Čtěte také

Ilja Hradecký: Bezdomovectví si nikdo dobrovolně nevolí

„Bezdomovci jsou lidé jako my, ale postižení snad tím nejhorším, co se člověku může stát – vyloučením ze společnosti,“ říká zakladatel Naděje.

Jan Brabec 25.12.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vypadají sice jako bytosti z jiného světa, ale potkáváme je téměř každý den. A není to žádná nadsázka – dennodenně totiž prožívají, co si leckdo ani nedokáže představit a co je spíše zlým snem. Jejich jiné prožívání světa se ukazuje během nadcházející zimy. Tu většinou považujeme za vyvrcholení kalendářního roku, a to i kvůli svátku „pokoje a míru“, pro lidi na ulici neboli bezdomovce však představuje největší tíseň.

O bezdomovectví, o tom, kolik je u nás bezdomovců, o péči o ně, empatii či lhostejnosti, o tom, kdo se na ulici nejčastěji ocitá, i o tom, jak se ve vyspělé společnosti 21. století můžou živořící lidé bez domova vůbec vyskytovat, vedla ČESKÁ POZICE rozhovor s Iljou Hradeckým. Ten v Česku založil první charitativní organizaci Naděje, která se našim bezdomovcům věnuje už od roku 1990.

Hradecký v rozhovoru mimo jiné říká: „Žádný člověk není na ulici dobrovolně – nezvolil si bezdomovectví za způsob života… Většina lidí si příliš neuvědomuje, že bezdomovci jsou stejní lidé jako oni a postižení snad tím nejhorším, co se člověku může stát – vyloučením ze společnosti… Snad se pomoc lidem bez domova konečně zkvalitní a v naší mladé demokracii uzraje pocit odpovědnosti a sounáležitosti.“

ČESKÁ POZICE: Lze jednoznačně definovat bezdomovectví?

HRADECKÝ: Definovat ho není snadné. Postihuje totiž snad všechny vrstvy obyvatel. Bezdomovci jsou mladí i staří, vzdělaní i nevzdělaní, muži i ženy, zdraví i nemocní. Bezdomovectví se týká nejen ztráty střechy nad hlavou a její absence, ale i zdraví, vzdělání, zaměstnaní, rodinných vztahů, psychických schopností a také závislostí, zejména na alkoholu. Ten ale často nebývá spouštěcím mechanismem, většina bezdomovců jej začne nadměrné konzumovat, až když se ocitnou na ulici.

Bezdomovectví je problém psychologický, sociální, vztahový i materiální. V rámci Evropské unie byla vytvořena společná typologie ETHOS, která definuje všechny situace života bez domova včetně nevhodného a nejistého bydlení. Nejobtížnější situace nastává, nemá-li člověk jinou možnost než spát v létě i v zimě venku.

ČESKÁ POZICE: Koho bezdomovectví nejvíce postihuje?

HRADECKÝ: Z hlediska věku je nejvíce bezdomovců mezi 20 a 30 a mezi 50 a 60 lety. Většinou přijdou o zaměstnání a další práci už nejsou schopní získat. To mění jejich dosavadní život a jeho jistoty – ocitají se na hranici chudoby, nemají dostatečný příjem na bydlení, přicházejí třeba o životního partnera či se od nich odvrátí jejich děti. To je jeden z důvodů, jak se dostat na ulici.

Žádný člověk není na ulici dobrovolně – nezvolil si bezdomovectví za způsob života. Nevím o nikom, kdo by si řekl: už mě nebaví spát v suchu v čisté teplé posteli, už si nechci brát jídlo z ledničky a jíst u stolu, raději ho budu vybírat z popelnic a spávat na lavičkách.

Každé rozhodnutí opustit bydlení je něčím podmíněno – například spory v rodině, zneužíváním, týráním či rozbitými vztahy. Takový člověk obvykle přecení své schopnosti a možnosti, domnívá se, že „to nějak vyřeší“. Někdy jsou vztahy natolik nesnesitelné, že se rozhodne odejít z rodiny. A poté často nebývá návrat možný, ale nechce si přiznat, že prohrál.

