Íránská nukleární apokalypsa, nebo uměle vytvářená krize?

Írán buduje jadernou bombu a je jen otázkou času, kdy ji sestrojí a použije – zejména proti Izraeli, ale i Západu. Tuto mediální mantru udržuje plejáda světových politiků, novinářů a lobbistů. V recenzi knihy Garetha Portera se snaží o nápravu Břetislav Tureček.

Hasan Rouhání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hasan Rouhání. | foto: montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésReuters
Hasan Rouhání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zápal plejády světových politiků, novinářů a lobbistů nijak nekalí ani skutečnost, že o íránském nukleárním zbrojení dodnes neexistuje jediný jasný důkaz. A to navzdory obrovským finančním prostředkům a úsilí špionážních agentur i Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Nemluvě o tom, že Teherán zbrojní úmysly vytrvale popírá. Vše stále zůstává pouze v rovině varovných indicií, hypotéz, ale nejspíš i podvržených „důkazů“.

Gareth Porter, Manufactured Crisis: The Untold Story of the Iran Nuclear Scare

Gareth Porter, Manufactured Crisis: The Untold Story of the Iran Nuclear Scare

Americký investigativní novinář Gareth Porter si tohoto „drobného“ nedostatku všímá a svou skepsi k protiíránskému tažení přetavil v knihu Manufactured Crisis: The Untold Story of the Iran Nuclear Scare (Vykonstruovaná krize. Nevyřčený příběh nukleárního strachu z Íránu). V ní se snaží dokázat, že „íránskou jadernou krizi“ cíleně a uměle rozdmýchala mocenská skupina napojená na jisté vojensko-politické kruhy v USA a v Izraeli.

Porter pořádným krumpáčem buší do pilíře, na kterém jsou už léta založená některá neochvějná dogmata o nevypočitatelných fanaticích vládnoucích v Íránu, jimž je nutné čelit tu stavbou radaru v Brdech, jindy bezvýhradnou podporou všeho, co na Blízkém východě i jinde dělá Izrael. Porter jen nevykřikuje jiná dogmata, provádí pečlivou rešerši i uvádí rozsáhlý poznámkový aparát, a proto je mu třeba věnovat pozornost, byť o ochotě českých nakladatelů připravit kontroverzní text v češtině pro zdejší trh je možná lepší pochybovat.

Varování izraelských politiků

Izraelská perspektiva íránského jaderného programu je dnes vnímána především na základě slov a gest současných politiků židovského státu. Když například premiér Benjamin Netanjahu mluvil v září 2009 ve Valném shromáždění OSN o Íránu, jeho mocenských aspiracích a o výrocích některých íránských politiků zpochybňujících oficiální výklad holokaustu, mával při tom výkresy vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V uplynulých letech také několikrát přirovnal Írán k nacistickému Německu.

Izraelská perspektiva íránského jaderného programu je dnes vnímána především na základě slov a gest současných politiků židovského státu

Porter zasazuje počátek izraelského tažení proti íránskému jadernému programu už do roku 1992, kdy ještě nebyla na světě ani průlomová mírová dohoda z Osla mezi Izraelem a Palestinci. Tehdejší vůdce levicové Strany práce a premiér Jicchak Rabin prý vsadil na „novou rétoriku“ a stanovil za prioritu boj proti islámskému teroru. Tehdejší ministr zahraničí – dnešní dosluhující prezident – Šimon Peres zároveň ve světě odstartoval kampaň za diplomatickou izolaci Íránu.

Ze židovského státu také přicházely první hypotézy, kdy Teherán domnělou jadernou bombu sestrojí. Jak píše Porter, už v prosinci 1992 Rabin tvrdil, že jeho země bude „do tří až sedmi let čelit rozsáhlé hrozbě raket země-země osazených nekonvenčními hlavicemi“. V lednu 1993 pak izraelský premiér dodal, že do deseti let by mohl Teherán mít jadernou zbraň.

Chybné předpovědi

Později přišlo mnoho dalších podobných varovných scénářů, jimiž chtěl Izrael vzbudit ve světě větší odpor k teheránskému režimu a které se dodnes nenaplnily – 2007, 2009, 2011. A když odcházel v lednu 2011 do penze tehdejší ředitel tajné služby Mosad Meir Dagan, popudil Netanjahua mluvícího o „naléhavé hrozbě“ tím, že eventuální sestrojení íránské bomby zasadil ještě o pět let dále.

