Hokejová špička nám utekla. Kde najít nového Jágra?

Před dvaceti lety Češi dominovali světovému hokeji. Vyhráli hokejový turnaj století na ZOH v Naganu a posléze byli třikrát za sebou mistry světa. Zlaté Nagano se asi jen tak nezopakuje. Kde se stala chyba a co je třeba udělat, abychom ji zase dohnali?

Petr Kain 10.2.2018
Malý hokejista, ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Malý hokejista, ilustrační foto | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny
Malý hokejista, ilustrační foto

Před dvaceti lety se z televizních přijímačů po celém Česku ozval nadšený křik Roberta Záruby: „Přepište dějiny, otevíráme zlatou bránu historie!“ Český hokejový tým dokázal vyhrát zlatou medaili na zimních olympijských hrách v Naganu. Na hokejovém turnaji století, na němž se poprvé v historii sešla celá světová špička včetně těch nejlepších hráčů z NHL. Zatímco Česko se tehdy koupalo v euforii, opačné pocity zažíval jiný hokejový národ – Kanaďané.

Na olympiádě skončily javorové listy až čtvrté (po semifinálové porážce od Čechů), ve stejném roce uhráli kanadští junioři na mistrovství světa až osmé místo, když v souboji o sedmou příčku podlehli Kazachstánu 3:8. Z květnového mistrovství světa dospělých se pak Kanada vrátila s šestým místem a ostudnou porážkou 1:7 od Švédů. Kanadští novináři tehdy psali: „Hokej už není naše hra.“ Uběhlo dvacet let a situace se zcela změnila. Kanaďané si „svou“ hru vzali zpět a společně s Američany, Rusy, Finy a Švédy dominují světovému hokeji. Češi oproti tomu čekají na medaili z mistrovství světa dospělých již pět let, a v juniorské kategorii dokonce let třináct. Zapomněli jsme snad hrát hokej? A co dělat, aby u nás vyrostli noví Jágrové, Reichelové a Eliášové?

Češi hokej pořád umí

„Hokej jsme určitě hrát nezapomněli, je sice pravda, že jsme trochu zaspali, spousta věcí se ale obrací k lepšímu. Bude to nicméně běh na dlouhou trať,“ říká sportovní manažer HC Škoda Plzeň a někdejší skvělý hráč Tomáš Vlasák. Podobně mluví i další hokejoví experti. Češi to pořád s hokejkou a pukem umí, v zemi se rodí talentovaní kluci, tu absolutní hokejovou špičku jsme si ale nechali poodjet a teď budeme muset pořádně zabrat, abychom ji dobruslili. A musíme se smířit s tím, že to nějaký ten rok může trvat.

Základem je samozřejmě výchova mládeže, v níž se český hokej v posledních letech podle odborníků potýká s jedním obrovským problémem. Chybí tu tvrdá konkurence. Mladí kluci dnes mají o hokej mnohem menší zájem než před lety, mnoho z nich dává například přednost florbalu, a tak je v hokejových klubech nedostatek hráčů. „Dříve bylo v juniorských týmech 25 kluků a pět z nich se ani nedostalo na led. Teď jich je třeba jen patnáct a hraje každý, kdo se umí trochu postavit na brusle,“ říká Martin Nečas, otec stejnojmenného úspěšného juniorského reprezentanta. Spousta zápasů je tak podle něj rozhodnuta již po první třetině a pak se jen dohrávají. „Když potom naši kluci přijedou do Kanady, nemohou stačit tamnímu tempu, protože na něj prostě nejsou zvyklí,“ vysvětluje Nečas. Polovina, možná až tři čtvrtiny hokejistů, kteří dnes hrají extraligu v mladším či starším dorostu, by se do ní podle něj před pár lety vůbec nedostala. „Nemají na to prostě kvalitu,“ domnívá se Nečas. Podobně mluví i někdejší extraligový hokejista Martin Podlešák. „Když se podíváte na počet těžkých utkání, které odehrají hráči v mladším nebo starším dorostu, tak jich je minimum. Na některé zápasy se nedá koukat, jak jsou špatné. Přitom právě těžké zápasy mohou hokejisty posunout někam dál,“ říká Podlešák.

