Investice do umění: Představa snadného výdělku klame

Investice do umění vypadají jako zlatý důl. Obrazy, jež šly před několika lety koupit za pár desítek tisíc, dnes stojí miliony. Kdo by se však do sbírání uměleckých děl chtěl pustit, měl by počítat s tím, že vydělat na jejich prodeji lze zpravidla až za delší dobu.

Petr Kain 18.11.2018
Obraz malířky Toyen nazvaný A teď, když přijde čas. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obraz malířky Toyen nazvaný A teď, když přijde čas. | foto: ČTK
Obraz malířky Toyen nazvaný A teď, když přijde čas.

Před čtyřmi lety se na mne Pavel Chalupa, ředitel fondu Pro arte investujícího do umění, usmíval a říkal: Koupili jsme ho před nedávnem zhruba za pět milionů korun, když mi dáte deset, je váš,“ Dělal jsem s ním tehdy rozhovor a dodnes si pamatuji, jak úporně jsem se musel soustředit, abych věnoval pozornost jemu, a ne nádhernému obrazu A teď, když přijde čas od Toyen, který mu visel za zády. Těch deset milionů jsem si tehdy pochopitelně neobstaral. Byla to chyba, letos v květnu se ten samý obraz prodal za 19,4 milionu korun.

Tato anekdotická příhoda výmluvně ukazuje, že investice do umění mohou být zlatý důl. Jak ostatně připomíná známý český galerista Zdeněk Sklenář, obrazy Václava Boštíka, které počátkem devadesátých let prodával za deset až patnáct tisíc korun, mají dnes prodejní cenu od 1,8 do 7,5 milionu korun. A kdo měl tehdy milion nebo dva a koupil v privatizaci obraz Františka Kupky, má dnes doma dílo s hodnotou možná až šedesátkrát vyšší.

Provize aukční síni

Představa snadného výdělku ale klame. Jak říká Jan Skřivánek z časopisu Art+Antiques, na umění lze velice slušně vydělat, ale není to investice bez práce. „Představa, že si v aukci koupím obraz, pověsím si ho doma na zeď a za pět let ho prodám s velkým ziskem, je vcelku naivní. Ačkoli se to občas stane, rozhodně to není pravidlem,“ vysvětluje. A dodává, že při počítání výnosnosti investice do obrazů nestačí jen porovnat nákupní a prodejní cenu: „Musíte počítat s tím, že obraz vlastnit něco stojí, je rozumné si ho nechat pojistit, peníze stojí i manipulace s obrazem, ani jeho zarámování není zadarmo.“

Provize aukční síni se standardně pohybuje ve výši 18 až 25 procent na straně kupujícího a kolem 10 až 20 procent na straně prodávajícího. Zkoušet nakupovat obrazy bez elementární znalosti umění je navíc investice podobná ruletě.

Především se ale platí provize aukční síni, která se standardně pohybuje ve výši 18 až 25 procent na straně kupujícího a kolem 10 až 20 procent na straně prodávajícího. „Zrovna nedávno se prodával jeden Schikanederův obraz, přičemž jeho cena vyletěla za šest let o 40 procent. Zní to skvěle, jenže po započtení všech provizí zjistíte, že reálné zhodnocení činilo 14 procent. Když to porovnáte s výnosem akcií, tak vám vyjde, že třeba index pražské burzy PX za tu dobu posílil o 19 procent,“ podotýká Skřivánek.

A nedávno spočítal, že po zohlednění standardních provizí, které si aukční síně účtují, byla ztrátová téměř polovina z 34 loňských opakovaných prodejů (obrazů, které již v minulosti změnily majitele a známe jejich tehdejší cenu). Zkoušet nakupovat obrazy bez elementární znalosti umění je navíc investice podobná ruletě. „Párkrát jsem dostal otázku: Když o umění nic nevím, jak do něj mám investovat? To mě rozčílí. Odpověď je jednoduchá: Tak to nedělejte. Akcie si také nenakoupíte, když o nich nic nevíte,“ říká Skřivánek. Proto všem zájemcům o umění říká: „Neinvestujte, sbírejte.“

