Internet daním pravděpodobně neunikne

V USA, Austrálii, Evropě i v České republice se diskutuje o zdanění internetu. Zastánci tvrdí, že přínos v šíření znalostí, obchodu a komunikace převyšuje potenciální daňové ztráty. Podle oponentů internet bude prospívat i zdaněný.

Zdanění internetu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdanění internetu. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zdanění internetu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zdanění internetu se stalo velkým loňským podzimním tématem v USA. V místě zrodu celosvětové internetové sítě se problematika řeší ve dvou úrovních. V rámci první je diskuse vedena o uvalení daně na internetové služby, v rámci druhé o efektivním výběru spotřebních daní z elektronické komerce. Do hry navíc vstupuje možnost vyšší regulace internetu, která přímo souvisí s konceptem síťové neutrality a budí rovněž nemalé emoce.

Ani Evropě se téma zdanění internetu nevyhýbá. Například bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy chtěl zavést sektorové daně na telekomunikace, včetně poskytovatelů internetových služeb. Trnem v oku mu byly i reklamní příjmy provozovatelů webových vyhledávačů. Tyto Sarkozyho nápady sice uskutečněné nebyly, ale Francie se tohoto tématu nevzdává ani pod novým vedením.

Naposledy byla řeč o zavedení daně za shromažďování osobních dat. Tato země však není jediným evropským ideovým stoupencem specifických internetových daní. Ekonomické problémy dovedly k podobné myšlence i politiky v Irsku nebo v Maďarsku.

Mezinárodní koncepty

Jedinou zemí, která veškeré internetové služby zatížila pětiprocentní daní, zůstává Bhútán. Učinil to loni a mezi důvody je i snaha o vybudování vlastní telekomunikační infrastruktury, která by snížila závislost království na indických operátorech. V Bhútánu byly do roku 1999 televize a internet nelegální.

Digitalizace umožňuje vzdálený prodej zboží a služeb bez nutnosti fyzické provozovny v daném státě. Právě na ni se ale v mnoha ohledech váží mezinárodní koncepty zdanění.

Posléze byl kulturní vliv těchto médií přehodnocen a země se jejich působení otevřela. Trvalým připojením k internetu v himálajském království disponují podle informací agentury BuddeCom čtyři procenta obyvatel, mobilní internet má 30 procent z nich.

Změny, které do ekonomiky přinesl internet, nezůstávají nepovšimnuty ani na nadnárodní úrovni. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v současnosti pracuje na iniciativě Base Erosion and Profit Shifting (BEPS). Do této agendy spadá i řešení zdanění digitální ekonomiky. V ní fungují nové podnikatelské projekty a modely, jež daňové předpisy sestavené před desítkami let nedokážou efektivně podchytit.

Akční plán si klade otázky, jak současné podniky vytvářejí v digitální sféře přidanou hodnotu, kde generují zisky a jak alokovat daňové příjmy z hlediska konceptu státu zdroje a státu rezidence. Digitalizace umožňuje vzdálený prodej zboží a služeb bez nutnosti fyzické provozovny v daném státě. Právě na ni se ale v mnoha ohledech váží mezinárodní koncepty zdanění.

Sektorové daně

Loni na podzim rozvířil veřejné mínění v Maďarsku návrh tamní vlády na zdanění internetu. Proti plánu se postavilo údajně až sto tisíc lidí na demonstracích a čtvrt milionu na Facebooku. Vláda premiéra Viktora Orbána sice reagovala na protesty zavedením stropu pro horní hranici platby pro podniky i jednotlivce, ale nakonec od celého návrhu ustoupila.

Poskytovatelé internetové konektivity by podle představ maďarských ministrů za jeden gigabajt přenesených dat odváděli částku 150 forintů (zhruba 14 korun). Koncoví spotřebitelé se nejspíše zcela oprávněně obávali, že by poskytovatelé konektivity přenesli zátěž na ně. Vláda počítala s potenciálními příjmy ve výši 20 miliard forintů ročně (asi 1,8 miliardy korun). Na maďarský návrh reagovala i Evropská komise, která jej označila za nepřijatelný.

Sektorové daně se v některých zemích staly populárním nástrojem pro vylepšování státního rozpočtu. Obvykle se vlády zaměří na finanční služby, energetiku nebo telekomunikace.

