Ignatieff: Lékem na aroganci liberálů je demokracie

S předním liberálním myslitelem, historikem politikem a čerstvým prezidentem Středoevropské univerzity Michaelem Ignatieffem jsme debatovali o střední Evropě, neliberální demokracii, migraci, nové nerovnosti, Viktoru Orbánovi, Georgi Sorosovi, aroganci liberálů, nacionalismu, ale třeba i Donaldu Trumpovi.

Michael Ignatieff | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Ignatieff | foto:  Michal Růžička, MAFRA
Michael Ignatieff | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Michael Ignatieff je vůči globálním liberálním elitám mimořádně kritický. Může si to dovolit, protože je jejich předním představitelem. Potomek ruského hraběte, spisovatel, akademik, bývalý přední kanadský politik a čerstvý prezident i rektor Středoevropské univerzity (CEU) v jedné osobě mluví v rozhovoru pro LN s překvapivým pragmatismem o aroganci liberálů, varuje před odsuzováním zemí Visegrádu v souvislosti s migrační krizí a doporučuje intelektuálům naučit se pokoře působením v politice.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se stane, že prominentní severoamerický intelektuál a uznávaný akademik opustí prestižní místo na Harvardově univerzitě a komfortní život v Bostonu, aby přijal práci ve střední Evropě? Navíc v čele instituce hájící liberální postoje, které jsou v této části světa zpochybňovány?

IGNATIEFF: Dobrá otázka. Také jsem si ji musel sám položit a zodpovědět. Předně patřím ke generaci, která byla silně ovlivněna děním ve střední Evropě: polskou Solidaritou, Chartou 77 v Československu nebo maďarskými disidenty. Nebude přehnané, když řeknu, že pro nás narozené po druhé světové válce byli bojovníci s komunistickým režimem ve střední Evropě hrdiny. Zvláště po roce 1969 nás jejich příklad formoval. Václav Havel byl pro mě jako pro kanadského liberála referenčním bodem, když jsem si utvářel názory. Později – v devadesátých letech – jsem napsal několik knih o válkách na Balkáně, takže jsem byl hodně spojen i s touto částí světa. No a nakonec jsem si vzal Maďarku (historičku Zsuzsannu Zsohar – pozn. red.), což taky pomůže, když se rozhodujete, jestli se máte přestěhovat.

Možnost pracovat pro Středoevropskou univerzitu je navíc mimořádnou příležitostí otestovat si liberální hodnoty v praxi, obhájit je ne v Bostonu nebo na Harvardu, kde je to jednoduché, ale v místě, kde jsou vystaveny útokům. Naše univerzita je oddána otevřené společnosti a ústavním svobodám, přičemž některé z nich jsou pod tlakem. Maďarsko je dobrým místem, kde můžu místo pouhého mluvení jít s kůží na trh. A ještě něco – miluji Budapešť, tamní velmi intenzivní intelektuální a kulturní život. Maďarsko prostě považuji za skvělou zemi, kde jsem rád.

LIDOVÉ NOVINY: Říkáte, že některé z hodnot otevřené společnosti, které hájí Středoevropská univerzita, jsou vystaveny útokům. Souvisí to mimo jiné s tím, že zakladatelem a financiérem univerzity je George Soros, který osobně je často předmětem kritiky nejen v rodném Maďarsku. Co si o jeho aktivitách myslíte a jak byste odpověděl na kritiku, že se vměšuje do demokratických procesů?

Domnívám se, že kdyby George Soros neexistoval, musel by být vymyšlen. Jeden maďarský politik mi řekl, že lev v politice potřebuje dalšího lva. Soros plní přesně tuto funkci. Jako politik tomu rozumím.

