Horolezkyně Soňa Boštíková: Buď bojujete, nebo tam zůstanete

„Hory vás srovnají, najednou dospějete,“ říká česká rekordmanka, která jako první žena na světě zdolala dvě osmitisícovky bez použití kyslíku.

Jan Brabec 29.12.2012
Bez použití kyslíku. Soňa Boštíková na Makalu (8462 metrů nad mořem) s Josefem Šimůnkem v roce 1998. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bez použití kyslíku. Soňa Boštíková na Makalu (8462 metrů nad mořem) s Josefem Šimůnkem v roce 1998. | foto: Archiv Soni BoštíkovéČeská pozice
Bez použití kyslíku. Soňa Boštíková na Makalu (8462 metrů nad mořem) s Josefem Šimůnkem v roce 1998.

Jako každoročně láká tisíce sportovních nadšenců právě vypuknuvší zimní sezona užít si trochu té zábavy do hor. Jenže jsou lidé, kteří do hor nejezdí ani za sněhem, ani za dováděním na sjezdovkách. Jejich doménou je kdesi na druhé straně světa vystoupat v těch nejkrutějších podmínkách do závratných výšek osmi tisíc metrů.

Jednou z nich je i nejúspěšnější česká horolezkyně Soňa Boštíková. „Tam se změníte, protože se kolem vás změní úplně všechno. Tam pět minut nehraje roli, tam je časovým rozměrem den, nebo dokonce týden. Váš čas přestane být rozplánovaný od minuty k minutě, a také ono ,musíte hned‘ ztrácí význam. A právě v takové proměně se musíte naučit žít či prostě být. To vaše dřívější podstatné najednou ztrácí význam,“ říká o svých zkušenostech horolezkyně, která jako první žena na světě zdolala dvě himálajské osmitisícovky bez použití kyslíku.

ČESKÁ POZICE: Co je korunou a odměnou tak ohromného úsilí horolezce? Je to jen těch pár pověstných vteřin strávených kdesi na vrcholu hory?

BOŠTÍKOVÁ: Takhle to asi vidí člověk, který na to kouká z Prahy od televizoru a nikdy nic podobného nezažil. Když totiž odjíždíte do hor, tak ty expedice trvají od tří do devíti týdnů. A to už je vcelku docela hodně času. Během něj se vám totálně převrátí životní styl, nejen fyzické fungování celého organismu, ale i vaše osobní priority či žebříček hodnot. Prostě naráz změníte svůj zažitý denní rytmus, máte úplně jiné starosti.

Váš svět se jako mávnutím proutku smrskne do starostí o vlastní výbavu, na které závisí váš život, či na to, jak ve zdraví a duševní rovnováze přečkat čas v naprosto extrémních podmínkách. Celé dny totiž třeba jen čekáte a čekáte, až se umoudří počasí. To pak už chce opravdu hodně trpělivosti a úsilí, vždyť jste tam kvůli lezení jeli tak obrovskou dálku. Myslím, že horolezci jezdí do hor právě kvůli těmto zážitkům, nejenom pro pár vteřin kdesi na vrcholu. Navíc někdy na vrchol ani nedojdete, stačí vám jen, že jste dokázal zdolat nějakou hodně těžkou cestu. Dá se klidně říci, že se horolezci řídí taoistickým principem „cílem je prostě sama cesta“.

Je to sice zvláštní, ale horolezectví je pro mnohé přitažlivé možná také kvůli efektu užívat si po tom strašném odříkání po návratu domů komfort obyčejného lidského života. Možná je to takové tiché bláznovství: něčeho se zkrátka zříct, abyste to pak mohl zase objevit.

ČESKÁ POZICE: Když mluvíte o osobních prioritách – které máte na mysli?

BOŠTÍKOVÁ: No zcela se vám změní biologické potřeby, vlastně do úplně jednoduchých funkcí. Potřebujete jenom jíst a občas si dojít na záchod. Život se podstatně zjednoduší, najednou jakoby teprve jste. Bytostně si uvědomujete každou vteřinu, jste najednou na světě jenom sám za sebe. Nikdo blízký tam s vámi není, nemůžete se za nikoho schovat. Nikdo vám jen tak z ničeho nic nepomůže, každý má co dělat sám se sebou. Neřešíte, jestli máte sladěnou kabelku s oděvem či jaké máte auto nebo nemáte. Jestli přijdete včas do práce či nikoliv; jestli máte kde zaparkovat...