Sektorové daně se v některých zemích staly populárním nástrojem pro vylepšování státního rozpočtu. Obvykle se vlády zaměří na finanční služby, energetiku nebo telekomunikace. Zdanění internetu patří v podstatě do poslední uvedené kategorie. Ekonomové se obvykle shodují, že negativní efekty sektorových daní převažují nad jejich fiskálními pozitivy. Zkušenosti s nimi mají nejen zmíněné Maďarsko, ale i Slovensko, Rakousko, Francie nebo Španělsko.

Ve vztahu k internetu má Maďarsko ještě jeden fiskální nástroj. V srpnu 2014 zavedlo takzvanou daň z reklamy. Týká se mediálních podniků, nakladatelství, provozovatelů reklamních nosičů na otevřených prostranstvích a subjektů, které zveřejňují reklamy na internetu. Platí zvláštní daň z příjmů za inzertní sdělení a z vlastních nákladů na ni. Zdanění však podléhají pouze subjekty, jejichž příjmy z reklamy převýší částku 500 milionů forintů (zhruba 1,65 milionu eur).

Česká cesta

Téma sektorových daní nepatří mezi žádné novinky fiskálních politik. Od nedávné finanční a dluhové krize je zvažuje řada států i nadnárodních celků. Tyto speciální daně mají odstranit negativní externality, snížit rizika pro společnost a eliminovat nežádoucí chování manažerů. Nejpřímější důvod však vždy směřuje k naplnění rozpočtů.

V České republice dorazili s nápadem na zavedení speciálních daní nebo daňových sazeb sociální demokraté

V České republice dorazili s nápadem na zavedení speciálních daní nebo daňových sazeb sociální demokraté. V roce 2013 zakomponovali do svého programu druhou sazbu daně z příjmu právnických osob pro „velké firmy v energetickém, telekomunikačním a finančním sektoru“. Politická situace k realizaci této části programu nedospěla, ale premiér Bohuslav Sobotka se netají, že se myšlenky sektorových daní nevzdává.

Podzimní analýza společnosti Cyrrus naznačila příjmy, jichž by státní rozpočet případným druhým zdaněním některých společností mohl dosáhnout – hrubý výnos 14 miliard korun ročně. Výnos očištěný o přímé a nepřímé důsledky zavedení těchto daní by však byl výrazně nižší, podle analytiků i záporný. Sektorovou daň komplikuje hospodářský situace v odvětvích, na něž se vztahuje. České telekomunikace a energetika momentálně nejsou v nejlepší kondici.

Pravidla Evropské unie

Specifickou sektorovou daň na internetové služby v ČR, ani v Evropské unii žádný stát zatím neuplatňuje. Související aktivity podléhají stejným předpisům, jež platí pro většinu jiných oborů hospodářských činností. Samotné obchodování na internetu jistá specifika v některých zemích vykazuje. V podstatě vždy jde o otázky, kdo bude daň odvádět, a od jaké hodnoty.

V EU daň z přidané hodnoty účtuje koncovým spotřebitelům prodávající v podmínkách místa své registrace. Pokud je kupujícím plátce DPH z jiného členského státu EU, vypořádává ji on.

Obecné principy zdanění internetových obchodů osvětluje Jan Vyskočil, partner účetní a poradenské firmy Aterra Group. V tuzemsku a stejně jako v legislativě EU záleží na předmětu prodeje. Obvykle daň z přidané hodnoty vyúčtuje a odvede prodávající subjekt. V určitých případech však může jít o zboží, na které se váže takzvaná přenesená daňová povinnost. Tehdy se prodej zrealizuje bez DPH a daňový odvod vypořádá kupující.

Režim přenesení daňové povinnosti se týká zboží i služeb, jež vymezují národní nebo unijní předpisy. Od dubna letošního roku se specifikace mění, částečně i kvůli řadě podvodů, jež se v této oblasti odehrávají. V EU podle Jana Vyskočila daň z přidané hodnoty účtuje koncovým spotřebitelům prodávající v podmínkách místa své registrace. Pokud je kupujícím plátce DPH z jiného členského státu EU, vypořádává ji on.

Specifické kategorie

Specifickou kategorii představují elektronické služby. Daň v jejich případě odvádí prodávající, ale podle pravidel státu, v němž sídlí zákazník. Toto pravidlo platí od ledna letošního roku. Prodej mimo území EU, bez ohledu na internetovou nebo jinou formu, se odehraje vždy bez zatížení daní z přidané hodnoty. Kupující se poté zachová tak, jak mu nařizuje lokální legislativa.

