porazit.

Celosvětové spiknutí

Krize muslimské identity a odpor proti pozápadňování zplodily ve 20. století řadu islamistických myslitelů. Zdaleka ne všichni byli radikálové a některé lze dokonce označit za osvícené. Není ani třeba si dělat iluze o znalosti koránu bojovníků IS. To, za co většina z nich bere kalašnikov do ruky, zpravidla pochází z díla hlavního islamistického ideologa Sajjida Qutba.

Podle hlavního islamistického ideologa Sajjida Qutba existuje celosvětové spiknutí křižáckého křesťanského Západu, marxistických komunistů a světového židovství zaměřené proti opravdovému islámu

Podle něho existuje celosvětové spiknutí křižáckého křesťanského Západu, marxistických komunistů a světového židovství zaměřené proti opravdovému islámu. Nabízí se tudíž srovnání s Hitlerovou paranoiou o celosvětovém žido-bolševickém spiknutí. Nikoli náhodou se občas, byť v nepříliš šťastných souvislostech, hovoří o islamofašismu.

Řada studií se věnovala otázce, proč jsou mladí muslimové ochotní těmto myšlenkám naslouchat a obětovat za ně své životy. Zesnulý profesor mezinárodních vztahů na Harvardově univerzitě Stanley Hoffmann (1928–2015) tvrdí, že „ti, kteří jsou jak chudí, tak vykořenění, mohou v terorismu spatřovat možnost pomsty i sebeocenění“. Takoví muži přicházejí z celého světa.

V Islámském státu bojuje jen zhruba 15 procent Syřanů, z čehož mimo jiné vyplývá, že obava českých národovců z jeho invaze do Evropy prostřednictvím syrských migrantů je neopodstatněná. Zbytek bojovníků IS tvoří národnostní směsice, a to nejen z muslimských zemí. Ať tedy bude zneškodněno sebevíce vůdců IS, ještě víc jich bude čekat v záloze a motivace k akcím přetrvávat.

Bláhová představa

V případě Islámského státu skupina okolo Abú Musaba az-Zarkávího (a později Abú Ajjúba Masrího) sice měnila název častěji než týmy české hokejové extraligy, ale její tvrdé jádro zůstávalo stejné a dobře se o něm vědělo. Vznikla v roce 1999 v Jordánsku, ale fakticky v roce 2004, kdy se stal az-Zarkáví mezi sunnity v podstatě celebritou.

Tvoří-li ideologický základ Islámského státu teologické přesvědčení a vojenská intervence se zdá v mnoha ohledech neefektivní, pak by se dalo říct, že jej lze porazit pouze teologicky. To je však bláhová představa.

Jeho organizace Al-Káida v Mezopotámii (předchůdkyně IS) se stala hlavní silou v boji s „americkými křižáky“, například ve dvou bitvách o město Fallúdža, kde měla hlavní sídlo. Už před více než deseti lety, příslušníci amerického námořnictva – nejsilnější armády světa – tvrdili, že proti nim bojují „nesmírně dobří vojáci“, kteří „dobře znají přepadové techniky“, a proto by neměla překvapovat dnešní vojenská síla chalífátu. Jak tedy na Islámský stát?

Tvoří-li ideologický základ IS teologické přesvědčení a vojenská intervence se zdá v mnoha ohledech neefektivní, pak by se dalo říct, že jej lze porazit pouze teologicky. To je však bláhová představa. Finanční zdroje IS by šlo teoreticky snadno zablokovat, protože jsou poměrně jednostranně vázané na černý obchod s ropou, ale toto zablokování se ukázalo velmi obtížné. Například pro Turecko je největší hrozbou kurdská snaha o vlastní stát, a proto ho stěží někdo přinutí nekupovat ropu od Islámského státu.

Boj na několika frontách

V Sýrii se sice odehrává drama, jež je zapletenější než gordický uzel, ale každé ideologické hnutí, i jako je Islámský stát, má slabinu – odlišné názorové proudy. Z historie pak vyplývá, že ho lze nejsnáze porazit rozdmýcháváním vnitřních sporů. A zdá se, že i v případě islamistických fundamentalistů je to jediná možnost.

