Imaginární představa Západu: „Islámsko“ a „muslimské ženy“

Na základě existence mytické země získávají nevládní organizace a nadnárodní instituce obrovské finanční prostředky na záchranu muslimek.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Lila Abu-LughodČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lila Abu-Lughodová, významná americká antropoložka palestinsko-židovského původu a profesorka na Kolumbijské univerzitě, ve své nejnovější knize Do Muslim Women Need Saving? (Potřebují muslimské ženy zachránit?) tnula do živého. Nekompromisně se v ní pustila do boje s xenofobiemi a mýty, které se tradují v západních zemích o islámu a muslimských společnostech.

Vrací se tím k tématu, které otevřela již v roce 2002 ve studii s podobným názvem, v níž rozebírala mocenské a politické pozadí války proti terorismu a ideové zdroje boje o záchranu „muslimských žen“. Ve své nejnovější knize se věnuje způsobům, jimiž je na Západě prezentováno utlačování „muslimských žen“ – nošení burky či nikábu, zločiny ze cti nebo vynucené sňatky –, a také dobře míněným iniciativám a projektům na záchranu těchto žen, přičemž sleduje motivy jejich vzniku a reálné dopady programů.

Anatomie hysterie

Abu-Lughodová detailně analyzuje populární knihy, jako je Half the Sky (Polovina nebe) či The Caged Virgin (Uvězněná panna), a ukazuje nejen „dobrý“ byznys, jejž přinášejí, ale i to, jak se v nich opakují klišé, polopravdy a mýty. Navíc důmyslně reagují na poptávku po pornografii s cizokrajnými kulisami a rysy a současně útočí na city.

Abu-Lughodová odhaluje anatomii xenofobních projevů a hysterie, které na globálním severu vykrystalizovaly a zesílily po 11. září 2001Vedou totiž k soucitu s hrdinkami a snaze zachránit týrané, ponižované, utlačované ženy a dívky z kultur s „barbarskými“ zvyky a patriarchálním zřízením, v nichž musejí jen poslouchat a nemají žádná práva. Abu-Lughodové dospívá k závěru, že „klíčové symboly cizí ‚muslimské kultury‘ – od zahalování žen po zločin ze cti – byly jako arzenál rozmístěny v současných politických projektech ničivé války, mrazivé xenofobie a lukrativního humanitarismu“.

Abu-Lughodová odhaluje anatomii xenofobních projevů a hysterie, které na globálním severu vykrystalizovaly a zesílily po 11. září 2001. Podobně jako americko-palestinský představitel kulturních studií Edward Said (1935–2003) ve své knize Orientalismus z roku 1978, v níž sugestivně vylíčil, jak si na Západě intelektuálové v krásné literatuře a odborných statích či politici svou rétorikou vykonstruovali Orientálce a Orient, do nějž zahrnovali natolik kulturně a geograficky odlišné, respektive vzdálené země, jako je Egypt, Indie či Japonsko.

Ideová síla a otroctví

Abu-Lughodová ukazuje, jak prezentace „zahalených muslimských žen“ či „zločinů ze cti“ vytváří jakési Islámsko, na jehož vykonstruované existenci zakládají svou činnost různé nevládní neziskové organizace a nadnárodní instituce, které získávají ohromné finanční prostředky na boj za svobodu a práva „muslimských žen“ v „Islámsku“.

Snahy o osvobození „muslimských žen“ čerpají ideovou sílu z boje za zrušení transatlantického otroctvíAbu-Lughodová poukazuje i na skutečnost, že snahy o osvobození „muslimských žen“ čerpají ideovou sílu z boje za zrušení transatlantického otroctví, na které se odvolávají a k němuž se přirovnávají. Podotýká však, že tento boj vzešel ze společnosti, v níž se otroctví praktikovalo, nikoli z nějaké jiné, která se cítila morálně výše, a proto si osobovala právo zasáhnout.