Mezi lidmi bez domova je řada duševně či fyzicky nemocných. Alarmující také je, že mezi nimi přibývají lidé v důchodovém věku. Co se týče mladých lidí, mnozí z nich mají za sebou zkušenost se státní institucí – třeba s kojeneckým ústavem či dětským domovem. Ta je natolik specifická, že po dosažení dospělosti nezvládají přechod do samostatného života.

Nedávno se v Praze konala evropská konference o mladých bezdomovcích a pro ni jsme v našich zařízeních provedli krátkodobý průzkum, jehož výsledek byl alarmující: u mladých českých bezdomovců do 26 let má zkušenost s institucemi, jako je kojenecký ústav, dětský domov, výchovný či diagnostický ústav, 48 procent dotázaných. To je obrovské číslo.

ČESKÁ POZICE: Kolik lidí u nás žije na ulici?

„Lidí potenciálně ohrožených bezdomovectvím u nás žije okolo sta tisíc“HRADECKÝ: Pracoval jsem na koncepci řešení bezdomovectví pro ministerstvo práce a sociálních věcí, jehož součástí byla i analýza bezdomovectví v České republice. A dospěli jsme zhruba k 30 tisícům bezdomovců – zjevných na ulici či skrytých v azylových domech. Ani další čísla nejsou bez zajímavosti. Lidí potenciálně ohrožených bezdomovectvím u nás žije okolo sta tisíc – zejména žijících na hranici chudoby či živořících v ubytovnách, což se do budoucna ukazuje jako velký problém.

Počet lidí bez domova se u nás podle mne mírně zvyšuje, protože narůstá počet našich klientů. Jaká je křivka a jak a co ji ovlivňuje, však nedokážeme přesně stanovit. Žádný relevantní průzkum či podrobná sociologická analýza u nás zatím neexistují. To, co jsme vlastními silami zkoumali na začátku devadesátých let, je s dnešním stavem nesrovnatelné.

Dnes jsou úplně jiné podmínky, společnost se obrovsky posunula a vyvinula. Lidé mají jiné starosti, doléhají na ně jiné problémy. Tehdy byli lidé na ulici úplnou novinkou, což souviselo se společenskými změnami po pádu komunismu – s restrukturalizací celého průmyslu či s privatizací, kvůli níž řada podniků zanikala. Lidé ztráceli práci, navíc se hromadně rušily za komunismu hojné podnikové ubytovny.

Vlastně až tehdy se ukázalo, kolik lidí v onom opěvovaném socialismu nemělo žádné regulérní bydlení, které by nazvali domovem. Další vlna bezdomovectví přišla v důsledku tehdejší široké amnestie prezidenta Václava Havla. Tehdy bezdomovce nikdo nepočítal. Vždyť celá společnost byla na začátku, a také snaha těmto lidem pomoci. Na státní či komunální úrovni tento jev nikdo soustavně nezkoumal. Až v roce 2004 jsme ve spolupráci s dalšími poskytovateli sociálních služeb a dvěma stovkami dobrovolníků sečetli zjevné bezdomovce v Praze.

Magistrát si pak nechal provést další sčítání v roce 2010. I když odlišnou metodou, dostal se k podobným údajům – v Praze je okolo čtyř tisíc lidí bez domova. Obě sčítání ukázala, že zhruba čtvrtina z nich žije na ulici méně než rok a každoročně přibude čtvrtina nových bezdomovců. Jejich počet se zatím zásadně nezvyšuje, z čehož vyplývá, že sociální služby jsou schopné ročně pomoci čtvrtině bezdomovců dostat se z ulice.

ČESKÁ POZICE: Co to znamená?

HRADECKÝ: Dostat se z ulice pod střechu znamená začátek cesty. Člověk už není na ulici, nespí venku, ale má záchytný bod v ubytovně – má se kam vracet, kde si odpočinout atd. Ztratit domov, stát se bezdomovcem, je totální dno. Nic horšího snad neexistuje.

