Imigrace: Potenciál, který zatím neumíme plně využít

Přistěhovalci se mohou stát zdrojem příštího evropského blahobytu. Za „zneužívání“ sociálních systémů hostitelských zemí nenesou vinu imigranti, ale zastaralost těchto systémů.

Vít Kučík 8.2.2015
Lampedusa, malý ostrov ve Středozemním moři, se potýká s náporem uprchlíků z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lampedusa, malý ostrov ve Středozemním moři, se potýká s náporem uprchlíků z... | foto: Reuters
Lampedusa, malý ostrov ve Středozemním moři, se potýká s náporem uprchlíků z...

K břehům italských ostrovů Lampedusa a Sicílie směřuje měsíčně několik tisíc afrických imigrantů – za celý rok 2013 okolo 60 tisíc, loni více než dvojnásobek, téměř 150 tisíc. Připlouvají na podivných a zubožených plavidlech, takže jich ročně několik stovek zahyne. Italské tábory „prvního přijetí“ jsou přeplněné a spotřebovávají stále více veřejných financí, proto vláda této země hledá systémové řešení imigračního problému.

Ať bude jakékoliv, musí být v rámci celé Evropské unie, nikoli pouze Itálie. Ta má totiž s přílivem imigrantů společné jen to, že shodou okolností její součástí je území, jež leží blízko Afriky. Navíc většina těchto imigrantů netouží po zemi umění a módy, ale po jiných evropských státech, kde nacházejí snadněji práci a vlastní komunity.

Distribuce imigrantů

Představitelé italské vlády jsou s opozicí zajedno v tom, že problém imigrace od afrických břehů přes Středozemní moře by měly řešit členské státy EU společně a že je krátkozrakým alibismem, který dlouhodobě nic neřeší a současně poškozuje základní smysl evropského společenství, nechává-li se řešení jen na jižních evropských státech v první linii.

Distribuce imigrantů do členských států EU podle kvót je jen jednou a kvůli obtížné proveditelnosti a nízké efektivitě nijak preferovanou možností

O společném řešení se vedou a budou vést diskuse. Distribuce imigrantů do členských států EU podle kvót je jen jednou a kvůli obtížné proveditelnosti a nízké efektivitě nijak preferovanou možností. Italská vláda dává spíše přednost spolufinancování již existujících struktur zajišťujících prvotní přijetí imigrantů z evropských fondů, společné ostraze moří či spolupráci při jejich začleňování do společnosti, zejména chtějí-li pokračovat do svých komunit v jiných členských zemích EU.

Distribuce imigrantů je sice jen teoretickou a nepříliš pravděpodobnou možností, navzdory tomu se v Česku začala až hystericky vymezovat vůči cizincům nejen radikální národovecká scéna, která považuje tento boj za svou hlavní činnost, ale i například umírněná ODS. Ke sloganu „žádné cizince nám EU posílat nebude!“ by se však zřejmě přihlásila značná část české populace. A především ta si často neuvědomuje souvislosti spojené s imigrační problematikou.

Nikoli volba, ale skutečnost

Část veřejnosti, jež vystupuje proti imigraci, si zejména odmítá připustit, že přílivu imigrantů nelze technicky zabránit. Imigrace totiž není volbou, ale skutečností. Přistěhovalci jsou již v evropských teritoriálních vodách či na jejím území a v budoucnu tomu nebude jinak.

Požadavek „nepusťte je na naše území“ lze splnit na vstupních místech, jako je letiště nebo řádný hraniční přechod, ale přes ně se masy imigrantů nevalí. Podstatně horší je to s pozemními hranicemi. Ty totiž nemohou být zcela neprostupné, neboť Evropa není z mnoha důvodů jednotný komunistický gulag, který by bylo možné obehnat ostnatým drátem a palebními posty.

Část veřejnosti, jež vystupuje proti imigraci, si zejména odmítá připustit, že přílivu imigrantů nelze technicky zabránit. Imigrace totiž není volbou, ale skutečností.

Prakticky nemožné je to pak v případě plošné námořní zóny, kde se setkávají teritoriální a mezinárodní vody. Pokud pobřežní hlídka objeví člun plný lidí, často v katastrofálním stavu a bez pohonných hmot, nemá v podstatě jinou možnost než jej odtáhnout ke břehu a zahájit s imigranty správní řízení – nemůže je poslat nazpět do mezinárodních vod.

Za prvé proto, že čluny jsou často v havarijním stavu a neschopné další bezpečné plavby a navigace, a i kdyby toho schopné byly, v mezinárodních vodách by jen čekaly na možnost, kdy se budou moci vrátit do vod teritoriálních. A za druhé proto, že na palubě mohou být lidé, kteří podmínky pro přijetí splňují, což nelze ověřit na přeplněném vraku.