Na stále se zmenšující hokejovou základnu si stěžují i další odborníci. Jenže jak zároveň řada z nich upozorňuje, v Česku bylo vždy méně špičkových hokejistů než třeba v Kanadě či Rusku. Problém je třeba hledat ještě někde jinde.

Na stále se zmenšující hokejovou základnu si stěžují i další odborníci. Jenže jak zároveň řada z nich upozorňuje, v Česku bylo vždy méně špičkových hokejistů než třeba v Kanadě či Rusku. Problém je třeba hledat ještě někde jinde. „Považuji za nesmysl, že v mladším a starším dorostu a juniorské extralize hraje tak velké množství týmů. Vždyť řada z nich tam vůbec nepatří,“ říká jeden bývalý nejmenovaný extraligový hokejista.

Ti opravdu talentovaní hráči, kteří to ale zároveň ještě „nemají srovnané v hlavě“, pak samozřejmě nemají žádnou motivaci se zlepšovat, protože vědí, že místo v sestavě mají jisté. Není divu, že řada mladých hráčů raději odchází do zahraničí, kde je konkurence donutí k maximálním výkonům. „Když jsem na posledním Mistrovství světa dvacetiletých viděl mladého Kristiana Reichela, tak jsem si hned říkal, jak mu prospělo, že hrál poslední rok v Kanadě. Dřív byl také neobyčejně šikovný, teď k tomu ale přidal i nesmírnou obětavost, jako jeden z prvních se vracel dozadu, bojoval. V Kanadě se prostě dostal do týmu, kde je velká konkurence, a to ho přimělo, aby na sobě strašně zamakal,“ říká Vlasák. Podle něj by proto nemělo být ve starším dorostu více jak čtrnáct týmů.

Nízkou konkurenci v Česku kritizuje i Pavel Zacha, asi nejznámější český hokejový táta, který neortodoxním způsobem výchovy pomohl svému synovi Pavlovi dostat se až do NHL. „Všichni, kdo hokeji opravdu rozumí, vědí, že v Česku nedává smysl, aby v juniorské extralize bylo osmnáct týmů. Úroveň je šílená, nikdo to nesleduje.

„Dokud budou sedět na svazu lidi z klubů, tak se v českém hokeji nezmění vůbec nic. Stačí si vzpomenout, když Dukla Jihlava tři roky zpátky sestoupila z juniorské extraligy. Okamžitě se extraliga rozšířila a uzavřela se, aby se sestupovat nedalo. Asi není náhoda, že juniorskou extraligu měl na starosti Bedřich Ščerban, který je jednatelem jihlavského klubu.“

Pakliže se nesníží počet mužstev, nepohneme se dál,“ říká. Jak si ale někteří hokejisté stěžují, návrhy na snížení počtu týmů v mládežnických naráží často na odpor některých klubů. „Dokud budou sedět na svazu lidi z klubů, tak se v českém hokeji nezmění vůbec nic. Stačí si vzpomenout, když Dukla Jihlava tři roky zpátky sestoupila z juniorské extraligy. Okamžitě se extraliga rozšířila a uzavřela se, aby se sestupovat nedalo. Asi není náhoda, že juniorskou extraligu měl na starosti Bedřich Ščerban, který je jednatelem jihlavského klubu,“ říká další bývalý český hokejista, který si přál zůstat v anonymitě. V poslední době se ale přece jen zdá, že se pohnuly ledy. Český svaz ledního hokeje (ČSLH) vyzval kluby, aby přišly s návrhy, jak situaci řešit. „Odpovědělo asi padesát klubů, my to teď studujeme a uvidíme, kam se dobereme. Jednou možností je zúžit soutěže,“ říká šéftrenér ČSLH Slavomír Lener.

Padají ale i další návrhy, jak proměnit strukturu mládežnických lig k lepšímu. „Když mám mluvit za náš klub, chtěli bychom, aby se opět vrátila soutěž devátých tříd. V současnosti se z osmé třídy jde hned do mladšího dorostu a pro spoustu jinak nadějných hráčů je to velká nevýhoda, protože ještě dostatečně fyzicky nevyspěli a potkávají se najednou s hráči klidně o rok a půl staršími,“ říká Vlasák.