Když jsem se na tyto chybné předpovědi (či cílené dezinformace) před třemi lety ptal penzionovaného důstojníka Mosadu Eliezera Cafrira, měl vcelku logické vysvětlení. „Na tom, že Írán skutečně vyvíjí jadernou zbraň, se shodují prakticky všechny západní tajné služby. Oddalování termínu jistě hodně souvisí se zprávami, že se íránský jaderný program daří různými ,nehodami‘ brzdit,“ narážel Cafrir na sérii sabotáží a atentátů postihujících íránské jaderné odvětví. A dodal: „Samozřejmě platí, že ani tajné služby nejsou neomylné.“

Kromě řady bývalých šéfů izraelských tajných služeb odmítají přehnané řinčení zbraněmi i někteří jaderní experti tohoto státu

Z Izraele ale stále přicházejí i alternativní názory, které dělají tamnímu establishmentu těžkou hlavu – o to více, že jsou vcelku fundované. Kromě řady bývalých šéfů tajných služeb odmítají přehnané řinčení zbraněmi i někteří jaderní experti. „Íránský jaderný program bude provozuschopný zhruba za deset let. I tak si ale nejsem jistý, že Írán opravdu chce mít jadernou bombu,“ prohlásil letos v květnu bývalý šéf izraelského jaderného programu Uzi Eilam. A ještě podotkl, že Netanjahuovy pohrůžky nevedou k ničemu dobrému a že eventuální útok na Írán by mohl vyústit v regionální válku.

Uvedené výroky generála ve výslužbě Uziho Eilama zazněly až po vydání Porterovy knihy. Troufám si ale tvrdit, že Porter by jim dal prostor, protože přesně zapadají do jeho předpokladu, že krizi okolo Íránu záměrně podněcuje skupinka agresivních politiků a ideologů, zatímco hlavy odborníků jsou o poznání chladnější.

Plané sliby

Porter shrnuje, že tažení proti Íránu mělo zdánlivě klidné začátky. V devadesátých letech například ještě íránským vědcům a univerzitním profesorům zapojeným do jaderného výzkumu nikdo nepřipevňoval magnetické bomby na jejich auta.

Proto západní novináři nemuseli ani náznakem řešit dilema, zda by náhodou i tyto vraždy civilistů nebylo v rámci neutrality vhodné označovat za terorismus, když podobné útoky na Izraelce jsou prakticky vždy za něj označované. (Někteří izraelští autoři s odvoláním na činitele izraelského bezpečnostního aparátu uvádějí, že židovský stát měl s vraždami v teheránských ulicích v letech 2010 až 2012 mnoho společného.)

Před 20 lety se USA snažily íránský jaderný program zastavit tím, že od spolupráce s Teheránem odrazovaly smluvní i potenciální investory do jeho nukleárního odvětví

Před 20 lety se USA snažily íránský jaderný program zastavit tím, že od spolupráce s Teheránem odrazovaly smluvní i potenciální investory do jeho nukleárního odvětví. Porter připomíná, že k takovému dojednávání, nátlaku i vydírání neměly USA žádný právní základ. Navzdory tomu – nebo možná právě proto – však do značné míry tato metoda fungovala.

Například Argentina v roce 1992 zrušila už uzavřenou dohodu s Íránem, na jejímž základě měla Islámské republice dodávat zařízení ke zpracování uranové rudy. Výměnou za to Washington Argentincům slíbil jiné zakázky. Porter neuvádí, zda je jihoamerická země nakonec skutečně dostala.

Případ České republiky

V tomto bodě se ale americké globální tažení prolíná s historií a zájmy České republiky. Zdejší výrobce vzduchotechniky ZVVZ Milevsko měl totiž také již podepsanou smlouvu, podle níž měl prostřednictvím ruského hlavního dodavatele pro elektrárnu Búšehr zajistit vzduchotechniku.