Stručně to lze popsat asi tak, že člověk odkázaný na ulici neví, co se stane v příští chvíli, kde třeba bude následující noc spát. Žije okamžikem bez perspektivy, natož plánování – teď mám jídlo, je mi dobře a co bude dál, řešit nebudu. Jeho jedinou a stále stejnou starostí je sehnat si něco k jídlu a nějaké místo k přečkání do druhého dne. A pak to začíná nanovo.

ČESKÁ POZICE: Co se s takovým člověkem děje?

HRADECKÝ: Člověku na ulici se už po 14 dnech mění myšlení. Začne se životu a monotónním, jednoduchým, a přitom pro něho významným potřebám přizpůsobovat. Na nic jiného už není schopný myslet. Nepřemýšlí, že by mohl jít třeba na úřad požádat o pomoc, protože to třeba dvakrát či třikrát vyzkoušel a všechno se ukázalo marné – buď proto, že špatně jednal sám, či špatně jednali s ním. Rezignoval na sebezáchovu nespadnout do toho nejhoršího, čímž se přizpůsobil uliční subkultuře.

„Bezdomovci nemají žádné zázemí, o soukromí ani nemluvě, žádné přátele, nic trvalého a zajímavého, na co by se mohli těšit, žádnou dovolenou, práci či perspektivu“Bezdomovectví je asi nejhorší projev takzvaného sociálního vyloučení. Bezdomovci nemají žádné zázemí, o soukromí ani nemluvě, žádné přátele, nic trvalého a zajímavého, na co by se mohli těšit, žádnou pestrost, žádné koníčky, žádnou dovolenou, práci či perspektivu. Nemají se na koho obrátit, s kým si promluvit. Musejí zápolit nejen s hladem a zimou, ale i s obrovským bezčasím. Zdánlivě nedůležitých drobností, které nevnímáme, je spousta. Někteří takto žijí na ulici 20 let.

Ze zkušeností s bezdomovci v zemích s tradiční demokracií a kontinuálním sociálním systémem, jako je Velká Británie, vyplývá, že návrat do normálního života jim trvá třikrát déle, než strávili na ulici. Pokud byli bez domova například rok, je třeba minimálně tří let podpory, než se vrátí do běžného života. Předpokladem ovšem je dostatek vnitřní síly. Ta se ale časem oslabuje a po pěti nebo deseti letech je návrat téměř beznadějný.

Většina z těch, kteří nevyhledávají pomoc sociálních služeb, pravidelný příjem nemá. Někteří se živí příležitostnou prací, často bez smlouvy, jiní sběrem surovin, probíráním popelnic či žebráním – anebo někdy to, a jindy zase ono. Těm, kteří vyhledávají pomoc v zařízeních sociálních služeb, se snažíme vyřídit dávky, když na ně mají nárok. V azylových domech jsou lidé, kteří příjem mají – buď pracují, nebo pobírají důchod.

ČESKÁ POZICE: Jsou to lidé především z města, nebo i z venkova?

HRADECKÝ: Rozdíl mezi venkovem a městem a jejich způsobem života není stejný jako v minulosti – bezdomovectví proto není doménou jen měst. Obecně však lze říct, že nejvíce bezdomovců pochází z oblastí s největší nezaměstnaností, především z Ostravska, severu Čech, Chomutovska a z okolí Ústí nad Labem. Vedle nezaměstnanosti hraje roli také někdejší přistěhovalectví za prací, jistá nezakotvenost místních obyvatel.

Existují však oblasti s nižší mírou bezdomovectví. Třeba tradičně spíše venkovská Vysočina, kde nejsou velká města a kterou nepostihly drastické průmyslové strukturální změny a masová nezaměstnanost. Na rozdíl od jiných oblastí je to ale chudší kraj. Vysvětluji si to tak, že je zde pravděpodobně větší soudržnost lidí. Vedle fungujících sousedských vztahů jsou zřejmě i stabilnější rodiny.