Najednou zjistíte, že v životě jakoby stačí být slušným člověkem a být rád na světě. Tam se změníte, protože se kolem vás změní úplně všechno. Tam pět minut nehraje roli, tam je časovým rozměrem den, nebo dokonce týden. Váš čas přestane být rozplánovaný od minuty k minutě a také ono „musíte hned“ ztrácí význam. A právě v takové proměně se musíte naučit žít či prostě být. Najednou to vaše dřívější podstatné ztrácí význam. Ve srovnání se známým světem, s jeho společenskými dogmaty a normami, z nich na horách neplatí skoro nic a nikdo je tam v té pustině také neopětuje. Tam platí opravdu skoro jenom ty nejzákladnější pudy a instinkty.

ČESKÁ POZICE: Co je tedy potom ten okamžik dosažení vrcholu?

„Horolezectví nemůžete dělat jen pro ten prchavý okamžik, který přijde po dvou měsících dřiny a který si možná ani nestačíte uvědomit“BOŠTÍKOVÁ: Je pro horolezce především obrovskou úlevou, že už se nemusíte nikam dál škrábat, že se už nemusíte dál dřít. Když máte štěstí a je hezké počasí, což opravdu není zase až tak často, tak si chvilku užijete radost z jedinečného pohledu na skvostné panorama hor. Chvilku se z toho pocitu, že jste zdolal horu, těšíte. Fotíte se, aby vám někdo vůbec věřil, že jste na něm byl. A jako jedinou stopu tam po sobě zanecháte třeba vlaječku. To všechno ale uteče hodně rychle, povětšinou totiž docela spěcháte. Dobře si totiž uvědomujete, že máte před sebou ještě sestup dolů, což je nemenší či možná ještě větší úsilí a dřina, než když jste šplhali nahoru. Jste unavený, a můžete tak lehce dělat chyby, terén je samozřejmě povětšinou pěkně zrádný.

Takže horolezectví nemůžete dělat jen pro nějaký prchavý okamžik, který přijde třeba po dvou měsících dřiny a dalších měsících příprav a shánění peněz a který si možná ani nestačíte uvědomit. Ano, dosáhl jste jako jeden z mála lidí sice takřka vrcholu světa, ale v tom to asi není. Děláte to proto, že jste jednoduše rád v horách, že vás úplně prostoduše baví chodit do kopce. A že vás baví žít tím stylem, jakým se na horách po tu dobu žije.

ČESKÁ POZICE: Přesto – můžete na vlastní oči vidět, co uvidí asi jen málokdo...

BOŠTÍKOVÁ: No v časech internetu a googlu to může dnes vidět asi úplně každý. Nicméně ocitnout se tam fyzicky má něco do sebe. Stojíte třeba brzy ráno na vrcholu hory a zrovna vychází slunce. Všechno je kdesi pod vámi zahalené v mracích a z těch jen vyčuhují tak dva, tři vrcholky osmitisícových hor. Na jednom stojíte vy sám. Kolem vás je přitom absolutní ticho. To je úžasný zážitek, něco jako ryzí krása. Ostatně podobnou situaci můžete zažít i u nás. Třeba při přechodu Krkonoš jste za svítání na takovém hřebenu také sám a máte je celé úplně pro sebe. Prožíváte pak stejné pocity jako na gigantické hoře v Himálajích. Je to taková drobnost, ale když se snažíte, dají se takové zážitky objevit i v Čechách.

ČESKÁ POZICE: Je horolezectví adrenalinovým sportem? Riskováním a překonáváním sama sebe?

BOŠTÍKOVÁ: O riskování to rozhodně není. Nějakému nebezpečnému riskování se právě dnes a denně vyhýbáte, v takových podmínkách si něco takového nemůžete v žádném případě dovolit. Jde o to neohrozit nejen sám sebe, ale ani ostatní kolegy a vůbec celou výpravu. Smyslem je přece dotáhnout expedici do zdárného konce. Když budu chtít podstoupit adrenalinový zážitek, zaplatím si skok na laně z mostu, to je ale asi tak všechno. Osobně kvůli adrenalinu do hor nejezdím, tam když naopak adrenalin začne fungovat, jde o život. To se každý horolezec snaží co nejvíce eliminovat. Do hor jezdíte, protože je máte rád, a ne že jsou nebezpečné. Není tam hektično, panuje tam až velebný klid. To je ten magnet.

