Sociální konflikty budou. Každá pružina má mez, kdy praskne.

Většina vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE ale nečeká, že by v brzké době Česko vážně zasáhly občanské nepokoje.

Demonstranti na protestní akci Stop Vládě 24. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Demonstranti na protestní akci Stop Vládě 24. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze | foto: © ČTKČeská pozice
Demonstranti na protestní akci Stop Vládě 24. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze

Není sporu, že hospodářská situace České republiky není nejlepší. Na rozdíl od sousedních zemí hrubý domácí produkt neroste a ekonomika je v recesi. A není ani sporu, že mnoho českých občanů není spokojených s politikou vlády a nelíbí se jim zvyšování daní ani úsporná opatření.

Lze proto očekávat, že lidé začnou stejně jako v nedávné době Španělé, Portugalci, Italové či Řekové masově stávkovat, popřípadě demonstrovat například proti úsporám ve státním rozpočtu? Zdá se, že v Česku protesty podobného rozsahu na celostátní úrovni zatím nehrozí. Odboráři o ně sice usilují, ale dosud neúspěšně. Sociální napětí se ventiluje spíš v oblastních projevech nespokojenosti. Otázkou zůstává, zda tomu tak zůstane i v budoucnu.

V dohledné době neočekává vážné sociální konflikty 71,7 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKOU POZICÍ. V některých kladných i záporných odpovědích však zaznívají výhrady k tomu, že budou vážné a že nastanou v nejbližší budoucnosti.

graf socialni konflikty

                                  Odpovídalo 120 vrcholných manažerů firem.

Potvrzují to i tyto tři záporné odpovědi:

„V nejbližší době nikoli. Sociální napětí však bude narůstat a různé skupiny, například odbory nebo některé politické strany, budou organizovat veřejné masové projevy nespokojenosti obyvatel na regionální i celostátní úrovni.“

Chudí sice chudnou, klesají jim disponibilní příjmy a rostou náklady, navzdory tomu je česká společnost poměrně nivelizovaná a bez významných extrémů. Navíc Češi nepatří mezi horkokrevné národy. To však neznamená, že nemohou být stávky a další odborářské akce či lokální problémy.“

„Ani zdaleka totiž nejsme natolik rozevřenou společností a nedávno jsme stále byli nejrovnostářštější snad i v rámci bývalého východního bloku. Obávám se však rozvratu kvůli absolutnímu otrávení a znechucení obyvatel z 20letého vládnutí a rozkrádání.

Následující tři odpovědi jsou sice kladné, ale i v nich jsou otázkou pojmy „vážné“ a „v dohledné době“:

„Sociální konflikty lze očekávat. Ale co znamená vážné? Hořící auta v ulicích? To bych neočekával.“

„Otázkou je ,dohledná doba‘. Dříve, či později nastane i v České republice stejná situace jako v Argentině či v Řecku. Až obyvatelstvo zjistí, že stát už nic nemá a nikdo mu nechce půjčit, a tudíž ani nemůže rozdávat. Koneckonců jedinou možností, jak se zbavit státního dluhu, je některá z mnohokrát vyzkoušených forem ,vydrbání‘ s věřiteli a ožebračení vlastního obyvatelstva.

A protože se vlastnímu obyvatelstvu špatně vysvětluje, že ,prožralo‘ svou budoucnost a odsoudilo své potomky k živoření, a politické elity za své činy jako obvykle žádnou odpovědnost nebudou chtít nést, budou muset vyřešit zásadní otázku: zda hněv lidu obrátí proti vnitřnímu nepříteli – továrníci, kulaci, Židé, imigranti –, nebo tomu vnějšímu – například vrazi z Wall Streetu, Angela Merkelová či globální oteplování.“

„Už to u nás vře třeba na severu. Nejnovější demonstraci horníků v Praze média i někteří politici zlehčovali, ale kdo se díval a poslouchal pozorněji, slyšel jasný vzkaz několika tisíc havířů: Už toho máme dost! A navíc úpěnlivé prosby regionálních zástupců i místních politiků: Když se zavřou doly, máme problém, který nezvládneme. Přidáme-li k tomu někdy pouze ,tupounů‘ hodné rozpočtové úspory a neustálé zvyšování daní, co z toho může být?

Pěkný sociální průser. Nůžky mezi bohatými a chudými se stále víc rozvírají a nikdo tento problém nechce řešit. Až dostaneme na ulici kamenem do hlavy nebo nám někdo vyrabuje byt, bude pozdě.“

Tito dva respondenti se nedokážou rozhodnout jednoznačně:

Těžko říct, zda v naší kotlině skutečný konflikt vyžaduje silnou událost, která zafunguje jako spouštěč. Nelze ji ale prognózovat. Nesdílím však názor, že Česku nic takového nehrozí. Jeho zastánci například před několika lety tvrdili, že ODS v Praze nikdy volby neprohraje.“

Češi jsou nevyzpytatelní. Většina národů by kvůli vládnutí, jako je to naše, už dávno byla v ulicích a tvrdě protestovala. Kde je jejich hranice ohybatelnosti hřbetů po tom všem, co se v našem státě děje – důchodová reforma, zdravotnictví, sociální péče, totální rozkrádání veřejných prostředků? A reakce? Sjezd (kongres) vedoucí strany ODS prohlásí, že je všechno plus minus v pořádku, a jedeme dál. Ty lidi nesmete ulice, pokoušou se sami v zákulisí během boje o zbylá koryta.“

Další tři záporné odpovědi jsou v podstatě optimistické:

„Jsem optimista. Vše však závisí na vládě.“
„V podstatě není důvod.“

„Konflikty ano, nikoli však vážné, jež by zásadně ovlivnily českou politiku a ekonomiku.“

Tyto tři kladné odpovědi jsou naopak pesimistické:

„Lidem brzy dojde trpělivost, pokud neskončí rozkrádání veřejného majetku anebo alespoň nebudou rychle odsouzeny desítky zkorumpovaných politiků z celého politického spektra.

