Íránští Modžáhedové v tichosti dobývají českou politiku

Radikální skupina patřila ještě loni k mezinárodně uznávaným teroristům. Dnes jsou s nimi zadobře zákonodárci z několika politických stran.

Marjam Radžavíová stojí v čele Rady íránského národního odporu, politického křídla Lidových modžáhedů, kteří se léta označovali za islámsko-marxistickou skupinu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marjam Radžavíová stojí v čele Rady íránského národního odporu, politického křídla Lidových modžáhedů, kteří se léta označovali za islámsko-marxistickou skupinu. | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice
Marjam Radžavíová stojí v čele Rady íránského národního odporu, politického křídla Lidových modžáhedů, kteří se léta označovali za islámsko-marxistickou skupinu.

Ještě loni byli mezinárodně uznávanými teroristy a v České republice o nich prakticky nikdo nevěděl. Dnes jsou s nimi zadobře zákonodárci z několika politických stran a nechají se od nich zvát na výlety do Paříže. Řeč je o Lidových modžáhedech – radikální skupině íránských exulantů, která bojuje proti teheránskému režimu. Teď se Modžáhedové snaží se svým houževnatým lobbingem proniknout i ke špičkám české politiky.

„Byl jsem na jejich pozvání v Paříži už asi čtyřikrát, naposledy teď v říjnu, kdy jsem tam měl i několikaminutový projev,“ přiznal v rozhovoru pro ČESKOU POZICI staronový poslanec Stanislav Polčák (TOP 09 – STAN). „Kontaktovali mě v době, kdy jsem byl předsedou ústavně právního výboru. Vím, že jedno křídlo této organizace mělo teroristickou minulost. Pořád mi to ale přijde lepší varianta, než kooperace se současným íránským náboženským režimem, který je nenapravitelný. Kromě toho mě přesvědčil i fakt, že je ze seznamu teroristů vyškrtla v roce 2009 Evropská unie a loni i USA.“

Rada íránského národního odporu (NCRI), jak se nazývá politické křídlo Lidových modžáhedů, se pokoušela oslovit české činitele i dříve. Doslova ofenzívu ale emisaři NCRI v Praze podnikli zkraje letošního roku, jen tři měsíce od chvíle, kdy Spojené státy tuto skupinu vyškrtly ze svého seznamu teroristických organizací a dva týdny poté, co tak učinila Kanada.

Lobbistická ofenziva na Vltavě

Dvoučlenná delegace NCRI přicestovala v lednu, kontaktovala několik českých novinářů a sešla se nejen s poslancem Polčákem, ale i řadou jiných oficiálních činitelů. Například s tehdejší poslankyní Lenkou Andrýsovou (LIDEM), která byla ve sněmovně místopředsedkyní zahraničního výboru. „Seděli se mnou dva členové íránské opozice a z jejich povídání vyplynulo, že chtějí, aby Česká republika uznala právě jejich organizaci za vůdčí složku íránské opozice. Usilovali i o přijetí u předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové,“ prozradila Andrýsová.

Politička ODS Němcová ČESKÉ POZICI řekla, že na schůzku s íránskými exulanty nedošlo. „Ani nevím nebo si už spíš nepamatuji, že o ni usilovali, možná jsem tu v té době ani nebyla. Takovými věcmi se každopádně zabývá protokol Poslanecké sněmovny,“ řekla s odstupem devíti měsíců bývalá šéfka sněmovny.

Podle dostupných informací je minimálním standardem „výletu“ proplacená zpáteční letenka a hotel v PařížiExposlankyně Andrýsová vzpomíná, že také ji opakovaně zvalo politické křídlo Modžáhedů do Paříže – podle dostupných informací je minimálním standardem proplacená zpáteční letenka a hotel ve francouzské metropoli. „Chystali tehdy zrovna dvě akce, jednu v únoru, druhou v březnu. Posílali mi snímky a videa, abych viděla, kteří zahraniční politici už u nich vystupovali. Odmítla jsem ale všechna ta pozvání. Jako poslankyně jsem musela být opatrná, nechtěla jsem si od nich něco nechat platit,“ vysvětlila Andrýsová.