Podle trojnásobného mistra světa by také dávalo smysl zrušit extraligu juniorů a zavést raději na dva roky mladší dorost a starší dorost na roky tři. „Když o vás v osmnácti nebo devatenácti letech není mezi hokejovými kluby zájem, jen ve výjimečných případech se na tom později něco změní. Když takový kluk skončí v osmnácti, má alespoň nějakou šanci dodělat si školu. Když ale z hokeje vypadne v nějakých 23 letech, má to už o hodně těžší,“ vysvětluje Vlasák. Dotýká se tím dalšího neuralgického bodu českého hokeje, který sice nemá vliv na výkony reprezentace, ale zato má zásadní vliv na životy oné většiny hokejistů, kteří se nakonec tímto sportem neživí – jejich nedostatečného vzdělání. Při výchově hokejistů v Česku se na něj totiž často neklade takřka žádný důraz. „Spousta hráčů v první lize i extralize nemá vystudovanou žádnou pořádnou školu. Všechno vsadili na jednu kartu. A nikoho z nich ani nenapadne, že by si nějakou školu dostudovali během kariéry. Přitom času mají fůru. Vezměte si, že v první lize máte dva zápasy týdně, čtyři dny hráči ráno trénují, jeden den mají úplně volno.

Kolik času za takových deset patnáct let hraní vyplýtvají, to je strašné,“ upozorňuje Podlešák. Je to podle něj obrovský rozdíl proti situaci v zámoří, kde sám strávil šest let. „Kdo měl špatné studijní výsledky, tak nehrál. Přijeli jsme třeba ráno po osmnáctihodinové jízdě autobusem, kluky vyloextraligách žili ve škole a oni tam až do odpoledne seděli a učili se,“ vzpomíná Podlešák.

Tabulkové odstupné

Český hokej podle mnoha lidí trápí ještě jeden problém – tabulkové odstupné. Oč jde? Jsou to peníze, na které mají kluby v Česku podle regulí nárok při přestupu hráče jinam. A to i v případě, kdy sportovce s oddílem neváže žádná smlouva. Tyto sumy se přitom pohybují od desítek tisíc v případě mladých hráčů až po stovky tisíc za dospívající hokejisty. „Tabulkové odstupné je špatná věc. Když je vám osmnáct, chcete přestoupit a klub, do něhož chcete, za vás ty peníze nemůže dát, může se stát, že skončíte, protože to mentálně nezvládnete. Přitom z vás za dva tři roky mohl být výborný hráč,“ říká bývalý nejmenovaný extraligový hokejista. Pavel Zacha nazývá odstupné dokonce zločinem. „Tuto sumu by měl platit tým, do kterého hráč přestupuje, v realitě to ale často platí rodiče. Luděk Bukač mladší kdysi vypočítal, že kluby na prodeji vlastních hráčů a naopak na tom, že na nákupu se podílí rodiče a různí sponzoři, vydělají každý rok kolem dvou a půl milionu korun,“ říká Zacha.

„Tabulkové odstupné je špatná věc. Když je vám osmnáct, chcete přestoupit a klub, do něhož chcete, za vás ty peníze nemůže dát, může se stát, že skončíte, protože to mentálně nezvládnete.“

Ozývají se ale i hlasy, které odstupné hájí a upozorňují, že jeho zrušení by mohlo výchovu mladých hokejistů ještě více zhoršit. „Když klub vychová nějakého hráče, měl by za něj pak dostat peníze,“ říká třeba Martin Nečas. Podobný názor má i Tomáš Vlasák.

