Honzák: Sebevrah o sebevraždě nemluví? Velký mýtus

Listopad je po dubnu měsícem s nejvyšší sebevražedností. Zvláště pro lidi trpící depresemi je rizikovým obdobím. Proč tomu tak je a jak člověka ohroženého sebevraždou poznat? I o tom mluví v rozhovoru psychiatr Radkin Honzák.

Sebevražda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sebevražda | foto: Shutterstock
Sebevražda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nespáchá? „To je jeden z nejnebezpečnějších mýtů,“ říká v rozhovoru psychiatr Radkin Honzák.

ČESKÁ POZICE: Četl jsem, že listopad je měsíc, v němž dochází k nadměrnému množství sebevražd. Je to pravda?

HONZÁK: Ano, po dubnu je listopad měsícem s nejvyšší sebevražedností – pokud vím, platí to pro celou Evropu, snad i pro celou severní polokouli.

ČESKÁ POZICE: S čím to souvisí?

HONZÁK: Nejspíš s biologickou podstatou deprese a s narušením cirkadiánních rytmů (biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin – pozn. red.) u disponovaných osob. „Obviňována“ proto bývá – na jaře i na podzim – rovnodennost, kdy systém vnitřních hodin řízený slunečním světlem najednou neví, zda bude dlouhý den a krátká noc, nebo naopak, a začne zmatkovat. Teď na podzim k tomu navíc přistupuje krácení dne a nedostatek světla. Ne náhodou začíná všude listopad svátkem zemřelých, ať už se jmenuje a drží jakkoliv.

ČESKÁ POZICE: Mohli bychom „obvinit“ i změnu času?

Pokud má někdo labilní biorytmy, tohle vítězství byrokratů nad zdravým rozumem mu samozřejmě neprospěje a může působit jako další stresor.

HONZÁK: Pokud má někdo labilní biorytmy, tohle vítězství byrokratů nad zdravým rozumem mu samozřejmě neprospěje a může působit jako další stresor. Mimochodem, odhaduje se, že pro 20 procent populace představují posuny času seriózní zátěž.

ČESKÁ POZICE: Avšak předpokládám, že sebevrahem nemůže být každý z těch 20 procent, ale třeba jen ti lidé trpící depresemi.

HONZÁK: U depresivních pacientů jsou sebevraždy opravdu vážný problém – plných 10 procent z nich končí svůj život právě takto. Ale jinak není pravda, co říkáte, protože potenciálním sebevrahem může být každý. Každý, kdo dojde k přesvědčení, že problém, který ho přerostl, nemá řešení. Pamatuji si ze své praxe na dva mládence ze 70. let, kdy být „máničkou“ bylo velice riskantní, a ti se chtěli zabít, protože je jejich otec ostříhal; bohudík to ani jednomu z nich nevyšlo. Jsou tu ale některé rizikové faktory: zmíněná deprese, adolescentní věk a věk po padesátce, osamělost, abúzus (nadměrné užívání – pozn. red.) alkoholu a dalších látek, souběžné tělesné onemocnění, předchozí pokusy, ztráta zaměstnání, nepříznivé životní události, sebevražda někoho blízkého.

ČESKÁ POZICE: Proč je rizikovým faktorem sebevražda někoho blízkého? Být svědkem sebevraždy přece musí být odrazující.

HONZÁK: Sebevražda blízké osoby vyvolá v pozůstalých pocit viny. Sebevrah je přece de facto obvinil, že se málo zajímali, málo starali. Ani psychiatři nejsou v tomto ohledu imunní. Ještě víc než sebevražda pacienta nás zasáhne sebevražda spolupracovníka – a mimochodem, psychiatři vedle anesteziologů patří ke specializacím s nejvyšší suicidalitou (sebevražedné jednání – pozn. red.); nejnižší mají pediatři a oční lékaři. Najít někoho blízkého poté, co spáchal sebevraždu, navíc patří k těžce stresujícím zážitkům a vidět ho během sebevražedného konání je ještě horší. Je to nepřehledná změť emocí, která lidi v tu chvíli přepadá: vztek, bezmoc, lítost, děs, až panika. Může se rozvinout posttraumatická stresová porucha, spustit epizoda deprese, úzkosti a dalších poruch – anebo slepé kopírování.

ČESKÁ POZICE:Sebevražda přitahuje sebevraždu.

Je-li hranice jednou překročena, jde to podruhé snáze. To je na lidském jednání velice zajímavé.