Česká republika ale nakonec pod silným americkým tlakem kontrakt také zrušila. Do Prahy kvůli tomu v roce 2000 dokonce přijela americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a odděleně i její námětek Thomas Pickering. A Poslanecká sněmovna schválila kuriózní jednoúčelový zákon, takzvaný Lex Búšehr, který českým subjektům v podstatě zakázal jakoukoli účast na dostavbě jihoíránské elektrárny, ačkoli ji s údajným zbrojním programem nikdy nikdo ani nespojoval.

Poslanecká sněmovna schválila takzvaný Lex Búšehr, který českým subjektům v podstatě zakázal jakoukoli účast na dostavbě jihoíránské elektrárny

Američané – jmenovitě Albrightová – i představitelé ČR tvrdili, že náhradou za ztracený obchod zajistí USA jiný. Nikdy se to nestalo, a současný prezident, tehdy premiér Miloš Zeman, to má dodnes Albrightové za zlé. „Nemám rád politiky, bez ohledu na jejich politickou příslušnost, kteří své dohody nedodržují,“ řekl mi Zeman v rozhovoru pro knihu Labyrintem Íránu. A dodal: „Partner je důvěryhodný pouze tehdy, jestliže dohodu dodrží.“

Zatajování Íránců

Významným argumentem pro kritiky Teheránu tvrdící, že „mulláhové“ tajně pracují na bombě, bylo v roce 2002 šokující odhalení, že Íránci budují těžkovodní reaktor v Aráku a že u Natantzu roste závod pro obohacování uranu. Řečeno jinak, že rozvojová země pumpuje obrovské prostředky a lidské zdroje do špičkových a nesmírně nákladných technologií, které lze navíc obě teoreticky využít nejen v deklarované civilní sféře, ale i k výrobě nukleární zbraně.

V době odhalení továren Íránci podle platných regulí nikomu nic hlásit nemuseli – stejně jako ostatní země světa zapojené do kontrolních mechanismů MAAE mají takovou povinnost až krátce před samotou instalací jaderných zařízení. A do té tehdy Íráncům chyběla v Natanzu i v Aráku léta (Arák ostatně není v provozu dodnes).

Zatajování Íránců oprávněně vyvolalo varovné otazníky

Zatajování Íránců oprávněně vyvolalo varovné otazníky. „Hlásit to v té době opravdu nemuseli,“ řekla mi s odstupem deseti let předsedkyně českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, která se Íránem zabývala i jako členka Rady guvernérů MAAE. A dodala: „Jenže to je právě ono – i když žádné regule neporušili, nabízí se otázka, proč to normálně neoznámili jako jiné země? Člověk by přeci čekal, že pokud nemají co tajit a jde jim o udržení vlastní důvěryhodnosti, s takovou věcí přijdou za MAAE sami.“

Blafování

Bavíme se však o výbušném Blízkém východě, kde možná více než jinde platí i jiné ohledy a pohledy. Když například důstojníci americké FBI vyslýchali svrženého iráckého diktátora Saddáma Husajna, ptali se ho, proč neustále vyvolával dojem, že možná má zbraně hromadného ničení, ačkoli je ve skutečnosti neměl, a to i za cenu, že svému režimu nakonec přivodil zdrcující vojenskou porážku od USA.

Irácký prezident připustil, že blafoval z obavy, že kdyby Íránci neměli z jeho země strach, mohli by ji vojensky napadnout. Stejně jako on v létě 1980 napadl Islámskou republiku, čímž rozpoutal osmiletou válku se stovkami tisíc mrtvých.

I když Íránci nemohli realisticky chtít a očekávat, že obří objekty udrží v utajení věčně, chtěli je držet pod pokličkou co nejdéle

Porter analyzuje počáteční íránské mlžení o Aráku a Natanzu podobně: „Dnešní prezident, tehdy předseda Nejvyšší rady národní bezpečnosti, Hasan Rouhání a jeho kolegové předpokládali, že jakmile se USA o probíhající výstavbě závodu na obohacování uranu v Natanzu dozvědí, výrazně vzroste hrozba americko-izraelského vojenského útoku.“ Už koncem devadesátých let přicházely první izraelské výhrůžky napadením Íránu a jejich autorem nebyl nikdo jiný než tehdejší i dnešní premiér Netanjahu.

