Imigrace: Neschopnost Evropy věstí zlověstnou budoucnost

Téma migrace patří mezi nejcitlivější a českou společnost výrazně rozděluje. Přitom by v případě shody na něm a jeho řešení mohlo prohloubit evropskou politickou identitu a přispět k formování evropského politického národa. Tato možnost zatím využita nebyla. Naopak.

Syrští uprchlíci se vyloďují u břehu ostrova Lesbos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Syrští uprchlíci se vyloďují u břehu ostrova Lesbos. | foto: ČTK
Syrští uprchlíci se vyloďují u břehu ostrova Lesbos. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pokud jde o migraci, tedy imigraci a emigraci, existuje v právech na ně asymetrie. A její uvědomění si je počátkem moudrosti při přemýšlení o migraci. Asymetrie je následující: zatímco existuje kategorické, bezpodmínečné právo emigrovat, neexistuje žádné takové právo imigrovat; to je vždy podmíněné souhlasem druhých – politického národa, do kterého imigrovat chci.

Zatímco existuje kategorické, bezpodmínečné právo emigrovat, neexistuje žádné takové právo imigrovat

Právo na emigraci je bezpodmínečné proto, že člověk není majetkem, vlastnictvím státu. Chce-li ze své země odjet do jiné, jež je ochotna ho přijmout, pak jeho vlastní stát či vláda mu v tom nemají právo bránit. Bránění v emigraci ze strany vlastního státu je porušováním lidské svobody. Má ale člověk i právo imigrovat? Ano, pokud jej chce jiná společnost přijmout. Otázkou však je, zda chce. Má totiž právo se rozhodnout jakkoli. Proč?

Součást politického národa

Liberálně demokratický stát či režim se opírají o dva principy: přirozených práv člověka a společenské smlouvy mezi občany. Přirozená práva (ta základní jsou na život, svobodu a legitimně nabytý majetek) mají všichni lidé stejná. U spoluobčanů a cizinců se neliší: jako nemám právo zabít, okrást, omezit na svobodě svého spoluobčana, nemám právo tak učinit ani cizinci.

Mezi spoluobčany na rozdíl od cizinců existuje ještě i zvláštní pouto navíc: spoluobčanská loajalita

Jenže mezi spoluobčany na rozdíl od cizinců existuje ještě i zvláštní pouto navíc: spoluobčanská loajalita. V krajní situaci se projevuje ochotou vzít do ruky pušku a bojovat za své spoluobčany, pokud jsou napadeni – aniž bychom je osobně znali!

Společenskou smlouvou vytváříme politický národ a ustavujeme politické instituce, pod kterými žijeme. Ty instituce mají chránit naše přirozená práva, ale zároveň vládnout se souhlasem ovládaných, jak je obsaženo ve společenské smlouvě, jejímž vyjádřením je ústava.

Vidíme, že občany pojí loajalita, jaká nepojí občany s cizinci. A nyní otázka: Jak se člověk stává součástí politického národa? V podstatě jen dvěma způsoby.

  • Za prvé tak, že se do politického národa narodí; narodí se občanům, kteří během jeho dětství „garantují“, že z něho vychovají loajálního občana.
  • A za druhé tak, že uchazeč o členství v politickém národě uzavře s jeho příslušníky společenskou smlouvu. Smlouva však, aby byla platnou, musí být oboustranně dobrovolná. Nemohou mě „anektovat“ do ruského politického národa, pokud já nechci, a nemohu se stát členem švýcarského politického národa, pokud mě nechce on.

Jinými slovy, každý politický národ má právo určit si podmínky, podle kterých bude přijímat cizince za své příští členy. Podmínky své, vlastní a jakékoli. Může mít imigrační politiku restriktivní, ale taky liberální. A samozřejmě jakoukoli mezi tím.

Vědomé rozhodnutí, nikoli povinnost

Měli bychom také rozlišit mezi azylem a imigrací. Azyl je něco, co se týká našich základních hodnot, přirozených práv člověka: pokud někomu hrozí v jeho zemi perzekuce či až smrt za něco, co je u nás legální a co považujeme za lidské právo, a pokud se dostane na naše území, může požádat o azyl.