Zdá se ale, že to byl spíš výjimečný přístup. Na červnové masové shromáždění NCRI u Paříže se vypravilo hned několik jiných českých politiků: senátor za TOP 09 – STAN Jaromír Štětina, předseda poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazdík, zmíněný Stanislav Polčák, europoslanec zvolený za ODS Oldřich Vlasák a také tehdy čerstvě odvolaný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), dnes novopečený poslanec Daniel Herman. „Byl jsem na akci íránské opozice ve Francii už třikrát,“ potvrdil Herman ČESKÉ POZICI. „Zdá se mi, že je to jedna z nejvlivnějších, nebo aspoň největších organizací, které stojí proti hrozivému íránskému režimu mulláhů,“ doplnil lidovecký politik.

„Marxismus i teror jsme zavrhli“

Zejména v případě Hermana a také senátora Štětiny, kteří se oba profilují jako bojovníci proti rudé totalitě a jejím dozvukům, může být pikantní, že vůdkyně NCRI Marjam Radžavíová figuruje v hnutí, které se samo léta označovalo za islámsko-marxistickou skupinu – Lidoví modžáhedové ostatně mají dodnes ve znaku kromě pušky s bodákem také srp a rudou hvězdu.

Vůdkyně Marjam Radžavíová se už nehlásí k ozbrojenému boji proti imperialistům a mluví jen o demokracii a o pokojném odstranění režimu v Teheránu„Říkali mi, že tam měli nějakou marxistickou frakci, bavil jsem se s nimi o tom,“ připustil Herman. „S marxisty jsem se ale určitě nesetkal,“ dodal jedním dechem. V Paříži přitom v létě hovořil i s Radžavíovou. Jenže ta už se dnes nehlásí k ozbrojenému boji proti imperialistům a mluví jen o demokracii a o pokojném odstranění současného náboženského režimu v Teheránu.

NCRI se ve svých tiskovinách, veřejných vystoupeních i při lobbingu u zahraničních politiků snaží vyvolat dojem, že jde o mainstream íránské opozice, a tudíž právě tato skupina zasluhuje širokou mezinárodní podporu. Ve skutečnosti je však podpora Modžáhedů ze strany Íránců mizivá.

Není náhoda, že když před čtyřmi lety statisíce lidí v rámci zeleného hnutí demonstrovaly v íránských městech proti znovuzvolení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem a nejvyššího vůdce země ajatolláha Chámeneího mnozí otevřeně označovali za diktátora, k NCRI, Lidovým modžáhedům či osobně k Radžavíové se v íránských ulicích nehlásil nikdo.

Předváděčkami za demokracii v Íránu

Ani mezi exulanty a emigranty žijícími v relativním bezpečí na Západě se nedá mluvit o masové podpoře NCRI. Svědčí o tom už způsob, jakým si Radžavíová a její štáb zajišťují účastníky demonstrací na svou podporu. „Na červnovém shromáždění bylo asi osmdesát tisíc lidí,“ vzpomíná Stanislav Polčák na megaakci NCRI, která se uskutečnila na stadionu nedaleko pařížského letiště Charlese de Gaulla. Otázkou je, jak velkou část publika tvořili Íránci. Nebo alespoň lidé, kteří veděli, proč vůbec přišli.

Americké Rádio Svobodná Evropa – které rozhodně nelze podezírat ze sympatií k íránskému režimu – v létě zveřejnilo výpověd kyrgyzské studentky Aliny Alymkulové žijící v Praze. Ta při brouzdání na internetu narazila na inzerát zvoucí na výlet do Paříže s přenocováním ve čtyřhvězdičkovém hotelu a s občerstvením, to vše za pouhých 35 eur. Teprve dodatečně zjistila, že podmínkou je i několikahodinová účast na jakési demonstraci.