Do toho se mísila americká diplomatická a komerční opatření. Porter na základě zdrojů vyvozuje, že i když Íránci nemohli realisticky chtít a očekávat, že obří objekty udrží v utajení věčně, chtěli je držet pod pokličkou co nejdéle – nejen kvůli jejich bezpečnosti, ale také aby „zbytečně předčasným“ nahlášením do vídeňského ústřední MAAE neodkryli své zahraniční dodavatele technologických zařízení, a nemuseli si hledat jiné – stejně jako tomu bylo v případě Argentiny a Česka.

Lidoví modžáhedové

Další zajímavou a kontroverzní souvislostí s odhalením Natanzu a Aráku v roce 2002 bylo, kdo s informací přišel. Byla to íránská exilová opoziční organizace Íránská rada národního odporu (NCRI) – politické křídlo ozbrojené skupiny Lidoví modžáhedové.

Pozoruhodné je, že v době, kdy ve Washingtonu oznamovali „své“ odhalení dvou obřích strategických továren v íránském vnitrozemí, byli i na americkém seznamu teroristických organizací – na svědomí totiž mají stovky íránských a také několik amerických životů, včetně vražd civilistů. Porter podotýká, že to na Západě nikomu příliš nevadilo – a to by opravdu mohlo být s podivem, protože představme si například, že by tiskovou konferenci v hlavním městě USA svolalo palestinské hnutí Hamás.

Lidoví modžáhedové dodnes hrají v tažení proti íránskému jádru velmi důležitou úlohu

Porter nabízí vysvětlení tohoto paradoxu (nebo pokrytectví?): Lidoví modžáhedové dodnes hrají v tažení proti íránskému jádru velmi důležitou úlohu. Můžeme pouze spekulovat, nakolik jsou pravdivé zvěsti, že právě oni pro Izraelce vykonávali zmíněné vraždy íránských nukleárních vědců.

Při zmíněné tiskové konferenci v srpnu 2002 však poskytli Lidoví modžáhedové USA a Izraeli jinou službu – „vyprali“ k veřejnému užití informace, které jim dodaly tajné služby. Porter uvádí několik západních činitelů, kteří mu to později potvrdili. Ostatně i s ČESKOU POZICÍ se o stejnou informaci před časem podělil izraelský investigativní novinář Josi Melman.

Kauza laptop

Podivný původ má i to, co bylo dlouho vydáváno za klíčový důkaz o íránském nukleárním zbrojení – laptop vyvezený údajně v roce 2004 z Íránu, na němž měla být jak data z jaderné, tak vojenské sféry. Porter na 25 stranách obšírně shrnuje, jaké spory tyto informace vyvolaly a s jakou skepsí k nim přistupovala i řada západních expertů, včetně příslušníků zpravodajské komunity.

Dodnes se neví, kdo a kde materiály zkompiloval. Spekuluje se o angažmá íránské opozice, která prý mohla chtít podstrčením dezinformací vtáhnout Američany do války proti Íránu, podobně jako se v březnu 2003 podařilo iráckým exulantům vyprovokovat válku proti Saddámu Husajnovi. Podle různých zdrojů pak dalšími kanály byly německé či izraelské tajné služby.

Podivný původ má i to, co bylo dlouho vydáváno za klíčový důkaz o íránském nukleárním zbrojení – laptop vyvezený údajně v roce 2004 z Íránu

Porter se z různých výroků a indicií snaží poskládat tezi, že dokumenty sestavili Izraelci, dali je osvědčené „prádelně“ Lidových modžáhedů, a ti je pak posunuli USA. Navzdory pochybné věrohodnosti se ale podařilo Američanům tyto údaje dostat do fasciklů MAAE, a tím i do agendy jejích rozhovorů s Íránem.

Ten v mnoha podobných případech protestoval, jak může na něco reagovat, když se nesmí dozvědět zdroj informací, k nimž se jeho vyjádření očekává. „Vůbec se nedivím, že si Íránci někdy stěžují,“ řekl mi k tomu před lety jistý evropský jaderný vědec. Rozuzlení kauzy laptop každopádně dodnes nepřišlo, protože na věrohodnosti tento počítač, který měl Íránce bezpečně přibít na zeď, dosud nezískal.