Pokud jej získá, dostane ochranu země, legální pobyt a pas (možnost cestovat). Pokud jej ale nezíská, bude vyhoštěn. Imigrace je naopak vědomé rozhodnutí politické společnosti, koho přijme za své příští spoluobčany. Občas slyšíme extrémní názory, že prý máme povinnost imigranty přijímat kvůli své evropské kolonialistické minulosti; a že prý neexistuje nic jako „ilegální imigrant“.

Argument kolonialismu je přesně opačný: ukazuje, že koloniální vláda Evropanů, ačkoli nedokonalá, nebyla tak špatná jako to, co tam vládne dnes

Především: tato země žádné kolonie v Africe či Asii neměla, a navíc je argument kolonialismu přesně opačný: ukazuje, že koloniální vláda Evropanů, ačkoli nedokonalá, nebyla tak špatná jako to, co tam vládne dnes.

Proces dekolonizace proběhl před půlstoletím, a nyní miliony až desítky milionů lidí z Afriky a Asie usilují dostat se do Evropy; jinak řečeno, preferují vlády Evropanů před vlastními domorodými vládami. Tito migranti vlastně rehabilitují kolonialismus, „hlasují nohama“ ve prospěch vlády Evropanů.

Ilegální imigrant je pak každý, kdo překročí hranice ilegálně; následně sice může svůj pobyt legalizovat požádáním o azyl, potom ale musí respektovat pravidla azylového řízení. Když požádá o azyl v Maďarsku, tedy uvnitř schengenského prostoru, musí vyčkat jeho výsledku, a ne se snažit přes nás migrovat do Německa. V tom případě je skutečně migrantem ilegálním. Nyní se podívejme na otázku migrace v současné české společnosti. Vidím tři problémy.

Absence společenského diskurzu

Za prvé, vláda se vyhýbá jako čert kříži společenské konverzaci o migraci – co do jejího počtu i charakteru. Přitom tato konverzace je z důvodů společenské smlouvy a loajality občanů důležitá.

Bez společenské konverzace vláda rozhodla, že přijme 1,5 tisíce migrantů. Má na to právo. Ale už nevysvětlila, proč 1500, a ne například 500 nebo 4,5 tisíce.

Bez společenské konverzace vláda rozhodla, že přijme 1,5 tisíce migrantů. Má na to právo. Ale už nevysvětlila, proč 1500, a ne například 500 nebo 4,5 tisíce. Vládní činitelé – a v tomto ohledu jsou stoupenci masového přijímání migrantů odpovědni ještě více – rovněž neiniciují společenskou diskusi o dlouhodobém výhledu; o tom, jaké procento českého politického národa mají představovat cizinci.

V Česku máme asi 150 tisíc imigrantů z Ukrajiny, o něco méně z Ruska a nějakých 60 až 70 tisíc imigrantů z Vietnamu. A pak imigranty ze zemí ostatních. Všichni tady zůstanou a stávají se součástí českého politického národa. Dnes je to čtyři až pět procent populace.

Stoupenci masové migrace by tudíž měli říct, jaká je jejich vize. Kolik procent populace mají představovat migranti: deset? Dvacet? Třicet procent? Nebo více?

Otázka původu

Za druhé, kromě diskuse o počtu imigrantů – ať už absolutním, či k populaci relativním –, je zde i otázka jejich původu. Zatímco naše společnost měla určitou toleranci vůči dosavadním migrantům (ze slovanských zemí, z Vietnamu...), má ji mnohem menší vůči muslimským ze severní Afriky a z Blízkého východu.

Není dobré chodit kolem horké kaše, je správné podívat se pravdě do očí. Když se naši občané – a občané ve všech zemích střední a východní Evropy – dívají na integraci imigrantů v západní Evropě, něco vidí. Vidí, že integrace Sikhů či Indů, imigrantů z východní Asie, ať už čínských, či vietnamských, nebo černošských ze subsaharské Afriky či z Karibiku, proběhla více méně nekonfliktně, a v některých případech dokonce ekonomicky velice úspěšně.

