I dobře míněná dotace končí pokřivením trhu

Česko vyváží do zahraničí více surového dřeva než Finsko a Švédsko dohromady. Jeho cena je přitom podstatně nižší než výrobků. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Má stát pobídkami podporovat vznik pil a výroben nábytku, nebo je to nepřijatelné zasahování do trhu?

Jan Macháček 19.4.2018
Má stát pobídkami podporovat vznik pil a výroben nábytku? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Má stát pobídkami podporovat vznik pil a výroben nábytku? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Má stát pobídkami podporovat vznik pil a výroben nábytku?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Česká republika vyveze do zahraničí více surového dřeva než Finsko a Švédsko dohromady. Podle Karla Krontoráda z Ústavu dřevařských technologií Mendelovy univerzity v Brně by se měl stát snažit, aby místo rychlého zisku vznikaly v Česku továrny, které budou schopny dřevo zpracovávat do konečných produktů. Cena surového dřeva a některých výrobků se může lišit až desetinásobně, řekl Krontorád v rozhovoru s ČTK. Více v tomto zajímavém článku.

Nabízí se otázka: Má stát pobídkami podporovat vznik pil (hlavně v pohraničí) a výroben nábytku, nebo je to nepřijatelné zasahování do tržního systému? Možná by to bylo neliberální či málo „trhulibé“, ale naše situace ve srovnání se Švédskem či Finskem nepůsobí tak, že bychom si jako stát či společnost počínali v tomto ohledu moc chytře.


 
Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Stát bobtná už teď

Ne. Už teď stát bobtná v oblastech, které umí soukromý sektor mnohem lépe, a dlouhodobě nezvládá výstavbu infrastruktury, tedy jednu ze svých základních funkcí. Pokud bude stát umět pily stavět stejně dobře jako dálnice nebo Pražský okruh, tak již za padesát let budou výstupy těchto podniků použitelné alespoň jako třísky na podpal do kamen.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Ideál a realita

Obecně by samozřejmě stát neměl zasahovat do fungování soukromých trhů v ekonomice jinak, než že se bude dobře starat o veřejné statky, které napomáhají trhům k efektivnosti. Co se týče dřeva, může se nám zdát, že je neefektivní, aby Češi vyváželi tolik surového dřeva – že tím česká ekonomika využívá jen nedokonale své možnosti. Řešením je lepší nabídka veřejných statků. Sem patří například modernizace školní a rekvalifikační soustavy, zlepšení dopravních a komunikačních sítí a omezení zbytečné regulace a byrokracie.

Konkrétně u dřeva, ale takových případů je daleko víc, se zlepšení nabídky veřejných statků projeví třeba tak, že ze škol a rekvalifikací budou vycházet lidé, kteří umějí založit a provozovat pily a nábytkářské firmy, přičemž se na místo, třeba i v pohraničí, snadno dostanou oni i příslušná nákladní doprava a nebudou muset trávit dlouhé hodiny studiem vyhlášek a opakovaným vyplňováním dlouhých formulářů.

Před udělením kterékoli dotace je ale samozřejmě třeba pečlivě zvažovat přínosy a náklady, a to finanční i ty ostatní. A po udělení dotace efektivně ověřovat, že nejsou zneužívány.

Takový je liberalistický ideál. V praxi ale existují přinejmenším dva případy, kdy stojí za úvahu se od něj odchýlit. Zaprvé, vlády různých zemí podporují určitá domácí odvětví, a to například investičními pobídkami (v některých oblastech to ostatně dělá i naše vláda). S takovou zahraniční dotovanou firmou pak její domácí nedotovaný protějšek může jen těžko soutěžit. Vzniká tudíž dilema, zda a v jakých oblastech se i my chceme do této pobídkové soutěže zapojit (nebo ji naopak opustit).

Druhé dilema vzniká v případě, že fungování soukromé firmy má ve skutečnosti určité veřejné přínosy. Jako příklady můžeme uvést kultivaci krajiny díky péči místních zemědělců nebo existenci bodu pro setkávání vesnické komunity díky provozu malé prodejny na návsi. I tady mohou dávat dotace jistý smysl.

Před udělením kterékoli dotace je ale samozřejmě třeba pečlivě zvažovat přínosy a náklady, a to finanční i ty ostatní. A po udělení dotace efektivně ověřovat, že nejsou zneužívány.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Netržní distorze

Schopnost zvyšovat realizační hodnotu vývozu přidanou hodnotou zpracováním je jedním z nejlepších ukazatelů zlepšování konkurenceschopnosti ekonomiky. Příklad vývozu dřeva ve formě surového dřeva a možnosti vyvážet produkty s přidanou hodnotou například ve formě nábytku nebo hraček je uváděn v ekonomické literatuře od začátku 90. let. 