Role liberálního státu

Mezi imigranty mohou být – a často jsou – skuteční azylanti, jejichž odmítnutí či repatriace by pro ně znamenaly smrt. Liberální stát nemůže žádnou skupinu lidí, například imigranty na lodi, posuzovat kolektivně. Odmítnutí evropských Židů z lodi St. Louis americkými imigračními úřady v roce 1939, kteří po návratu do země svého původu, nacistického Německa, zahynuli v koncentračních táborech, je stále v živé paměti, a mělo by před plošnými správními akty varovat.

Liberální stát musí případy lidí posuzovat individuálně, což v situaci, kdy většina z nich nemá dokumenty a podává jen ústní prohlášení o prožitých hrůzách a útisku, trvá obvykle týdny či měsíce. Mezitím je třeba tyto lidi například někde ubytovat či jim poskytnout základní lékařskou péči a stravu.

Liberální stát musí případy lidí posuzovat individuálně, což v situaci, kdy většina z nich nemá dokumenty a podává jen ústní prohlášení o prožitých hrůzách a útisku, trvá obvykle týdny či měsíce

Itálie měla dohodu o repatriaci běženců s jediným státem – bývalým libyjským režimem Muammara Kaddáfího. Nikoli však takovou, dle níž by uprchlíky mohla kolektivně vyhostit do Libye a ponechat svému osudu – správní řízení pokračovalo na libyjském území a Kaddáfí se zavázal, že se o uprchlíky lidsky únosně postará, a to za italské peníze. Tato možnost s pádem jeho režimu skončila.

K repatriaci migrantů je nutné mít s danou zemí dohodu o spolupráci. Nelze repatriovat lidi proti jejich vůli, pokud je tato země odmítá přijmout, protože problém by nastal hned při vstupní kontrole na letišti či v přístavu. Navíc režimy států, odkud lidé utíkají, nejsou buď smysluplným dohodám nakloněné, nebo schopné zaručit repatriantům základní civilizační minimum.

V roce 2014 byly nejčastějšími zeměmi původu imigrantů Sýrie, Somálsko, Súdán, Etiopie a Libye, tedy vesměs rozvrácené občanskou válkou, u kterých si každý umí představit, nakolik obtížná je spolupráce s místními úřady ohledně identifikace jejich občanů a ověřování motivů k emigraci.

„My“ a „oni“

Civilizovaný liberální stát nemůže nechat na svém území umírat imigranty, aniž by adekvátně reagoval, a to ze stejných důvodů jako v případě vlastních občanů – například politických, ekonomických, sociálních či morálních. Ze sociologického hlediska pak proto, že když „cizinci“ nebudou považováni za „oni“, ale za „my“, rozšíří se společnost a zároveň upevní menší komunita v ní.

Hranice mezi „my“ a „oni“ je nejasná a lze ji překonat jen neustálým přesahem „my“ a „oni“

Řečeno jinak, kdyby italská společnost považovala imigranty za „oni“ bez jakéhokoliv pocitu odpovědnosti a s lhostejností k jejich životům, začala by brzy mít problémy s definicí, kdo jsme „my“, co si pomáháme, a kdo jsou ti „oni“, které necháme třeba i zemřít.

  • Co jejich příbuzní, kteří se dostali na pevninu a chtějí do jiného státu?
  • Co příbuzní nelegálních imigrantů, kteří již získali povolení a třeba platí i daně?
  • Co jejich děti ze smíšených manželství s rodilými Italy?

Hranice mezi „my“ a „oni“ je totiž nejasná a lze ji překonat jen neustálým přesahem „my“ a „oni“. Pokud by negativní vymezení „oni“ neustále naleptávalo společnost „my“, „oni“ poroste a „my“ se místo posilování rozpadne na oblasti, regiony, kmeny a rody. Například většina rodáků z Frýdku-Místku se cítí Čechy, donedávna však spíše Moravany pociťujícími nevraživost vůči Praze reprezentující spíše Čechy než jeho samotného.

Pokud by se vývoj zvrtl a Morava získala samostatnost, zahrnutím všeho českého do „oni“ by se zanedlouho tento Frýdečan začal cítit spíše Severomoravanem a byl v opozici vůči „vzdálenému“ jihomoravskému Brnu. V rámci severní Moravy by se oproti bodré hanácké Olomouci cítil spíše ostřejším Slezanem a na základě vlastní zkušenosti z dětství by se tento Frýdečan leckdy dokázal vymezit i vůči sousedům z Místku.

Bohatá a bezpečná Evropa

Ve středomořských pobřežních vodách EU loni oficiálně zahynulo 1994 lidí, celkový odhad však činí tři až čtyři tisíce. Tento počet obětí je srovnatelný s válkou středního rozsahu, jako je ta celým světem sledovaná na Ukrajině. To je fakt, ke kterému se můžeme postavit mnoha způsoby kromě jediného – nemůžeme si dovolit nedělat nic.

