Hra o Sýrii může trvat několik let

O budoucnosti Sýrie se začne jednat, až se všechny strany přesvědčí, že nemohou vyhrát. Pouze USA však mohou Turecku zaručit, že nevznikne Kurdistán, či být prostředníkem mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Pouze USA jsou pro Rusko partnerem. Skutečná velmoc dosahuje svých cílů rozvážným jednáním, nikoliv silou.

Andrej Duhan 17.11.2015
Stvrzení partnerství. Vladimir Putin potřásá rukou Bašáru Asadovi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stvrzení partnerství. Vladimir Putin potřásá rukou Bašáru Asadovi. | foto: Reuters
Stvrzení partnerství. Vladimir Putin potřásá rukou Bašáru Asadovi.

V syrské občanské válce se střetávají, spojují a rozdělují různé skupiny. Do konfliktu pak zvenku zasahují nejen regionální mocnosti, ale nově i Rusko. Lze sice vymezit proti- a proasadovskou koalici, ale všichni sledují pouze své partikulární zájmy.

USA, které po studené válce zredukovaly mezinárodní vztahy na souboj „good guys“ a „bad guys“, proto tápou, co se týká jejich role v syrském konfliktu. Roztříštěnost a přímá angažovanost regionálních mocností však poskytuje USA, dominantní velmoci na Blízkém východě, příležitost potvrdit svůj vliv v tomto regionu. Z jejich hlediska totiž v Sýrii nejde o to, zda její prezident Bašár Asad zůstane, či nezůstane u moci, ale o regionální rovnováhu sil, již budou garantovat právě USA.

Rusko

Rusko vstoupilo do syrského konfliktu s cílem etablovat svou roli na Blízkém východě, posílit Asadův režim a zamezit USA v případné snaze o jednostranné řešení. Intervence v Sýrii je součástí úsilí o návrat Ruska na Blízký východ, což dokládají i jednání s egyptským prezidentem Abdalem Fatahem Sísím, izraelským premiérem Benjaminem Netanyahuem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.

Rusko, vedené snahou etablovat se na Blízkém východě a učinit ze sebe partnera USA, si může dovolit obětovat Asada, budou-li zachovány základy a vliv jeho režimu v novém politickém uspořádání Sýrie

Rusko chce svou pomocí Asadovi zabránit úsilí o détente mezi USA a Íránem, které odstartovala jaderná dohoda. Ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi vyhovovala fixace obou zemí na jejich konflikt a snaží se ji prodloužit navzdory této dohodě. S ohledem na klíčový význam Sýrie pro Írán pak vhání ruská pomoc Asadovi tuto zemi do náruče Ruska.

Rusko a Írán spojuje zájem posílit Asadovu pozici. Pro Írán představuje cokoliv jiného než Asadovo vítězství, respektive šíitsko-alavitské koalice, ztrátu. Rusko, vedené snahou etablovat se na Blízkém východě a učinit ze sebe partnera USA, si může dovolit obětovat Asada, budou-li zachovány základy a vliv jeho režimu v novém politickém uspořádání Sýrie. Rusové od počátku krize vysílají signály, že jsou ochotní obětovat Asada.

Západní intervence

Ruská intervence ve prospěch Asadových sil nepředstavuje změnu této strategie, ale její posílení, protože dělá Asada závislejšího na Rusku. Pro Rusko jde o win-win situaci. Porazí-li Asad povstalce, získá Rusko věrného spojence a posílí svou prestiž a vliv na Blízkém východě na úkor USA. Vynutí-li si pat v jednání o případném předání moci, budou Rusové v dobré vyjednávací pozici vůči protiasadovské koalici, protože budou mít mocný nástroj proti Asadovi.

Ruská přítomnost v Sýrii také maří úvahy o západní intervenci, protože by mohla skončit konfliktem s Ruskem. Pokud se až dosud Západ zdráhal zasáhnout proti Asadovi, určitě to neučiní nyní.

Ruská přítomnost v Sýrii také maří úvahy o západní intervenci, protože by mohla skončit konfliktem s Ruskem. Pokud se až dosud Západ zdráhal zasáhnout proti Asadovi, určitě to neučiní nyní. Rusko tím pokračuje v politice velmoci nezávislé na rozhodnutích Západu. Ruské kroky v Sýrii nevede snaha udržet Asada, ale je třeba je interpretovat především z hlediska rusko-amerických vztahů.

Prezident Putin ví, že možnosti Ruska vytlačit USA z dominantní role na Blízkém východě jsou omezené a že zapojením se do konfliktu na straně Asada se paradoxně snižují. Zároveň se však stalo hráčem, kterého při řešení syrské krize nebude možné opomenout. Jednání s USA o novém politickém uspořádání v Sýrii obrovsky posílí legitimitu a váhu Ruska.