Specifické internetové daně se v členských zemích EU nevyskytují. Stejně jako jiné služby jsou zatíženy lokální sazbou daně z přidané hodnoty.

Pokud si podnikatelé pořizují internetové služby, například cloud computing, ze zahraničí, potom jim Finanční správa ČR tyto náklady uzná jako jakékoli jiné. Podmínkou je prokázání skutečnosti, že služba nebo zboží bylo využito na ekonomickou činnost, respektive na zajištění příjmu. Internetové služby ze zahraničí může účtovat lokální pobočka poskytovatele včetně DPH nebo subjekt v jiném daňovém domicilu bez DPH. Ve druhém případě se povinnost odvodu přenáší na kupujícího.

Z hlediska daně z příjmu se internetové obchodování a podnikání řídí stejnými pravidly jako jakékoli jiné. Výši odvodu určují celkové hospodářské výsledky subjektu. Specifické internetové daně se v členských zemích EU nevyskytují. Stejně jako jiné služby jsou zatíženy lokální sazbou daně z přidané hodnoty, která v případě ČR aktuálně činí 21 procent.

Telekomunikační odvětví

Zaměříme-li se na tuzemské telekomunikační odvětví, nelze jeho finanční výkony posledních let hodnotit jinak než negativně. Na jedné straně klesají tržby, zisky i generování cash flow, na druhé rostou investice a konkurenční tlak. Předloňské zavedení neomezených tarifů mělo zastavit propad průměrných výdajů na zákazníka. Ale ve stejné době se začali objevovat virtuální operátoři, analytiky Cyrrusu označovaní za šedé, kteří tlak na ceny ještě zvýšili.

Tradiční hlasové služby zaznamenávají pokles, stejně jako přenos zpráv SMS. Opačným směrem se vydávají objemy přenesených dat. Za mobilní internet lidé se zvyšující ochotou platí, ale s rostoucí poptávkou se opět objevuje sílící konkurenční boj. Ten ceny datových přenosů tlačí dolů.

Tržby v českém telekomunikačním odvětví klesají od roku 2008, čistý zisk od roku 2009. Dodatečná daňová zátěž by telekomunikační odvětví dle odhadu analytiků přišla ročně na 650 až 800 milionů korun.

Telekomunikační odvětví patří k investičně nejnáročnějším. Například společnost O2 v roce 2013 podle analytiků firmy Cyrrus proinvestovala dvanáct procent svých tržeb, 30 procent provozního zisku a 100 procent čistého zisku. A nyní mají mobilní operátoři navíc povinnost šířit v populaci takzvaný rychlý internet neboli LTE. Související investice si vyžádají desítky miliard korun.

Virtuální operátoři sice generují třem fyzickým operátorům jistou část příjmů, ale ta je rozhodně nižší než marže v případě přímého prodeje vlastních služeb. Situaci v odvětví navíc komplikuje sílící regulační tlak Evropské komise, zejména v oblasti roamingových poplatků za hlas i data. Tržby v českém telekomunikačním odvětví klesají od roku 2008, čistý zisk od roku 2009.

Uvalení dodatečné daně na zisk před zdaněním nebo na tržby představují podle analytiků firmy Cyrrus nejpravděpodobnější varianty. Ve hře ale jsou i daně z jiných úrovní výsledku zisku a ztrát, případně z provolaných minut. Dodatečná daňová zátěž by telekomunikační odvětví dle odhadu analytiků přišla ročně na 650 až 800 milionů korun.

Zpoplatnění frekvenčních pásem

V ČR vzbudila zájem médií i odborné veřejnosti informace o plánu ministerstva průmyslu a obchodu na zpoplatnění dosud bezplatných frekvenčních pásem. V rámci novely nařízení vlády č. 154/2005 Sb., které ošetřuje výši a způsob stanovení poplatků za využití rádiových kmitočtů, by nastala změna poplatkové politiky. Navrhováno je „zpoplatnění i dosud nelicencovaného využití pásem“.