ČESKÁ POZICE: Přesto se ale horolezec pohybuje na hraně. Jde tedy primárně o život, či nikoliv?

BOŠTÍKOVÁ: Jde opravdu o život, toho dramatu a nebezpečí je na horách, jako jsou Himálaje, spousty. Pohybujete se přece v naprosto extrémních podmínkách v hodně vysokých výškách, někdy na takové stěně strávíte i několik docela drsných dní. Někomu se může udělat špatně, a když ho rychle nesnesete někam dolů, může i zemřít. Někdo zase může uklouznout a někam se zřítit či si jednoduše zlomit nohu. To je pak docela drama pro všechny – když zraněného člověka musíte třeba nést, a přitom máte co dělat sám se sebou a docházejí vám pomalu síly. Takže pomalu začínáte hrát i o život svůj.

Může se naráz změnit počasí a třeba za mrazu minus čtyřicet stupňů začne foukat docela ostrý a divoký vítr. Zažili jsme třeba ve třetím výškovém táboře v sedmi tisících metrech takovou situaci, že se změnilo počasí a přes noc tam napadl metr sněhu. Skrz něj jsme se pak museli za každou cenu dostat dolů, jinak jsme tam mohli už navždy zůstat zamrzlí ve stanu. Buď prostě bojujete, nebo zůstanete a třeba vás za sto let jednou někdo objeví...

ČESKÁ POZICE: Proč jste si za svůj sport vybrala zrovna horolezectví?

BOŠTÍKOVÁ: Jsem už od dětství sportovně založený člověk a vždycky jsem v rámci sportu hledala něco, při čem bych mohla otestovat svoje tělo a jeho výdrž. V horolezectví, ke kterému jsem se dostala až na vysoké škole, jsem to konečně našla. Do té doby jsem běhala a jezdila s kamarády po výletech po českých horách. Pořád jsem hledala něco, co mě bude naplňovat a uspokojovat, pořád jsem měla pocit, že jedu na půl plynu a nevyužívám všechny své možnosti.

Když jsem ale začala dělat šestidenní přechody hor, třeba Krkonoš či Jizerských hor nebo Jeseníků, s batohem na zádech a lyžemi na nohou, tak jsem si sahala doslova na dno svých sil. A najednou jsem zjistila, že je mi z toho dobře. Ke své spokojenosti potřebuji tělo totálně vyždímat, abych si pak mohla užít odpočinek. A k tomu jsou Himálaje naprosto ideální.

Jinak s lezením jsem začala nejdřív na umělých stěnách, postupně pak ve skalách a trochu v Alpách. Potom už jsem jela rovnou do Himálají, od té doby jsem tam byla osmkrát. Tedy mimo Alpy a Aljašku, kde jsem také lezla do vysokých hor. Jsou horolezci, kterým taková extrémní výška nesvědčí, mně ale naopak dělá dobře.

ČESKÁ POZICE: O čem ale takový sport je? Je to v prvé řadě odvaha?

BOŠTÍKOVÁ: Je to nejen o odvaze, ale o vytrvalosti a psychické odolnosti. Nesmí vás zdeptat nepohodlí ani vyhlídka, že bude ve špíně chodit dva měsíce za mrazu pořád do kopce s třiceti kily na zádech. A samozřejmě ani to, že v tak řídkém vzduchu nemůžete skoro ani dýchat a každý krok vás totálně vyčerpává. Horolezce můžou dělat lidé, kteří nepotřebují denně teplou sprchu a dát si večer pěkně v teple s pivkem v ruce nohy nahoru. Někomu stačí lézt coby kondiční sport na umělé stěně, někdo potřebuje překonávat strach a velkou námahu a stoupat někam vzhůru. Mít pocit, že překonal sám sebe.

ČESKÁ POZICE: Jaký je to výkon?

BOŠTÍKOVÁ: Na expedicích většinou spíš chodíte, než lezete, sklon terénu bývá do padesáti stupňů. Na nějaký těžký či kolmý úsek sice také narazíte, ale hlavně jste pořád vystaven extrémním podmínkám. Když se pak uvelebíte na pár decimetrech vhodného prostoru ke spaní do stanu, čeká vás v noci i čtyřicetistupňový mráz. Ve dne zase za slunce i dvacetistupňové teplo, kdy se boříte po pás do sněhu a nemůžete se ani hnout. Nebo vás překvapí sněhová bouře či se kolem vás přežene lavina. Moc se nevyspíte ani nenajíte a hodně zhubnete, chodíte denně s těžkými bágly i tisícimetrové převýšení. Když si zavazujete botu, je to kvůli ztíženému dýchání práce na deset minut. Ve výškách nad osm tisíc metrů musíte tak po dvaceti krocích odpočívat a na každých sto výškových metrů potřebujete skoro hodinu.