HONZÁK: Je-li hranice jednou překročena, jde to podruhé snáze. To je na lidském jednání velice zajímavé. Totéž lze totiž říci nejen o sebepoškozování, ale také o lhaní, neetickém jednání, o zvládnutí strachu a takto nabyté odvaze. Existuje jakási emoční adaptace. Fundamentalisté vědí, proč hlásají nulovou toleranci k jakýmkoliv herezím.

ČESKÁ POZICI: Známý a tragický příběh kumulovaných sebevražd kolem slavného anglického básníka Teda Hughese je tak vlastně pochopitelný. Sylvia Plathová, Hughesova manželka a rovněž slavná básnířka, spáchala sebevraždu plynem. Hughesova milenka Assia Wevillová spáchala za pár let identickou sebevraždu jako Plathová, dokonce i s malou Hughesovou dcerou; i Hughesův syn spáchal později sebevraždu.

HONZÁK: Kolem Hughese a Plathové jde o dost kuriózní kumulaci, ale uvědomme si, že deprese má i dědičnou komponentu.

ČESKÁ POZICE: To máme sklon k sebevraždě v genech?

HONZÁK: Takzvanou depresivní vlohu. Lze předpokládat, že na rozvoji deprese u jedince se může podílet genetika z 30 procent. A co se týká nešťastné Sylvie Plathové, její sebevražda je typickým vyústěním depresivní poruchy (nelze vyloučit ani bipolární poruchu) a její případ je také ilustrací skutečnosti, že včasná pomoc by mohla její tragédii zabránit.

ČESKÁ POZICE: Jak?

HONZÁK: Nepodceňujme signály, které postižený člověk vysílá, a berme je vážně, a to i v případě, že máme pocit planého poplachu.

ČESKÁ POZICE: Jak ale nepodceňovat signály, když se přece všeobecně říká, že mluví-li člověk o sebevraždě, nespáchá ji?

V šesti případech z deseti takový člověk něco podnikne. Může to být jen demonstrace, ale může to být také konec jednoho života.

HONZÁK: Jenže to není vůbec pravda! Je to jeden z nejnebezpečnějších mýtů. V šesti případech z deseti takový člověk něco podnikne. Může to být jen demonstrace, ale může to být také konec jednoho života.

ČESKÁ POZICE: Mluví člověk o sebevraždě i tehdy, když je pro ni už pevně rozhodnutý?

HONZÁK: V tu chvíli se už nesvěřuje, tehdy nastává fáze vnitřního uklidnění, takže ne, nemluví o ní, ale upozorněním může být změna v jeho chování. A co je podstatné, i v této chvíli – ve chvíli, kdy je rozhodnut – stále existuje možnost odklonu od chystaného činu; pokud tedy někdo všímavý téma možné sebevraždy otevře.

ČESKÁ POZICE: Jak to téma otevřít?

HONZÁK: Laskavě a vlídně. Zpočátku nepřesvědčovat a nasadit sérii zpochybňujících otázek: Opravdu je to tak beznadějné? Opravdu v životě není nic pěkného? Co stojí za to? Objeví se kladné stránky, které mají pro postiženého význam. Zdůrazňujme především je, potom teprve nechť přijdou vlastní návrhy pozitivních hodnot. A současně je třeba postupně směrovat řeč k antisuicidální smlouvě.

ČESKÁ POZICE: Já – nepsychiatr – mohu se svým blízkým něco takového v tak krizovém okamžiku uzavřít? To mě bude brát vážně?

HONZÁK: „Vymáhat“, nikoliv „uzavřít“ – to je mnohem vhodnější slovo. A ano, můžete, k tomu není třeba být psychoprofesionál. Váhu má tato smlouva vždy, protože význam má to, „co“ člověk ohrožený sebevraždou slíbil, menší roli hraje to, „komu“ to slíbil. A jde o to, aby dotyčný slíbil – a zde musí zaznít jasné „ano“, nikoliv že se bude snažit –, že se neohrozí na životě, a to ani přímo, ani ve stylu ruské rulety, kdy „zapomene“ brát léky či sedne opilý za volant, a to do zcela konkrétní doby; třeba než vyhledá odbornou pomoc.

ČESKÁ POZICE: Jaké má vlastně pocity člověk v okamžiku sebevraždy?

Pokud tato otázka má být řešena, nechť je řešena v jiné oblasti, než je medicína. Zde se totiž implicitně počítá s tím, že člověk je zvíře, které se v zásadních instinktech od jiných zvířat neliší a v živočišné říši sebevraždy ani instituce asistovaných sebevražd neexistují.