Je ovšem třeba odlišit dva důležité faktory úspěchu: schopnost dřevo zpracovat z pohledu znalosti technologie, vzdělané pracovní síly a výrobních kapacit, a schopnost konečné výrobky prodat na trzích, kde lze dosáhnout vysoké realizační ceny.

Jakákoli forma dotací a regulace sektoru, která je na začátku míněna dobře, se může lehce změnit v nechtěné vytváření netržních distorzí. I plán podpořit produkci solární energie na začátku vypadal jako skvělé opatření pro podporu výroby energie z udržitelných zdrojů. Jen se to pak „osvíceným politikům“ nějak vymklo z rukou.

První podmínka je v Česku splněna. Tradice zpracování dřeva, včetně středních dřevařských škol a fakult zabývajících se například designem a výrobou nábytku, je dlouhá. Historie firem jako Ton (Thonet) v Bystřici pod Hostýnem je inspirující. V čem však Česko stále zaostává, ale to nejen v oblasti dřevozpracujícího průmyslu, je schopnost kvalitní domácí produkci prodat na zahraničních trzích. Věci, které kvalitně vyrobíme, nedokážeme realizovat na vyspělých trzích a pouze je dodáváme do dalších zemí ve formě meziproduktu určeného ke kompletaci. Důvodem je historická trhlina v zahraničním obchodu od roku 1948 po začátek 90. let. České firmy se soustředí na produkci a nezbývá jim energie na časově náročné „dobývání“ zahraničních trhů. Přidaná hodnota totiž není tvořena jen ve výrobě, s danou technologií bude mít český zaměstnanec podobnou produktivitu práce jako německý nebo rakouský. Přidaná hodnota je tvořena také marketingem produktu, vytvořením prodejní sítě v zahraničí, nabídkou servisních služeb. To však vyžaduje dodatečný kapitál a dlouhodobě zkušenosti – jazykové, prodejní, ochoty stěhovat se do zahraničí.

Samostatnou kapitolou je nedostatečná zásoba domácího kapitálu. Pokud chci vyvážet surové dřevo, stačí mi pila, sekyra a dostatek fyzické síly. Pokud chci dřevo zpracovávat, potřebuji poměrně nákladné kapitálové vstupy na nákup technologií, pronájmu prostor pro výrobu a výše zmiňovaného marketingu a vytvoření prodejní sítě v zahraničí.

Pokud souhlasíme, že hlavním důvodem nízkých zpracovatelských kapacit v Česku je nedostatečná kapitálová vybavenost pak cílená forma záruk na půjčky (venture capital funds) dává smysl.

Je třeba být ale velmi opatrný. Jakákoli forma dotací a regulace sektoru, která je na začátku míněna dobře, se může lehce změnit v nechtěné vytváření netržních distorzí. I plán podpořit produkci solární energie na začátku vypadal jako skvělé opatření pro podporu výroby energie z udržitelných zdrojů. Jen se to pak „osvíceným politikům“ nějak vymklo z rukou a daňový poplatník sleduje výsledek každý rok na svém výpisu spotřeby energie.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Investujme raději do školství

Jistě by bylo lepší, kdybychom dřevo nevyváželi jako kulatinu, nýbrž zpracované do výrobků. Také by jistě neškodilo, kdyby se rozšířil počet pracovních míst v našem zalesněném pohraničí, aby se odtamtud nemuseli lidé stěhovat. Investice do pil a truhlařiny by jistě byly lepší než naše všudypřítomné golfové kluby a předražené plovárny. Nejsem ani takový dogmatik, abych tvrdil, že trh má vždy pravdu. Přesto si nemyslím, že by měl stát podporovat pobídkami jakýkoli sektor, a tedy ani dřevozpracující průmysl.

Úkolem státu není vytvářet před trhem chráněné prostředí pro to či ono odvětví. I tam, kde to stát, případně Evropská unie, dělá (v zemědělství), zdůvodňuje se to nějak jinak, například krajinotvorbou nebo soběstačností.

Úkolem státu není vytvářet před trhem chráněné prostředí pro to či ono odvětví. I tam, kde to stát, případně Evropská unie, dělá (v zemědělství), zdůvodňuje se to nějak jinak, například krajinotvorbou nebo soběstačností. Úkolem státu je vytvořit prostředí, ve kterém může být kapitál investován co nejefektivněji, tj. budovat infrastrukturu, komfortní regulatorní prostředí a zejména přísun kvalifikované pracovní síly. Ve všech těchto oblastech náš stát zaostává za ideálem.