V ČR vzbudila zájem médií i odborné veřejnosti informace o plánu ministerstva průmyslu a obchodu na zpoplatnění dosud bezplatných frekvenčních pásem

Dokument dosud neprošel standardním meziresortním připomínkovým řízením a uvedené pasáže do něj byly údajně připojeny v rámci vypořádání připomínek. Jan Mládek, ministr obchodu a průmyslu, se proti zpoplatnění frekvenčního prostoru, jejž využívají zejména poskytovatelé internetového připojení na bázi technologie Wi-Fi, v médiích ohradil. Za jeho působení na ministerstvu prý žádný takový krok neprojde.

Komentátoři v tuzemských médiích začali v souvislosti s poodhaleným návrhem okamžitě hledat pachatele a důvody pro krok, jenž nemá v EU obdoby. Podle jejich názorů je za tématem konkurenční boj, respektive nekalé tržní praktiky. Jistý velký telekomunikační operátor se dle jejich mínění snaží omezit drobné konkurenty a přimět jejich zákazníky k přechodu na jeho služby. Současně by tímto způsobem mohl získat zdroje na budování podstatně vyspělejší infrastruktury, než v současnosti disponuje.

Rychlost připojení

Česká republika se zavázala, že v roce 2020 bude více než polovina domácností připojena k internetu reálně využitelnou rychlostí 100 megabytů za vteřinu pro download. Druhá polovina by měla mít k dispozici kapacitu přenosového pásma alespoň 30 Mb/s. Tyto parametry vyžaduje EU a podporovány jsou i v tuzemské strategii Digitální Česko 2.0.

Otázkou je, které technologie obslouží tu část populace, jež má mít k dispozici rychlejší připojení

Otázkou je, které technologie obslouží tu část populace, jež má mít k dispozici rychlejší připojení. Z obliga jsou provozovatelé optických sítí i kabelových televizních rozvodů. V jejich případě lze vysokých rychlostí dosáhnout poměrně snadno. Za poněkud problematickou lze považovat rozšířenou rodinu xDSL.

Někteří její moderní zástupci překonávají hranici 100 Mb/s, ale rychlost připojení závisí na vzdálenosti od ústředny a rychle klesá s přibývajícími desítkami metrů. Bezdrátové technologie mají analogický problém s dosahem a výkonem.

Austrálie: Země zaslíbená

Zámořskou zkušenost se zdaněním internetových obchodů popisuje Jan Děkan, Čech žijící v Austrálii, který pracuje jako obchodní analytik ve společnosti Briggs and Stratton. Za dvanáct měsíců končících v srpnu 2014 utratili Australané v internetových obchodech 15,7 miliardy australských dolarů.

Odhaduje se, že čtvrtina této částky pochází ze zahraničních transakcí. A na ně se podle pravidla Low Value Threshold (LVT) neboli limitu pro dovozy s nízkou hodnotou žádná daňová ani celní zátěž nevztahuje. A do kategorie transakcí nepřevyšujících hranici LVT spadá naprostá většina internetových nákupů. Částka, o které hovoříme, činí jeden tisíc australských dolarů. Limit LVT byl stanoven v roce 1985. V té době šlo o velmi vysokou hodnotu, neboť dnes by po započítání inflace činil zhruba trojnásobek.

V přepočtu na české koruny Australané nijak nezatěžují zahraniční internetové nákupy do výše 20 tisíc korun. V případě vyšší ceny dovozu dojde na zdanění desetiprocentní daní z přidané hodnoty.

V přepočtu na české koruny tedy Australané nijak nezatěžují zahraniční internetové nákupy do výše 20 tisíc korun. V případě vyšší ceny dovozu dojde na zdanění desetiprocentní daní z přidané hodnoty Goods and Services Tax (GST), na proclení dle sazebníku a na poplatek za zpracování zásilky celnicí mezi 40 až 50 dolary za kus. Limit jednoho tisíce dolarů se nevztahuje na tabákové výrobky a alkohol. V jejich případě se daně a clo platí vždy.

Pravidlo LVT se samozřejmě nelíbí australským obchodníkům, kteří chtějí limit snížit. O tématu se vedou dlouhodobě diskuse, ale politická reprezentace nechce provokovat voliče nepopulárním krokem, jenž by zvýšil daňovou zátěž. Obchodníci zase protestují proti nespravedlivému zvýhodnění zahraničních obchodníků. Zájmové skupiny se předhánějí v analýzách pozitivních a negativních dopadů na různé skupiny.