Všechno je tam prostě námaha. Může se zdát, že dělám úplně nesmyslný sport. Ale pro nás je výška něco jako droga, pokud vidíte nějaký kopec, chcete na něj vylézt.

ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem lze ty nejvyšší hory zdolat?

BOŠTÍKOVÁ: V Himálajích je deset osmitisícovek ze světových čtrnácti, a z nich se lezou v podstatě jenom tři. Vedle nich je řada kopců, které se také lezou, přece jen ale méně. Jsou třeba náročnější a lezení na ně se odehrává opravdu už v hodně drsných podmínkách. Třeba na nich hrozí větší lavinové nebezpečí. V současné době má každá hora popsané všechny přístupové trasy. Některé jsou známy třeba i víc než padesát let, většinou jsou to takzvané „normálky“, tedy trasy, kterými k vrcholu stoupali „prvovýstupci“. Pak existují samozřejmě těžší cesty, ve strmějším a náročnějším terénu. Ty jsou výsledkem postupného objevování zdatných a šikovných horolezců, kterým staré cesty nestačí a hledají pořád nové a nové možnosti, jak se nahoru zajímavě dostat. A je jenom na vás, kterou si podle svých možností vyberete. Musíte přitom dobře odhadnout, na kterou cestu stačíte, vždycky je to ale hlavně výzva.

ČESKÁ POZICE: Co preferujete vy a jak vypadá „harmonogram“ výstupu?

BOŠTÍKOVÁ: Možností, jak vylézt nahoru, je celkem dost, nakonec i odnoží horolezectví jako sportu je mnoho. Já osobně kombinuji expediční a alpský styl, což znamená, že postupně stavíme výškové tábory a z toho posledního pak vyrážíme na závěrečnou „zteč“.

Vypadá to asi následovně: základní tábor stavíme zhruba ve výšce pěti tisíc metrů. Po dvou dnech aklimatizace jdete na první vynášku zásob jídla, stanů a horolezecké výbavy do prvního tábora, který leží od šesti do šesti a půl tisíce metrů podle toho, jaké máte možnosti tábor v terénu postavit. Pak zase utečete dolů, kde se zase tělu přece jen lépe dýchá. Odpočinete si a pak všechno pěkně opakujete znovu, a třeba už v té jedničce přespíte. Věci a stany si vynášíme až do třetího výškového tábora orientovaného skoro pod vrchol hory v sedmi a půl tisíci metrech. Tam pak nastupujeme v rámci takzvaného alpského stylu na závěrečný vrcholový pokus: po přespání ve třetím výškovém táboře vyrazíte se všemi věcmi a postavíte čtvrtý tábor. Po krátkém přespání už potom vyrážíte ještě v noci, za tmy, k samotnému vrcholu.

ČESKÁ POZICE: Jak konkrétně výstup probíhá? Jako na skálu třeba v Srbsku u Berouna?

„Mezi horolezci se s nadsázkou říká, že nejlepším tréninkem do Himálají je česká hospoda, kde je pořádně nakouřeno a kde se špatně dýchá“BOŠTÍKOVÁ: Každé hory jsou jiné a musíte je zdolat jiným stylem. Když se pohybujete v Himálaji, tak to nejde, jak si možná představujete, pomocí rukou a lan někde po skalách. Tam by vám ruce hned omrzly. Jste proto celý zabalený v péřovém vybavení s mačkami na nohách a podle obtížnosti terénu s jedním či dvěma cepíny v ruce. Žádná lana nenatahujeme, jen výjimečně jimi nějaký úsek třeba během rychlého sestupu zajistíme a mnohdy fungují spíš jako zábradlí. Někdy najdete i stará lana po nějaké expedici, je pak už jen na vás, jestli jim uvěříte a použijete je. Ve výšce kolem sedmi tisíc metrů už ale nemáte vůbec šanci nějaká lana vynést, tak je to fyzicky náročné. Tam se leze prostě úplně volně a „na sebe“ jenom pomocí vlastních sil a dovedností. Někdo leze pomocí umělého kyslíku, jiný bez něj. Je přece jen považován za něco jako doping a jeho použití výkon trochu snižuje.