IGNATIEFF: Domnívám se, že kdyby George Soros neexistoval, musel by být vymyšlen. Jeden maďarský politik mi řekl, že lev v politice potřebuje dalšího lva. Soros plní přesně tuto funkci. Jako politik tomu rozumím. Není ovšem mou prací ho obhajovat, ale řídit nezávislou instituci. George Soros se ostatně umí obhájit docela dobře sám. Klíčové je, že maďarská vláda chápe, že CEU není politickou stranou, nejsme opozicí ani nevládní organizací. Jsme univerzitou a úřady chápou, že umístění CEU v Budapešti je výhodné pro školu i pro město. Zatím útoky proti panu Sorosovi nejsou směřovány na univerzitu. Máme stovku maďarských studentů, spoustu maďarských profesorů, platíme daně, jsme akreditováni podle maďarských zákonů a koneckonců i já jsem maďarským rektorem. Domnívám se, že jsme hodně prospěšní maďarskému vysokému školství a velmi si ceníme spolupráce s dalšími zdejšími školami.

Sami sebe chápeme nejen jako americkou, ale také jako maďarskou instituci a jsme na to hrdí. Abych se ale ještě vrátil ke Georgi Sorosovi. Je pod neustálou palbou kritiky, ale osobně si myslím, že neexistuje Maďar žijící v zahraničí, který udělal pro svou domovinu víc. Vaše otázka ovšem byla, jestli chápu popuzení z toho, že v tom lidé vidí vměšování zvenčí. Ano, rozumím tomu. Není vyloučené, že kvůli tomu. co řeknu, budu mít potíže s panem Sorosem, ale já si upřímně myslím, že je správné, aby si nejen Maďarsko, ale každá země kladla otázky, jsou-li v ní cizí peníze používány k prosazování společenských změn. Ptát se je v takové situaci legitimní. Například v Kanadě by moje politická kariéra byla u konce, kdybych na svou kampaň přijal peníze ze zahraničí. Pan Soros se ale reálně nevměšuje do domácí maďarské politiky, a proto se domnívám, že útoky na jeho osobu jsou nefér.

Jak už jsem řekl, je ovšem v pořádku, že Maďaři kladou otázky. Stejně tak by bylo v pořádku, kdyby je kladli Češi či kdokoli jiný. Otázky nejsou nepatřičné, absurdní je jen představa o míře vlivu, kterou podle svých kritiků George Soros na chod Maďarska má. To jsou smyšlené věci – stačí se podívat, na co se tam soustředí: na vzdělávání Romů, pomoc běžencům, zlepšení vysokých škol i zdravotnictví. Nechápu, co je na tom problematického.

LIDOVÉ NOVINY: Líbila se mi metafora o lvech v politice. Ještě než se přesuneme z Maďarska jinam, zeptám se na toho „prvního“ lva – maďarského premiéra Viktora Orbána. Potkal jste ho osobně?

IGNATIEFF: Ne.

LIDOVÉ NOVINY: Určitě ale na něj máte názor. Co si o něm jako bývalý politik myslíte?

Osobně nesouhlasím s Orbánovou politikou a způsobem vládnutí, ale kdokoli, kdo nechápe, jak důležitou figurou je, skončí poražen.

IGNATIEFF: Když budu opravdu mluvit jako bývalý politik a nikoli jako ředitel CEU, musím konstatovat, že Viktor Orbán je velmi obratný a zkušený. Je velmi výraznou postavou nejen maďarské, ale také evropské scény. Osobně nesouhlasím s jeho politikou a způsobem vládnutí, ale kdokoli, kdo nechápe, jak důležitou figurou je, skončí poražen.

LIDOVÉ NOVINY: Viktor Orbán použil ve svém památném projevu v roce 2014 termín „neliberální demokracie“, aby popsal stát, který buduje v Maďarsku. O neliberálních demokraciích se hodně mluví, ale definice se různí. Existují vůbec? Podle některých autorů je to jenom přechod mezi autokracií a demokracií.

IGNATIEFF: Otázkou je, jestli neliberální demokracie je vůbec ještě demokracií. Diskuse o ní nám všem připomněla, co demokracie vůbec je. Není to pouze vládnutí většiny. Je to také ochrana práv menšin, vláda práva, rozdělení mocí, nezávislá justice, svobodná média. Demokracii tvoří všechny tyto věci dohromady. Je ale na Maďarech, nikoli na mně, aby rozhodli, zda považují neliberální demokracii za demokratickou. Když dnes vyjdete v Budapešti na ulici, každopádně ale vidíte, že Maďarsko je svobodnou společností. Obraz zvenčí nekoresponduje s realitou: v Maďarsku je svoboda projevu, diskutuje se, vyjadřují se velmi živé názory na pana Orbána a další politiky, existují svobodná média, i když jsou pod tlakem. Obraz Maďarska jako autokratického režimu není moc přesvědčivý. Neodpovídá realitě.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký tedy ten režim je?