Například tamní Úřad pro produktivitu v roce 2011 doporučil limit zachovat, neboť jeho zrušení by zvýšilo náklady na výběr cla a daně ročně o 500 milionů australských dolarů. Loni však vláda pod tlakem lobbistických skupin obchodníků diskusi o zdanění importů v režimu LVT opět otevřela. Australané nakupují především z internetových obchodů v USA a v Hongkongu, přičemž naprostá většina transakcí (téměř 60 procent) má hodnotu nižší než 100 dolarů.

Přístup USA

Až do poloviny devadesátých let nevěnovaly vládní instituce v USA internetu větší pozornost v oblasti regulace. S rozvojem sítě se ovšem situace změnila a některé státy a obce jej začaly považovat za potenciální zdroj daňových příjmů. Zhruba po dvou letech zastavil v roce 1998 expanzi přímých internetových daní zákon Internet Tax Freedom Act (ITFA).

Podle amerického zákona Internet Tax Freedom Act (ITFA) nesmějí být daně uvalovány na zpřístupnění ani na samotný provoz internetu

Zaměřil se především na nediskriminační přístup k internetu a v širší rovině také na zachování jeho komerčního, vzdělávacího a informačního potenciálu. Již zavedené daňové povinnosti v deseti amerických státech už neměnil. Dnes z nich mimo působnost zákona stojí již jen osm a několik měst v Coloradu.

Daně nesmějí být dle tohoto zákona uvalovány na zpřístupnění ani na samotný provoz internetu. V technické rovině šlo především o objem přenášených dat, šířku přenosového pásmy nebo o komunikaci v rámci e-mailových služeb. Elektronické komerce, kterou provozují internetové obchody, se ovšem netýká. Na ni se vztahují ustanovení platná pro jakýkoli jiný prodej v daném státě. Ale jde o velké politické téma, neboť obcházení odvodů poškozuje veřejné rozpočty a vymáhání či automatický výběr daně zase podle některých zvyšuje daňovou zátěž.

Působnost zákona ITFA

Platnost zákona ITFA od roku 1998 již čtyřikrát prodloužil Kongres USA – naposledy loni v prosinci. Stále je totiž veden jako dočasné moratorium, jehož další případné ukončení může připadnout na říjen letošního roku. V rámci třetího prodloužení však byl nově definován internetový přístup – s řadou výjimek vypadly produkty a služby, které sice využívají internetový protokol, ale za něž je poskytovatelem požadován poplatek.

Primárně šlo přenosy hlasu (telefonování) a video (včetně televizních programů) nebo audio (hudební služby). Podstatnou roli v užší specifikaci hrál i fakt, že internetové služby často bezplatné zpřístupňovaly obsah, na nějž se vztahovala autorská práva třetích stran. Uvedené kategorie američtí zákonodárci v podstatě zařadili mezi takzvané digitální zboží a služby. A na ně se mohou vztahovat běžné prodejní nebo i specifické daně. Téměř každý americký stát digitální zboží a jeho zdanění definuje a vymáhá jinak, případně vůbec.

Kolem přesného vymezení působnosti zákona ITFA však panují nejasnosti a došlo i na řadu soudních sporů. U některých služeb bývá problém určit, zda se na ně moratorium vztahuje.

Kolem přesného vymezení působnosti zákona ITFA však panují nejasnosti a došlo i na řadu soudních sporů. U některých služeb bývá problém určit, zda se na ně moratorium vztahuje. Záleží na konkrétních soudcích, vyhodnotí-li případný spor jako omezení přístupu, nebo diskriminační či vícenásobné daňové zatížení.

Obecně platí, že na internetové připojení pořízené za účelem přístupu k informacím, e-mailu, instant messagingu, osobnímu on-line úložišti a krátkým videím nesmí být zatíženo žádnou formou daně. Jde o služby, jež spadají pod zákonnou definici internetového přístupu. Naprostá většina uživatelů však internet využívá i k jiným účelům.

Možné finanční ztráty

Zastánci osvobození internetu od daní vždy argumentovali tím, že jeho přínos či hodnota v oblasti šíření znalostí, obchodu a komunikace převyšuje potenciální daňové ztráty. Růst internetové ekonomiky má podle jejich názoru přinést vládám vyšší příjmy než její zatížení ve prospěch fiskální politiky. Oponenti zastávají názor, dle kterého se bude dařit i zdaněnému internetu.