Írán

Pro Írán má zachování Asadova režimu v nějaké podobě zásadní význam. Pokud by se totiž Sýrie dostala pod nadvládu sunnitů, íránský vliv v oblasti od Iráku po Libanon by byl narušen. Bez Sýrie nemůže Írán efektivně podporovat hnutí Hizballáh, které tvoří základ jeho odstrašující strategie vůči Izraeli. Pokud by sunnité v Sýrii zvítězili, těžiště střetu mezi nimi a šíity by se přeneslo do Iráku, a možná i do Libanonu, což by byla pro Írán geopolitická katastrofa.

Pokud by sunnité v Sýrii zvítězili, těžiště střetu mezi nimi a šíity by se přeneslo do Iráku, a možná i do Libanonu, což by byla pro Írán geopolitická katastrofa

Přítomnost íránských vojenských poradců a pozemních sil v Sýrii jen dokazuje, nakolik je toto země pro Írán důležitá. Proto Irán podporoval intervenci Ruska na straně Asada, což dokazují návštěvy íránských představitelů v Moskvě od letošního jara. Rizikem pro Írán může být, že přijde o vedení proasadovských sil v Sýrii, jež převezme Rusko.

Oba státy mají velký zájem posílit Asadův režim. Pro Rusko však představuje Asad prostředek k posílení svého postavení, kdežto pro Írán je Asadovo zachování cílem. Pokud by ruský vliv na Asada převážil nad íránským a použilo jej v jednáních, jejich výsledek by nemusel být pro Írán příliš přínosný.

Saúdská Arábie

Rusko-íránské spojenectví má meze i v širším kontextu. Rusko si v žádném případě nepřeje zhoršení vztahů s Izraelem, ale ani s arabskými mocnostmi. Chce jednat jako vnější velmoc s vlivem v regionu, ale nestát se přímým účastníkem sunnitsko-šíitského konfliktu. Otázkou je, zda ho vývoj události do něj nezapojí bez ohledu na jeho úmysly.

Pro protiasadovskou koalici představuje účast Ruska vyšší nasazení a materiální podporu povstaleckým skupinám. Sjednocení cílů je však v nedohlednu. Saúdská Arábie si přeje vytlačit íránský vliv ze Sýrie i z celého regionu, současně však nechce, aby moc v Sýrii získalo Muslimské bratrstvo či al-Káida reprezentovaná Džabhat an-Nusrou.

Dokud bude pociťovat větší nebezpečí od Íránu než od Islámského státu, nelze od Saúdské Arábie očekávat žádnou zásadní akci proti IS

Obě tyto skupiny totiž zpochybňují její ideové vedení arabského a sunnitského světa a z ideového hlediska jsou pro Saúdskou Arábii stejnou hrozbou jako Írán z mocenského. Ta proto podporuje finančně i materiálně různé islamistické a saláfistické frakce v syrské opozici, například Džajš al-Fatah nebo Džajš al-Islam.

Pokud jde o Islámský stát (IS), Saúdská Arábie jej považuje za hrozbu, ale více se obává Íránu. Proto jí v podstatě vyhovuje, že IS váže íránskou pomoc v Sýrii i Iráku a vytváří neustálý tlak na íránskou sféru vlivu, zejména když Saúdská Arábie čelí íránského vlivu na Arabském poloostrově v Jemenu. Dokud bude pociťovat větší nebezpečí od Íránu než od Islámského státu, nelze od Saúdské Arábie očekávat žádnou zásadní akci proti IS.

Turecko

Turecko podporuje stejně jako Saúdská Arábie nejen sekulární, islamistické, ale i etnicky spřízněné protiasadovské skupiny, jejichž prostřednictvím chce posílit svůj vliv, a tím si zajistit účast na případném jednání o budoucnosti Sýrie. Turecko také sází na Muslimské bratrstvo, které do jisté míry ovlivňuje Svobodnou syrskou armádu, ale jež je pro Saúdskou Arábii nepřijatelné.

Turecko více ohrožuje nestabilita, džihádismus a teroristické útoky. Na rozdíl od Saúdské Arábie nemá ani stejnou praxi v souběžné podpoře islamistickým skupinám a ve schopnosti odvracet jejich pozornost od vlastního území. Pokud by byly informace o spolupráci s IS pravdivé, mohlo by se to Turecku vymstít.