Případ růžové plachty

V souvislosti se šířením informací nepříliš průkazné kvality a věrohodnosti Porter zmiňuje i neslavnou roli části západních médií. Bez většího odstupu, profesionální skepse a nepříjemných otázek pro západní představitele například v roce 2012 přejala tvrzení, že na vojensko-výzkumné základně Párčín u Teheránu Íránci natáhli obří růžové plachty, aby výzvědným letounům zakryli pohled na odklízení stop po nukleárních aktivitách.

Už předtím Íránci na místě zbourali několik menších budov a splachovali terén proudy vody – rovněž prý s cílem smýt radioaktivní částice před případnou další inspekcí, o niž měla MAAE zájem, když o několik let dříve v Párčínu nic podezřelého nenašla. Porter však uvádí bývalého inspektora MAAE Roberta Kelleyho, který vysvětluje, že ani taková opatření by radiaci neodstranila. Porter k tomu dodává, že Íránci to bezpochyby dobře vědí. Stejně jako fakt, že jsou neustále ze vzduchu sledováni.

Západní média přejala tvrzení, že na vojensko-výzkumné základně Párčín u Teheránu Íránci natáhli obří růžové plachty, aby výzvědným letounům zakryli pohled

Porter nabízí hypotézu, která by mohla zapadat do íránského uvažování: ostentativním „odklízením stop“ Íránci jenom zvýšili zájem mezinárodního společenství o kontrolu bezcenné základny, aby pak měl Teherán při jednáních další páku k prosazování podstatných ústupků. A ona „růžová plachta“?

Pochybná objektivita

Kelley ji vysvětluje jednoznačně – žádná maskovací fólie, ale izolační polystrenové desky osazované při rekonstrukci střechy. Už když zvěsti o růžové plachtě kolovaly médii, íránský emisar při MAAE Alí Askar Soltáníje kontroval: „Předkládání pouhých satelitních fotografií není profesionální práce, která se od mezinárodní agentury očekává. Ta by měla být opatrná, aby nepoškozovala svoji důvěryhodnost nepodloženými obviněními.“

Ať mají pravdu hlasy tvrdící, že režim šíitských extremistů na Párčínu tajně testuje hlavici jaderné bomby, nebo skeptik Porter, jenž se snaží doložit, že Írán je mnohem spíše obětí spiknutí, jedno je jisté – o teorii s izolační pěnou či jiných alternativních vysvětleních jsme se v rámci objektivity z českých médií nedozvěděli. Konformní novináři prostě inklinují k linii nápadně připomínající izraelské postoje.

(Ostatně ani po letech nemohu zapomenout na bezelstné přiznání bývalého tiskového atašé izraelské ambasády v Praze. Se smíchem mi vyprávěl o setkání se svými kolegy působícími v ostatních evropských zemích. Chlubil se jim prý, že má v Česku málo práce, protože zdejší novináři na rozdíl od západních nekladou Izraelcům nepříjemné otázky a zastávají nejvíce proizraelská stanoviska v Evropě.)

O teorii s izolační pěnou či jiných alternativních vysvětleních jsme se v rámci objektivity z českých médií nedozvěděli

Odlišné linie knih

Knih na téma íránského režimu a jeho jaderného programu byla v uplynulých letech zveřejněna řada. Například Nuclear Iran: The Birth of an Atomic State (Atomový Írán. Zrození jaderného státu) je střízlivé, objektivní a velmi čtivé shrnutí celého problému od britského novináře Davida Patrikarakose.

U jiných knih je naopak předem jasné, jakým směrem se jejich linie ubírá. Pokud bývalý izraelský velvyslanec v OSN a později poradce premiérů Šarona a Netanjahua a nejnověji lobbista Dore Gold napsal knihu The Rise of Nuclear Iran: How Tehran Defies the West (Vzestup jaderného Íránu. Jak se Teherán zpěčuje Západu), těžko může soudný čtenář očekávat jakékoli kladné body pro Írán, případně pochyby, zda krizi náhodou záměrně nerozfoukává i vedení židovského státu.

