Islámské absurdity Václava Klause mladšího

Václav Klaus mladší ve svém komentáři opakuje národoveckou mantru, když volá do války s nepřáteli národa, jimž jsou cizinci, jinověrci a místní zrádci. Pokud však používá Winstona Churchilla, aby zesměšnil evropské lídry, riskuje jeho odpověď, která se mu líbit nebude, a to z projevu na Curyšské univerzitě 19. září 1946. Píše Vít Kučík.

Vít Kučík 20.11.2015
Protest organizoval Blok proti islámu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Protest organizoval Blok proti islámu. | foto: Iveta LhotskáMAFRA
Protest organizoval Blok proti islámu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Václav Klaus mladší ve svém komentáři poměrně pejorativně napadá současné evropské politiky, českou vládu i intelektuální scénu kvůli jejich nedostatečně rozhodnému postoji vůči uprchlické vlně v souvislosti s pařížskými atentáty v pátek 13. listopadu. A používá k tomu britského premiéra za druhé světové války Winstona Churchilla: „Představte si, že by Churchill po náletu na Londýn...“

A dále sice nepřímo, ale dostatečně jasně sugeruje, že

  • islám je srovnatelný s nacismem a muslimové s Němci v době nacistického Německa;
  • je třeba proti němu rozhodně zasáhnout a váhavci, jako je německá kancléřka Angela Merkelová, a jejich sympatizanti jsou „brachiálním zlem“;
  • obojí pak spojuje s uprchlíky, kteří jsou součástí problému s terorismem.

Komentář Václava Klause mladšího nepřekvapuje. Jen opakuje současnou národoveckou mantru – od francouzské šéfky Národní fronty Marine Le Penové až po českého kritika islámu Martina Konvičku. Volá do války poté, co identifikuje nepřátele národa, jimž jsou cizinci – imigranti –, jinověrci – muslimové – a místní zrádci, například předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, Angela Merkelová či česká vláda, a vyzývá k převzetí moci („tuto eurogarnituru je nutno poslat k čertu“), aby mohl provést očistu.

Konkrétní pragmatické úkoly

Zradikalizovaná národovecká scéna se již delší dobu snaží srovnávat islám coby náboženství s komunismem či nacismem, což jsou radikální politické ideologie. Toto srovnání je však chybné, protože srovnává obecné s radikálně vyprofilovaným. Adekvátnější by bylo srovnat obecně islám s levicovým hnutím, a až poté jeho radikální odnož – islamismus – s radikálními částmi levicového hnutí, třeba s komunismem či maoismem.

Pokud budeme za nepřítele považovat islamisty, můžeme je „vidět“, tedy identifikovat, a nakonec nad nimi zvítězit. Jsou to konkrétní lidé, z čehož vyplývají konkrétní pragmatické úkoly.

Islám je totiž podobně jako křesťanství natolik ideově široké náboženství, že se do něj vměstnají desítky proudů, tradic a odnoží. Tento fakt však převážně ateistická národovecká komunita příliš nezná, protože často ani neví o rozmanitosti „svého“ katolického či protestantského vyznání, jejichž ochranou se při svém boji za „křesťanské kořeny naši civilizace“ zaštiťuje.

Proč je třeba rozlišovat mezi islámem a radikálním islamismem? Není lepší dát se do boje a až poté se zabývat slovíčkařením? Není, protože rozdíl je klíčový a následky fatální. Pokud budeme za nepřítele považovat islamisty, můžeme je „vidět“, tedy identifikovat, a nakonec – třeba po delší době – nad nimi zvítězit. Jsou to konkrétní lidé, z čehož vyplývají konkrétní pragmatické úkoly.

Hon na obecného nepřítele

Současný islámský terorismus se v mnoha ohledech podobá tomu levicovému, který Evropu sužoval v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Proto je třeba oprášit znalosti o italských Rudých brigádách či o německé Frakci Rudé armády a zkušenosti bezpečnostních složek s jejich potíráním. Tento druh terorismu západní země postupně eliminovaly, avšak policejními a zpravodajskými silami, nikoli politickým bojem protii celému levicovímu hnutí, z jehož ideologie by bylo možné odvodit například extrémní maoismus pouze dlouhými oslími můstky.

Hon na obecného nepřítele se v minulosti odehrál mnohokrát a volání Václava Klause mladšího po silném vůdci a tvrdém postupu proti „nepřátelským“ skupinám v podstatě do toho schématu zapadá

Pokud se národovcům podaří přesvědčit dostatečný počet lidí třeba absurdním přirovnáním k Churchillovi, že nepřítelem je celá platforma, například islám či migranti, stane se všudypřítomným a současně neviditelným, čímž se roztočí spirála jeho definování a okamžitě se objeví problém nejasné hranice mezi muslimem a ne-muslimem či migrantem a ne-migrantem, honu na čarodějnice, zástupných obětí a obětních rituálů.