Čeští umělci

Kdo by se do takového sbírání obrazů, soch či jiných uměleckých děl chtěl pustit, měl by za prvé počítat s tím, že vydělat na jejich případném prodeji je možné zpravidla až za delší dobu. Standardně se uvádí, že dílo je rozumné vlastnit nejméně pět let. Za druhé, by se měli sběratelé podle Skřivánka řídit jednoduchou radou: Je lepší a jistější investovat do umělců, kteří se na výtvarné scéně již nějaký rok pohybují, mají za sebou nemálo výstav a jejich díla již jsou součástí různých sbírek. Zájemce ale musí počítat s tím, že za jejich práce zaplatí více, než kdyby kupoval díla čerstvých absolventů AVU.

U českých umělců minulosti až na výjimky platí, že ti, kteří byli ve své době úspěšní v zahraničí, jsou dnes prodáváni za nejvyšší ceny. Není důvod, proč by toto pravidlo nemělo platit i u současných umělců.

Tak tomu ale bylo podle Skřivánka vždy. „Obraz od Toyen Šero v pralese, který byl loni prodán za 36 milionů korun, byl v roce 1929 nabízen za asi tři tisíce korun. To zpětně vypadá jako fantastický obchod, musíte si ale za prvé uvědomit, že tři tisíce korun byly v té době slušné peníze (průměrný roční plat úředníků tehdy činil 18 tisíc korun – pozn. red.), za druhé bylo tehdy Toyen 27 let, šlo tedy o ještě velmi mladou malířku,“ říká Skřivánek. Rovněž je podle něho rozumné zaměřit se na autory, kteří jsou úspěšní v zahraničí.

On sám se tím řídí při sestavování známého žebříčku J&T Banka Art Index, který řadí české výtvarníky narozené po roce 1950 na základě jejich účasti na výstavách, bienále, ocenění, zastoupení galeriemi či vydaných monografií. Právě zahraniční úspěšnost umělců zde má velkou váhu. „U českých umělců minulosti až na výjimky platí, že ti, kteří byli ve své době úspěšní v zahraničí, jsou dnes prodáváni za nejvyšší ceny. Není důvod, proč by toto pravidlo nemělo platit i u současných umělců,“ říká Skřivánek.

Vzkvétající trh

O tom, že jsou nákupy uměleckých děl stále populárnější, svědčí i to, že se objevují nové společnosti zabývající se investicemi do umění. Společnost AIA – Alternative Investment organizuje v listopadu v Praze první ročník konference Invest Forum 2018: Umění – investice budoucnosti. Zájemci o umění se zde od význačných osobností oboru dozvědí, jak efektivně investovat do umění, poznají aktuální trendy, i jak se vyhnout rizikům při pořizování uměleckých děl nebo na co si dát pozor v oblasti práva.

Při pohledu na výsledky českých aukcí je zřejmé, že domácí trh s uměním vzkvétá. Zatímco v roce 2008 se vydražila díla za 660 milionů korun, loni už se na aukcích protočilo více než 1,4 miliardy. Kdyby se započítaly i prodeje v rámci galerií, dospěli bychom podle Skřivánka k číslu 1,8 miliardy korun.

Tatáž společnost navíc počátkem listopadu upořádala unikátní výstavu porcelánových originálů k 100. výročí Československa pod názvem Květy 2018 – Stoletý příběh, na níž se představí díla více než dvou desítek českých výtvarníků a umělců. Při pohledu na výsledky českých aukcí je zřejmé, že domácí trh s uměním vzkvétá. Zatímco v roce 2008 se vydražila díla za 660 milionů korun, loni už se na aukcích protočilo více než 1,4 miliardy. Kdyby se započítaly i prodeje v rámci galerií, dospěli bychom podle Skřivánka k číslu 1,8 miliardy korun.

