Hospodářský růst přináší bohatší, delší a zdravější život

Podle amerického ekonoma Tylera Cowena je víra v hospodářský růst imperativem. Proto přichází s konceptem Wealth Plus (bohatství plus), do nějž by se započítával nejen HDP, ale i hodnota volného času, produkce domácností a to, co nazývá environmentálními vymoženostmi.

Tyler Cowen, Stubborn Attachments: A Vision for a Society of Free, Prosperous,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tyler Cowen, Stubborn Attachments: A Vision for a Society of Free, Prosperous,... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Tyler Cowen, Stubborn Attachments: A Vision for a Society of Free, Prosperous,...

Tyler Cowen, profesor ekonomie na americké Univerzitě George Masona, patří k nejznámějším a nejrespektovanějším ekonomům na světě. Je autorem 15 knih, skvělou pověst si získal především dílem z roku 2011 The Great Stagnation (Velká stagnace). Jeho leitmotivem byla myšlenka, že zpomalení růstu americké produktivity se stane trvalým jevem.

Pokrok se podle něho zastavil, protože „ovoce visící nízko“ už bylo otrháno – kultivace využívané země, masové vzdělání a kapitalizace průlomových vědeckých objevů se odehrála už v 19. století. Ve své knize The Complacent Class: The Self-Defeating Quest for the American Dream (Třída laxních. Sebezničující výprava za americkým snem) Cowen pro změnu psal o tom, jak USA ztratily chuť riskovat a jak uspokojení a opatrnost zpomalují tamní ekonomiku.

Jeho kniha Stubborn Attachments: A Vision for a Society of Free, Prosperous, and Responsible Individuals (Čeho se tvrdošíjně držet. Vize pro společnost svobodných, bohatých a zodpovědných jedinců) je ve zkratce manifestem na obranu hospodářského růstu.

Nezapomínat na lidská práva

S trochou zlomyslnosti by se dalo říct, že na zhruba 140 stránkách Cowen rozepisuje tři slova, jimiž knihu začíná: growth is good – hospodářský růst je dobrý. Víra v permanentní hospodářský růst je podle něho přímo imperativem. Cowen ale vášnivě neobhajuje hospodářský růst v podobě prostého hrubého domácího produktu (HDP). Ten sice podle něho může být měřen jednoduše a poměrně přesně, nicméně nesoustřeďuje se na to pravé, co přispívá k bohatství lidstva.

Tyler Cowen v zásadě volá po tom, čemu se říká udržitelný růst. A zároveň zdůrazňuje, že při honbě za hospodářským růstem nesmíme zapomínat na lidská práva. Pokud stojí v cestě rychlejšímu hospodářskému růstu, ať raději rosteme pomaleji, než bychom je omezili.

Americký ekonom proto přichází s konceptem Wealth Plus (bohatství plus), do nějž by se započítával nejen HDP, ale i hodnota volného času, produkce domácností (tedy to, co doma vytvoříte zdarma, ať jde o zaštupování ponožek nebo čas strávený na Facebooku) a také, co nazývá environmentálními vymoženostmi.

Jinak řečeno, maximalizace Wealth Plus neznamená, že bychom měli pracovat co nejvíce – opomíjeli bychom hodnotu volného času –, ani to že bychom v zájmu krátkodobé ekonomické prosperity mohli ničit životní prostředí, protože dopady takového kroku dlouhodobě hospodářský růst snižují.

Cowen v zásadě volá po tom, čemu se říká udržitelný růst. A zároveň zdůrazňuje, že při honbě za hospodářským růstem nesmíme zapomínat na lidská práva. Pokud stojí v cestě rychlejšímu hospodářskému růstu, ať raději rosteme pomaleji, než bychom je omezili.

Bohatí Američané pod úrovní chudoby

Na začátku 20. století měla jen čtvrtina amerických domácností doma tekoucí vodu, 18 procent topení a jen 12 procent plyn nebo elektřinu. V současnosti je to vše samozřejmostí u nejméně 99 procent domácností v USA. Jestliže v polovině 19. století typický zaměstnanec odpracoval ročně mezi 2800 až 3300 hodinami, nyní stráví v práci každý rok 1400 až 2000 hodin.