V této souvislosti je zajímavé, že se kdysi ve třicátých či čtyřicátých letech na otupění vjemů všeho toho utrpení z dřiny a nekomfortu používaly dokonce drogy v podobě LSD. Nakonec mezi horolezci se s nadsázkou říká, že nejlepším tréninkem do Himálají je česká hospoda, kde je pořádně nakouřeno a kde se špatně dýchá. Ona i ta „přiopilost“ z výškové nemoci na horách je podobná přiopilosti z alkoholu. Motáte se, je vám špatně od žaludku, všechno máte jako v mlze. Hory nejsou pro každého.

ČESKÁ POZICE: Je takový zážitek na hranici lidských možností přenositelný do civilního života?

BOŠTÍKOVÁ: Není tak úplně jednoduché se nazpátek aklimatizovat. Když se totiž vrátíte z Nepálu, přejdete do společnosti či světa, ve kterém existují přesné časové rozvrhy, mobily, banky, internet, jízdní řády či kdovíco ještě. Měsíc koukáte jak trouba a říkáte si, co tady dělám, já sem nepatřím, chci zpátky do divočiny a klidného života. Proč se mám za něčím honit a trápit se? Nicméně se tam pro evropsky vychovaného člověka žít asi moc nedá, nedají se tam třeba vydělávat peníze na další cestování. Člověk tam nemůže zalézt a dělat pastevce, musí se zkrátka vrátit do tohoto dravého světa. Většinou se mi ale moc nechce.

Když tam ale jezdíte častěji, pomalu si na takový náraz zvyknete a zase pěkně do toho rychlíku naskočíte. Osobně jsem se ale pod dojmem takových zážitků odstěhovala z Prahy na venkov. Ve městě snad můžete jedině chodit do práce, za kulturou či do hospod a čekat na další expedici, která vás z té městské šedi na čas vymaní. Jediné, co vám snad někde z toho všeho uvnitř zůstane, je zkušenost, že v horách musíte fungovat sám za sebe, nemůžete se za nikoho schovat. Všechno je jenom na vás a všechno si musíte odpracovat. Zkrátka nebýt líný. To je docela dobrá průprava.

ČESKÁ POZICE: Co o sobě člověk v takových podmínkách zjistí?

„Pokud jste hajzlík a dokázal jste to třeba dvacet let skrývat, na horách se to v extrémních situacích provalí“BOŠTÍKOVÁ: Moc se to sice do světa nevytrubuje, nicméně tam přijíždíte jako roztěkaný, skoro takový puberťák. Hory vás ale takříkajíc srovnají a vy tam najednou dospějete. Udělají z vás především člověka, který zodpovídá sám za sebe, uvědomuje si víc jisté hodnoty a přestává si vymýšlet voloviny. Tam si nemůžete na nic hrát. Takových možností, jak něco předstírat, jsou v současném světě spousty; třeba tím, že si založíte profil na facebooku a každý vás podle něj posuzuje. Přitom ale můžete být ve skutečnosti někým úplně jiným a hrajete divadlo. To na horách nefunguje, tam se odhalí vaše skutečná povaha a to, kdo ve skutečnosti jste. Všechny vaše masky se setřou, hory vás jakoby odhalí a ukážou vám dominantní stránky vaší povahy. Pokud jste hajzlík a dokázal jste to třeba dvacet let šikovně skrývat, na horách se to v extrémních situacích prostě provalí.

ČESKÁ POZICE: Jak dlouho expedice trvá? Co vše je třeba připravit a na kolik vyjde?

BOŠTÍKOVÁ: Dřív příprava takové expedice trvala i celý rok. Než seženete peníze – jednodušší výprava přijde na osobu asi na dvě stě tisíc korun, náročná expedice může stát klidně půl milionu nebo milion –, kdejaká povolení, víza či sestavíte dobrý tým a poskládáte všechen potřebný materiál... Tím, jak jsou dnes všichni na internetu, banky jsou on-line a podobně, všechno se neuvěřitelně zrychlilo a ulehčilo. Dřív jste poslal nějakou žádost třeba nepálským úřadům a celé měsíce čekal na odpověď. Teď si vízum koupíte na letišti, peníze máte na účtu a vyberete si je kreditní kartou v hlavním městě Káthmándú, odkud vyrážíte. Zásoby jídla, které jsme ještě v roce 1998 pracně tahali z Čech a platili za ně clo, dnes komplet nakoupíme přímo na místě. Globalizace prostě postupuje neuvěřitelným tempem, takže expedici nachystáte pohodlně za tři týdny.