„Bezdomovci existovali i za komunistů, jen se o nich nevědělo či byli skryti například v podnikových ubytovnách, vězeních nebo na psychiatrii“V této souvislosti je také zajímavé, že Romy sice postihuje chudoba a nezaměstnanost asi nejvíce, ale díky tradičním vztahům uvnitř jejich komunity je jich mezi bezdomovci méně, než by se dalo očekávat a odpovídalo podílu v populaci – pokud nepovažujeme sociálně vyloučené lokality za bezdomovectví.

ČESKÁ POZICE: Je bezdomovectví důsledkem současné doby, či v jisté vrstvě společnosti vždy existovalo?

HRADECKÝ: Bezdomovci existovali i za komunistů, jen se o nich nevědělo či byli skryti například v podnikových ubytovnách, vězeních nebo v lepším případě na psychiatrii. Jeden náš klient měl celý život trvalé bydliště v dětském domově někde na Moravě – a to mu bylo 55 let. Nikdy nikde nebydlel, neustále se toulal po ubytovnách. To je nepředstavitelné.

Doba po listopadu 1989 byla náročná a na řadě lidí se život za komunismu značně podepsal. Najednou se ocitli ve svobodě, nemuseli povinně docházet do zaměstnání a zbavili se státního dozoru. V mnoha případech však nebyli schopní převzít za sebe odpovědnost, řídit si život vlastními silami a možnostmi. Detailní průzkum ale bezdomovectví ještě čeká.

ČESKÁ POZICE: Co bezdomovectví o naší současné společnosti vypovídá?

HRADECKÝ: Není to pro ni příliš lichotivé. Postkomunistickým zemím je společná negace – odpor k bezdomovcům, kteří jsou synonymem pro člověka druhé kategorie. U nás se tento postoj projevuje docela výrazně, a to především před komunálními volbami, kdy si řada politických uskupení bere za svůj program „s bezdomovci pryč“.

Projevil se i v prohlášení pražského dopravního podniku, že nebude bezdomovce kvůli jejich zápachu tolerovat v dopravních prostředcích. Nejdříve je však třeba říct, kam mohou tito lidé jít, kde mohou přebývat, a až poté, kde by být neměli. Nemají-li kam jít, vždy budou ve veřejném prostoru, ať chceme, nebo nechceme. Bude-li jim zima, půjdou tam, kde je teplo, třeba do tramvaje či metra. Chtějí přece také přežít.

ČESKÁ POZICE: Jak je to v Praze s péčí o bezdomovce?

HRADECKÝ: V Praze se leccos udělalo. V devadesátých letech byla péče o bezdomovce především doménou nestátních organizací a občanských iniciativ. Díky nim existují v současnosti denní centra, noclehárny, azylové domy a probíhá terénní práce. V denních centrech mají pravidelnou stravu a lékařskou péči, můžou se umýt a dostat čisté prádlo.

Navzdory tomu v Praze chybí pro lidi bez domova přibližně dva tisíce lůžek, aby žádný z nich nemusel spát venku. A ani po dvacetiletém úsilí se nám zatím nepodařilo je najít a získat. V této záležitosti paradoxně pražský magistrát příliš možností nemá. Nevlastní totiž žádné území ani nemá žádnou pravomoc, jak přinutit některou městskou část, aby sociální služby pro lidi bez domova zřídila.

Jedno denní centrum máme takřka symbolicky pod mostem magistrály a jsme za ně rádi. Další je na Vltavě na ukotvené lodi, která slouží jako noclehárna a provozuje ji městské centrum. Loď proto, že Vltava není pozemkem, který by patřil některé městské části, a ke zřízení této ubytovny proto nebylo potřebné žádné stavební povolení.

V rámci městské koncepce řešení bezdomovectví sice všichni na radnicích městských částí potřebu nějakého řešení chápou, ale většinou nakonec zaujmou postoj, ať se to raději děje jinde než u nich. Praha je pátým nejbohatším regionem v Evropě, přičemž není schopná se o své nejchudší postarat. To je v 21. století ostudné.