Cowen připomíná, že takřka všichni Američané žijící pod úrovní chudoby vlastní barevnou televizi, více než 80 procent z nich má klimatizaci a mobilní telefon. O něčem takovém si ti nejchudší obyvatelé méně rozvinutých zemí mohou nechat jen zdát.

Nejen na těchto, ale i na řadě dalších čísel Cowen ukazuje, že žijeme nejen bohatší a pohodlnější život, ale i delší a zdravější. Čemu za to můžeme poděkovat? Samozřejmě hospodářskému růstu. Mnozí kritici takové adorace hospodářského růstu mohou argumentovat, že většina zisků, jež z něj vyplývají, poputuje k bohatým. V samotných USA ostatně podíl národního příjmu směřujícího k nejbohatší části populace od roku 1980 strmě roste a nezdá se, že by se tento trend měl zastavit.

Proč se tedy soustřeďovat na hospodářský růst, když z něj bude stále větší měrou profitovat jen malá část populace? Neměli bychom se místo toho snažit spíše bojovat s příjmovou nerovností? Cowen tento argument odmítá z několika důvodů. Za prvé tvrdí, že není pravdou, že by z hospodářského růstu nejchudší neprofitovali. Pak by přece chudina ve vyspělých státech měla žít na přibližně stejné úrovni jako chudí lidé v rozvíjejících se zemích. Zisky z hospodářského růstu by k nim nedoputovaly. Jenže opak je pravdou.

Cowen připomíná, že takřka všichni Američané žijící pod úrovní chudoby vlastní barevnou televizi, více než 80 procent z nich má klimatizaci a mobilní telefon. O něčem takovém si ti nejchudší obyvatelé méně rozvinutých zemí mohou nechat jen zdát.

Nerovnost nevadí

Zisky z hospodářského růstu plynou k méně movitým vrstvám společnosti nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni. Vždyť podle Světové banky ještě v roce 1990 žilo pod úrovní extrémní chudoby 36 procent obyvatel Země. V roce 2015 to byla již pouhá desetina. Za pouhého čtvrt století se z bídy vymanila jedna miliarda lidí.

Cowen odmítá kritiku nerovnosti ve světě rovněž proto, že nejčastěji navrhované řešení, tedy přerozdělování bohatství, vede k tomu, že některým se sice úroveň chudoby sníží, ale pouze za cenu, že jiným se cesta z ní zkomplikuje nebo dokonce znemožní

Tento ekonomický zázrak nenastal díky charitativním organizacím nebo redistribuci bohatství od nejbohatších k nejchudším, ale díky tomu, že se v rozvíjejících se zemích uplatňuje tržní ekonomika. To mimochodem neznamená, že by Cowen brojil proti charitě. Naopak, sám ji v předmluvě vyzvedává, ostatně veškeré jeho výdělky z této knihy putují k Etiopanovi, jehož označuje pseudonymem Jonáš.

Cowen odmítá kritiku nerovnosti ve světě rovněž proto, že nejčastěji navrhované řešení, tedy přerozdělování bohatství, vede k tomu, že některým se sice úroveň chudoby sníží, ale pouze za cenu, že jiným se cesta z ní zkomplikuje nebo dokonce znemožní. Od určité úrovně přerozdělování navíc mnozí lidé pracují méně nebo ne tak tvrdě, vyšší míra zdanění odrazuje podnikatele a může vést k ekonomické stagnaci.

To neznamená, že by byl Cowen a priori proti jakékoliv redistribuční politice. Kritizuje přerozdělování, které snižuje hospodářský růst, nemá ale nic proti tomu, jež jej naopak zvyšuje, například redistribuční opatření bojující s podvýživou.

Změna myšlení

Cowen často zdůrazňuje, že byť malé snížení hospodářského růstu (třeba v důsledku přerozdělování), může mít v budoucnosti neobyčejně zničující dopad. Jak v jedné části knihy píše, představme si, že zavedeme politické opatření, jež má pomoci chudým, přičemž finance na jeho zavedení a provoz získáme zvýšením daní. Zároveň si představme, že vedlejším efektem takového postupu bude drobné snížení hospodářského růstu.

