Imigranti neochotu Evropanů reprodukovat se nevyřeší

Je nejvyšší čas si přiznat, že Evropané mají právo určovat koho, kdy a v jakém počtu přijmou, a že některé skupiny imigrantů se lépe začleňují do společnosti a jsou k hostitelskému státu loajálnější než jiné. O imigraci do Evropy by neměl rozhodovat její ekonomický přínos ani morální vydírání.

Policista dohlíží na nově příchozí uprchlíky | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Policista dohlíží na nově příchozí uprchlíky | foto: Reuters
Policista dohlíží na nově příchozí uprchlíky | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Uprchlická krize ve Středozemním moři a následná snaha prosadit kvóty, jež přerozdělují imigranty mezi jednotlivé členské země Evropské unie, opět otevřely diskusi o imigraci. Vedle klišé, že je nevyhnutelná a že ji potřebujeme, se Evropanům dostalo obvinění z rasismu a xenofobie. „Evropané jsou bestie,“ napsal jeden server.

Argumenty pro imigraci jsou dvojího druhu – ekonomicko-fatalistické a moralizující. Obvykle nejsou uváděny společně, neboť jejich stoupenci vycházejí z odlišných ideových pozic. V souhrnu však vytvářejí dojem, že masová imigrace je nejlepším a nejsprávnějším činem, který pro sebe i pro svět mohou Evropané udělat.

Tuto jednotu je třeba narušit. Určitá míra přirozené imigrace je prospěšná, masová imigrace jako politický program však nikoli.

Ekonomické hledisko

Zastánci imigrace z ekonomických důvodů tvrdí, že je prospěšná, protože údajně lečí stárnutí, lenost a vymírání Evropanů. Imigranti prý představují zázračné řešení problémů – omladí populaci, aby Evropané nemuseli mít děti, vydělají jim na důchody, aby do nich mohli dříve, zastanou podřadné práce, které se Evropanům za málo peněz nechce dělat.

Zastánci imigrace z ekonomických důvodů tvrdí, že je prospěšná, protože údajně lečí stárnutí, lenost a vymírání Evropanů

Zastánci imigrace ale zcela opomíjejí, že i imigranti zestárnou, budou mít děti, potřebovat zdravotní péči či přijdou o práci, což může sociální systémy, společenskou infrastrukturu a služby ještě více zatížit.

Řada výzkumů v Evropě ukazuje, že některé skupiny imigrantů (či jejich potomků) pobírají různé sociální benefity disproporčně vůči místnímu obyvatelstvu a mají i vyšší nezaměstnanost a kriminalitu. Britský think tank Institute for Public Policy Research například ve své studii uvádí, že pracuje necelá polovina britských Somálců, Bangladéšanů a Pákistánců a že tyto komunity nejvíce závisí na sociální podpoře. Naopak imigranti například z USA, Austrálie nebo Polsko jsou pro britskou ekonomiku přínosem.

Z ekonomického hlediska je imigrace pozitivní i negativní. Je však třeba rozlišovat mezi imigrací kvalifikovanou a nekvalifikovanou či přirozenou a masovou a zkoumat její dopady z jednotlivých regionů. Až poté bude možné určit, kdo je, či není ekonomicky přínosný.

Sociální inženýrství a degenerace

Hlavní problém ekonomického hlediska spočívá v utilitarismu. Navíc přehlíží zásadní otázku: Může být Evropa stejná s jinými lidmi? Při stanovování imigrační politiky je totiž mnohem důležitější její společenský dopad – začlenění imigrantů, jejich ochota se asimilovat a soudržnost společnosti. Pokud se v důsledku masové imigrace začne rozpadat společná identita, nenahradí ji žádný ekonomický přínos imigrace.