ČESKÁ POZICE: Proč tomu podle vás tak je?

HRADECKÝ: Řada lidí má bezdomovce za páchnoucí flákače, a považuje je dokonce za podlidi. Ví se přece o útocích na ně a o násilí na nich spáchaném. Před několika lety třeba v Praze mladík ukopal k smrti starou ženu. Noviny napsaly, že „ukopal bezdomovkyni“, ale nikdo nenapsal, že to byla seniorka nebo stará bezmocná žena, dokonce ani důchodkyně či osmdesátiletá stařena. Pro autora zprávy to byla „jen“ bezdomovkyně. Z vyšetřování vyplynulo, že mladíka jeho rodina vedla k tomu, že to jsou bezcenní lidé.

V Opavě z podobných důvodů tři mladíci dvěma bezdomovcům dupali po hlavách, až jednoho zabili a druhý má doživotní těžké následky. V Plzni zase byli umláceni k smrti dva lidé. Takových případů je několik za rok. Dle mne z těchto brutálních vyplývá, že naše společnost má k bezdomovcům negativní vztah. A řekl bych, že se nezlepšuje, spíše se polarizuje.

Na jedné straně se projevuje více empatie, na druhé však existují sociopatické projevy. Horší situace je snad jen v Maďarsku, kde jsou dokonce kriminalizováni, pokud nežijí v ubytovně, ale na ulici, což je absurdní.

„Naše společnost má k bezdomovcům negativní vztah. A řekl bych, že se nezlepšuje, spíše se polarizuje.“V postkomunistických zemích je postoj k bezdomovcům mnohem horší než v tradičních demokraciích, zejména na západ a sever od nás. Nevím, jak si tento projev nesolidarity vysvětlit, ale zřejmě se v něm odráží 50 let totality – ten, kdo není konformní a liší se, je špatný, nepřítel a příživník. To v nás pořád zůstává.

ČESKÁ POZICE: Mnoho lidí řeší dilema, má-li dát bezdomovcům peníze, i když je třeba propijí, či si nevšímat zápachu v tramvaji. Jak se k nim správně chovat? Máte nějaký praktický návod?

HRADECKÝ: Měli bychom se k nim především chovat jako k lidem. Nic víc, nic míň. A poskytnout jim spíše jídlo, když o ně požádají, než peníze. Zápach je samozřejmě nepříjemný a nejvíce svědčí o nedostatku sociálních služeb. Ostatně, v tramvajích nepáchnou jen bezdomovci, ale i kuřáci. Provoz hromadné dopravy přináší leccos nepříjemného.

Pokud chcete bezdomovci pomoct, můžete se ho pokusit dovést do denního centra, aby našel pomoc. Řada z nich ji totiž nevyhledává, jednak někteří nejsou schopní dodržet nějaký režim, jednak se často stydí a mají strach z neznámého. Například 80letý muž ze Slovenska spal na sněhu, protože si pořád myslel, že bojuje ve Slovenském národním povstání. Ten nikdy nevstoupil do našeho střediska a na svůj balíček s jídlem čekal venku.

S lidmi na ulici je to často složité a než se takového člověka podaří přesvědčit, aby navštívil naše zařízení, není to na jedno, ale třeba na dvacet setkání. V této souvislosti lze říct, že terénní služby jsou u nás značně poddimenzované.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že o bezdomovcích a jejich životě jsou lidé dostatečně informovaní?

HRADECKÝ: Většina lidí si příliš neuvědomuje, že bezdomovci jsou stejní lidé jako oni a postižení snad tím nejhorším, co se člověku může stát – vyloučením ze společnosti. Ani že mají stejně jako každý jiný člověk fyziologické potřeby – jíst, spát a vylučovat.