IGNATIEFF: Vypadá to na dominanci jedné strany způsobenou krom jiného také absencí schopné opozice. Tím nechci říct, že je neliberální cesta správná, ale mám pocit, že maďarská společnost svobodná je a nyní se vydala určitým směrem, který se ovšem časem může zase změnit. Obavy bych měl, pokud by vláda opravdu zamířila k autokracii, která by se stala modelem pro další země, například pro Polsko. Věřím ale, že hluboko v Maďarech dřímá velmi silné tíhnutí ke svobodě. Připomeňme si maďarskou revoluci z roku 1956, jejíž šedesáté výročí nyní oslavujeme. Maďaři jsou lidé, kteří vědí, co je to svoboda, a proto věřím, že jejich země není v nebezpečí.

LIDOVÉ NOVINY: Znovu jsem před naším rozhovorem četl zmíněný Orbánův projev a mám pocit, že mu nešlo ani tak o omezování svobod jako spíše o silnější národní prvek v politice. Souhlasíte?

Je naprosto legitimní, chce-li nějaký politik nebo celá politická strana ochránit kulturní dědictví a tradice své země. Potíž nastává, když se nacionalismus stane základem pro vylučování části společnosti a popírání práv uvnitř státu.

IGNATIEFF: Ano, jedním ze způsobů, jak Orbána chápat, je vidět ho jako nacionalistu. Psal jsem o nacionalismu hodně a toto slovo není pro mě – na rozdíl od mnoha liberálů, kteří jej používají nelichotivě – nadávkou. Je naprosto legitimní, chce-li nějaký politik nebo celá politická strana ochránit kulturní dědictví a tradice své země. Potíž nastává, když se nacionalismus stane základem pro vylučování části společnosti a popírání práv uvnitř státu. Problém s panem Orbánem nespočívá v tom, že je nacionalista, ale že na jeho nacionalismus doplácejí jiní. Opět bych ale rád zdůraznil, že to jsou otázky pro maďarské občany, kterým je nejspíš úplně jedno, co si o panu Orbánovi myslím já.

LIDOVÉ NOVINY: Maďarsko ovšem není žádným ostrovem. Liberální hodnoty, jako například práva menšin či právo volného pohybu, jsou vystaveny tlaku nebo alespoň kritice v řadě dalších zemí. Nemám přitom na mysli Čínu či Rusko, ale trendy, které vycházejí zevnitř Západu: vidíme je v Polsku, ve Francii, Holandsku nebo v Británii. A dnes také za Atlantikem. Ve vaší rodné Kanadě sice vládne liberální vláda, ale ve Spojených státech kandiduje na prezidentský úřad Donald Trump s vysloveně antiliberálním programem. Proč se podle vás politické kyvadlo posouvá tak výrazně tímto směrem?

IGNATIEFF: Předně je chybou Západoevropanů, když si myslí, že země Visegrádu mají nějaký zvláštní problém, který se na Západě nevyskytuje. Dokonce si myslím, že některé postoje zdejších zemí v souvislosti s migrací byly následně převzaty v různé míře i jinde v Evropě. Rád bych proto varoval před západoevropským karikováním Východoevropanů. Platí to ale samozřejmě i opačným směrem.

Ale zpět k vaší otázce. V jistém smyslu není tak složité tomu trendu porozumět: Když roste ekonomika, je snadné dělat politiku, která cílí nejen na blahobyt většiny, ale i na práva menšin. Když se ekonomika zadrhne a máte dilemata typu „buď, anebo“, je velmi těžké prosazovat hodnoty velkorysosti a pohostinnosti. Takže část důvodů je ekonomického charakteru. Nemyslím si, že jsme se tak úplně zotavili z krize z roku 2008 – ani ve Spojených státech, ani v západní a ani ve východní Evropě.