Turecko podporuje stejně jako Saúdská Arábie nejen sekulární, islamistické, ale i etnicky spřízněné protiasadovské skupiny, jejichž prostřednictvím chce posílit svůj vliv, a tím si zajistit účast na případném jednání o budoucnosti Sýrie

Jeho určitá míra tolerance Islámského státu dává smysl kvůli hlavnímu zájmu v Sýrii – zabránit vzniku kurdského státu na severu této země, protože vzhledem k početné kurdské menšině se obává, že by mohl ohrozit celistvost tureckého území. Syrská armáda v podstatě na Kurdy neútočí, protože Asad předpokládá, že Kurdové budou poutat tureckou pozornost namísto podpory protiasadovským povstalcům v oblastech, jež jsou pro Asada klíčové.

Turecko se ještě více než Saúdská Arábie obává Islámského státu, ale jediné útočí na Kurdy. Pro Turecko platí totéž co pro Saúdskou Arábii – nelze od něho očekávat žádnou zásadní akci proti Islámskému státu, a to dokud se bude obávat více Kurdů než IS. Obě mocností musejí volit menší zlo. Z hlediska Turecka i Saúdské Arábie je jím spíše IS než vznik Kurdistánu, respektive íránská regionální hegemonie.

USA

Postoj USA k syrské krizi bude zřejmě v budoucnu prezentován jako selhání jejich zahraniční politiky, přičemž její náhrada lehkovážným pozérstvím je zahráváním si s vlastním vlivem i důvěryhodností. Asadův režim nikdy nebyl spojencem USA a po pádu Saddáma Husajna dokonce podporoval odchod džhádistů do Iráku. Proto USA neměly velký zájem na zachování Asadova režimu.

Dnes sice USA přiznávají, že Asad je lepší alternativou, ale ani tento veletoč neospravedlňuje bezradnost politiky amerického prezidenta Baracka Obamy

Za situace, kdy se regionem hnala revoluční vlna, jež vyústila v chaos nebo vládu islamistů, ale byl umírněný a sekulární Asad lepší možností, přestože byl spojencem Íránu. USA mohly vyčkávat a přizpůsobovat se okolnostem. Od začátku však vystupovaly jako zásadní odpůrce Asada a požadovaly jeho okamžitý odchod, přestože neměly žádnou jinou alternativu.

USA zaujaly postoj Asadova odpůrce, aniž by však sdílely zájmy s těmi, kdo byli proti němu. Následně pak planě vyhrožovaly intervencí a červenými liniemi a fantazírovaly o jednotné umírněné syrské opozici, přičemž získávaly převahu salafistické a džihádistické skupiny. Dnes sice USA přiznávají, že Asad je lepší alternativou, ale ani tento veletoč neospravedlňuje bezradnost politiky amerického prezidenta Baracka Obamy.

Asad versus Islámský stát

USA nemají v Sýrii dobrou možnost. Nejsilnějšími protiasadovskými uskupeními jsou Islámský stát, Džabhat an-Nusra a Islámská fronta. Svobodná syrská armáda je spíše směsicí napůl autonomních jednotek, které často spolupracují s islamistickými skupinami či přímo s an-Nusrou či jsou k této spolupráci islamisty donuceny. Umírněné skupiny navíc odmítají přijmout, že IS je horší než Asad, přičemž centrum moci Islámského státu je často mimo jejich dosah.

Asad je určitě menší zlo než IS, ale bylo by chybou orientovat se na Asada. Nemá smysl podporovat režim, který Západu nikdy nebude vděčný a jehož boj s IS je vlažný.

Asad je určitě menší zlo než IS, ale bylo by chybou orientovat se na Asada. Nemá smysl podporovat režim, který Západu nikdy nebude vděčný a jehož boj s IS je vlažný. Na jeho zachování stačí ruská a íránská pomoc. USA musejí vidět dál a absence bezprostředních zájmů v Sýrii jim to umožňuje.

USA nemají v syrské krizi nejen žádný bezprostřední zájem, ale ani skupinu, které by mohly pomáhat, aniž by se musely obávat podpory islamistů. Představa, že se objeví, je po čtyřech letech konfliktu nereálná. USA by namísto hledání skupiny, která dostojí západnímu pojetí lidských práv a demokracii, měly využít toho, že nejsou do konfliktu přímo zapojené, a tedy závislé na vítězství jedné ze stran.

Poválečné uspořádání

Pokud USA nepodporují ani jednu stranu, je v jejich zájmu, aby žádná nezvítězila. Díky svému postavení v regionu by se pak mohly stát jediným možným zprostředkovatelem, protože mají kontakty na všechny strany i autoritu. Tím by svou dosavadní tragickou syrskou politiku mohly proměnit v úspěch a potvrdit svůj vliv na Blízkém východě.

Poválečné uspořádání Sýrie je známé už dlouhou dobu – odchod Asada a zachování institucionální kontinuity. To bude představovat nejen záruku pro Alavity, ale i to, že se nebude opakovat Irák.