Nejsou-li bezplatné záchody a do restaurací je nechtějí pustit, svou potřebu vykonají tam, kde právě jsou. Nenajdou-li jídlo v popelnici, ani nejdou-li do denního centra, zůstanou hladoví nebo něco ukradnou. Vyspí se tam, kde je to možné – na lavičce, pod mostem nebo třeba v paneláku na chodbě či ve sklepě. Jejich chování není nic jiného než to, co se nazývá strategie přežití, a je za hranou srozumitelné únosnosti. Někdy jejich jednání sice může být kriminální, ale až na drobné krádeže z hladu nejsou vážného zločinu schopní.

Často trpí různými chorobami – nejvíce kožními kvůli nedostatečné hygieně, ale také dýchacích cest, záněty a nachlazení ze stálého pobytu venku, či bércovými vředy. V zimě přibývají popáleniny – nejen od ohně, ale i od topení v tramvaji, ke kterému se mnohdy promrzlí tisknou. Bércové vředy je sužují, protože jsou celé dny na nohou. Nemají trvalé místo k odpočinku, aby si na pár hodin vyzuli boty, a proto jejich nohy nesmírně trpí. V našem středisku sice slouží praktický lékař, ale udržet jejich zdravotní stav aspoň částečně dobrý je obrovský problém.

ČESKÁ POZICE: Jak to funguje na západ od našich hranic?

HRADECKÝ: V celé západní Evropě, především ve Skandinávii, mají k lidem bez domova a k chudým osvícenější přístup. Považují je v první řadě za lidské bytosti, které měly v životě smůlu, ať už je míra jejich viny jakákoliv. Vědí totiž, že se něco takového může stát i jim samotným.

„V Paříži, Amsterodamu či v Bruselu sice bezdomovce uvidíte, třeba jak žebrají, ale jsou čistí a nejsou stejně zničení jako ti naši“Tamní lidé bez domova nejsou stejně zanedbaní a v takovém neutěšeném fyzickém stavu jako ti naši. Služby jsou rozvinutější, bezdomovci mají mnohem více možností, kde se ubytovat. Proto lidí živořících na ulici příliš není. V Paříži, Amsterodamu či Bruselu sice bezdomovce uvidíte, třeba jak žebrají, ale jsou čistí a nejsou stejně zničení jako ti naši. Je k tomu ovšem nutná politická vůle, ať vládne kdokoliv.

Tyto země jsou dál v prevenci. Například když ve Vídni soud dostane návrh či žalobu na vystěhování domácnosti, ještě než začne případ projednávat, musí tuto skutečnost oznámit příslušnému sociálnímu úřadu. Ten okamžitě pošle do domácnosti sociálního pracovníka a začne situaci řešit třeba splátkovým kalendářem, odpuštěním dluhu, návratnou, nenávratnou nebo bezúročnou půjčkou. Nástrojů, jak zabránit, aby člověk neskončil na ulici, mají mnoho. Vědí totiž, že udržet tohoto člověka nebo rodinu ve vlastní domácnosti, v bytě, přijde sedmkrát levněji než pozdější namáhavá sociální práce, když je na ulici.

ČESKÁ POZICE: Je naše současná péče o bezdomovce dostatečná?

HRADECKÝ: Naše středisko Naděje vzniklo mezi prvními u nás už v roce 1990 – jako pomoc tehdejším uprchlíkům z Rumunska. To, že má za sebou více než dvacet let práce, považuji za zázrak. Sociální služby se pak rozrostly o občanská sdružení a církevní organizace, například Charita, Diakonie, Adra, Armáda spásy či další místní a regionální organizace. Následně se připojila města a sociální služby určené bezdomovcům začal financovat stát.

Nestátní organizace sice mají omezené možnosti, navzdory tomu dokážou objevovat lidi na ulici, pozvat je do denního centra a vybudovat noclehárny a azylové domy. Poskytujeme psychologa a lékaře. Této bezprostřední pomoci však chybí „před tím“ – prevence – a „potom“ – nějaké bydlení s podporou sociální práce.