Takže máme-li peněz nazbyt, abychom uvažovali, jak státní investice rozšířit, vzpomeňme na kvalitnější státní službu, nedokončený dálniční systém, železniční koridory, zdravotnictví a regulační byrokracii. Zejména však investujme do výchovy vysoce vzdělaných lidí, kteří budou schopni plně využít všech výhod současné doby proti minulosti, investujme tedy do školství všech stupňů, popřípadě do toho, aby absolventi našich i cizích škol měli právě u nás uplatnění. Tak se připravíme na život v třetím tisíciletí. Takové investice ponesou největší dividendy, byť nikoli nutně hned zítra. Mezitím tržní pravidla jistě nejlépe ošetří, do kterého oboru právě teď investovat omezené zdroje, které pro to soukromá sféra najde.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Zamrzlá hospodářská strategie

Vyvážení levné meziproduktové výroby a naopak drahý dovoz již zkompletovaného zboží je český dlouholetý problém. Samotná podstata tkví v elementární neexistenci jakékoli státní strategie, kam má Česko v nějakém krátkém či delším časovém horizontu hospodářsky směřovat. 

Úpravě systému podpor musí vždy předcházet definice toho, čeho vlastně sami chceme dosáhnout. Když odhlédneme od faktu, že na lesnictví a na něj navázaný dřevařský průmysl bychom neměli nahlížet jen prizmatem ekonomiky, ale i z pohledu ochrany přírody a našeho přírodního bohatství, nabízí se otázka, kde bychom se v této oblasti chtěli ve výrobním řetězci nacházet. Chceme být dřevařskou velmocí nebo kompletovat výrobu a vyrábět nábytek? Na to si stát nedokázal dodnes odpovědět, a to přesto, že máme v lesním hospodářství dlouholetou tradici.

Hospodářská strategie Česka zamrzla v 90. letech, kdy jsme lákali jednoho zahraničního investora za druhým bez ohledu na hodnotu, kterou přináší.

Není to ale jen tato oblast. Takto můžeme pokračovat dále například i v automobilovém průmyslu a ptát se: Chceme donekonečna vyrábět komponenty do aut nebo kompletovat celá auta? Jednoduše řečeno, jsme konečně ve stavu, kdy chceme pro Česko výrobu s vyšší přidanou hodnotou a s tím související vyšší mzdy pro naše lidi?

Hospodářská strategie Česka zamrzla v 90. letech, kdy jsme lákali jednoho zahraničního investora za druhým bez ohledu na hodnotu, kterou přináší. Za honbou po jediném ukazateli, a to vyšší zaměstnanosti, jsme se nebáli podhodnotit cenu práce pod její produktivitu a zavést investiční pobídky. Jistě, v době zavedení měl tento hospodářský model své opodstatnění.

Dnes jsme ale úplně jinde. Naše dvacetiletá neochota ho s měnícím se světem posunout dál nás katapultovala na nejnižší příčky výrobního řetězce a tam jsme bohužel setrvali dodnes. Jestli se nyní chceme posunout a namísto výroby meziproduktů chceme věci vymýšlet nebo je kompletovat, tak jen dobře. Nejdřív je ale podstatné vydefinovat si cíl. Cesta k jeho dosažení se pak hledá snáze. Třeba i úpravou pobídek a jiných podpor, které především malým a středním podnikům mohou pomoci obstát v nerovném boji s velkými globálními hráči.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Neobhajitelné dotace

Dotace pilám a výrobcům nábytku si stát neobhájí. Řada podnikání obnáší značné riziko a vysoké počáteční investice. To nemůže být výmluva pro dotace. Ekonomická teorie si ještě dokáže poradit s dotacemi kvůli pozitivním externalitám, ale kvůli selektivní podpoře vybraného odvětví nikoli.

Obhájit dotace je obtížný úkol. Ekonomové se neshodnou ani na učebnicových příkladech. Tím je například podpora pozitivních externalit, tedy pozitivního vlivu na osoby, které se neúčastní dané směny a které nemusí za to, co z ní získávají, nic platit. Druhou kategorií jsou takové služby a zboží, které by na volném trhu vznikalo v nižším množství, než by si společnost přála.

Typicky se tak podporuje zemědělství pro svůj krajinotvorný efekt a divadla a opery, kterých by na volném trhu vzniklo řádově méně, ale stát má zájem kultivovat své občany. Vejde se mezi tyto příklady pila?

Rozumím snaze o hledání nových příležitostí. Pokud jsou ale pily a výrobny nábytku natolik významnou příležitostí, proč se do tohoto odvětví firmy nehrnou? Vstupní náklady jsou sice vysoké, ale v době extrémně nízkých úrokových sazeb, venture kapitalistů a crowdfundingu vznikají z ničeho i mnohem větší firmy, než jsou pily.