Abu-Lughodová získala mezinárodní uznání svými osmi knihami a studiemi o arabském světě, které vznikly na základě dlouhodobých a opakovaných etnografických terénních výzkumů, jež uskutečnila v několika komunitách. Za zásadní pak lze považovat ten první v beduínské etnické skupině Awlad’Ali v Egyptě, k jehož výsledkům se ve své nejnovější knize několikrát vrací.

Individuální zakotvenost

Abu-Lughodová se zabývá mnoha tématy – od nacionalismu, přes gender a média až po emoce. Upozornila na sebe již svou dizertací Veiled Sentiments (Zalahené city) z roku 1986, v níž se zaměřila na poezii a emoce v uvedené beduínské komunitě. A také odbornou studií Writing Against Culture (Proti kultuře) z roku 1991, v níž odmítla pojem kultura jako základ pro antropologické úvahy a výklady.

Dle ní používání pojmu kultura vede ke konstruování nadčasové a nadindividuální entity, jež bez výhrad určuje lidské chování. Právě takové názory přispěly k formulování myšlenky „střetu civilizací“, jak ji vyjádřil americký politolog Samuel Huntingon (1927–2008) ve své stejnojmenné knize z roku 1996. Tvrdí v ní, že budoucí válečné konflikty se budou odehrávat na hranicích mezi civilizacemi určovanými světovými náboženstvími.

Abu-Lughodová netvrdí, že na lidi nepůsobí kultura, ale vyzdvihuje význam individuální zakotvenosti v rodině a komunitě, jež ovlivňují lidské jednání, myšlení a rozhodování a předurčují životní zkušenosti. „Islámsko“ považuje za mytickou zemi vytvořenou imaginací obyvatel západních zemí, jež existuje stejně jako bájná říše kněze Jana či Eldorádo.

Dle Abu-Lughodové neexistuje „Islámsko“ ani „muslimské ženy“, jen země, v nichž se lidé hlásí k islámu a ve kterých nijak překvapivě žijí i ženy hlásící se k tomuto náboženství. Životní podmínky, tradice, politická a ekonomická situace v těchto zemích jsou nesrovnatelné, tudíž slovní spojení „muslimská žena“ nemá opodstatnění. Také proto ho stejně jako Abu-Lughodová dávám do uvozovek.

Čtyři argumenty

Abu-Lughodová uvádí čtyři argumenty, jimiž chce rozbít zjednodušenou představu o „muslimských ženách“ a pomýleném členění světa na Západ a Východ, které navíc navozuje představu, že musejí stát proti sobě.

  • Za prvé, utrpení muslimských žen jsou rozmanitá a mají různé příčiny, z nichž pouze některé lze označit za náboženské či kulturní.
  • Za druhé, porušování lidské rovnosti, bezpečnosti a důstojnosti se sice může převážně týkat žen, nicméně je nezbytné brát v úvahu konkrétní podmínky a situace, za nichž se odehrává, a možnosti lidí mu čelit.
  • Za třetí, každý může být vystaven potížím a trpět zneuctěním všeho druhu, přesto naši pozornost od vlastních nemalých problémů odvracejí špatnosti a křivdy, jež se odehrávají kdesi v „Islámsku“.
  • Za čtvrté, vždy se musíme ptát na mocenský základ – kdo stojí za vytvářením obrazu „muslimských žen“ bez práv a současně údajně disponuje zaručenými prostředky, jak napravit nežádoucí stav.

Abu-Lughodová nezpochybňuje, že jsou lidé včetně „muslimských žen“ vystaveni násilí, nespravedlnosti a ponižování, naopak tvrdí, že jde o neospravedlnitelná jednání. Jen brojí proti zobecňování, protože generalizace není ničím jiným než zjednodušováním.

Zastírání problémů

Pozoruhodná je úvaha Abu-Lughodové o záchraně „muslimských žen“: „Pokud nějakou ženu zachráníte, naznačujete, že ji zachraňujete před něčím a zároveň pro něco.“ To podle ní implikuje, že se někoho snažíme zachránit z horšího světa pro ten lepší. Jde tudíž o typickou ukázku etnocentrismu, protože vše v naší společnosti považujeme za lepší než za jejími hranicemi.