„Naše populace stárne a přibývá v ní starých lidí, což je z hlediska bezdomovectví jedna z nejohroženějších skupin“Mezi bezdomovci vím o mnoha v azylových domech, kteří se z ulice dostali a byli by schopni vést samostatný život. Problémem však je nedostatek sociálních bytů, a proto naše pomoc končí na půl cesty. Tím se také zbytečně zatěžuje náš sociální systém.

ČESKÁ POZICE: Jaké řešení navrhujete?

HRADECKÝ: Do budoucna jde o prevenci například u lidí, jimž hrozí vystěhování, což je aktuální problém. Naše populace totiž stárne a přibývá v ní starých lidí, což je z hlediska bezdomovectví jedna z nejohroženějších skupin. Jejich důchod je často natolik nízký, že po odpočtu nájemného jim zůstane na živobytí jen několik stokorun. Proto se musejí rozhodnout, zda zaplatí bydlení, nebo si koupí jídlo a léky.

Dalším krokem je odinstitucionalizování dětských domovů, a především kojeneckých ústavů, z nichž se vytváří druhá největší skupina bezdomovců. Vždyť v celé Evropě tyto ústavy existují pravděpodobně už jen u nás. V dětských institucích žije okolo 20 tisíc dětí, což je obrovské číslo.

Všude jinde už pochopili, že v nich – v prostředí bez lásky – vyrůstají lidé, kteří nevědí, co je to vztah, jak funguje domácnost nebo rodina, jak se chleba namaže pomazánkou či čisté prádlo srovná ve skříňce. Nikdo je nenaučí, jak hospodařit s penězi, nejsou připravení na samostatný život.

Jsou zvyklí na příkazy a zákazy, chovat se účelově. Vyrůstají sice v materiálním dostatku, ale bez lásky. Po dosažení dospělosti a opuštění domova kvůli své představě svobody nezvládnou sami sebe a s velkou pravděpodobností dopadnou na dno. To ukazuje, že v naší společnosti není něco v pořádku.

Například v roce 2001 odebrala sociálka matce dítě jenom proto, že ho odmítla nechat očkovat a chtěla mu dát jméno, které není v kalendáři. Tomu dítěti se ale nic zlého nedělo, a přece ho na čas matce odebrali. To je absurdní a sociální pomoc postavená na hlavu. Nedávno jsme zase řešili případ rodiny s třináctiletým dítětem, která přišla o bydlení. Když jsme s nimi šli na úřad, místo pomoci, jak vyřešit bydlení, jim chtěli odebrat dítě. Naštěstí to dopadlo dobře.

ČESKÁ POZICE: Jak po 20 letech praxe hodnotíte práci s bezdomovci? Je dnes obtížnější?

HRADECKÝ: Těžko říct, je-li, či není obtížnější. Tehdy jsme do toho šli značně amatérsky, neměli jsme žádné zkušenosti. Dnes mají všichni pracovníci patřičnou kvalifikaci, čímž se naše práce zprofesionalizovala.

Velmi nám pomáhá členství v Evropské unii, jsme členy mezinárodních organizací, které se problémem bezdomovectví zabývají. Můžeme se proto seznámit s různými modely řešení. I u nás se odehrály velké posuny – jednak je dnes sociální síť mnohem větší a rozvinutější než v minulosti, jednak se postupně začíná o těchto problémech, třeba chudoby, více diskutovat.

Nedávno vláda schválila koncepci řešení bezdomovectví na období 2014 až 2020, která obsahuje moderní způsoby a modely. Teď jen zbývá, aby následující vlády měly politickou vůli ji uvést do života. Existuje také nový evropský fond na podporu nejvíce ohrožených osob potravinami i materiálně. Úspěšná byla nedávná sbírka potravin.

Stále více lidí se nad situací bezdomovců zamýšlí, a to je dobrá zpráva. Je velkým úspěchem, že vláda koncepci řešení bezdomovectví schválila. Snad se pomoc lidem bez domova konečně zkvalitní a v naší mladé demokracii uzraje pocit odpovědnosti a sounáležitosti.