Intervence v Afghánistánu: Spíše dokonalé fiasko než úspěch

Afghánistán je na tom mnohem hůře než před americkým obsazením před 15 lety. Dosavadní výdaje na „účtu“ Západu přesahují sto miliard dolarů, zabito bylo zhruba sto tisíc Afghánců a ztráty okupantů překračují pět tisíc.

László Bogár 12.11.2016
Válku v Iráku zahájil George W. Bush před osmi lety. Na snímku prezident promlouvá k vojákům na základně Fort Hood v Texasu v lednu 2003. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Válku v Iráku zahájil George W. Bush před osmi lety. Na snímku prezident promlouvá k vojákům na základně Fort Hood v Texasu v lednu 2003. | foto: Reuters
Válku v Iráku zahájil George W. Bush před osmi lety. Na snímku prezident promlouvá k vojákům na základně Fort Hood v Texasu v lednu 2003. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americké obsazení Afghánistánu před 15 lety bylo rychlé a úspěšné, bezmála 150tisícová armáda vyzbrojená supermoderní technikou během několika týdnů převzala nad touto zemí kontrolu. Formálním důvodem této invaze bylo, že se zde skrývá osnovatel teroristických útoků z 11. září 2001 Usáma bin Ládin a získává odtud podporu, na jejímž základě se připravuje k dalším akcím. (Zlikvidovat teroristického vůdce se nakonec podařilo po více než deseti letech, a to nikoliv v Afghánistánu, ale v sousedním Pákistánu.)

Podle Američanů šlo tudíž spíše o „preventivní“ úder, a nikoliv o odplatu. A pokud už tam jednou byli, pak se nabízelo „vyřešit“ rychle také „záležitost demokracie“, neboť Afghánci se přece stejně jako všechny světové národy nemohou dočkat, až bude jejich život vzkvétat v demokracii na americký způsob. Zkrátka a dobře, celé to vypadalo jako krátký proces a první týdny tato optimistická očekávání v zásadě potvrzovaly.

Záhadný vzkaz

V Afghánistánu vládnoucí tálibánský režim v podstatě během pár chvil „zmizel“ a jeho vůdci okupantům zanechali jen záhadný „vzkaz“: „Američané mají drahé hodinky, ale my máme čas.“ V té době tuto větu v duchu typické asijské mentality nikdo nechápal, zato dnes už možná začínáme tušit, co měli na mysli.

V Afghánistánu vládnoucí tálibánský režim v podstatě během pár chvil „zmizel“ a jeho vůdci okupantům zanechali jen záhadný „vzkaz“: Američané mají drahé hodinky, ale my máme čas

Pokud totiž uděláme krátkou a nepříliš povzbudivou bilanci, dosavadní výdaje na „účtu“ Západu už přesahují sto miliard dolarů, zabito bylo zhruba sto tisíc Afghánců, zatímco ztráty na straně okupantů překračují pět tisíc. Teroristické útoky jsou nadále na denním pořádku, během uplynulých 15 let se jich odehrálo více než dva tisíce, přičemž za posledních šest let exponenciálně roste nejen počet těchto akcí, ale i jejich obětí.

Od začátku okupace opustilo zemi více než dva miliony lidí a Afghánci momentálně tvoří jednu z nejvýznamnějších skupin „přistěhovalců“ zaplavujících Evropu. Afghánistán je dnes jednou z nejchudších zemí světa, jeho HDP se prakticky rovná roční podpoře ve výši zhruba osmi miliard dolarů, takže už dávno nelze mluvit o afghánské ekonomice. Přesněji řečeno, lze, ale 85 procent z ní tvoří naprosto nepřehledná černá ekonomika.

Tu z drtivé většiny představují ilegální činnosti, jako je výroba narkotik a obchod s nimi, pašování zbraní, prostituce a obchod s lidmi. Očekávatelná délka života v době narození je čtvrtá nejnižší na světě a pouhých 54 let, horší je jen v afrických zemích. V uplynulých deseti letech markantně vzrostla dětská úmrtnost a je dnes nejhorší na světě. Pravděpodobnost úmrtí afghánského novorozence v prvním roce života je více než stokrát vyšší než ve Švédsku či Švýcarsku.

Efektní technická demonstrace

Můžeme tedy prohlásit, že je na tom Afghánistán z mnoha hledisek hůře než před jeho obsazením, sto miliard dolarů, které Západ za zemi utratil, se naprosto zbytečně rozplynulo v nic a stejně se každoročně, kdo ví dokdy, rozplývá v nic dalších osm až deset miliard dolarů.

Cílem přibližně desetitisícového kontingentu NATO je pouze „zachránit tvář“ okupantů neboli efektně technicky demonstrovat nezpochybnitelnou převahu vítězného Západu a působivý úspěch intervence

Přesněji řečeno, nerozplývá, ale putuje do soukromých domácností kolaborantských afghánských vládních skupin, odkud se poté dostává až k ozbrojencům Tálibánu a stále častěji i Islámského státu. Zkrátka a dobře, je-li možné o nějakém západním projektu prohlásit, že skončil jako dokonalé fiasko, pak je to určitě právě tento.

Mimochodem, dokonce i oficiálně, neboť momentálně už je v zemi přítomen jen přibližně desetitisícový kontingent NATO, jehož jediným cílem je pouze „zachránit tvář“ okupantů neboli efektně technicky demonstrovat nezpochybnitelnou převahu vítězného Západu a působivý úspěch intervence.

Tradiční způsob života

Po takové spoustě „dobrých zpráv“ se pokusme více nahlédnout do nitra věci. Na prvním místě je třeba vidět fakt, že význam Afghánistánu byl odjakživa dán jeho strategickou polohou, neboť jde o přirozenou „vyvýšeninu“ uprostřed Eurasie, odkud jsou pohodlně „na dostřel“ Čína, Indie, Írán, Irák, bývalá sovětská Střední Asie, Kavkaz i Rusko na jeho druhé straně. Je pochopitelné, že každý, kdo chtěl tato území ovládat, se toužil dostat právě sem.

Možná jde pouze o to, že afghánský systém organizace společnosti si stále silně uchovává tradiční způsob života, který už západní člověk nedokáže pochopit ani procítit

Již v době zlatého věku britského impéria si však Západ mohl jasně uvědomit, že zde nežijí národy, které by si bylo možné trvale udržet jejich okupací. Lze se o to pokusit, a mnozí se o to pokusili, především Angličané, Rusové a nyní Američané, nicméně všichni za tyto pokusy, které nakonec skončily naprostým nezdarem, zaplatili vysokou cenu.

Všechny zlákala osudná iluze, že ať už zastrašováním nebo „děláním pomyšlení“ lze dosáhnout cíle, ale všichni se nakonec museli stáhnout s tím, že se jim za cenu obrovských ztrát pouze podařilo dostat jak sebe samé, tak Afghánistán do mnohem horší situace než před pokusem o jeho obsazení.

Není snadné přesně identifikovat nejzazší, nejhlubší příčiny, možná jde však pouze o to, že afghánský systém organizace společnosti si stále silně uchovává tradiční způsob života, který už západní člověk nedokáže pochopit ani procítit. (Z tohoto hlediska byli i sovětští okupanti reprezentanty „Západu“, neboť se k vlastní škodě právě v Afghánistánu objevili jako představitelé zkomoleného a periferního experimentu modernity.) A Západu může být stále jasnější, co měli tálibánci na mysli, když se nechali slyšet, že mají čas.