V literatuře, která brojí za záchranu „muslimských žen“, se zpravidla píše, že západní ženy trpí maximálně sexuálním obtěžovánímNavozuje to dojem, že zlé se děje jinde, především v „Islámsku“, čímž se zastírají problémy, jimž musí čelit ženy v západních společnostech. V literatuře, která brojí za záchranu „muslimských žen“, se zpravidla píše, že západní ženy trpí maximálně podfinancováním ženských sportů či sexuálním obtěžováním. Nedočteme se však v ní, že každá šestá Američanka byla znásilněna, a jsou-li obviněny z vraždy, pak proto, že zabily partnera či manžela, který na nich páchal násilí. Podle této literatury násilničtí muži žijí jen v „Islámsku“.

Abu-Lughodová považuje snahy o záchranu „muslimských žen“ za jinou formu kolonialismu, za sofistikovaný projev rasismu a pocitu nadřazenosti. Posilují totiž vizi, že existuje „Západ“, který stojí na univerzálních hodnotách, jež je povinen šířit, prosazovat a hájit na celém světě. A v jejich jménu se během evropské zámořské expanze vyvražďovali a „civilizovali“ nativní obyvatelé v různých koutech světa.

Ideje svobody, rovnosti a všeobecných lidských práv se nepovažují za hodnotový dialekt Západu, ale za univerzální jazyk, který ospravedlňuje intervence, i válečné, v zájmu ochrany a šíření těchto hodnot. Pregnantně to vyjádřil americký sociolog Immanuel Wallerstein ve své knize Evropský univerzalismus: „Co používáme jako kritérium, není globální, ale evropský univerzalismus, soubor doktrín a etických stanovisek odvozených z evropského kontextu, jež aspirují na postavení globální univerzálních hodnot nebo jsou tak prezentovány, přičemž mnozí jejich zastánci je označují za přirozený zákon.“

Nutnost civilizovat kolonizované

Úsilí o záchranu žen z područí „barbarských“ mužů se objevovalo již v 19. století, vžilo se pro to označení „genderizovaný orientalismus“. Zobrazování Orientálek tehdy nabývalo dvou forem – buď je literáti, vědci či misionáři představovali jako utiskované oběti, se kterými se zacházelo jako se zvěří, nebo vystupovaly jako otrokyně v harémech, kdy byly vystaveny chlípným mužům.

V koloniální praxi se zdůvodňovala především nezbytností chránit místní ženyNutnost civilizovat kolonizované se v koloniální praxi zdůvodňovala především nezbytností chránit místní ženy, což vystihuje myšlenka indické filozofky Gayatri Chakravorty Spivakové, kterou Abu-Lughodová používá: „Bílí muži zachraňují snědé ženy před snědými muži.“

Současné „morální křížové výpravy“ jsou také zdůvodňovány nezbytností usilovat o záchranu „Orientálek“. Živí je populární (auto)biografická literatura, která popisuje osobní zkušenosti žen, jimž se podařilo uniknout z „barbarského“ světa. Abu-Lughodová tento žánr označuje „pulp nonfiction“ a vyznačuje se stereotypním slovníkem a tématy – přinucení ke sňatku, odepření možnosti vyjádřit nesouhlas, absence volby, nesvoboda.

Hrdinky příběhů

Hrdinkami příběhů jsou odvážné ženy či dívky, jež se rozhodnou uniknout ze strašného a odporného světa patriarchální kultury „Islámska“. Popisuje se v nich násilné prostředí domácností, v nichž základ života tvoří spíše rodinná čest než osobní štěstí a svoboda – znásilňování či přinucení k sňatku. A detailně líčí násilné sexuální scény, které si nezadají s pornografií. Důležité však je, že se hrdince nakonec podaří uniknout a sdělit pravdu o svém životě na svobodném Západě.