Větší obliba aukcí u kupujících je podle Skřivánka zapříčiněna tím, že příhozy ostatních účastníků jim dávají určitý pocit jistoty, že neplatí cenu neodpovídající hodnotě díla. „Zatímco v galerii buď musíte galeristovi důvěřovat, že cenu stanovil správně, nebo musíte být natolik velkým odborníkem, že obraz dokážete ocenit sám,“ upozorňuje Skřivánek. Galeristé mají každopádně na umělecké scéně nezastupitelnou roli. Oni totiž pro umělce vytvářejí zázemí, aby se mohl věnovat své tvorbě, a především mu pomáhají uspět v zahraničí.

„Představa, že sem přijede zahraniční kurátor, bude obcházet ateliéry a někoho si vybere na svou výstavu, není moc reálná. Kurátoři spíše jezdí na veletrhy a sledují nabídku galerií. Takže galerista je nesmírně důležitý, aby se zahraniční kurátoři vůbec mohli s dílem českého umělce seznámit,“ říká Skřivánek.

Jako budování značek

Při budování povědomí o umělcově práci, případně osobnosti se přitom galeristé řídí podobnými principy, které se využívají při budování jiných značek. „Marketing, a zejména brandmaking je už běžnou součástí galerijních strategií,“ potvrzuje galerista Filip Polanský. Představa, že by galerista dokázal pomocí marketingu udělat hvězdu z průměrného umělce, je prý ale mylná.

Při budování povědomí o umělcově práci, případně osobnosti se přitom galeristé řídí podobnými principy, které se využívají při budování jiných značek. Marketing, a zejména brandmaking je už běžnou součástí galerijních strategií. Představa, že by galerista dokázal pomocí marketingu udělat hvězdu z průměrného umělce, je prý ale mylná.

Přinejmenším to dle něho platí mezinárodně: „Ve vyspělejším západním prostředí se v podstatě nemůže stát, že byste udělali hvězdu de facto z kohokoliv bez ohledu na kvalitu díla. Existují kontrolní mechanismy, které to neumožní. V domácím prostředí bych o tom měl pochybnost.“ S tím souhlasí i známý český galerista Zdeněk Sklenář: „Je vyloučeno, aby byl marketingově stvořen umělec, který na to umělecky nemá. To může vycházet pár měsíců, možná pár let, pak je ale ten, kdo takovou ,hvězdu‘ stvořil, považován za hlupáka.“ Dle něho je galerista „něco jako kazatel, je na apoštolské misi“.

Jak říká, umění největších osobností předjímá vývoj společnosti. Úkolem galeristy je veřejnosti zprostředkovat jazyk umělce. On sám tak činí již od počátku devadesátých let, kdy začínal v Litomyšli, odkud se přesunul do Prahy. Nezastavil ho ani výbuch plynu v roce 2013, který zničil jeho galerii. Rozevlátý obr, který vám při setkání drtivým stiskem pomačká ruku, patří k nejúspěšnějším galeristům v Česku. Mezi umělce, se kterými spolupracuje či spolupracoval, patří jména jako Václav Boštík, Milan Grygar, Zdeněk Sýkora či Karel Malich, jehož výstava je právě nyní ve Sklenářově galerii k vidění.

„Měl jsem obrovské štěstí, že jsem si jako 29letý chlapec vybral ty, kteří byli v takzvaném undergroundu. Věděl jsem ale, že patří k objevitelům. Sýkora zapojil do procesu vzniku umění počítač, Grygar objevil zvuk při vznikání obrazů, Karel Malich je člověk, který předestřel možnost nových forem života. Jako první přišel s myšlenkou domu, který vyrůstá ze dna moře. Dnes taková stavba existuje v Dubaji. Tito lidé jsou vizionáři a myslím, že právě kvůli tomu o jejich dílo vzrůstá zájem,“ vypráví Sklenář s nadšením.

Slušný výdělek

Za práci, kterou pro umělce galerista odvádí, si přirozeně něco účtuje. Podle Sklenáře je běžná provize galeristy při prodeji uměleckých děl ve světovém prostředí 40 až 50 procent, v Česku pak 30 procent. Galeristé prý ale často pracují i s nulovou nebo desetiprocentní provizí, vždy je to věcí dohody. Podle galeristy Polanského ale dosahuje provize standardně 50 procent. Představa, že si galerista strčí polovinu peněz za prodej obrazu do kapsy, je ale mylná.