„Z hlediska personalistiky nebyl v historii samostatné ČR nikdy stejně mizerný podzim jako ten letošní. Pracovní trh v podzimních měsících každoročně ožíval, probíhaly stále sezónní práce, přičemž klesala nezaměstnanost. Na podzim 2012 je však všechno jinak. Sezónní práce ještě neskončily, ale nezaměstnanost roste. A nejvíc zasahuje mladé lidi, kteří hledají své první zaměstnání, a rizikovou skupinu nad 50 let.

Vůbec se nedivím, že to nastalo tak rychle. Jedním z hlavních důvodů je bezkoncepční politika zaměstnanosti ministerstva práce a sociálních věcí po nástupu Jaromíra Drábka v roce 2010 do čela tohoto resortu. Exministr Drábek je společně se svým trestně stíhaným bývalým náměstkem Vladimírem Šiškou zodpovědný za naprostý rozvrat a kolaps veřejných služeb zaměstnanosti – za totální nefunkčnost úřadů práce, rezignaci na aktivní politiku zaměstnanosti i za rozklad systému lékařské posudkové služby.

Drábkovy a Šiškovy projekty mají společné zejména to, že spolykaly nebývale obrovské množství peněz daňových poplatníků, přičemž jsou zcela zbytečné. Kdyby se tyto finanční prostředky nevydaly na takové nepotřebné projekty, mohly se využít mnohem smysluplněji jinde. Jde například o projekt docházka nezaměstnaných (musejí se v určitý den a čas zbytečně dostavovat na Czech Point na České poště, kde jim nikdo žádnou práci nenabídne, ani s nimi nepracuje) či projekt sKarty České spořitelny.

Vrcholem všeho je přidělování veřejně prospěšné práce (VPP) formou nucených prací a navíc diskriminačním způsobem. Tyto VPP jsou totiž přidělované pouze některým nezaměstnaným, přičemž jsou na rozdíl od minulosti pro nezaměstnané zadarmo, což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podle platných zákonů náleží každému za vykonanou práci mzda. Vykládejte to však asociálnímu psychopatovi nebo zloději veřejných peněz, kteří na rozsudky soudů kašlou. Absence jasné daňové politiky pak z ČR již začala vyhánět i některé nadnárodní zahraniční investory.

Z uvedených nesystémových opatření pak vzniká ,koktejl‘, jenž vytváří ve společnosti velké latentní sociální napětí. A to zejména v nezaměstnaností těžce sužovaných regionech může vyústit v otevřené sociální nepokoje.“

Vážné sociální konflikty už dávno nastaly, pouze se zatím neprojevují v plné míře navenek. Jedním z důvodů je poměrná trpělivost českého národa. Dlouho si nechá vše líbit, než se vzbouří. Dalším pak to, že sociální problémy se objevily u skupin, které nemají možnost ani sílu se nějak výrazně bránit.

Především to jsou důchodci, kteří téměř celý produktivní život strávili v jiném režimu, za jiných podmínek, a nyní nezaviněně doplácejí na změnu situace. Mimochodem, právě oni se v minulosti zasloužili o vyrovnaný státní rozpočet. Odměnou je neustálé krácení jejich příjmů, protože vláda (vlády) není schopná efektivně hospodařit. Jednak šetřit na správných místech (ve státní správě, tedy i u vlády samotné), jednak zajistit růst produktivity. Dokud vláda (vlády) tuto skutečnost nepochopí, naše země bude mít neustále sociální problémy.

V následujících třech záporných odpovědích se sice sociální konflikty neočekávají, navzdory tomu jsou pesimistické:

„Občané jsou hodně ,napružení‘ a jejich podráždění z politiky velké. Životní náklady také neklesají. A každá pružina má mez, kdy praskne. Nepodceňoval bych proto sociální situaci zejména mimo Prahu.“

„Sociální konflikty v celé ČR neočekávám. Lokální už jsou, například na Šluknovsku. Problém je v tom, že státní orgány neřeší jejich příčiny a počet sociálně vyloučených skupin se stále zvyšuje. Neustálé zvyšování daní všeho druhu podvazuje ekonomiku a žádná prorůstová opatření nejsou na cestě. Ani snahy o snížení počtu státní administrativy.

Někdy si říkám, že by bylo vhodné obehnat během zasedání Poslanecké sněmovny a Senátu okolí Malostranského náměstí vysokou zdí, zrušit veškeré spojení s nimi a začít znovu. Netuší totiž, jak jsou na tom zdravotně postižení, důchodci, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, ani to, že v okolních státech s vyšší životní úrovní je levněji než u nás.“

„Pokud je dohlednou dobou myšlen příští rok, pak určitě nikoli. Co může vážné sociální konflikty vyvolat? Skutečná hospodářská krize a nenaplněná očekávání občanů. Skutečná ekonomická krize v dohledné době nehrozí, i když ekonomika neroste a prognózy na příští rok to potvrzují.

Proč je prognóza vývoje HDP v ČR horší než v mnoha okolních zemích, je otázka pro naši vládu, obávám se však, že odpověď nezná. Usuzuji tak podle jejích reforem, které systémové změny a zlepšení nepřinesly. Očekávání občanů jsou výsledkem politického populismu a nedostatku odvahy říct, že dobře už bylo. Jde o selhání politiků z celého politického spektra živené předvolebními sliby a snahou získat voliče.