Ani zákon ITFA ovšem neuchránil americké uživatele od daňové zátěže, byť ji neplatí přímo. Společnosti provozující telekomunikační infrastrukturu odvádějí státům různé daně, jež obecně souvisejí s podnikáním. Jde například o takzvanou franchise tax, která umožňuje firmě podnikat na území státu. Případně internetové firmy spadají pod tradiční daně požadované po provozovatelích všech infrastrukturních sítí, tedy elektřiny, vody, pošt nebo dopravy.

Jen v roce 2012 přišly podle think tanku Center od Budget and Policy Priorities americké státy kvůli nezdanění internetové konektivity o 6,5 miliardy dolarů

Průměrná daňová sazba na telefonní a hlasové služby v USA činí 17 procent. V případě kabelové televize jde v průměru o dvanáct procent. Průměr daní na nákup zboží a služeb činí sedm procent. Jen v roce 2012 přišly podle think tanku Center od Budget and Policy Priorities americké státy kvůli nezdanění internetové konektivity o 6,5 miliardy dolarů.

Zástupci think tanku tuto teoretickou ztrátu dávají do souvislosti s poklesem daňových příjmů z tradičních telekomunikačních služeb, jež ustupují kvůli svým internetovým konkurentům.

Další studie

Loni na podzim zveřejnila organizace American Action Forum další studii o finančních dopadech případného zdanění internetového připojení. Domácnosti by při stejné zátěži, jaká je obvyklá u služeb mobilních operátorů, zaplatily ročně navíc 10,7 miliardy dolarů. Podniky by přidaly další 4,7 miliardy dolarů.

Loni na podzim zveřejnila organizace American Action Forum studii o finančních dopadech případného zdanění internetového připojení. Domácnosti by zaplatily ročně navíc 10,7, podniky 4,7 miliardy dolarů.

Ve výsledku by podle zástupců organizace nastalo významné snížení těchto částek, neboť by uživatelé přešli na levnější programy. To by ovlivnilo i penetraci širokopásmových služeb v populaci, která patří mezi dlouhodobé priority americké vlády. Poskytovatelé konektivity by kvůli tomu dostatečně rychle a masivně neinovovali a neinvestovali do rozvoje infrastruktury.

Posléze však byl celkový odhad snížen na zhruba jedenáct miliard dolarů. Tvůrci studie totiž do výsledku zapracovali daňová omezení na mezistátní služby, jež původně ignorovaly. Je totiž velmi pravděpodobné, že americký regulátor, Federální komunikační komise (FCC) vymezí širokopásmové služby právě jako mezistátní.

Investice americké vlády

Různé aktivistické skupiny od amerického Kongresu očekávají, že ze zákona Internet Tax Freedom Act učiní Permanent Internet Tax Freedom Act neboli PIFTA. Argumentují mimo jiné tím, že širokopásmové připojení k internetu patří mezi nejrychleji se šířící technologie historie.

Podle agentury Pew Research Center jím aktuálně disponuje 70 procent amerických domácností. Vytáčené připojení s pomocí telefonní linky využívají tři procenta. V roce 2000 měla širokopásmový typ jen tři procenta amerických domácností. Internet nepoužívá zhruba 15 procent Američanů.

Americká vláda svými různými podpůrnými programy investovala do digitální ekonomiky několik miliard dolarů

Průměrná americká domácnost na internetové připojení vynaloží podle instituce Pew Research 42,55 dolaru měsíčně. Tuto částku mohou vládní úředníci vynásobit počtem domácností každého státu a tamní daňovou sazbou pro mobilní telekomunikační služby. Ročně by finanční zatížení domácnosti v rámci plateb za internet vzrostlo v průměru o 84 dolarů.

George Ford, ekonomický expert neziskové organizace Phoenix Center, patří rovněž mezi osoby, jež pochybují o pozitivním přínosu zdanění internetových přístupů. Poukazuje na významné zpomalení tempa příbytku nových přípojek. Podle jeho odhadu by se navyšování jejich počtu vrátilo na úroveň roku 2008. Připomíná také, že americká vláda svými různými podpůrnými programy investovala do digitální ekonomiky několik miliard dolarů.