ČESKÁ POZICE: Čistě prozaicky – jak potom výprava probíhá?

„Z civilizace až do základního tábora neseme skoro tunu materiálu“BOŠTÍKOVÁ: Nejdražší na celé věci je čas, který na organizaci spotřebujete. Finančně pak samozřejmě povolení a další poplatky jako například ekologická záloha na odpad, výplaty nosičům a podobně. Z civilizace až do základního tábora neseme skoro tunu materiálu: od notebooků a iPodů až po základní potraviny, jako jsou brambory, česnek, rýže či speciální lezecký materiál – jistící pomůcky do ledu a na skály. Při každé expedici samozřejmě využíváme služeb šerpů, minimálně jako šéfy nosičů, kteří spolu s námi nesou materiál do základního tábora. Šerpové šli někdy s námi také na vrchol, ale to už jako rovnocenní partneři, nikdy jako nosiči. Takový šerpa, který řídí nosiče, si účtuje okolo třiceti tisíc za celou výpravu, „výškoví“ šerpové ještě více.

V základním táboře to pak vypadá jako na normálním táboře: máme něco jako společenský stan, který je hodně velký, a kolem dokola své stany na spaní. Vaří nám domorodý kuchař z klasických potravin, docela chutná jídla, během výstupu si pak vaříme sami z instantních potravin, jako jsou polévky a podobně. Co se týče hygieny, myjeme se, jako se dřív mylo u babiček – ve velkém lavoru s teplou vodou. Koupelna se na chvíli udělá ze společenského stanu, většinou ve dne, když svítí sluníčko. V základním táboře máme i luxus latríny ve sněhu za kopcem, v terénu, když jsou drsné podmínky, není ani nálada ani čas řešit nějaké civilizační předsudky. Jinak jsme občas s sebou mívali i lékaře, většinou ale spoléháme na své zkušenosti, dobré léky a spojení se světem přes satelitní telefon. Spíš než omrzliny vás může potkat onemocnění dýchacích cest a nebezpečná výšková nemoc.

ČESKÁ POZICE: Je to dnes stále stejně dobrodružný a výjimečný zážitek, když už se Himálají chopil také turistický byznys?

„To pravé horolezectví je spíš hlavně mistrovstvím světa v čekání než dobrodružným turismem“BOŠTÍKOVÁ: Obecně platí, že do hor dnes může jet doslova každý, kdo má peníze a trochu organizačního talentu. Nakonec ten byznys z nich udělali Američané: pokud si zaplatíte, „na laně“ a pod umělým kyslíkem tam vytáhnou doslova kohokoliv. Vždyť na takový Mount Everest vylezl i třináctiletý kluk. Nicméně se říká, že to pravé horolezectví je spíš hlavně mistrovstvím světa v čekání než dobrodružným turismem.

Ostatně, díky všelijakým moderním vymoženostem už to není zase až tak špatné. Dnes si i v takové výšce kdesi pod horou a v závějích sněhu můžete vedle obligátních křížovek, karet a povídání s kamarády dopřát snad úplně všechno: posloucháte muziku, díváte se na filmy či dokumentačně luxusně fotíte. Když pak ale lezete, už jste zase docela sám a povídáte si tak akorát sám se sebou. Jste zkrátka jenom vy a hory, což je taková očista duše. Pokud nefouká zrovna vítr a nepadá kamení, můžete také zažít skoro něco jako absolutní ticho. To je velmi uklidňující pocit.

ČESKÁ POZICE: Co z pohledu horolezce představuje tak vzdálený a exotický Nepál za zemi?