Jiní autoři se neutralitu nesnaží ani předstírat, a jdou v titulu knihy rovnou k věci – například The Apocalypse of Ahmadinejad: The Revelation of Iran’s Nuclear Prophet (Ahmadínežádova apokalypsa. Zjevení íránského jaderního proroka) či Atomic Iran: Countdown to Armageddon... How the West Can Be Saved (Atomový Írán. Odpočítávání do Armageddonu… Jak může být Západ zachráněn).

Povinná četba

Kniha Američana Portera sice neskrývá opačný politický náboj, ale i k ní je nutné přistupovat ostražitě. Porter má totiž předem jasný názor na celou věc, a proto může čtenáře (přinejmenším) podvědomě nějak manipulovat – a samozřejmě být cílem i šiřitelem dezinformací. Je však nutné říci, že nevynáší příliš vlastních soudů. Vychází totiž ze snadno dohledatelných primárních i sekundárních zdrojů. Lepší orientaci by však přispěl rejstřík, v dané žánrové kategorii by snad dokonce měl být povinností. Situaci mírně zachraňuje seznam hlavních postav.

Pro toho, kdo chce znát pozadí íránského jaderného programu, by Porterova kniha měla být téměř povinnou četbou

Každopádně pro toho, kdo chce znát pozadí íránského jaderného programu a kontroverzí, které vyvolává na světové scéně, by Porterova kniha měla být téměř povinnou četbou. Byla sice daná do tisku loni v prosinci, a proto zaostává za aktuálním vývojem, ale na rozdíl od onlinových zdrojů nabízí „luxus“ nadčasové perspektivy a odstupu. Svět internetových zdrojů je navíc prošpikovaný manipulačními pastmi, o jejichž autorech můžeme jen spekulovat, neboť se schovávají za hradbou nadšených pěšáků.

Nedávno se bylo možné dočíst, že diskusní fóra západních webů jsou pod články o Ukrajině zaplavená proruskými stanovisky šířenými v rámci důmyslné dezinformační kampaně řízené z Moskvy. Samozřejmě nelze vyloučit, že někteří odpůrci západního přístupu k Ukrajině takovou motivaci mají, byť se k takovým operacím nikdo z ruských činitelů oficiálně nepřihlásil.

V bludišti propagandy

Vrátíme-li se ale na Blízký východ, tam se Izrael příliš netají, že i on v zahraničí organizuje a částečně platí (!) aktivisty, kteří přispívají do diskusí komentáři opakujícími vládní stanoviska židovského státu a bombardují redakce médií stížnostmi, pokud se rozhodnou diskreditovat nepoddajné autory. Angažují se tak nejen Izraelci, ale i proizraelští aktivisté a lobbisté v zahraničí.

Porter shromáždil značný počet věcných a pomíjených zdrojů, a proto nezbývá než čekat, zda od protiíránských agitátorů přijde srovnatelná odpověď

Podobné kampaně spadají do takzvané hasbary – „veřejné diplomacie“ čili propagandy – a řídí je izraelská ministerstva zahraničí a pro veřejnou diplomacii a částečně přímo úřad premiéra. Haifská a Telavivská univerzita dokonce nabídly svým studentům pro vedení těchto kampaní speciální kurz. O internetových ofenzívách občas informuje v Izraeli tamní tisk. Kampaně se týkají nejen izraelsko-palestinského konfliktu, ale i íránské problematiky.

Nebylo by dobré dělat si iluze, že íránský režim podobné nástroje nepoužívá, byť nemá stejně sofistikované metody a tolik ochotných aktivistů. Každá fundovaná kniha je proto za této situace požehnáním. Tu nekonformní Porterovu budou možná někteří označovat za proíránskou agitaci. Lze ale konstatovat, že Porter shromáždil značný počet věcných a pomíjených zdrojů, a proto nezbývá než čekat, zda od protiíránských agitátorů přijde srovnatelná odpověď.

Manufactured Crisis: The Untold Story of the Iran Nuclear Scare

Vykonstruovaná krize. Nevyřčený příběh nukleárního strachu z Íránu

AUTOR: Gareth Porter

VYDAL: Just World Books 2014

ROZSAH: 312 stran

Počet příspěvků: 34, poslední 15.7.2014 05:53 Zobrazuji posledních 34 příspěvků.