Ani u zemědělství a vybrané kultury se ekonomové neshodnou. Zaprvé, prakticky každá lidská činnost a směna vytváří pozitivní a negativní efekty na kolemjdoucí. Dotovat (a danit) by se pak dalo prakticky cokoli. Zadruhé, jak zjistit, jaké je ideální množství oper a divadel? Když se zeptáte expertů na divadla a opery, není překvapením, že by jich viděli rádi víc.

A stejně tak je tomu u diskutovaných pil a výrobců nábytku. Samozřejmě, pokud se zeptáme odborníka na dřevařské technologie, bude mít pocit, že bychom měli mít více dřevařské technologie. Pozitivní externality se budou hledat obtížně. Pouze si expertně myslíme, že bychom měli něco dělat víc.

Rozumím snaze o hledání nových příležitostí. Pokud jsou ale pily a výrobny nábytku natolik významnou příležitostí, proč se do tohoto odvětví firmy nehrnou? Vstupní náklady jsou sice vysoké, ale v době extrémně nízkých úrokových sazeb, venture kapitalistů a crowdfundingu vznikají z ničeho i mnohem větší firmy, než jsou pily.

Pokud by stát chtěl pilám a výrobcům nábytku přeci jen pomoci, má řadu možností. Shodou okolností pocházím z truhlářské rodiny a mezi nejbližšími přáteli mám majitele pily. Možná by bohatě stačilo si vyslechnout jejich příběhy o tom, jak zápasí s regulacemi svého podnikání (a podnikání v České republice obecně). Není se potom čemu divit, že podobných firem u nás nevzniká víc. Problém rozhodně není nedostatek financí na vysoké investice.

Dotace by nakonec získali stejně velcí hráči, kteří si mohou dovolit platit lidi, kteří jim o ně správně a úspěšně zažádají. Poté by těm menším se státními penězi snadno konkurovali. Ve výsledku by to byli právě ti poslední malí podnikatelé, kteří v tomto odvětví zůstali navzdory všem obtížím, které by dotace nejvíce poškodily. Pil a výrobců nábytku by nakonec ani nemuselo být více, jen bychom přeskupili trh do rukou těch schopnějších žádat o stát o peníze.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Čas na netržní zásah

Není v naší ekonomické struktuře příliš oblastí, které by si zasloužily cílenou a adresnou asistenci netržního typu, jako je tomu v případě zacházení s vytěženým dřevem. To představuje v našem případě potenciál, kterým dokážeme trestuhodně mrhat, když přibližně tři čtvrtiny vytěžené dřevní hmoty ve velmi primitivní formě předzpracování vyvážíme do zahraničí (vesměs do zemí s násobně vyšší úrovní nákladů). V těchto zemích dřevo zpracují a v podobě nábytku a dalších předmětů jej vyvážejí zpět do Česka, a to ve vysoké formě zpracování, o kterou se dobrovolně připravujeme.

Rezignace na vytvoření významného dřevozpracujícího a nábytkářského průmyslu je nejen rezignací na posun a rozmach ekonomického potenciálu, který se přirozeně nabízí (přímo i nepřímo prostřednictvím kreativního průmyslu, designu apod.), ale současně je zcela zbytečně v této položce generováno výrazně negativní saldo v rámci obchodní bilance.

Rezignace na vytvoření významného dřevozpracujícího a nábytkářského průmyslu je nejen rezignací na posun a rozmach ekonomického potenciálu, který se přirozeně nabízí (přímo i nepřímo prostřednictvím kreativního průmyslu, designu apod.), ale současně je zcela zbytečně v této položce generováno výrazně negativní saldo v rámci obchodní bilance (podobně flagrantní příklad bychom našli snad již pouze v případě potravinářského průmyslu a absolutního poklesu objemu zemědělské výroby v některých segmentech). Nehledě na to, že jsme bývali v oblasti papírenského průmyslu velmocí.

Vzhledem k tomu, že nastalá situace naplňuje přinejmenším dva z projevů tržního selhání (iracionální chování aktérů a špatná politika vlády nastavující neadekvátní regulatorni prostředí), je čas na rozumnou nápravu. Zásah může například souviset s budoucím nastavením pravidel rozpočtu EU a jeho využíváním v podobě strukturálních fondů po roce 2020, neboť právě toto téma by naplňovalo jak budoucí představy o financování EU, tak i zásadní potřeby, které v této věci Česko má, jelikož případné čekání na to, že by se situace vyřešila přirozenou tržní cestou, je v tomto případě předem odsouzeno k nezdaru a nenaplnění.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 2, poslední 27.4.2018 01:11 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.