BOŠTÍKOVÁ: Své výpravy nenazýváme expedicemi jen tak náhodou: než dorazíme na kýžené místo plánovaného výstupu, musíme putovat celé týdny pěšky s třicetikilovým báglem na zádech. Samozřejmě bychom se tam mohli nechat dopravit helikoptérou, ale to by přece nebylo ono. Cesta totiž také poslouží k jisté aklimatizaci, která je nesmírně důležitá. Z výchozího bodu, což je hlavní město Káthmándú, se dá trochu přiblížit autobusem či jeepem. Jinak šlapete pěšky, a tak třeba nějaké území tvořené pohořím přecházíme v týmu povětšinou čtyř až šesti lidí i čtrnáct dní. Týden jdeme po úbočích přes vesničky, týden zase v úplné pustině údolí, kde nepotkáte jediného člověka. To si pak užíváte samoty, co hrdlo ráčí. Jdete vlastně monotónně jeden den za druhým, nic kolem sebe nevidíte, jen pořád tu samou bílou pustinu.

Je to jistý druh meditace: nebýt nervózní a nechtít všechno hned teď. Tam má všechno svůj čas. Navíc, jak jdete horami, tou gigantickou nashromážděnou hmotou, cítíte a věříte, že je v nich ukrytá nějaká energie. I když nejsem buddhistka a byla jsem vychovaná takřka v ateistickém duchu, cítím tam nějakou vyšší energii. Neumím to popsat, ale něco takového až mysteriózního tam zkrátka je.

ČESKÁ POZICE: Jak se takový pocit projevuje?

BOŠTÍKOVÁ: Některé z těch osmitisícovek leží v Nepálu, kde je buddhismus a hinduismus, a některé leží v Pákistánu s odlišným náboženským cítěním – islámem. V Nepálu lidé věří, že v horách žijí bohové, a svojí vírou jako by jejich tvářnost opravdu ovlivnili. Na rozdíl od těch v Pákistánu jsou nepálské hory hodně přátelské. Zato takové pohoří Karákoram v Pákistánu, kde leží pověstná hora K2, negativní energii úplně vyzařuje. Jako by s vámi ty hory doslova válčily a nechtěly vás k sobě pustit. Tak jsou náročné a namáhavé.

ČESKÁ POZICE: Která ze slavných hor je nejtěžší?

BOŠTÍKOVÁ: Pro horolezce je úplně nejtěžší jednoznačně K2. Má velice náročnou poslední část těsně pod vrcholem, a tam také řada lidí zůstane. Kvůli té náročnosti už totiž nedokážou sestoupit dolů a zahynou tam vyčerpáním Také ji na rozdíl třeba od Mount Everestu (uvádí se, že jeho vrchol zdolaly už asi tři tisícovky lidí – pozn. red.) vylezly jenom asi tři stovky horolezců a víc než sedmdesát jich tam zahynulo. Ti lidé tam jsou někde pod sněhem pohřbeni a můžete je kdykoliv objevit. Na takovém místě se prostě pohybujete a není to moc příjemné. K2 má hodně zvláštního ducha a doslova cítíte, že tam něco není v pořádku. Je taková nepřátelská. Jak totiž přes den svítí slunce a taje sníh a led, tak vás celý den bombarduje padající kamení a vy v něm musíte lézt a kličkovat. Navíc tam horko těžko najdete místo na postavení stanu a přespání. Některá hora si vás doslova hýčká a je to na ní příjemné. Ale K2 vám nedá nic zadarmo a nás na vrchol nepustila.

ČESKÁ POZICE: Jaká dramata tam lze zažít?

BOŠTÍKOVÁ: Jsou to spíš civilní problémy než nějaká přehnaná filmová dramata plná neustálé smrti a napětí. V podstatě jde o to, že je vám pořád zima a moc se nenajíte. Každý krok je nesmírně vyčerpávající, máte pořád pocit, že vám chybí kyslík.

Já osobně jsem samozřejmě zažila také pěknou divočinu – když jsem jako začínající horolezec jednou uklouzla při sestupu z Matterhornu a kutálela se po hřebenu směrem dolů. Na obou stranách byl prudký sráz a ten hřeben srázem také končil. Naštěstí jsem se zastavila asi patnáct metrů od jeho okraje, jinak bych se zřítila někam do šílené hloubky tisíce metrů. Byla jsem pak od hlavy až k patě samá modřina.

Jednou se také kolem mě přehnala lavina, snad na vzdálenost deseti metrů. To pak vidíte, jakou má něco tak obrovského třeba v šířce pěti set metrů gigantickou sílu, tlaková vlna vás odhodí jako kus papíru. Úplně se vám rozklepou nohy.

ČESKÁ POZICE: A to nejhorší, co může člověka v horách potkat?