Za příliv imigrantů z jihu do Evropy nemůže jeden či dva státy, ale to, že je jako celek považovaná za bohatou a bezpečnou

Za příliv imigrantů z jihu do Evropy nemůže jeden či dva státy, ale to, že je jako celek považovaná za bohatou a bezpečnou. Pokud připustíme, že mohou existovat skupinové problémy, které je snazší řešit společným postupem, což kromě jiného tvoří filozofický základ smyslu každé lidské komunity, pak imigrace je jedním z těch, které přesahují hranice národního státu a jež opodstatňují společenství, jako je EU a NATO.

Účast v jakémkoliv společenství přináší nejen výhody, ale i povinnosti a odpovědnost. A má-li být takové společenství dlouhodobě stabilní, je třeba, aby odpovědnostní zralost jeho členů byla přibližně totožná. Pokud někteří z nich jsou jen „dětskými“ pasažéry přijímajícími benefity a řešení problémů nechávají na „dospělých“, nemohou čekat rovnocenné zacházení. Takto mnoho vládních západoevropských politiků nahlíží na nové východoevropské členy nejen EU, ale i NATO.

Dotace od imigrantů

V této souvislosti je třeba zmínit ještě jednu okolnost – imigranti nemusejí být považovaní za boží trest za náš blahobyt, ale naopak za zdroj příštího evropského blahobytu. Stačí se na imigraci podívat z hlediska blízké budoucnosti, a nikoli minulosti. Všechny vyspělé země mají nízkou porodnost a tento trend se bude neustále zhoršovat. Úbytek obyvatel přitom představuje vážné ekonomické i zahraničně-politické komplikace, například dlouhodobý pokles tempa hospodářského růstu. Tvůrcem a nositelem hodnot je totiž člověk, nikoliv stroj či surovina.

Přistěhovalci ve skutečnosti dotují rodilým Italům penze a kvůli poklesu jejich porodnosti se toto dotování bude týkat i dětí imigrantů

Většina lidí vychází z předpokladu, že cizinci jen spotřebovávají domácí zdroje a že parazitují na hostitelské společnosti. Opak je pravdou. Například v Itálii se 5,5 milionu legálních přistěhovalců tvořících 8,8 procenta italské populace podílí jedenácti procenty na HDP země, spotřebovávají však jen tři procenta sociálních výdajů.

Přistěhovalci tedy ve skutečnosti dotují rodilým Italům penze a kvůli poklesu jejich porodnosti se toto dotování bude týkat i dětí imigrantů. Legální, usazení přistěhovalci pomáhají udržet evropský standard sociálního blahobytu, nelegální imigranty pak lze považovat za zdroj budoucí blahobytu.

Mylný předpoklad

Platný člen společnosti, který přispívá k jejímu blahobytu a růstu, ovšem nespadne z nebe. Je třeba ho dlouho a pracně vytvářet – v případě občanů vlastního národa o ně od jejich narození, přes výchovu až po vzdělání okolo 25 let pečují a náklady hradí především rodiče. Není důvod předpokládat, že v případě imigrantů to je jiné – že budou lidsky vyzrálí a schopní se v krátké době orientovat a spolupracovat v rámci společnosti, se kterou jsme se my, rodilí, sžívali více než 20 let.

Často se tvrdí, že mezi imigranty je třeba si vybírat ty pro nás nejlepší – nejvíce „připravené“ k začlenění do společnosti, například vystudované odborníky z příbuzných kultur. To je sice pěkná, ale nereálná představa, neboť vystudovaní a po asimilaci toužící odborníci jsou vzácní a nepočetní a navíc je prakticky nemožné si z přistěhovalců předem vybrat. Většinou totiž nebývají nelegální, protože mohou imigrovat legálně. Jak tedy změnit podmínky, aby imigranty stimulovaly k proměně v „obyčejné“ občany platící daně a podílející se na blahobytu společnosti?

Není důvod předpokládat, že imigranti budou lidsky vyzrálí a schopní se v krátké době orientovat a spolupracovat v rámci společnosti

Za „zneužívání“ sociálního systému hostitelské země nenesou vinu přistěhovalci. Ti se jen chovají pragmaticky a volí stejně jako ostatní občané nejvýhodnější možnost. Problém spočívá v sociálních systémech, které vznikly v minulosti pro místní populaci, ale v dnešním globalizovaném světě jsou zastaralé.

Imigrace není jen negativní jev, skrývá se v ní i potenciál, který zatím neumíme plně využít. Společnost, jež si to uvědomí, získá v budoucí hospodářské soutěži náskok před těmi, které se izolují. Ty totiž svou energii vyplýtvají na budování novodobých čínských zdí.

J. Blažek Re: Slabé Nikoliv. 22:41 10.2.2015

Počet příspěvků: 21, poslední 10.2.2015 10:41 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.