Imigranti nejsou pouhé ekonomické jednotky, do Evropy si totiž přinášejí i svou kulturu, způsob života, zvyky a poté rodiny. Integrace znamená mnohem víc než dát imigrantům pas a práci. Pokud si zachovají loajalitu ke svému etniku nebo náboženství, nestanou se součástí společnosti – zejména ti z jiných kulturních okruhů mají snahu se sdružovat do komunit. Jsou-li natolik velké a uzavřené, že v nich imigranti žijí jako ve svých původních domovech – pouze s lepším finančním zajištěním –, o jejich integraci nelze mluvit.

Rezignace na zachování vlastní společnosti, spoléhání se na imigranty a opomíjení kulturních a společenských aspektů imigrace jsou nejen sociálním inženýrstvím, ale i znaky degenerace

Fenomén white flight (úprk bělochů) ze čtvrtí, které se staly dominantně imigrantské a zcela se změnily, jsou důkazem nezdravých dopadů masové imigrace. Na tyto důsledky je třeba myslet ještě před podporou imigrace. Je třeba se poučit ze západní Evropy a ptát se, zda případný dočasný ekonomický přínos kompenzuje trvalou a výraznou demografickou změnu.

Není však nutné vytvářet dojem, že v rámci nadosobních procesů globalizace a ekonomických zákonitostí je nezbytné imigranty přijímat – nekvalifikovaní mohou být stejným přínosem jako kvalifikovaní. Naprostá rezignace na zachování vlastní společnosti, spoléhání se na imigranty a opomíjení kulturních a společenských aspektů imigrace jsou nejen sociálním inženýrstvím, ale i znaky degenerace.

Chybné srovnání

Podle fatalistického hlediska imigraci nelze omezit a klamně uklidňuje tím, že USA zvládly evropskou imigraci stejně jako Evropa svou vnitřní. Imigraci nelze zakázat, ale je možné omezit její masovost, a to imigrační politikou, která je v kompetenci vlád, jako jsou pravidla pro vyhoštění a získání občanství, sociální systémy, spojování rodin, ochranu hranic a pro preventivní spolupráci se zeměmi, ze kterých imigranti přicházejí.

Srovnávat dnešní masovou imigraci do Evropy, jež je převážně ze třetího světa, s evropskou do USA či s vnitřní evropskou je chybné

Platí totiž, že čím jednodušší je dostat se do Evropy a žít v ní i bez práce a čím větší jsou imigrantské komunity, tím pravděpodobnější je příchod dalších imigrantů. Pokud se vlády zaměří na pokles imigrace, čemuž přizpůsobí svou politiku, lze ji omezit. Například Dánsko razantně snížilo imigraci z důvodu spojování rodin, Austrálie zase chytá a vrací lodě s imigranty do detenčních center na tichomořských ostrovech – kdo přijede do Austrálie ilegálně, ztrácí právo se v ní usadit.

Srovnávat dnešní masovou imigraci do Evropy, jež je převážně ze třetího světa, s evropskou do USA či s vnitřní evropskou je chybné. Šlo totiž o imigrace v rámci jednoho kulturního prostoru s podobnou ekonomickou a společenskou úrovní, morálkou a zvyky – v případě Evropy pak navíc o řádově nižší počty imigrantů.

Začlenění

Kontinuální příchod imigrantů z neevropského prostředí novověká Evropa nikdy nezažila. Hlavní rozdíl oproti minulosti však spočívá v odlišném přístupu k imigraci. Mnoho století byla základním pravidlem asimilace, jež ještě v první polovině 20. století byla přirozená. Evropané dobře věděli, že ten, kdo do země přichází, aniž by se jí chtěl přizpůsobit, není imigrant, ale kolonizátor.