Islámský stát bojuje nejen proti Asadovu režimu a svobodné syrské armádě, ale i Frontě an-Nusrá a dalším radikálním skupinám. Fronta an-Nusrá je syrskou franšízou al-Káidy, přičemž v roce 2014 mezi al-Káidou a IS nastal rozkol a od té doby spolu bojují.

V případě husitských válek všechny křížové výpravy proti kalichu narazily na názorově značně rozštěpený odpor. Nejneslavnější z nich skončila útěkem ještě před bitvou u Domažlic a ukořistěním kardinálských klobouků, ale když husité začali bojovat mezi sebou, byla jejich vojska u Lipan poražena.

Situace v Sýrii je pro podobný vývoj ještě „příznivější“, protože IS bojuje nejen proti Asadovu režimu a svobodné syrské armádě (FSA), ale i Frontě an-Nusrá a dalším radikálním skupinám. Fronta an-Nusrá je syrskou franšízou al-Káidy, přičemž v roce 2014 mezi al-Káidou a IS nastal rozkol a od té doby spolu bojují.

Tento fakt médiím často uniká nebo jej považují za druhořadý. Například prohlášení lokálního vůdce Fronty an-Nusrá v dokumentárním filmu Meeting ISIL (PressTV, v čase 1:43:49) však ukazuje, nakolik je tento vnitřní střet pro islamisty palčivým problémem, a nejen přímo v Sýrii.

Na sociálních sítích totiž vedou stoupenci obou skupin spory, čí útok byl „lepší“. Vrcholu tato řevnivost dosáhla po útoku pobočky al-Káidy AQIM v Mali, jenž posloužil jako lekce IS, který své akce (Paříž, Bejrút) údajně nedokáže provést na dostatečné úrovni. Pouze rozdmýchávání sporů mezi islamisty je s to je vojensky a ideologicky ochromit. To se žádnému „křižáckému“ tažení spojeneckých sil nepodaří, protože se proti němu vždy sjednotí.

Hlavy hydry

Islámský stát má tuhý život a vojensky je neporazitelný, což si uvědomuje například bývalý ministr obrany USA Chuck Hagel. Může změnit jméno, rozptýlit se a až bude v oblasti klid, znovu se zformovat. V každém případě stoupenci chalífátu a jejich „ideály“ příliš velkou újmu neutrpí. V boji s IS je proto spíše třeba posílit rozvratnou činnost tajných služeb.

Snipeři mohou dál ustřelovat hlavy instruktorům IS, ale je třeba si uvědomit, že je ustřelují hydře. A občas může také méně dronů přinést více, protože pozice Islámského státu sice vybuchují a hoří, ale současné zůstávají stabilní.

Současně je však nutné vyvíjet tlak na Saúdskou Arábii, jež nejen finančně podporuje islamistické skupiny, ale i „wahhábistickou osvětou“ islamisty ideově legitimizuje. To činí více než 20 let, aniž by americká vláda dokázala tomuto úsilí zabránit, což je jeden z hlavních neúspěchů diplomacie USA v uplynulých desetiletích. A v mnoha ohledech je toto jejich selhání příčinou rozpačitého působení na Blízkém východě.

Francouzský novinář Kamel Daoud ve svém článku pro New York Times výstižně napsal: „Islámský stát má matku – invazi do Iráku. Má ovšem i otce – Saúdskou Arábii a její nábožensko-průmyslový komplex. Dokud to nepochopíme, můžeme vyhrávat bitvy, ale válku prohrajeme. Džihádisté budou zabíjeni, jen aby se s budoucími generacemi zrodili znovu a vyrostli na stejných knihách.“

Americko-saúdské vztahy jsou sice pro USA delikátní kvůli obchodu s ropou, ale je otázkou, nemá-li globální terorismus minimálně stejnou prioritu. A nejde jen o ohrožení americké národní bezpečnosti, ale i o náklady na současnou asymetrickou válku. Zatím však vše je při starém. Snipeři mohou dálustřelovat hlavyinstruktorům IS, ale je třeba si uvědomit, že je ustřelují hydře. A občas může také méně dronů přinést více, protože pozice Islámského státu sice vybuchují a hoří, ale současně zůstávají stabilní.