Řada amerických domácností je navíc cenově velmi citlivá a v zemi též existuje mnoho lokalit, kde internet v podstatě chybí. „Minulých 20 let se americká vláda snažila navyšovat saturaci širokopásmového internetu v populaci,“ říká Ford. A dodává: „Zdanění konektivity ovšem přirozeně sníží spotřebu, což znamená, že takové rozhodnutí je kontraproduktivní.“

Výběr spotřební daně

Problematika sales tax a use tax (daně z prodeje nebo obratu a daň z užití) v podání internetových obchodů však americké zákonodárce rovněž nenechává chladnými. Internetové obchody vybírají daň z prodeje pouze u rezidentů daného státu. Zákazníci z jiných lokací by ve svém domovském státě měli sami odvést daň z užití. Nelze se divit, že se to neděje ani v USA. Mnoho obyvatel v podstatě netuší, že takovou povinnost mají a žijí v domnění, že internetové nákupy jsou od spotřebních daní osvobozeny.

Na výběr spotřební daně u internetových obchodů se zaměřil návrh zákona Marketplace Fairness Act. Umožnil by státům vybírat daně z prodeje a z užití i od prodejců, kteří nesídlí na jejich území.

Na výběr spotřební daně u internetových obchodů se zaměřil návrh zákona Marketplace Fairness Act. Umožnil by státům vybírat daně z prodeje a z užití i od prodejců, kteří nesídlí na jejich území. Jejich povinností by bylo identifikovat daňový domicil kupujícího a příslušnou sazbu uplatnit již v okamžiku zaplacení produktu nebo služby. Návrh zákona ve verzi z roku 2013 nyní čeká na další projednání nebo schválení Kongresem. Spotřební daně jsou plně v kompetenci jednotlivých států. Zákon by jim dal pravomoc pro zefektivnění výběru daní od internetových prodejců.

Dnešní legislativní úprava se řídí soudními precedenty z let 1967 (Illionis) a 1992 (Dakota). První se týkal sporu se zasilatelskou službou, druhá obchodníka kancelářského vybavení, jenž využíval katalogy, telefonní nabídky a v inkriminovaném případě i on-line prodej. Výsledky obou soudních sporů shodně ukládaly obchodníkům povinnost vybírat daně od zákazníků, kteří sídlí v daném státě. V ostatních případech tuto povinnost převzali samotní zákazníci.

Nespravedlivé zvýhodnění

Organizace National Taxpayers Union zveřejnila studii, dle níž by jen roce 2015 inovovaný výběr daní z internetových transakcí navýšil výdaje amerických zákazníků o 24 miliard dolarů. V dalších deseti letech by šlo o 300 až 340 miliard dolarů. Průměrná domácnost by ročně na daních z on-line nákupů zaplatila 360 dolarů, tvrdí zástupci kalifornské konzultační firmy Andrew Chang.

Zastánci regulérního výběru spotřebních daní pro internetový obchod se odvolávají na nespravedlivé zvýhodnění internetových obchodníků na úkor prodejců s kamennými pobočkami. Současný stav snižuje výběr daní o miliardy dolarů ročně. Odhady ztrát se velmi liší. Například ve státech Oregon, Delaware, Montana a New Hampshire se však daň z prodeje neplatí vůbec.

Zastánci regulérního výběru spotřebních daní pro internetový obchod se odvolávají na nespravedlivé zvýhodnění internetových obchodníků na úkor prodejců s kamennými pobočkami

Podle dostupných informací, jež používají někteří zákonodárci, ignoruje povinnost odvodu daně za užití více než 90 procent zákazníků. V některých státech totiž on-line obchodníci musejí administrativě odevzdávat výkazy prodeje, z nichž toto číslo vyplývá. V podstatě se tedy vede spor pouze o formu, jakou vymáhat daně od nerezidentů daného státu.

Kongres koncem minulého roku odsunul řešení obou internetových daňových otázek na letošní rok. V případě zákona ITFA převažuje mezi zákonodárci názor, že by měl být modifikován na stálou součást legislativy. Nad zdaněním internetových prodejů, respektive technickou realizací výběru, již žádná velká shoda nepanuje.

Některé státy ho nepožadují vůbec, jiné pouze pro vybrané elektronické obchodníky. V jejich představách se má většinou daň vztahovat na velké podniky s obratem více než deset nebo 30 milion dolarů ročně. Demokraté v Senátu efektivní výběr loni schvalovali. Republikáni ve Sněmovně reprezentantů tento krok považovali za zvýšení daňové zátěže. A právě jejich slovo vzhledem k volebním výsledkům bude pro letošní rok rozhodující.

Počet příspěvků: 1, poslední 11.4.2015 08:28 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.