Pokud chce Evropa začlenit imigranty, musí se v první řadě zbavit organizací a lidí, kteří si ze začleňování udělali živnost

Imigranti obvykle čelili podezřívavosti, odporu a diskriminaci místních obyvatel. Museli se proto více snažit a pracovat, aby se začlenili, získali respekt a překonali jejich nedůvěru. První generace imigrantů se nikdy plně neintegrovaly, ale fakt, že dnes neexistují žádné organizace hájící společenská a politická práva Italů ve Francii nebo Irů v USA, svědčí o tom, že tyto imigrační skupiny se asimilovaly. V minulosti se však nikdy nestalo, že by třetí generace přistěhovalců byla méně hodnotově a ekonomicky integrovaná než první, jako je tomu u některých komunit imigrantů v současné Evropě.

Dnes si imigranti nemusejí získávat respekt, mají na něj nárok. Vládní, polovládní a nevládní organizací střeží jejich kulturní identitu před xenofobií místních obyvatel a poučují imigranty spíše o jejich právech než povinnostech. Společnosti je tím bráněno, aby imigranty tlačila k integraci. Amir Taheri, íránský novinář žijící v Evropě, prohlásil, že pokud chce Evropa začlenit imigranty, musí se v první řadě zbavit organizací a lidí, kteří si ze začleňování udělali živnost.

Nesebevědomá společnost

Kulturní odlišnost znesnadňuje integraci, ale při určitém počtu imigrantů je možné ji uskutečnit. Evropa se dnes potýká nejen s nadměrným množstvím imigrantů, ale především s vlastní neschopností či neochotou je integrovat, čehož jednou z příčin je multikulturalismus. Ať už byl, nebo nebyl oficiálním programem, v důsledku jeho vlivu coby ideologie se imigrantské komunity segregovaly a současně relativizovala identita místních obyvatel.

Nesebevědomá společnost nemá velký integrační potenciál, přičemž neintegrování a paralelní komunity frustrují jak původní většinu, tak příchozí menšinu

Imigranti byli povzbuzování k pěstování své, často výlučné identity, zatímco u místních obyvatel byl tento projev potlačován coby šovinismus a rasismus, čímž zmizel širší rámec pro skutečnou integraci. Pod tlakem multikulturalismu Evropa ztratila sebedůvěru a vůli imigranty integrovat.

Nesebevědomá společnost nemá velký integrační potenciál, přičemž neintegrování a paralelní komunity frustrují jak původní většinu, tak příchozí menšinu. Bez ohledu na příčiny faktem zůstává, že Evropa má problém s integrací značné části imigrantů a často i jejich potomků. Za této situace je šílenstvím trvat na neselektivní masové imigraci.

Očista

Zatímco o ekonomickém a společenském přínosu imigrace, imigračních pravidlech a historických paralelách můžou odpůrci a zastánci imigrace diskutovat na politické úrovni, z moralizujícího hlediska to možné není. Posunuje totiž problematiku imigrace z politické roviny do morální – považuje přijímání imigrantů za povinnost, což nejen činí ostatní argumenty irelevantními, ale v podstatě vyčleňuje otázku imigrace z demokratické kontroly.

Morální povinnost Evropanů přijímat imigranty má být formou očisty od jejich údajné historické viny, jež spočívá v kolonialismu, současném i minulém blahobytu nebo v rasismu

Morální povinnost Evropanů přijímat imigranty má být formou očisty od jejich údajné historické viny, jež spočívá v kolonialismu, současném i minulém blahobytu nebo v rasismu. Naopak imigranti mají a priori právo přicházet do Evropy, jež se může očistit pouze otevřeností vůči imigraci.

Tradičním moralizujícím argumentem je povinnost odčinit evropský kolonialismus, který však měl i pozitivní dopad, například ve formě infrastruktury, zdravotnictví, administrativy či vzniku vzdělané třídy. Pochybovat pak lze především o tom, že vzestup Evropy byl důsledkem kolonialismu a že její dnešní blahobyt má základ ve vykořisťování kolonií. Tato interpretace dějin překrucuje a degraduje evropské dědictví a historii.