„Zrušit odstupné podle mě nejde. Kdyby k tomu došlo, tak pro řadu týmů nebude mít vůbec smysl s mládeží pracovat. Pouze byste do mládeže cpali peníze a nic by se vám nevrátilo. Navíc vám garantuji, že kdyby k tomu došlo, tak budou chtít někteří rodiče přestupovat čtyřikrát do roka,“ domnívá se Vlasák. Naráží tím na další hokejový problém, jímž jsou až příliš ambiciózní rodiče, kteří neustále prosazují své ratolesti a mají jen malý respekt k práci trenérů. „Nejde, aby si rodiče určovali, jak se bude trénovat. Není možné, aby se o přestávce celý tým sjel k trenérovi a jeden klučina odbruslil místo toho ke svému tátovi, který mu bude určovat, co má hrát,“ říká Vlasák. Jenže i tahle mince má dvě strany. Jak říká Pavel Zacha, rodiče berou svého syna z oddílu často kvůli tomu, že tamní tréninkové metody jsou špatné. „Až 80 procent tréninků jsme si raději dělali sami, aby to mělo nějakou úroveň. Když pak chce malý hokejista odejít, tak se mu ještě často v klubu mstí a jsou zlí na něj i jeho rodiče,“ stěžuje si Zacha.

Čekání na lepší zítřky

Jak přiznává Slavomír Lener, bolestí českého hokeje je v poslední době i nedostatek kreativních hráčů. „Naše hokejová mládež prochází už od šesti let příkazovým tréninkem. Trenér jim řekne, s kým budou hrát, kam si mají najet, pořád s nimi něco nacvičujeme. Potřebujeme nechat mladé hrát spontánně a nechat je dělat chyby. Když kluk chybuje ve snaze něco vytvořit, máme ho pochválit, ne mu vynadat,“ říká Lener.

Proto také nově svaz nařídil mládežnickým trenérům, že v každém tréninku musí být polovina času věnována hře. Prioritou je podle Lenera navýšit počty regionálních trenérů. „Před třemi lety jsme začali asi s dvaceti, momentálně jich máme sedmdesát pět. Chceme se dostat na stovku,“ říká Lener.

I na výsledcích českých mladých reprezentací je ale vidět, že se blýská na lepší časy. Na mistrovství světa do 18 let v roce 2014 získali čeští hráči stříbrnou medaili, v posledních třech letech vybojovali ve stejné kategorii na prestižním Memoriálu Ivana Hlinky historická umístění: první, druhé a třetí místo.

Teprve budoucnost ukáže, zda se českému hokeji podaří nastartovat podobně pozitivní změny, jako se to po propadáku v roce 1998 povedlo v Kanadě. Největší důraz se začal klást na práci s talentovanými mladými hokejisty. Trenéři mládeže už nebyli hodnoceni podle výsledků, ale na základě toho, co své svěřence naučili. Zlepšila se spolupráce se školami, byly vydány nové metodické příručky pro trenéry mládeže. Kanaďané také vypracovali důmyslný systém juniorské ligy, která je výkonnostně rozdělena do několika kategorií, tak aby proti sobě nastupovali přibližně stejně kvalitní hráči. Přineslo to poměrně rychle své ovoce. Zatímco čeští junioři čekají na medaili již třináct let, Kanaďané za tu dobu přivezli ze šampionátu dvacetiletých desetkrát medaili, z toho šestkrát zlato.

I na výsledcích českých mladých reprezentací je ale vidět, že se blýská na lepší časy. Na mistrovství světa do 18 let v roce 2014 získali čeští hráči stříbrnou medaili, v posledních třech letech vybojovali ve stejné kategorii na prestižním Memoriálu Ivana Hlinky historická umístění: první, druhé a třetí místo. Loni pak byli čeští hokejisté třetí na neoficiálním mistrovství světa do 17 let v Kanadě a stejnou příčku obsadili počátkem prosince na kanadském turnaji reprezentačních devatenáctek.

„Úspěšnost našich mládežnických reprezentací proti top šesti zemím vzrostla z 20–25 procent v roce 2010 na 45 až 60 procent. To znamená, že dnes jeden zápas prohrajeme, další zase vyhrajeme,“ říká Lener.

Mírně optimističtí jsou i další experti. „Neviděl bych to zase tak černě, i dospělý hokej se zvedá. Ale je pravda, že když se člověk podívá na výsledky reprezentace před dvaceti lety, vítězství na olympiádě v Naganu a potom tři tituly mistra světa za sebou... O tom se nám dnes může jenom zdát, taková doba už snad ani znovu přijít nemůže,“ říká Martin Nečas.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.