„Nejčastěji se v horách umírá na výškovou nemoc z nedostatečné aklimatizace a kvůli tomu na špatná rozhodnutí, čili fatální chyby“BOŠTÍKOVÁ: Někteří kolegové zažili horší věci než já osobně, třeba smrt kamaráda před vlastníma očima při sestupu na laně, či je smetla lavina. Nejčastěji se v horách umírá na výškovou nemoc z nedostatečné aklimatizace a kvůli tomu na špatná rozhodnutí, čili fatální chyby. Když aklimatizace neprobíhá dobře, tělo najednou nemá kyslík, který přenáší krvinky. Organismus je proto zmnoží, jenže tím se vám zase zahustí krev, což je také špatně. Tělo proto vyrobí tkáňový mok a krev rozředí. Pokud je ho ale zase moc, tělo ho vyloučí ven, což jsou otoky rukou, hlavy, potažmo mozku a plic. Můžete potom špatně vidět, zapomínat, špatně mluvit. Je to jako mozková příhoda. Takto postižení pak děláte špatná rozhodnutí, třeba odbočíte či šlápnete, kam nemáte, a v tu ránu se zřítíte někam do strašidelné hloubky. Při otoku plic se zase udusíte nebo vám srdce vypoví službu a zahynete vyčerpáním.

ČESKÁ POZICE: Co je životním snem horolezce?

BOŠTÍKOVÁ: Samozřejmě vystoupat na Mount Everest. Už jsem u něj jednou byla, v roce 1999, ale nepovedlo se mi na něj dostat. Měli jsme totiž koupený „permit“, čili povolení, vylézt sousední Lhoce. Cesta je pro obě hory do výšky osmi tisíc metrů stejná, a tak se některé výpravy pokoušejí o double. My jsme to samozřejmě bez „permitu“ zkusit nemohli, s odstupem let si ale myslím, že bychom to zvládli. Vrátili jsme se totiž po zdolání Lhoce v docela dobrém fyzickém stavu a kondici.

Pak jsem to zkoušela ještě jednou v roce 2005, nešli jsme však „normálkou“, ale těžší severní stěnou – Hornbeinovým kuloárem. Dostali jsme se ale jenom do nějakých sedmi tisíc metrů, protože nás po celé ty dva měsíce pronásledovalo úplně šílené počasí. Nakonec jsme to po marných pokusech vzali jako jistou výzvu či varování toho nechat. Výstup jsme nedokončili a vrátili se. Hory nám zkrátka řekly, že máme jet domů. Kvůli počasí tak ale končí většina výprav, musíte se totiž trefit třeba jen do tří dnů, kdy je hezky; je to taková náhoda. Takže se tam chci jednou vrátit a chci na nejvyšší horu světa zkusit vylézt znova.

Soňa Boštíková

Sportu se věnovala od dětství, závodně běhala. Vystudovala pedagogiku na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor matematika a tělocvik se zaměřením na sporty v přírodě. Později pracovala na katedře sportů v přírodě, přednášela studentům v kurzech lezení, turistiky a skialpinismu.

Do Himálají se poprvé dostala v roce 1995. Horu Pumo-Ri (7161 m) se jí ale tehdy zdolat nezdařilo. O dva roky později jako první Češka vylezla nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley (6194 m) na Aljašce. V roce 1998 vystoupila v rámci týmu Himalaya 8000 jako první žena na světě bez použití kyslíku na himálajský vrchol Makalu (8462 m), o rok později jako druhá žena na světě a první bez kyslíku zdolala Lhoce (8516 m). O slezení hor Kangchenjunga (8586 m), K2 (8611 m) a nejvyšší hory světa Mount Everest (8848 m) se pokusila v letech 2000 až 2005, ale všechny výstupy musela pro nepříznivé podmínky vzdát.

Živila se jako instruktorka lezení, vysokohorské turistiky, lyžování, zimního táboření a organizovala treky a expedice do Himálají. V současnosti je vedoucí lezecké a skialpové školy Namche. Spoluvlastní obchod s vybavením pro turistiku, horolezectví a skialpinismus Namche – Outdoor, Travel & Climbing Center. Je členkou realizačního týmu filmového festivalu Banff. Soňa Boštíková je autorkou knihy Vysokohorská turistika (2004) a spoluautorkou knih Droga zvaná výška (2002) a Lezení na umělých stěnách (2008).

Počet příspěvků: 1, poslední 25.12.2012 02:31 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.