Původ vzestupu

Evropský mocenský vzestup i dnešní blahobyt mají původ v hlavách a srdcích Evropanů. Je především důsledkem pracovní etiky, vědeckého pokroku, inovací, profesionalizace veřejné správy, kapitalismu, politických institucí, ústavního a právního státu, stability a jistoty vlastnických práv a vztahů, které se zrodily a vzkvétaly v Evropě. Toto podhoubí zrodilo její dominanci.

Evropský mocenský vzestup i dnešní blahobyt mají původ v hlavách a srdcích Evropanů

Kolonialismus byl pouhým důsledkem evropského vzestupu a převahy. Velká Británie měla největší impérium na světě, protože zmíněné podhoubí nejlépe rozvíjela, nikoli proto, že nejvíce vykořisťovala. Nejpřesvědčivěji argument o blahobytu vyplývajícím z kolonialismu vyvracejí úspěšné a bohaté evropské země, které buď žádné kolonie neměly, jako je Finsko či Švýcarsko, nebo jich měly minimum, popřípadě krátkou dobu, například Německo či Itálie.

Zhruba 50 let od dekolonizace většiny Afriky a Blízkého východu se nabízí otázka, jak dlouho lze selhání afrických a arabských vlád a společností svalovat na Evropany. Její palčivost nabývá na síle při pohledu na bývalé evropské kolonie v Asii, které namísto stěžování vzaly odpovědnost za svůj osud na sebe.

Případ Československa

Navzdory tomu, že Česko žádné kolonie nemělo, stoupenci moralizujícího hlediska tvrdí, že má povinnost přijímat uprchlíky z Afriky, protože západní Evropa přijímala běžence z komunistického Československa. Stát, respektive národ a jeho političtí představitelé, však nejsou jednotlivci, a proto takové morální srovnání není relevantní. Na jeho základě by navíc bylo možné požadovat kompenzaci za jakoukoliv historickou událost či křivdu, což není vhodný princip pro vztahy národů.

Hlavním účelem tohoto absurdního argumentu není přesvědčit věcností, ale vytvořit pocit viny a morálního dluhu. Předpokládejme však, že má opodstatnění. V takovém případě, za prvé, z přijímání československých imigrantů v západních zemích vyplývá maximálně povinnost přijímat imigranty ze západních zemí, pokud se dostanou pod totalitní vládu.

Pokud by Evropa zvládala imigranty z třetího světa stejně jako ty z Československa, pak by se žádná debata o imigraci nevedla

Za druhé, z Československa neutíkaly desetitisíce lidí, jejichž kulturní zvyky se zcela lišily od západní Evropy. Za třetí, Češi a Slováci v západních zemích nevytvářeli uzavřená ghetta. Navíc je otázkou, zda by západní státy přijaly statisíce uprchlíků z komunistického bloku, kdyby zůstali oddanými komunisty.

Imigranti z Československa nevyznávali jinakost a pod rouškou antirasismu a boje s diskriminací nepřenášeli své politické a společenské preference do požadavku na zvláštní zacházení, jak činí muslimské komunity v západní Evropě. Imigranti z Československa se integrovali a někteří z nich se po listopadu 1989 vrátili. Řečeno jinak, pokud by Evropa zvládala imigranty z třetího světa stejně jako ty z Československa, pak by se žádná debata o imigraci nevedla.

Právo a povinnost

Moralizující hledisko ve své ryzí podobě – povinnosti přijímat uprchlíky – je nebezpečné. Podle něho totiž Evropa musí imigranty přijímat, aniž by brala v úvahu vlastní možnosti, protože je to její povinnost. Imigranti můžou do Evropy přicházet bez ohledu na motivy a počet, protože je to jejich právo. Je-li přijímání uprchlíků morální povinností, pak není možné imigraci do Evropy omezovat, a tudíž právo na ni má celý svět.