Pokud se umělec stane slavným, poptávka po jeho díle převýší nabídku a galeristé na jeho díle mohou i slušně vydělávat. To vše ale za předpokladu, že umělec galeristu „nepodfoukne“ a neprodává následně obrazy sám. I to se občas děje.

„Z těchto peněz se platí třeba vydávání katalogů a monografií nebo veškeré náklady na výstavu, a to nejsou malé peníze. Mě stojí každá výstava jeden až dva miliony korun v průměru, ale například náklady na Malicha v jízdárně Pražského hradu v roce 2013 činily 18,5 milionu korun, výstava Reynka v Národní galerii Číny 6,5 milionu korun, a to byly nekomerční výstavy,“ vysvětluje Sklenář. Podle jeho propočtů mu po započítání nákladů zůstanou dvě až šest procent.

Jak doplňuje Polanský, zmíněný poloviční podíl z prodeje děl většinou ani nepokryje náklady, které galerie vložila do úsilí k uzavření obchodu. Pokud se však umělec stane slavným, poptávka po jeho díle převýší nabídku a galeristé na jeho díle mohou i slušně vydělávat. To vše ale za předpokladu, že umělec galeristu „nepodfoukne“ a neprodává následně obrazy sám. I to se občas děje.

„V Česku se stává, že umělce někam uvedete, a on si potom, aniž by vaši víru a práci ocenil, zprostředkovává obchody sám. Něco takového se v Německu, Francii, Švýcarsku nebo v USA neděje, tam se galerie neobcházejí, protože všichni vědí, že jsou to právě ony, kdo vytváří pro umělce zázemí,“ zdůrazňuje Sklenář. Situace v tomto ohledu se nicméně v posledních letech mění k lepšímu. Stejně jako ostatně celý trh s uměním v Česku.

Změna

Své o tom ví třeba Američanka Katherine Kastnerová, jež s Kanaďankou Camillou Huntovou před 12 lety založila v Praze galerii Hunt Kastner. A zaměřily se na spolupráci s mladší generací umělců, jako jsou Eva Koťátková, Klára Hosnedlová nebo Zbyněk Baladrán. Kastnerová vzpomíná, že před dvanácti lety bylo v Česku málo komerčních galerií, jež by šířeji a intenzivněji zastupovaly vybranou skupinu českých umělců doma i na mezinárodní scéně. Zároveň tu byl relativně malý zájem o český trh s uměním. Sběratelů bylo málo, a ani umělecké instituce příliš nekupovaly díla českých autorů.

Před dvanácti lety nakupovali v těch několika málo komerčních galeriích v naprosté většině zahraniční zájemci, zatímco čeští sběratelé měli zvyk nakupovat v ateliérech. To se ale časem změnilo a loni to bylo už půl na půl.

„Mladí umělci svá díla nejen sami tvořili, ale i prodávali, a to jen úzkému okruhu sběratelů, a myslím, že většinou i na černo,“ říká Kastnerová. Český trh s uměním byl podle ní tehdy provinciální, „vystavovala se díla českých umělců pro českou veřejnost“. „Dobře si pamatuji, jak Milan Knížák nechtěl půjčit díla Františka Kupky do zahraničí se slovy, že kdo má zájem vidět Kupku, má přijet do Prahy. Proč by sem ale někdo jezdil, kromě toho, že chce vidět Kupku? Vždyť práce jiných českých umělců nebyla v cizině příliš známá,“ vzpomíná Kastnerová.

A když byl český umělec v zahraničí známý jako v případě Jiřího Kovandy nebo Jana Mančušky, stalo se tak díky tomu, že se tito umělci nechali zastupovat zahraničními galeriemi. Od té doby se ale podle Kastnerové situace výrazně změnila: „Před dvanácti lety nakupovali v těch několika málo komerčních galeriích v naprosté většině zahraniční zájemci, zatímco čeští sběratelé měli zvyk nakupovat v ateliérech. To se ale časem změnilo a myslím, že loni to bylo už půl na půl,“ říká Kastnerová. Zároveň se v zahraničí v uplynulých letech výrazně zvýšilo povědomí o současných českých umělcích.