Zadruhé jsme všichni vystrašeni. Dopady událostí, jako byl útok na Ameriku z 11. září 2001 –, a všechny následující teroristické útoky – jsou nedozírné, proměňují politiku. Bojíme se a cizince vnímáme jako potenciální hrozbu. Můžete tisíckrát opakovat, že uprchlíci nejsou zodpovědní za teroristické útoky, ale lidé se o tyto učené řeči moc nezajímají, jednoduše se bojí. A mají k tomu důvod. Žádný z těchto teroristických útoků sice nepředstavuje strategické nebezpečí pro přežití našich společností, ale nikdo nechce rukou teroristy zemřít na letišti nebo v autobuse. Zdrojem strachu je mimo jiné nahodilost útoků. To vše pak spouští reflex „my versus oni“ a reflex chránit občany proti cizím. Odtud je pak jen krůček k nacionalistickým reflexům. Ekonomický a politický strach jsou tedy hybatelem všech těchto procesů. Nemyslím si ale, že jsou to stálé rysy politické krajiny.

V této situaci potřebujeme odvážné politiky, schopné vést a říci: „Nepanikařme, neobětujme vlastní svobodu strachu.“ Byl jsem sám v politice a vím, že je velmi těžké volat po lepší stránce naší přirozenosti. Tím se dostávám k tomu, co považuji za třetí příčinu – úpadku schopnosti vést. Dříve se političtí vůdci nevzdávali. Vezměte si Václava Havla. Nechci ho idealizovat, ale to, co z něj činilo velkou osobnost, byla síla postavit se před lidi a říci jim i věci, které nechtějí slyšet.

LIDOVÉ NOVINY: V souvislosti s migrační krizí mluvíte o strachu. Minimálně stejně důležitý byl ale pocit nejistoty a ztráty kontroly. Pro mnohé Evropany představovalo zjištění, že jejich státy nemají kontrolu nad svými hranicemi, skutečný šok. Jsou ještě další důvody, proč se většina Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků staví vůči migraci z jihu negativně? Jsou Východoevropané sobečtí, anebo jsou prostě jen většími realisty než Západoevropané?

IGNATIEFF: Tragické dějiny střední a východní Evropy zapříčinily, že zdejší společnosti nejsou multietnické. Demografie byla ovlivněna genocidou, etnickými čistkami a válkou. Toto je jeden ze zdrojů východoevropské reakce. Ale není to zdroj jediný, protože stejné reakce můžeme dnes najít i v západní Evropě.

Nekontrolovaná migrace a davy uprchlíků proudící Evropou v září loňského roku vystrašily každého. Žádná národní vláda nezůstane vládou, pokud nezajistí kontrolu vlastních hranic. Tečka.

Dále – a to není mezi některými liberály a bojovníky za lidská práva moc populární názor – státy samozřejmě nad svými hranicemi kontrolu mít musí. Nekontrolovaná migrace a davy uprchlíků proudící Evropou v září loňského roku vystrašily každého. Žádná národní vláda nezůstane vládou, pokud nezajistí kontrolu vlastních hranic. Tečka. Kanada je multikulturní společností, máme historicky úplně jiné zkušenosti, ale přileťte k nám a hned vás pořádně zkontrolují. Zkontrolují každého. Jinými slovy: pevná kontrola hranic a kontrolovaná migrace jsou podmínkou velkorysosti vůči uprchlíkům. Nejsou to protiklady. Kontrola hranic je otázkou suverenity. Neschvaluji maďarský plot v jeho podobě, ale chápu, proč jej vláda stavěla. A chápu, proč je populární mezi obyčejnými lidmi.

Nekontrolovatelnou migraci si nemůžete dovolit. Musíte najít režim, který vyvažuje kontrolu migrace na straně jedné a opatření, která respektují práva uprchlíků na té druhé. Je součástí nejlepších tradic Evropy, aby pomohla zoufalým lidem, ovšem nikoli v neomezeném počtu. Země mají právo odmítat ve své demografii změny, jaké by masová migrace mohla způsobit.

LIDOVÉ NOVINY: Co si myslíte o povinných kvótách, kterými chtěla Unie řešit migrační krizi – a které vyvolaly na jejím východě hodně zlé krve?