Poválečné uspořádání Sýrie je známé už dlouhou dobu – odchod Asada a zachování institucionální kontinuity. To bude představovat nejen záruku pro Alavity, ale i to, že se nebude opakovat Irák, kde demontáží státu vznikl chaos, po němž následovalo stupňující se násilí.

Na moci se budou muset podílet i sunnité a Kurdové a opoziční skupiny být integrované do současných státních struktur. Existence samostatného Kurdistánu je vyloučená. Toto řešení se zdá v nedohlednu, ale jediné reálné, pokud ani jedna strana nezíská převahu. V takovém případě se Sýrie bude podobat Libanonu – slabý a rozdělený stát, který odráží sílu regionálních mocností. Pro USA je to ale nejlepší řešení.

Dlouhodobé hledisko

Syrská krize je důsledkem nejen regionálního sektářského konfliktu, ale i nového regionálního mocenského uspořádání – rozdělení sfér vlivu mezi Íránem, Tureckem a Saúdskou Arábií, jež zatím sázejí na to, že převáží vliv svých protivníků. Budoucnost Sýrie se tedy odvíjí od jejich soupeření. Pro USA z toho vyplývá, že by bylo mimořádně obtížné či přímo nereálné stabilizovat Sýrii navzdory cílům těchto zemí.

Turecko, Saúdská Arábie i Írán mají z dlouhodobého hlediska mnohem větší zájem na stabilizaci Sýrie než USA, protože se jich situace v této zemi bezprostředně dotýká. Jediným dlouhodobým strategickým zájmem USA je, aby vliv ani jedné této mocnosti zásadně nepřevážil.

Turecko, Saúdská Arábie i Írán mají z dlouhodobého hlediska mnohem větší zájem na stabilizaci Sýrie než USA, protože se jich situace v této zemi bezprostředně dotýká

Přínosem jaderné dohody s Íránem je, že USA vyvázala z konfrontace s touto zemí, což jim umožňuje stát se garantem mocenské rovnováhy, který má blíže ke každé regionální mocnosti než ony k sobě. USA jsou jedinou velmocí schopnou dostat k jednacímu stolu Rusko, Írán a patrony syrských povstalců, jako je Turecko a Saúdská Arábie. Taková politika vyžaduje zákulisní diplomacii a neustálé konzultace se všemi zainteresovanými mocnostmi, aby USA byly vedoucí silou v rozhovorech.

Bylo by chybou, kdyby USA považovaly syrskou krizi za další kolo střetu s Putinem. Základem jejich strategie by neměla být frustrace z toho, že země, která měla být dávno na kolenou, převzala iniciativu a Američany v tuto chvíli odsunula na vedlejší kolej. Americká politika může využít toho, že se Rusové stávají jednou stranou v syrském konfliktu.

Vlastní zájmy

Američané nesoupeří s Rusy o vliv pouze v Sýrii, ale v celém regionu. Pro případné jednání o budoucnosti Sýrie budou Rusové nepostradatelní, ale může být v režii USA. Nejen z tohoto důvodu, ale i z nedostatku akutního zájmu by se proto měly vyhnout nasazení pozemních sil proti Islámskému státu nebo Asadovi. Úspěch takové akce totiž není reálný.

Za situace, kdy má každý člen proasadovské i protiasadovské koalice vlastní zájmy, budou USA v případě aktivní diplomacie jediné, kdo může jejich spory usměrňovat a řešit, přičemž toho musejí využívat k posílení vlastní pozice

Intervence proti Asadovi by byla proti menšímu zlu a přinášela by riziko konfliktu s Ruskem a palčivou otázku, kdo z ní má prospěch. Účinný boj proti IS bude možný, až se mocnosti dohodnou o Sýrii, a musí jej vést především Syřané za podpory regionálních mocností. Vykořenit jeho podhoubí pak mohou pouze sunnité. Američané mohou IS držet v šachu pomocí náletů, ale sami jej nezničí. Islámský stát je produktem mocenského vakua a jeho odstraněním zanikne i IS.

O budoucnosti Sýrie a jejím novém politickém uspořádání se začne jednat, až se všechny strany konfliktu přesvědčí, že nemohou vyhrát. To může trvat roky. Za situace, kdy má každý člen proasadovské i protiasadovské koalice vlastní zájmy, budou USA v případě aktivní diplomacie jediné, kdo může jejich spory usměrňovat a řešit, přičemž toho musejí využívat k posílení vlastní pozice.

Pouze USA mohou Turecku zaručit, že nevznikne Kurdistán, či být prostředníkem mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Pouze USA jsou pro Rusko přijatelným partnerem. Turecko, Saúdská Arábie a Írán si nevěří a Rusko touží po rovnováze s USA. Takovou partii lze hrát. Skutečná velmoc dosahuje svých cílů rozvážným jednáním, nikoliv silou.