Autenticita vyplývá z původu hrdinky a autobiografického zaměření, čímž se navozuje dojem, že jde o dobrou etnografickou literaturuAutenticita vyplývá z původu hrdinky a autobiografického zaměření, čímž se navozuje dojem, že jde o dobrou etnografickou literaturu, díky níž se dozvídáme něco pravdivého o místech, kulturách a lidech. Tyto knihy se proto dokonce dostávají na seznam povinné školní četby, ačkoli nezřídka obsahují nesmysly a chyby, a zejména posilují etnocentrismus.

Občas však také jde o promyšlené podvody. Nejznámější je případ knihy Forbidden Love (Zakázaná láska) jordánské spisovatelky Normy Khouriové, v níž však jordánská novinářka Rana Husseiniová identifikovala faktické chyby a nesrovnalosti. Ukázalo se, že Khouriová v Jordánsku nežila od tří let a že v knize popsané události, na jejichž základě získala azyl v Austrálii, byly smyšlené.

Domluvený sňatek

Značná pozornost byla věnovaná i knihám somálsko-nizozemské spisovatelky a političky Ayaan Hirsi Aliové, která v nich tvrdě kritizuje islám. Ta napsala také scénář ke kontroverznímu filmu Submission z roku 2004, ve kterém jsou líčeny osudy těžce zkoušených žen z islámských komunit a jehož režiséra Theo van Gogha kvůli němu zavraždili.

Ve své autobiografii Infidel (Nevěřící) však Hirsi Aliová uvádí, že nikdy nebyla nucena ke sňatku či násilím k sexu, a vyjadřuje své rané sympatie k islámu. A popisuje i nikterak dramatický průběh událostí poté, co odmítla domluvený sňatek – sdělila muži, jehož si na přání rodiny vzala, že si manželství nepřeje. V Nizozemsku, kde získala azyl, se konalo formální shromáždění, během něhož se každý zúčastněný včetně Aliové mohl vyjádřit. Prohlásila, že si manželství nepřeje, což shromáždění respektovalo.

„Muslimské ženy“ mohou odmítnout domluvený sňatek a v souladu s islámem také dědí majetekDle Abu-Lughodové „muslimské ženy“ mohou odmítnout domluvený sňatek, přičemž nejde o nic výjimečného. A uvádí, že v souladu s islámem také dědí majetek, a kam se mohou obracet, pokud je jejich právo porušované. Dokládá to svými poznatky z terénních výzkumů – svědectvími žen a dívek, s nimiž spolupracovala.

Tím neříká, že se v diktátorských režimech mohou „muslimské ženy“ domoci svých práv, nebo že v nich netrpí a nejsou ponižované a utlačované. Je to však kvůli politické a mocenské zvůli, kterou lidé na Západě zaměňují za islám.

Zločiny ze cti

Abu-Lughodová tvrdí, že zločiny ze cti nejsou ani v souladu s islámským právem, ani je netolerují islámské náboženské autority. Dle ní jejich chápání jako tradice rozvinuté a pevně zakořeněné v islámských kulturách přispívá ke stigmatizaci celé islámské kultury, místo aby se odsuzovaly jakékoli projevy násilí vůči ženám.

Spojování vražd ze cti s islámskou kulturou přiživuje animozity mezi Východem a Západem a podněcuje nevraživost vůči imigrantům, která je racionalizovaná tím, že se Evropa a USA pouze brání „necivilizovaným“ zvykům, jež si imigranti údajně přinášejí. Každé násilí vůči ženám, jehož se imigranti z muslimských společností dopouštějí, je klasifikované jako zločiny ze cti. Sdělovací prostředky denně informují o násilí páchaném na ženách ze západních společností. Označujeme je však za projev neodpustitelného domácího násilí.