IGNATIEFF: Podle mě se Unie mýlila, když na migračních kvótách trvala. Nemůžete země a lidi k velkorysosti nutit. Byla to strategická chyba vůči zemím Visegrádu. Vedlo to k absurdnímu výsledku. Maďarsku bylo řečeno, že musí přijmout 1294 uprchlíků, což umožnilo Orbánovi odpovědět, že je to otázka národní suverenity, a musí proto vyvolat referendum. Aniž bych referendum schvaloval, úplně chápu, co ho vyprovokovalo. Žádná země nechce být postrkována jakoukoli nadnárodní organizací. Unie musí změnit jazyk. Jsem přesvědčen, že existuje hodně velkorysých Čechů či Maďarů, kteří jsou připraveni udělat určitá, jasně limitovaná gesta solidarity, ale musí se to udělat se společenským souhlasem. Není možné k něčemu takovému lidi nutit. A jak už jsem předeslal, nejprve musí být splněna základní podmínka pro velkorysou migrační politiku – a tou je pevná kontrola hranic. Zní to možná paradoxně, ale je to tak.

LIDOVÉ NOVINY: Nedávno jste v rozhovoru pro kanadskou televizi prohlásil, že globální odpor proti liberálním hodnotám je zčásti výsledkem arogance liberálů. Podobný sebezpytující tón jsem letos zaslechl v Oxfordu, baště britského liberalismu, během referenda o vystoupení z Evropské unie. Jeho základem byla především kritika, podle níž jsou liberálové odtrženi od velké části společnosti a ani si neuvědomují, jak opovržlivě se vůči ní chovají. Jak se podle vás arogance, o níž mluvíte, projevuje?

IGNATIEFF: Jediným lékem na aroganci liberálů je demokracie. Pokud věříte, že lid je suverénem, musíte mu naslouchat. Moje zkušenost v politice nebyla nejšťastnější. Dostal jsem ale velmi cennou lekci: Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají udělat. Naše společnosti závisí na vzájemné dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí. Od liberálů to vyžaduje obrovskou kázeň, aby si tuto skutečnost pamatovali a respektovali ji.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké největší chyby podle vás liberálové dělají? Podcenili národy – potřebu mnoha lidí někam patřit a zachovávat určité kulturní či náboženské tradice? Nedávno jste se přiznal, že si čím dál víc uvědomujete, že je zapotřebí brát v potaz místní rozdíly a zvyklosti, což liberálové dost často odmítají. Je to překvapivý vývoj u člověka, jako jste vy, který v minulosti psal o možnosti nastolení jakési „světové humanitární říše“.

Existuje druh liberalismu, který chápe, že pokud nebudete respektovat tradice a dědictví, nebudete v politice úspěšní. Přístup „každému podle jeho gusta“ v mezinárodní politice spočívá jednoduše v tom, že například Maďarsko není Česko, Česko není Německo, Německo není Francie, Francie není Británie.

IGNATIEFF: Můj proud liberalismu vychází hodně z Isiaha Berlina. Protože byl Žid, byl to liberál, který zároveň měl velký respekt vůči nacionalismu. Mimo jiné i proto, že sionismus je také formou nacionalismu. Berlin pochopil cenu, jakou zaplatí politici, kteří zanedbají sílu příslušnosti k určitému jazyku, tradici a kultuře. Existuje tudíž druh liberalismu, který chápe, že pokud nebudete respektovat tradice a dědictví, nebudete v politice úspěšní. Přístup „každému podle jeho gusta“ v mezinárodní politice spočívá jednoduše v tom, že například Maďarsko není Česko, Česko není Německo, Německo není Francie, Francie není Británie. Musí být možné vytvořit Evropu, v níž sdílíme určité společné hodnoty: ústavní svobody, nezávislé soudnictví, svobodná média, toleranci vůči jinakosti, mírové řešení konfliktů. Toto společné jádro se musí odrážet v institucích, které umožní přístup „každému podle jeho gusta“. Nemůžete přinutit národy s odlišnými tradicemi, jazykem a kulturou pochodovat stejným krokem. Je to jako v mezilidských vztazích: my dva jsme odlišní, ale oba umíme najít způsob, jak sdílet určité věci – ne všechny, ale některé. S národy je to stejné jako s lidmi.