V jednom z osmi autobusů mířících oné noci z Prahy do Francie se pak Alina setkala s dalšími studenty z Asie, Ruska a Ukrajiny, ale i s Čechy. Do Paříže dorazily desítky podobných zájezdů – nápadně připomínajících české „předváděčky“ pro důchodce – i z jiných koutů Evropy. Někteří pasažéři si mysleli, že jedou demonstrovat kvůli Iráku, jiní netušili vůbec, o co jde, a na stadionu jim nic neříkaly ani všudypřítomné vlaječky se jménem Marjam Radžavíové.

Čtyřhvězdičkový hotel se podle Aliny smrskl na ušmudlanou ubytovnu šedesát kilometrů od Paříže, takže se Kyrgyzka vrátila do Čech velmi rozčarováná. „Cítila jsem se mizerně, dokonce ani suvenýry, které jsem si v Paříži koupila, mi nezvedly náladu. Vybavilo se mi přísloví, že sýr je zadarmo jenom v pastičce na myši,“ napsala mladá Kyrgyzka pro webové stránky pražského Rádia Svobodná Evropa.

Gerila, terorismus, sabotáže

Proč ale musejí Lidoví modžáhedové používat takto sporné a nákladné metody k získávání či předstírání podpory? Odpovědí může být jejich ponurá minulost, o níž mají okouzlení čeští politici nanejvýš jen mlhavé povědomí, zato Íráncům žijícím přímo v Íránu i v exilu je dobře známá.

Modžáhedové podnikali kromě agitace také gerilové a teroristické útoky a sabotáže a těmito metodami přispěli k revoluci, která v roce 1979 smetla šáha Mohammada Rezu PahlavíhoU počátků Lidových modžáhedů (persky známých jako Modžáhedíne chalk) byl už v šedesátých letech manžel Marjam Radžavíové Masúd. Pod jeho vedením pak bojovali proti režimu šáha Mohammada Rezy Pahlavího i proti zájmům USA, které tehdy teheránského autokrata všemožně podporovaly. Modžáhedové podnikali kromě agitace také gerilové a teroristické útoky a sabotáže a těmito metodami přispěli k revoluci, která v roce 1979 šáha smetla a vynesla do čela země radikálního islamistu ajatolláha Chomejního.

Islámsko-marxistická levicová gerila se i posléze podílela na účtování s činiteli svrženého režimu – ovšem jen do chvíle, kdy se různé revoluční proudy rozkmotřily a Radžavíovi upadli u Chomejního tábora v nemilost. V tu chvíli začal manželský pár a jeho ozbrojené buňky útočit i na nový režim. Například v červnu 1981 teroristé zabili v centrále prorežimní politické strany na sedmdesát lidí. Zanedlouho zahynul při výbuchu jiné bomby prezident Islámské republiky Mohammad-Alí Radžáí a spolu s ním i premiér Mohammad-Džavád Báhonar.

Na Chomejního popravištích

Následně Modžáhedové učinili rozhodnutí, které jim dodnes nemohou zapomenout ani nejzarytější odpůrci současné íránské teokracie. Radžávíovi se usadili v Iráku, nechali své vojáky (a také stovky vojaček) po zuby vyzbrojit od režimu bagdádského diktátora Saddáma Husajna a zapojili se po jeho boku do osmileté války proti Íránu, tedy proti své vlastní zemi a krajanům.

I proto se jim v závěrečném roce války Chomejního režim rozhodl uštědřit brutální, rozhodující úder. Několik tisíc Modžáhedů bylo roku 1988 hromadně popraveno, ačkoli už většinou byli dříve odsouzeni a odpykávali si ve vězeních své tresty. Nezákonná jatka byla natolik krvavá a nemilosrdná, že vedla i k rozkolu v Chomejního nejužších kruzích.

Demokracii a odpor ke zbraním začali Modžáhedové vyznávat prakticky až v roce 2003 – když Spojené státy svrhly Saddáma HusajnaModžáhedové působící v Iráku ale ze své vojenské základny v táboře Ašraf, kde jich žilo několik tisíc, vyráželi dělat špinavou práci pro Saddáma i po irácko-íránské válce. V roce 1991 se například podíleli na krvavém potlačování šíitského povstání na jihu Iráku, podobně zasahovali v následujících letech i proti revoltujícím Kurdům na severu arabské země.