Podle Cowena tím v důsledku upřednostníme určité množství dnešních chudých oproti mnohem většímu počtu chudých v budoucnosti. Jednoduše proto, že lehce pomalejší hospodářský růst v současnosti bude mít za následek, že ve světě bude v horizontu několika set let mnohem méně bohatství.

Je v lidské přirozenosti, že když činíme rozhodnutí, jež budou mít dopad ve velmi vzdálené době, máme sklon chovat se sobecky. Voliči chtějí, aby vláda více utrácela nyní a zvýšení daní odsunula na co nejpozdější dobu. Toto myšlení by se mělo podle Cowena změnit.

Jinak řečeno všichni lidé (i ti nejchudší) budou v budoucnosti o mnoho a mnoho miliard chudší. Pro lepší představu – Cowen spočítal, že kdyby americká ekonomika rostla v letech 1870 až 1990 každoročně o jeden procentní bod HDP pomaleji, nebyly by USA na začátku 90. let 20. století o nic bohatší než Mexiko.

S tím souvisí i Cowenův důraz na vzdálenou budoucnost a péči o blaho příštích generací. Čím větší totiž bude hospodářský růst v současnosti, tím lépe na tom naši potomci a potomci jejich potomků budou. Je přitom v lidské přirozenosti, že když činíme rozhodnutí, jež budou mít dopad ve velmi vzdálené době, máme sklon chovat se sobecky. Voliči chtějí, aby vláda více utrácela nyní a zvýšení daní odsunula na co nejpozdější dobu. Toto myšlení by se mělo podle Cowena změnit.

Nemůžeme nebrat v úvahu zájmy lidí, kteří se narodí za několik tisíc let jen proto, že my tu již nebudeme. Cowen to krásně ukazuje na jednom zajímavém myšlenkovém experimentu. Představme si, že do vesmíru vypustíme loď s kosmonauty, jež se pohybuje takřka rychlostí světla. To znamená, že ačkoli kosmonauti na své cestě zestárnou jen o několik let, na Zemi zatím uplynou staletí. Opravňuje nás to snad k tomu nedbat na jejich bezpečnost? Nedat jim s sebou třeba dostatek paliva na bezpečné přistání?

Skepse k ideologům

Mohlo by se zdát, že jsou to jen teoretické problémy a intelektuální hrátky. Copak nějaký konkrétní krok či politické rozhodnutí může ovlivnit, jak bude svět vypadat za pět set let? Jenže ono to tak opravdu může být. Cowen připomíná několik vědeckých prací, které tvrdí, že koloniální politika evropských velmocí v 16. a 17. století na stovky let dopředu ovlivnila prosperitu jednotlivých oblastí. Dokonce jsou doklady, že to, jak dané regiony prosperovaly zhruba tisíc let před naším letopočtem, do značné míry předurčilo, jak na tom jsou nyní.

Nikdo by neměl být příliš dogmatický, pokud jde o konkrétní politická opatření a recepty, a to i když je v daném okamžiku považuje za optimální. Jinak řečeno, měli bychom být skeptičtí k ideologům, kteří tvrdí, že znají všechny správné cesty, po nichž dojdeme k lepšímu světu.

Cowen je sympatický tím, že si nenárokuje právo na absolutní pravdu. Celou knihou prostupuje myšlenka „epistemické skromnosti“, tedy přiznání, že člověk nemusí vždy vědět, jaká cesta je nejsprávnější. Jak říká, jako ekonom má sice poměrně dobrou představu, jaká opatření a přístupy poškozují hospodářský růst, ale je si mnohem méně jistý, jaká konkrétní opatření jej dokážou co nejvíc rozpumpovat.

Z toho vyplývá jednoduchý, leč moudrý závěr – nikdo by neměl být příliš dogmatický, pokud jde o konkrétní politická opatření a recepty, a to i když je v daném okamžiku považuje za optimální. Jinak řečeno, „měli bychom být skeptičtí k ideologům, kteří tvrdí, že znají všechny správné cesty, po nichž dojdeme k lepšímu světu“.