Riziko i pozornost

Důležitou roli v tom hráli i galeristé, kteří dokázali dostat díla českých umělců na zahraniční veletrhy. Pro galerii přitom nejde o levnou záležitost. Galerie Hunt Kastner se letos třeba účastnila nejvýznamnějšího galerijního veletrhu Art Basel v Basileji, a jak říká Kastnerová, jen pronájem stánku stál asi 300 franků za metr čtvereční.

„Celkem ta účast může stát včetně převozu děl, rámování obrazů a všech dalších možných nákladů kolem 50 tisíc švýcarských franků. Myslím, že je ale chyba počítat náklady a přímé příjmy z takového veletrhu. V takovém výpočtu se totiž neodrazí obrovská hodnota spočívající v tom, že jste tam vidět, že se tam potkáte s mnoha důležitými lidmi,“ vysvětluje Kastnerová. Účast na takovém veletrhu může být ale vzhledem k vysokým nákladům pro galerii dost riziková.

Účast na veletrhu může být vzhledem k vysokým nákladům pro galerii dost riziková. Zároveň ale dobře provedená prezentace umožňuje uzavřít obchody, získat pozornost, relevantní kontakty, zpětnou vazbu či informace.

Jak říká Polanský: „Pokud se nevydaří několikrát za sebou, může být pro malou galerii likvidační. Zároveň ale dobře provedená prezentace umožňuje uzavřít obchody, získat pozornost, relevantní kontakty, zpětnou vazbu či informace.“ Jak vzpomíná Sklenář, kromě účasti na veletrzích a mezinárodních výstavách je tu možná ještě jedna cesta, jak propagovat české umění v zahraničí.

„V roce 2007 jsem se zeptal Thomase M. Messera, dlouholetého ředitele Guggenheimova muzea v New Yorku, co mám dělat, abych proslavil české umění ve světě. Odpověděl mi: Za prvé, kup si pozemek na Páté avenue. Za druhé, postav tam s proslulým architektem fantastické muzeum, jež vzbudí zájem. Za třetí, 30 let žij v New Yorku a dělej v muzeu objevnou, historicky závažnou dramaturgii. Za čtvrté, celou tu dobu nesmíš udělat chybu. Tak jsem si ty rady vzal k srdci. Pozemek již mám, teď vybírám architekta, a hlavně potřebuji vydržet těch 30 let,“ směje se Sklenář.

Celkový obrat českých aukcí

  • 2013: 943 milionů korun
  • 2014: 854 milionů korun
  • 2015: 926 milionů korun
  • 2016: 1, 257 miliardy korun
  • 2017: 1,419 miliardy korun

Tři nejdražší obrazy na českých aukcích v prvním pololetí letošního roku

19 440 000 korun

Toyen: A teď, když přijde čas

17 690 000 korun

Emil Filla: Hráči (šachu)

15 500 000 korun

Jindřich Štyrský: Déšť

Igelitka za všechny peníze

  • Dílo umělce Epose 257 nazvané 3080 transakcí bylo v říjnu vydraženo na aukci v pražském Obecním domě za 1,34 milionu korun.
  • Dražba byla ukončením dlouhodobého projektu, který začal při Eposově loňské výstavě Retroreflexe v Národní galerii. Při ní museli návštěvníci u vstupu „zaplatit“ jakoukoli bankovkou, kterou jim obsluha vyměnila za zcela novou bankovku stejné nominální hodnoty. Šlo o názorné „praní špinavých peněz“, které proběhlo právě 3080krát.
  • V igelitové tašce se nakonec nashromáždilo 878 600 korun. Nový majitel, galerista Zdeněk Sklenář, by podle svých slov dílo rád jednou prodal za stejnou částku, za niž ji nakoupil, tedy 1,34 milionu. Pouze prý v jiné měně, v eurech.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.