LIDOVÉ NOVINY: Abychom nekritizovali jenom liberály, podívejme se i na druhou stranu. Ve své extrémní podobě se reakce proti akademikům, expertům a takzvaným liberálním elitám transformuje v jakési hrdé zápecnictví, antiintelektualismus a ignorování faktů. Příklady by se daly najít i v Česku, ale ty nejznámější nám nyní poskytuje kampaň Donalda Trumpa. Je to podle vás jenom dočasný jev, nebo je to způsob veřejné debaty, který bude stále častější?

IGNATIEFF: Americkou kampaň sledujeme velmi pozorně nejen proto, že se obáváme případného Trumpova vítězství, ale i ze strachu, že jeho styl – politika spálené země, výmyslů, sociálních sítí, záměrného šíření nepravd a drbů – nás čeká i jinde. Často se díváme na Spojené státy, protože tam vidíme vlastní budoucnost dříve, než se nám přihodí. Nyní se hodně mluví o postpravdě a politice postpravdy. Je to situace plná paradoxů. Jsem si jist, že nikdy dříve nemělo v České republice přístup k vysokoškolskému vzdělání tolik lidí jako nyní. Také ve Spojených státech jde na vysokou nejvíce lidí v dějinách. Výsledkem ale je, že se rozšířila propast mezi absolventy vysokých škol a lidmi s nižším vzděláním. Vzdělání se stalo hlavním zdrojem – a to mě jako pedagoga velmi trápí – vytvářejícím a reprodukujícím moderní nerovnost. Je to nerovnost primárně reputační, nikoli jenom majetková. Peníze přicházejí s reputací a postavením. Lidé cítí odpor vůči moci, kterou reputační nerovnost poskytuje vzdělanějším. Univerzity by si na to měly dát velký pozor.

Donedávna jsem pracoval na Harvardu, miluji to tam, ale Harvard je vrchním reproduktorem tohoto druhu nerovnosti. Musíme s tím bojovat, protože vzniká propast v názorech. Příkladem může být třeba kampaň před referendem o brexitu, kdy bylo možné slyšet, jak lidé říkají, že už mají expertů dost. Přitom mnozí experti nebyli žádní arogantní liberálové, jenom dělali svou práci a snažili se co nejlépe odhadnout dopady brexitu. Lidem to bylo ale jedno. Protože nerovnost, která vzniká na základě vzdělání a postavení, je zdrojem velkého roztrpčení mezi těmi, kteří ztratili práci a celkově nejsou tak úspěšní, jak by chtěli.

LIDOVÉ NOVINY: Necítí se tito lidé podvedeni kulturou expertů oprávněně? Zvláště po ekonomické krizi?

IGNATIEFF: Přesně tak. Právě nóbl experti, kteří sledovali přehřívající se ekonomiku, nebyli schopni s tím nic udělat. Experti nemají moc dobrou pověst. Zradili jste nás, využili jste své postavení, abyste o nás bez nás dělali rozhodnutí. A kromě toho si nás nevážíte, říkají dnes lidé. Vzpomeňte si na paní Clintonovou, která označila Trumpovy voliče za ubožáky. To není jenom politická chyba, je to morální selhání. Vždyť to jsou občané její země! Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího. Musíme se vrátit ke kultuře občanského respektu, která byla narušena nerovností, drsnou politickou rétorikou a do jisté míry i sociálními sítěmi. Jako bývalý politik mám starost o budoucnost politiky kvůli odbrzďujícímu efektu anonymity, kterou sociální sítě šíří. Během šesti let své politické kariéry v Kanadě můžu spočítat na prstech jedné ruky případy, kdy mi občan z očí do očí vynadal a řekl něco urážlivého. Nyní si stačí zapnout počítač a podívat se na komentáře a mám pocit, že jsem po kolena ve špíně a nesmyslech. Díky Trumpovi jsou špína a nesmysly najednou na hlavním náměstí. To mi dělá velkou starost.

LIDOVÉ NOVINY: Sociální sítě trápí i nás v klasických médiích, ale tady se jich musím zastat. Podívejme se do minulosti, ve 30. letech nebyly v Evropě žádné sociální sítě, ale špína nacismu na náměstích byla...