Integrace Sikhů či Indů, imigrantů z východní Asie, ať už čínských, či vietnamských, nebo černošských ze subsaharské Afriky či z Karibiku proběhla více méně nekonfliktně

A taky vidí, že když „mládež“ ve švédském Malmö nebo na pařížských předměstích zapaluje auta, když dojde k vraždám v židovském muzeu v Bruselu nebo v redakci časopisu v Paříži, když vojákovi v jižním Londýně na ulici uříznou hlavu, protože bojoval za královnu a za vlast, když v severoanglickém městě Rotherham čtrnáct let (1997–2013) gang hromadně znásilňoval nezletilé dívky a místní policie nezakročila, neboť se obávala nařčení z rasismu, vidí, že pachatelé ve všech případech mají jeden rys společný: pocházejí z komunit islámských imigrantů a jejich potomků. Vidí, že integrace islámských imigrantů jako celku se v západní Evropě nezdařila tak úspěšně jako imigrantů jiných. A nechtějí, aby se to opakovalo i u nás, v Evropě střední a východní. Nadávat kvůli tomu lidem do xenofobů by znamenalo vrhnout je do náruče xenofobů skutečných. Je naopak nutné říkat pravdu, ale celou pravdu: většina muslimských imigrantů do Evropy jsou nenásilní lidé, kteří chtějí žít v míru a mít lepší život pro své děti. Zároveň však v rámci islámské populace existuje virulentní subkultura, jež evropskou společnost s jejími liberálně demokratickými hodnotami nenávidí a páchá krvavé násilí.

Je tedy legitimní otázkou, zda záměrně, vládní politikou, podporovat a usnadňovat imigraci právě muslimskou.

Úkol pro celou Evropu

A za třetí, samotný kořen problému. Patnáct set migrantů lze snadno přijmout – klidně i desetinásobek či více –, ale rozhodnutí o počtu migrantů, jež přijmeme, má být až krokem druhým nebo třetím, nikoli tím prvním.

Nejdřív je nutné zastavit migrační vlnu do Evropy a až pak zvažovat, kolik a jakých migrantů přijmeme

Rozhodovat o číslech migrantů nedává smysl, pokud migrace do Evropy není zastavena, není pod kontrolou a Evropa neovládá své vnější hranice. Nejdřív je tedy nutné zastavit migrační vlnu do Evropy a až pak zvažovat, kolik a jakých migrantů přijmeme.

V tomto Evropa selhává. Toto mohl být určující moment pro Evropu, pro evropský politický národ. Zatím však není. Pokud politická společnost nekontroluje své hranice, není politickou společností. Naopak jí být přestává.

Nejsou-li schopny zastavit uprchlickou vlnu jednotlivé země, je to pak tedy úkol pro celou Evropu. Prostředky mají být nasměrovány tímto směrem – ne na dotace zemědělcům či na propagaci genderového feminismu, nýbrž na bezpečnost, ochranu vnějších hranic.

Současná migrační vlna je výzvou, která vyžaduje skutečné evropské státníky. Je vlastně invazí do Evropy, invazí nenásilnou a neozbrojenou.

Zastavení masivní migrace do Evropy si dříve či později vyžádá vytvoření bezpečného pásma pro migranty v severní Africe pod evropskou kontrolou. Čím dříve se k tomu přikročí, tím lépe.

Současná migrační vlna je tedy výzvou, která vyžaduje skutečné evropské státníky. Je vlastně invazí do Evropy, invazí nenásilnou a neozbrojenou. Není-li však Evropa schopna či ochotna ji zastavit, vyvstává otázka, co by se stalo, co by Evropa dělala, kdyby došlo k invazi násilné, ozbrojené. Z jakéhokoli směru.

Eva Dudková Re: Aby Evropa Velmi dobrá připomínka. 13:18 10.9.2015

Počet příspěvků: 25, poslední 13.9.2015 09:16 Zobrazuji posledních 25 příspěvků.