Demokracii a odpor ke zbraním začali vyznávat prakticky až v roce 2003 – když Spojené státy Saddáma Husajna svrhly. Američané Modžáhedy odzbrojili a internovali je v Ašrafu, kde je mimo jiné strážili před permanentní hrozbou pomstychtivých Iráčanů, ale i Íránců.

Pikantní je, že už v té době byli v USA na seznamu zahraničních teroristických skupin; přesto na Západě dál otevřeně fungovali. Teherán Američany na jaře 2003 diskrétně oslovil diplomatickými kanály přes Švýcarsko s nabídkou velkého výměnného obchodu. Írán přestane podporovat protiizraelské organizace jako je Hizballáh a Hamás, pokud Spojené státy přestanou podporovat protiíránskou opozici, včetně Modžáhedů, stálo v návrhu. Z průlomové dohody, která zahrnovala i řešení dalších sporných kauz ve vztazích mezi Íránem a Západem, ale nakonec sešlo – podle dobových svědectví ji za administrativu George Bushe smetl ze stolu americký viceprezident Dick Cheney.

Prádelna špionážních informací?

V případě Lidových modžáhedů se v té době dostávala do popředí nová přednost této skupiny: aktivně vstoupili do mezinárodní kampaně proti íránskému jadernému programu. Když se v létě 2002 svět dozvěděl o dosud přísně utajované výstavbě těžkovodního reaktoru v Aráku a továrny na obohacování uranu v Natanzu, bylo to právě na tiskové konferenci NCRI ve Washingtonu.

Od té doby přišli Modžáhedové opakovaně s dalšími odhaleními. Některá se potvrdila, jiná spadla spíš do škatulky nepodložené protiíránské propagandy. Každopádně se NCRI vždy odvolávala na „své zdroje uvnitř Íránu“ a západní politici to nijak nerozporovali.

Zdá se ale, že role opozičníků je ještě trochu jiná. Podle řady pramenů totiž po íránských jaderných provozech sami nepátrají, ale pouze pouštějí na veřejnost poznatky západních špionážních agentur.

Když Lidoví modžáhedové v srpnu 2002 informovali o Natanzu a Aráku, podklady jim k tomu údajně přichystala izraelská rozvědka Mosad„Zdroje, od kterých to mám, samozřejmě nemohu prozradit,“ napsal ČESKÉ POZICI z Tel Avivu izraelský novinář Josi Melman, který se zpravodajskými službami dlouhodobě zabývá. „Tito lidé mi ale potvrdili, že když Lidoví modžáhedové v srpnu 2002 informovali o Natanzu a Aráku, podklady jim k tomu přichystala izraelská rozvědka Mosad. Úkolem íránské opozice bylo ,vyprat‘ tyto informace k předložení světové veřejnosti,“ přiblížil Melman.

Marjam Radžavíová i její emisaři vyslaní do Prahy tvrdí, že teror a násilí jsou pro Lidové modžáhedy minulostí; jak EU, tak Američané je vyřadili ze soupisů teroristických skupin s argumentem, že se násilí skutečně vzdali. V souvislosti s íránským jaderným programem se ale v poslední době objevují náznaky – například v Melmanově poslední knize Spies against Armageddon nebo v článcích amerického novináře Seymoura Hershe – že realita může zase být trochu složitější. Podle jejich zdrojů totiž operativci Modžáhedů pomáhají Izraeli s pokračujícími vraždami íránských vědců, kteří mají s jaderným výzkumem nějakou spojitost.

Nedá se tedy vyloučit, že se z kolonky oficiálně ocejchovaných teroristů jenom přesunuli do skupiny „našich teroristů“.

Vladimir1950 Opravdu, ale opravdu hlubokomyslné..  18:44 6.11.2013
Beda Venerabilis Velmi pěkně shrnuto nelze, než přitakat. 10:36 5.11.2013

Počet příspěvků: 29, poslední 8.11.2013 09:32 Zobrazuji posledních 29 příspěvků.