Solární daň: Právní prasárna, nebo si stát může danit, jak se mu zlíbí?

Právníci v průzkumu ČESKÉ POZICE spíše souhlasí s rozhodnutím Ústavního soudu, který nechal v platnosti zdanění fotovoltaiky.

Odpovídalo 35 právníků a advokátů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 35 právníků a advokátů. | foto: Česká pozice
Odpovídalo 35 právníků a advokátů.

Ústavní soud (ÚS) 16. května zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení sporných paragrafů, které v podstatě zdanilo fotovoltaiku. Zdanění kritizovali solární investoři, kteří kvůli změnám zákonů přišli o značné zisky. Peníze chtějí od státu získat zpět, opakovaně kvůli tomu hrozili arbitrážemi a žalobami na ochranu investic. Podle nálezu Ústavního soudu, na němž se soudci shodli jednotně, však zvolená forma zdanění neodporuje ústavním zásadám a nelze ji hodnotit bez ohledu na ekonomickou situaci státu.

Počet solárních elektráren předloni kvůli vysoké výkupní ceně zelené elektřiny výrazně vzrostl. Z tohoto důvodu hrozilo zdražení elektřiny o více než deset procent. Aby vláda zdražení zabránila, zavedla spornou sérii opatření. Nejvíce kritizované jsou 26procentní odvod z výkupní ceny a 28procentní srážka ze zeleného bonusu.

Novela také zpětně prohlásila bezplatné emisní povolenky pro provozovatele elektráren za dar, a tím je včlenila do režimu darovací daně. Třetím problémem je zrušení daňových prázdnin. Před přijetím napadené novely zákona o daních z příjmu byly příjmy z výroby energie z obnovitelných zdrojů osvobozeny od daní na pět let. Všechna tři opatření Ústavní soud přezkoumal, důvod k jejich zrušení nenašel.

Rovněž těsná nadpoloviční většina právníků (51,5 procenta) dotázaných v průzkumu ČESKÉ POZICE souhlasí s rozhodnutím Ústavního soudu. Proti hlasovalo 37,1 procenta respondentů a 11,4 procenta odpovědělo „nevím“.

Tito tři právníci se ztotožňují s nálezem Ústavního soudu, že stát měl právo zasáhnout, když před dvěma lety hrozilo, že kvůli solárnímu boomu zdraží elektřina o více než deset procent:

Stát má právo rozhodovat o výši zdanění, žádný investor nemůže považovat za dané, že se ve státě nezmění daně. Navíc, stát se nikdy specificky nezavázal, že míru podpory fotovoltaiky nezmění.“

„Nález je v zásadě dobře odůvodněn, osobně mohu mít jiný názor, ale argumenty Ústavního soudu jsou přesvědčivé. Podstatné však je, zda si ministerstvo financí vezme z odůvodnění i tu linii argumentace, která naznačuje, že prodloužení odvodu už ústavní být nemusí a to, zda distribuční společnosti začnou skutečně odvod zpětně vybírat, a nikoli rovnou strhávat. 

„Podlé mého názoru měl český stát právo zasáhnout. Je to obrovská chyba státu, jeho nekompetentnost a nekoncepčnost, že k celé situaci došlo, ale měl právo zasáhnout.

Podpora obnovitelných zdrojů je obecně správná, ale má spočívat v podpoře drobných lokálních zdrojů. Ne v tom, co jsme viděli. Někdo se pakoval na náš úkor. My to vše zaplatíme. Ale ve skutečnosti z toho nebyl žádný užitek pro stát.“

Další dva respondenti vysvětlují, proč s rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlasí:

Ústavní soud se dostatečně nevypořádal s porušením garance stability výkupních cen, kterou stát investorům slíbil, že výkupní ceny zůstanou po dobu 15 let neměnné. Obsahu této garance ÚS buď neporozuměl, nebo ji úmyslně obešel. Přitom téměř doslovně převzal argumentaci Energetického regulačního úřadu, tedy orgánu státní správy, který v řešeném sporu nebyl a ani nemohl být nestranný.“

„S tímto rozhodnutím samozřejmě nesouhlasím, protože je to zvěrstvo a právní prasárna. Stovky lidí investovaly své úspory v dobré víře, že stát drží své závazky. Pokud se argumentuje tím, že si nemůžeme podporu obnovitelných zdrojů dovolit, tak to mělo být vyjasněno předem, a ne měnit zpětně pravidla hry na úkor menšiny. To by za chvíli stát mohl přestat platit jakékoliv své závazky s poukazem na to, že jsou moc vysoké…“

Tento právník sice na věc nemá pevný názor a odpověděl „nevím“, ale vnímá důsledky rozhodnutí Ústavního soudu:

„Nejsem odborník na ústavní právo, takže nemám pevný názor na to, zda je rozhodnutí dobré, či nikoliv. Jinak je to však s důsledky tohoto rozhodnutí. Ty vnímám ve dvou rovinách: jako právník zaměřující se na mezinárodní arbitráž vím, že toto rozhodnutí pravděpodobně rozhýbe takzvané solární arbitráže. Je známé, že řada (potenciálních) žalobců čekala, jak dopadne řízení u Ústavního soudu.

Nyní lze předpokládat, že se rozhýbou dříve zahájená řízení a přibudou další. Pro oblast mezinárodní arbitráže to znamená zajímavé případy a otázky k řešení, vývoj judikatury a v neposlední řadě mnoho práce pro právní zástupce. Jako daňový poplatník na druhou stranu vím, že se nám rozhodnutí Ústavního soudu, respektive napadené změny v legislativě, mohou značně prodražit, pokud žalobci v ,solárních arbitrážích‘ uspějí.“

A tento účastník průzkumu zkoumá problém z obou strana rovněž dospěl k odpovědi „nevím“:

„Jsem rozpolcen, protože ,solární daň‘ jistě citelně zasáhla do ,legitimních očekávání‘ investorů. Myslím, že to je projev typického české ,ode-zdi-ke-zdi-smu‘: nejprve luxusní podpora obnovitelných zdrojů energie a pak otočka o 180 stupňů a speciální daň proti solárním instalacím. Jak české, milý Watsone! Přitom odborná veřejnost o problému věděla (a mluvila na konferencích) dobrý rok před zavedením ,solární daně‘.

Na druhé straně myslím, že stát má na základě zákona právo uvalovat daně, komu a jak se mu zlíbí. Má to sice ústavněprávní limity, ale ty jsou podle mne velmi široké. Nejdůležitější jsou přeci limity politické! Hlavním nástrojem pro lid, jemuž se daňová politika nelíbí, jsou volby. Anebo (říkám šeptem) revoluce (například jak dopadlo svolání generálních stavů ve Francii v roce 1789…). Hádám, že kvůli nějaké solární dani by se moc lidí na barikádách neukázalo.

Jinak mi vadí ostře ,prosolaristické‘ hlasy některý advokátů, kteří pro tento typ investorů hodně pracují (anebo by chtěli pracovat) a kteří se na můj vkus vyjadřují příliš jednostranně. Někdy připomínají Švejka, jehož paní Müllerová vezla na vozíčku a on volal: ,Tuhle válku vyhrajeme!‘ Víme, jak to dopadlo.