Politici na celém světě nyní sledují americké volby a udělají si ty správné závěry, až pan Trump prohraje, což očekávám.

IGNATIEFF: Velmi dobrý postřeh. Neměli bychom být technologičtí deterministé. Celkově nejsem ani pesimistou a věřím ve schopnost demokracie se korigovat. Politici na celém světě nyní sledují americké volby a udělají si ty správné závěry, až pan Trump prohraje, což očekávám. Poučí se z toho, že tento druh politiky vede do zdi. Doufám, že to pak změní politický cyklus nejen v Americe, ale i jinde ve světě. Miluji demokracii, protože se učí ze svých chyb.

LIDOVÉ NOVINY: Moje poslední otázka. Jste v Praze jako hlavní řečník při udělování Ceny Václava Havla. Z něj se stal učebnicový příklad intelektuála, který vstoupil do politiky. Vy máte také praktickou zkušenost s politikou, i když ne velmi úspěšnou, protože jste prohrál volby v čele kanadské liberální strany. Jaké je vaše doporučení akademikům, umělcům a vůbec všem intelektuálům? Mají politiku zkoušet?

IGNATIEFF: Moje politická kariéra neskončila slavně, ale pokaždé, když přednáším, nabádám studenty, aby vyrazili do terénu. Vždy jim říkám: Musíte naslouchat, naslouchat, naslouchat. Hlavním předpokladem demokratického politika je schopnost být dobrým posluchačem. Naslouchejte s respektem, naslouchejte lidem, kteří s vámi nesouhlasí, kteří nemají stejné vzdělání a stejný úhel pohledu. Je zvláštní to říct právě o politice, ale byla pro mě lekcí pokory a léčbou určitého typu arogance. Většinou žijeme ve svých bublinách – vy třeba v té pražské a novinářské, já ve své akademické. Fantastickou věcí politiky poté, co si dáte své jméno na volební lístek, je, že každý hlas se počítá. Takže se musíte scházet s kdekým: s boháči i chudými, s úspěšnými i neúspěšnými. Během kampaně v Kanadě jsem se ráno vzbudil, nasedl do letadla a letěl za polární kruh, abych se setkal se zástupci Inuitů. A pak – ještě téhož dne – jsem letěl na jih do elegantního Vancouveru na festival. To mi dalo pocit různorodosti demokracie. Možná jsem naivní, ale nakonec si myslím, že pokud předložíte dobré, rozumné, praktické argumenty – což já jsem nedokázal – a pokud mluvíte s lidmi o tom, co je opravdu trápí,můžete být úspěšní. Nenechte se nikým odradit.

Michael Ignatieff

Kanadský historik, spisovatel a politik je ztělesněním moderního liberálního intelektuála. Narodil se před 69 lety v Torontu v rodině s dlouhou tradicí v politice a diplomacii. Jeho dědeček z otcovy strany byl ruským šlechticem a ministrem vnitra cara Alexandra III. Ignatieffova všestranná kariéra zahrnuje studia na univerzitách v Torontu a Oxfordu, doktorát z Harvardu, práci novináře, televizního moderátora a spisovatele i akademické posty na Cambridgeské, Oxfordské a Harvardově univerzitě. Je autorem tří románů, a především dlouhé řady knih o historii, lidských právech a mezinárodních vztazích. Nejvlivnější byly svého času jeho knihy o válkách na Balkáně, v Afghánistánu a Rwandě, v nichž obhajoval aktivnější vstupování Západu do mezinárodních konfliktů z lidskoprávních důvodů. Původně obhajoval také vstup USA do Iráku, ale později svůj názor revidoval. V letech 2005 – 2011 prožil bouřlivé období v kanadské politice. V roce 2009 se stal předsedou Liberální strany Kanady a o dva roky později ji vedl jako kandidát na premiéra do parlamentních voleb. Drtivě však prohrál a ztratil vlastní křeslo v parlamentu. Po rezignaci na post předsedy strany se vrátil do akademické sféry. Letos byl jmenován prezidentem a rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti.

Počet příspěvků: 3, poslední 13.11.2016 10:28 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.