Zneklidňující otázky

Největší nevýhodou teze preferující nade vše hospodářský růst je, že většinou přesně nevíme, jaké přístupy a politika povedou nejpravděpodobněji k dlouhodobému a udržitelnému růstu, který Cowen tolik velebí. Mnohdy to dokonce nedokážeme určit ani zpětně. Dodnes třeba přesně netušíme, jaké všechny faktory učinily z Velké Británie vítěze průmyslové revoluce, a proč se totéž nepodařilo jiným zemím, ačkoli se úporně snažily uspět.

Co když se třeba jednou ukáže, že ona velebená průmyslová revoluce byla prvním krokem na cestě ke zničení životního prostředí na planetě a nebýt jí, mohlo lidstvo existovat, byť v mnohem obtížnějších podmínkách, o miliony let déle?

Pokud však nezvládneme specifikovat přesné kroky, které vedly k hospodářskému růstu v minulosti, jak se nám to má povést směrem do budoucnosti? A jak navíc zajistit, aby hospodářský růst byl dlouhodobý a hlavně udržitelný? Co když se třeba jednou ukáže, že ona velebená průmyslová revoluce byla prvním krokem na cestě ke zničení životního prostředí na planetě a nebýt jí, mohlo lidstvo existovat, byť v mnohem obtížnějších podmínkách, o miliony let déle?

Vždyť jak třeba tvrdí český egyptolog Miroslav Bárta, zabývající se mimo jiné kolapsy civilizací, faktory, které vedou k vzestupu společnosti, se v určité fázi jejího vývoje stanou pro společnost negativní zátěží, která stojí za jejím rozpadem.

Konzervativci, libertariáni i levice

Ale zpět ke Cowenovi, na jeho knize si najdou něco konzervativci, libertariáni i levicově smýšlející. Všem bude ale něco vadit.

Konzervativci ocení Cowenův smysl pro řád a stabilitu, ale někteří se budou ošívat nad jeho názory na klimatickou změnu. Libertariáni budou milovat, jak velký význam přisuzuje trhu, ale nechápavě kroutit hlavou nad jeho obhajobou sociálního státu. Levicoví čtenáři pochválí jeho smýšlení o klimatické změně a zdůrazňování lidských práv, ale těžko u nich nalezne pochopení idea, že kapitalismus je zdaleka nejlepší cestou, jak vymanit lidstvo z chudoby.

Konzervativci ocení Cowenův smysl pro řád a stabilitu, ale někteří se budou ošívat nad jeho názory na klimatickou změnu. Libertariáni budou milovat, jak velký význam přisuzuje trhu, ale nechápavě kroutit hlavou nad jeho obhajobou sociálního státu. Levicoví čtenáři pochválí jeho smýšlení o klimatické změně a zdůrazňování lidských práv, ale těžko u nich nalezne pochopení idea, že kapitalismus je zdaleka nejlepší cestou, jak vymanit lidstvo z chudoby.

Pokud lze Cowenovi něco vyčíst, pak především, že nenabízí žádné konkrétní recepty, jak dojít k dlouhodobému a udržitelnému růstu. Omezí se na několik líbivých rad, například „politici by měli plánovat více do budoucnosti a více se zabývat dobou, jež je nám velmi vzdálená“ nebo „měli bychom se více znepokojovat křehkostí naší civilizace“, případně „vlády by měly klást mnohem větší důraz na investice, než tomu je v současnosti, a to jak v soukromé, tak veřejné sféře“.

To vše zní dobře a člověk při čtení těchto vět pokyvuje souhlasně hlavou. Zároveň je to ale kromobyčejně vágní. O co konkrétně usilovat, na co se zaměřit, jakou cestou se vydat, na to Cowen neodpovídá.

Stubborn Attachments: A Vision for a Society of Free, Prosperous, and Responsible Individuals

Čeho se tvrdošíjně držet. Vize pro společnost svobodných, bohatých a zodpovědných jedinců

AUTOR: Tyler Cowen

VYDAL: Stripe Press 2018

ROZSAH: 160 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.