HONZÁK: Co vyprávějí ti, jimž se to nepovedlo, je dost podobné. Většinou tam sehraje utlumující roli alkohol, kterého bývá vypito velké množství, a výsledný pocit je značně rozmlžený – asi jako když zdravý člověk usíná. Jistý muž středního věku, který nakonec uspěl, měl za sebou dvě nezdařené sebevraždy (žádné „pokusy“) a obě situace líčil jako zcela chladnokrevně prožité. Ta první s alkoholem, kdy se pořezal a potom skočil do řeky, kde ztratil vědomí. Studená voda ale zastavila krvácení a proud ho vyhodil na břeh, kde ho našli. Podruhé si koupil horolezecké lano, na kterém se oběsil za střízliva a zcela soustředěně nad tunelem u hlavního nádraží. Líčil, jak opatrně musel lano uvazovat, aby nevzbudil pozornost. Lano se přetrhlo, on dopadl do nákladního vagonu na jakýsi měkký materiál, což všechno vidělo několik lidí, kteří ho už nenechali pokračovat.

ČESKÁ POZICE: Jak skončil?

HONZÁK: Nakonec umrzl někde v horách.

ČESKÁ POZICE: Proč vlastně takovým lidem bránit v sebevraždě? Pro ně je asi dnes hotové martyrium se zabít. Přitom to někdo může vnímat jako nejlepší variantu – má bolesti, není vyléčitelný; neměli bychom těmto lidem umožnit odejít „civilizovaně“ (asistovaně)?

HONZÁK: Pokud tato otázka má být řešena, nechť je řešena v jiné oblasti, než je medicína. Zde se totiž implicitně počítá s tím, že člověk je zvíře, které se v zásadních instinktech od jiných zvířat neliší a v živočišné říši sebevraždy ani instituce asistovaných sebevražd neexistují. Pomoc v utrpení ano, dokonce je tu altruistické jednání, na druhé straně i vnitrodruhová agrese (války), avšak sebezabití a pomoc při něm ne. Pokud by zastánci takovýchto názorů mysleli to, co hlásají, skutečně vážně, vybudovali by si pro své ideje a činy samostatnou platformu. Stejně tak jako nebudou chtít přesvědčit, aby se toho ujal bankovní sektor nebo školství, ať laskavě vynechají medicínu a začnou na zelené louce; zabít někoho zas není tak složité, aby kvůli tomu musel člověk dlouhá léta studovat.

ČESKÁ POZICE: A kdo posoudí, že člověk nebude při zvolené proceduře trpět? Neměla by tam přece jen medicína – na rozdíl od bankovního sektoru – sehrát nějakou větší roli?

A k tomu bych přidal, co mě naučil Ježíš: Nestarejte se o zítřek, neb zítřek se o sebe postará sám.

HONZÁK: Zkušenosti s humánním utrácením zvířat jsou docela dobře rozpracované jak na jatkách, tak v laboratořích. Do toho medicína také nezasahuje.

ČESKÁ POZICE: Jak byste se zachoval, kdyby za vámi přišel člověk a řekl: „Mám nevyléčitelnou chorobu, predikce strašlivá, za pár měsíců už o sobě nebudu schopen rozhodovat. Chci skončit ‚důstojně‘, v kruhu rodiny, při plném vědomí. Pomozte mi zemřít!“?

HONZÁK: Než bych takovému člověku odpověděl, vzpomenu na bulharskou pohádku ze sbírek Karla Jaromíra Erbena: Proč lidé nevědí, kdy zemřou. Kdysi to totiž věděli, aby se mohli důstojně připravit. A pak jde jednou Pánbůh po zemi a vidí člověka, jak plete žebřík z kopřiv. Ptá se ho, proč dělá takovou blbost, a on mu odpoví, že za týden umře a už mu nestojí za to dělat něco pořádného. A Pánbůh se naštval a pravil: S tímhle je tedy ode dneška konec! A tak se i stalo. A co bych řekl onomu člověku, který vidí do budoucnosti? Řekl bych mu, co mě naučil Marcus Aurelius: Člověk nežije jiný život než ten, který právě ztrácí, a neztrácí jiný život než ten, který právě žije. Minulost ani budoucnost nám nenáleží. A k tomu bych přidal, co mě naučil Ježíš: Nestarejte se o zítřek, neb zítřek se o sebe postará sám.

Radkin Honzák (77)

  • Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze.

  • Působí jako ambulantní psychiatr v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) a v Remedisu.

  • Současně je sekundárním lékařem Psychiatrické nemocnice Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK v Praze.



Počet příspěvků: 1, poslední 17.11.2016 02:40 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.