Spojování vražd ze cti s islámskou kulturou přiživuje animozity mezi Východem a Západem a podněcuje nevraživost vůči imigrantůmAbu-Lughodová tvrdí, že za viníka násilného a nepřijatelného chování vůči ženám zpravidla označujeme kulturu jako celek, pokud se takový přečin odehraje za hranicemi naší kultury. Ve vlastní společnosti takové bezpráví považujeme za selhání jednotlivců, kteří jsou za to náležitě potrestáni.

Ze západní rétoriky vyplývá existence univerzální množiny hodnot, do níž patří svoboda, individuální práva, láska a sexuální svoboda. Tato množina se rozvinula v „moderním Západě“, zatímco monopol na násilné chování vůči ženám přisuzujeme pouze cizím kulturám. Abu-Lughodová připomíná, že všude na světě se může stát, že se lidé začnou chovat špatně – otcové mohou páchat násilí na potomcích či manželé vůči sobě. To se neděje v imaginárním „Islámsku“.

Otázky

Abu-Lughodová si klade otázku, co znamená svoboda, která má být milionům „muslimských žen“ upírána. Za předpokladu, že lidé jsou sociální bytosti vyrůstající ve specifickém prostředí, komunitě či rodině, jež formují jejich názory, životní představy a touhy, není vhodné dávat všechny „muslimské ženy“ pod jednu burku a prohlásit, že zahaleným ženám se upírá právo vyjádřit své názory a musejí si vzít toho, koho jim vybere rodina, v níž je její čest nade vše.

„Muslimské ženy“ nosí oděvy různých barev a volí sociálně přiměřené oblečení. Neexistuje oděv, který by musela nosit každá „muslimská žena“. Oblékají si hidžáb, čádor, nikáb či burku – a nejen je. Zajímavé je, kolik bouřlivých debat v Evropě, například ve Francii, vyvolalo nošení burky či nikábu.

Neexistuje oděv, který by musela nosit každá „muslimská žena“Argumentovalo se tím, že lidský obličej představuje základ osobní identifikace, proto jeho zahalování poškozuje ty, kteří jej nemohou spatřit, neboť to pro ně představuje bezpečnostní riziko. Abu-Lughodová upozorňuje, že si v mrazech zahalujeme obličej, skrýváme jej, ale to v nikom strach ze zahalené tváře nevyvolává. Francouzský zákaz se navíc zdůvodňoval tím, že burka či nikáb představují zotročení žen. Abu-Lughodová se proto ptá:

  • Proč ženy po pádu Tálibánu tento zotročující oděv neodložily?
  • Copak sami nevolíme oblečení přiměřené situaci?
  • Jak se díváme na jedince, kteří navštíví operu, přičemž nemají vhodný oděv?
  • Kolik povyku by asi vyvolala norma přikazující na veřejnosti chodit „nahoře bez“?
  • Proč nepobuřuje, že před vstupem do chrámu sv. Petra v Římě musíme podstoupit kontrolu, zda máme náležitě zahalená ramena? Typická etnocentrická reakce bude znít: To je ale přece úplně něco jiného!

Obálka prodává knihu a zároveň ve zkratce vyjadřuje její obsah. Abu-Lughodová poukazuje na stereotypní výrazové prostředky používané na obálkách „pulp nonfiction“. Zpravidla jsou na nich „muslimské ženy“ zahalené v burkách či nikábech. Čím promlouvá obálka nejnovější knihy Abu-Lughodové?

Je na ní žena před zrcadlem a upravuje si hidžáb. Její tvář vidíme v pavučině popraskaného zrcadla rozbitého předsudky, stereotypy a xenofobiemi západních společností. Ty však na etnocentrismus nemají monopol. Někdo by měl napsat podobnou knihu o „západních ženách“.

Do Muslim Women Need Saving?
(Potřebují muslimské ženy zachránit?)
AUTOR: Lila Abu-Lughodová
VYDAL: Harvard University Press 2013
ROZSAH: 336 stran

Počet příspěvků: 30, poslední 28.4.2014 05:15 Zobrazuji posledních 30 příspěvků.