Je-li přijímání uprchlíků morální povinností, pak není možné imigraci do Evropy omezovat, a tudíž právo na ni má celý svět

Tento argument doprovází přesvědčení, že evropský blahobyt je přímo úměrný chudobě třetího světa. Břemeno bílého muže se v tomto případě proměnilo z nadřazenosti ve vlastní pohanu. Evropa se potýká s ekonomickými problémy, nezaměstnaností, udržitelností sociálního systému, neschopností integrovat imigranty a jejich potomky, rozevíráním nůžek mezi bohatými a chudými, ruskou hrozbou, islámským terorismem či s energetickou závislostí, tomu všemu však není se věnovat, protože je třeba přijímat uprchlíky.

Morální povinnost politiků vůči vlastním občanům a zemi, která s sebou nese ohled na jejich názor, zjišťování ekonomických i společenský dopadů imigrace a její přizpůsobení integračním schopnostem společnosti, považují pokrokoví světoobčané v lepším případě za přežitek, v horším za rasismus. Nejhorší je pak kombinace lehkovážnosti tohoto postoje a jeho vehementního prosazování.

Názorové odtržení elit

Z morálního hlediska je pomoc lidem v nouzi správná, problém však spočívá v zanedbávání dalších faktorů a ve vytváření dojmu, že jde o povinnost Evropanů. Evropa se může o své bohatství podělit, pokud bude existovat společenský konsensus, nelze jí to však dávat za povinnost.

Na málokteré oblasti je stejně dobře vidět názorové odtržení elit od zbytku evropských společností, jejichž většiny masovou imigraci ze zemí mimo Evropskou unii odmítají

Každý stát se musí především starat o své přežití. To je jeho primární morální závazek, který má i vůči svým občanům. Pokud se rozhodne přijímat uprchlíky, půjde o projev dobré vůle, nikoli o splnění povinnosti. V opačném případě se dostává do dnešní absurdní situace, kdy Evropa sice přijala mnoho milionů imigrantů, navzdory tomu je označovaná za xenofobní a rasistickou, protože jich nepřijala ještě více.

Debata o imigraci trpí přehnanou politickou korektností. Evropské elity byly dlouhou dobu přesvědčené, že imigrace je nejen ekonomicky přínosná, ale i morálně správná a nevyhnutelná. Ze skutečnosti, že se z ní stává zásadní téma, pak vyplývá, že převládající postoj pro imigraci neuspěl, navzdory tomu je nadále prosazován. Na málokteré oblasti je stejně dobře vidět názorové odtržení elit od zbytku evropských společností, jejichž většiny masovou imigraci ze zemí mimo Evropskou unii odmítají.

Integrace

Je nejvyšší čas si přiznat, že Evropané mají právo rozhodovat koho, kdy a v jakém počtu přijmou, a že některé skupiny imigrantů se lépe začleňují do společnosti a jsou k hostitelskému státu loajálnější než jiné. A na základě toho pak provádět imigrační politiku.

Před přijetím dalších uprchlíků je nutné integrovat imigranty, kteří jsou již v Evropě, popřípadě jejich potomky, kteří dosud nejsou či nechtějí být Evropany

Dále je třeba se zbavit falešné naděje, že imigranti vyřeší neochotu Evropanů reprodukovat se a tvrdě pracovat, upravit imigrační a související legislativu tak, aby nezvala k odchodu do Evropy, a spolupracovat se státy na africké straně Středozemního moře na omezování ilegální imigrace, nikoli je rozvracet humanitárními intervencemi, jak se stalo v Libyi.

A nakonec, před přijetím dalších uprchlíků je nutné integrovat imigranty, kteří jsou již v Evropě, popřípadě jejich potomky, kteří dosud nejsou či nechtějí být Evropany. Česko pak má nejen právo, ale i povinnost poučit se ze zkušeností západoevropských států s masovou imigrací. A na tomto základě k ní přistupovat, aniž by bralo v úvahu její ekonomický přínos či morální vydírání.

Počet příspěvků: 17, poslední 15.6.2015 05:28 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.