Strhne se peklo, které sice nebude trvat dlouho, ale zničí dosavadní pořádek až do toho absurdního bodu, kdy si většina populace zděšeně uvědomí, že to tak nechtěla, a se silnou kocovinou se vrátí do normálu. Tento hon na obecného nepřítele se v minulosti odehrál mnohokrát a volání Václava Klause mladšího po silném vůdci a tvrdém postupu proti „nepřátelským“ skupinám v podstatě do toho schématu zapadá.

Schizofrenní výsměch

Součástí vysmívání se Václava Klause mladšího slabosti a nerozhodnosti evropských elit v případě uprchlické krize je ještě jedna absurdita. K jakékoliv efektivní centralizované akci na evropské úrovni, ať už proti terorismu nebo migraci, je třeba „více“, nikoli „méně Evropy“, tedy více kompetencí nějakému centrálnímu štábu, peněz i materiálních a lidských zdrojů. A přesně to euroskeptici nechtějí a poměrně účinně blokují.

Výsměch vrcholným evropským politikům kvůli zanedbatelným výsledkům a současně urputná snaha, aby k jejich zlepšení neměli žádné finanční prostředky ani moc, je značně schizofrenní

Zatím Brusel přišel pouze s kvótami na zlomek uprchlíků, a strhla se bouře. Co by následovalo po požadavku na desíty miliard korun z českého rozpočtu či na tisíce odborníků například na ostrahu vnějších hranic schengenského prostoru, si proto lze jen obtížně představit. Výsměch vrcholným evropským politikům kvůli zanedbatelným výsledkům a současně urputná snaha, aby k jejich zlepšení neměli žádné finanční prostředky ani moc, je tudíž značně schizofrenní.

Srovnání s Churchillem láká, protože je jednoduché, chytlavé a černobílé. Je i logické, že národovci nevolají po silných institucích, které tvoří spíše základ liberálního pořádku, ale hledají silného charismatického lídra, který národ sjednotí, potlačí místní zrádce a povede jej do boje proti vnějšímu nepříteli. Takového úspěšného lídra však lze v minulosti jen obtížně objevit, protože většina z nich skončila špatně a zanechala po sobě více zla než užitku.

Demokratický premiér

Představu národovců o úspěšných demokratických lídrech, jež lze objevit třeba mezi americkými prezidenty, narušuje, že tento úspěch nevyplýval ani tolik z jejich osobních vlastností jako ze síly demokratických institucí, které je do postu v danou chvíli na čas vynesly. A ta zase vyplývá z neviditelných principů, na kterých jsou založené, třeba na neakceptovatelnosti kolektivní viny a kolektivního pohledu na nebezpečnost nějaké skupiny obyvatel.

Winston Churchill byl „jen“ demokratický premiér, který prováděl pouze to, co mu mandát, instituce a realita umožňovaly, nikoli zanícený prorok osobní vznešené národní vize

Při svém hledání národovci objevují Winstona Churchilla. Zdá se, že on by roli předobrazu národního hrdiny mohl splňovat. Byl charismatický, dostatečně kritický, sjednotil národ proti vnějšímu nepříteli, zvítězil a jeho odkaz zůstal i po smrti pozitivní. Byl však „jen“ demokratickým premiérem, tedy mnohovrstevnatou osobností, která prováděla pouze to, co jí mandát, instituce a realita umožňovaly, nikoli zaníceným prorokem osobní vznešené národní vize.

Když Václav Klaus mladší používá Churchilla, aby zesměšnil evropské lídry, riskuje jeho odpověď, která se mu líbit nebude, a to třeba z 19. září 1946 při projevu na Curyšské univerzitě:

„Existuje náprava, která by... z celé Evropy – nebo alespoň z její větší části – učinila oblast stejně svobodnou a šťastnou, jako je dnešní Švýcarsko. Jaký je tento spolehlivý lék? Je to znovuvybudování základů evropského domu – nebo alespoň co největší jeho části, kterou jsme schopní obnovit – a vytvoření takové struktury, kde bychom mohli žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat jistý druh Spojených států evropských. Jen tímto způsobem se budou stovky milionů pracujících schopny znovu radovat a žít v naději, která činí život smysluplným. Postup je jednoduchý. Zapotřebí je jen odvaha stovek milionů mužů a žen učinit správné rozhodnutí namísto špatného a za odměnu namísto prokletí dosáhnout štěstí.“