Bývalý policista Zdeněk Ondráček ve svém článku pro ČESKOU POZICI píše: „Je však třeba si uvědomit, že všichni z orgánů činných v trestním řízení jsou podle trestního zákoníku úředními osobami. V trestním zákoníku, v hlavě X – Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, najdeme v dílu druhém trestné činy úředních osob. Jedná se o § 329 zneužití pravomoci úřední osoby, ale také o § 330 maření úkolů úřední osoby z nedbalosti. Právě tento druhý trestný čin by měl být uplatňován, neboť úmysl se bude jen těžko prokazovat.“
Zákon v § 330 mimo jiné uvádí: „Úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně stíží splnění důležitého úkolu… způsobí vážnou poruchu v činnosti státní správy, soudu… způsobí značnou škodu nebo jinému značný prospěch (nejméně 500 000 Kč) způsobí škodu velkého rozsahu nebo jinému prospěch velkého rozsahu (nejméně 5 000 000 Kč), bude potrestána…“
Zeptali jsme se v naší anketě právníků a advokátů, co si myslí o aplikaci § 330 na policisty, státní zástupce a soudce, kteří všichni jsou úředními osobami. Výsledek je jednoznačný. Naprostá většina oslovených souhlasí s tím, že by tento paragraf trestního zákoníku měl být uplatňován, byť mnozí dodali i řadu „ale“, protože jeho důsledné užití by podle některých mohlo mít nedozírné následky.
Tento respondent odpovídá ano dokonce dvakrát, když uvádí na pravou míru naši „laicky“ položenou otázku:
„Ta otázka je malinko zavádějící – pokud dané osoby spáchají trestný čin, který splňuje skutkovou podstatu § 330 trestního zákoníku, pak na ně uplatněn být musí.
Pokud by otázka zněla, zda v případě podezření z trestné činnosti má Policie ČR zkoumat i možné použití této skutkové podstaty, pak odpověď bude znít také ano – jinak nedělají dobře svou práci. Zajímalo by mne, kdy někomu dojde, že ministři jsou také úřední osoby a neřešením deregulace nájemného, církevních restitucí a mnoha dalších věcí třeba také páchají trestnou činnost...“
Na skutečnost, že úředními osobami jsou i další osoby s veřejnou mocí, upozorňuje ve své kladné odpovědi jiný z účastníků ankety:
„Paragraf 330 je určitě na některá hrubá a závažná pochybení lidí působících při výkonu veřejné moci použitelný. Vztahuje se ovšem nejen na orgány činné v trestním řízení, které z nedbalosti špatně dělaly svoji práci, ale třeba i na zákonodárce, kteří z nedbalosti schválí špatný zákon o podpoře solární energie nebo o jiné zhůvěřilé dotaci. Nebo na vládu či ministry, kteří špatně organizují hospodaření veřejnými prostředky (třeba nedbale organizují veřejné soutěže nebo bez patřičné úvahy uzavřou nevýhodné PPP projekty). Ti všichni jsou totiž úředními osobami a mohou naplnit některý ze znaků skutkové podstaty maření úkolů úřední osoby z nedbalosti.
Při razantním použití je § 330 trestního zákoníku obrovskou hrozbou pro osoby vykonávající veřejnou moc. Proto by s ním mělo být zacházeno uvážlivě, jelikož chybu z nedbalosti někdy udělá každý a je nepředstavitelné a podle mého společensky neúnosné, aby za každou takovou chybu následoval u úředních osob trestní postih. Takže ano, je namístě tento paragraf používat, ale jen v případě chyb, které takříkajíc ,do nebe volají‘ a pro které zkrátka není omluva.“
Tito tři právníci rovněž odpovídají „ano“, ale apelují na uvážlivost při používání § 330:
„Nevidím důvod, proč by neměl být uplatňován. Nicméně souhlasím, že by se postup podle § 330 měl uplatňovat jako krajní varianta.“
„Ano, ale velmi, velmi mírně, tedy jen v exemplárních případech. Je to taky dobrá cesta ke zneužití a vyvolání strachu v případě, kdy je třeba naopak dosáhnout toho, aby někdo něco nedělal...“
„Ano, ale velmi, velmi s mírou. Teorie, že každý podezřelý musí byt souzen, neboť jen soud rozhodne, je scestná. Naprosto totiž ignoruje zátěž, kterou trestní řízení na obviněného má. Pokud se policisté budou bát odkládat kauzy, aby je někdo jiný nestíhal, bude tady vládnout obludná atmosféra.“
Další ze souhlasících respondentů rozebírá problém důkladně, téměř ad absurdum:
„Na orgány nikoliv, to by podle mého názoru bylo excesivní a v rozporu s ústavními základy práva. Na úřední osoby jistě, stanoví-li tak zákon a naplní-li speciálně určený pachatel svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu. Celá věc má ovšem několik háčků.
- Znovu se ukazuje, že ,nový‘ trestní zákoník (jak dlouho bude takto označován?) je právním předpisem rozšiřujícím možnosti kriminalizace. Poznamenávám-li ironicky, že nevím, zda to je projevem moderních trendů trestního práva hmotného, míním tím, že se domnívám pravý opak.
- Vyhledávání ,atraktivních‘ skupin potenciálních pachatelů může mít nedozírné následky. V mediální době (a mediální zkratce) totiž snadno nastává fatamorganický efekt, který způsobuje, že ohnisko pozornosti se zaměří na určitý cíl, zatímco jiné, důležitější cíle unikají. Zkrátka, jak říká známé rčení: pro prase přestává být vidět kostel (pro jemnocitnější: pro stromy není vidět les).
- Vzhledem k tomu, že princip presumpce neviny se z veřejného slovníku prakticky vypařil, odhaduji, že brzy po publikaci několika úvah na téma nedbalostní delikvence úředních osob z těchto řad mohou být orgány činné v trestním řízení zavaleny trestními oznámeními na přibližně 40 tisíc policistů, tisícovku státních zástupců a tři tisíce soudců (to už je jen detail a zbytečná mrzutost, že všichni soudci nesoudí ,trest‘). Celá soustava se potom může konečně prohlásit za podjatou a problém může být úspěšně přenesen do konstitucionální roviny. Řešit by to šlo tak, že v přímých volbách (aby byl mandát co nejsilnější) zvolí každá ulice svého šerifa, jemuž bude v patách chodit zákon (zosobněný losováním vybraným občanem, kterému je investigativa koníčkem). Ti dva budou hlídat a trestat. Mohla by se na ně ostatně přenést i nějaká ta aboliční nebo agraciační oprávnění.
- Kdo bude – při současném stavu legislativy – mít odvahu vykonávat činnost úřední osoby?
Ale protože se po nás vyžaduje odpověď, nikoliv otázka, zopakuji: Ano. Pokud se skutečně dopustí trestného činu.“
Jeho kolega jako správný právník-puntičkář odpověď začíná zpochybněním samotné otázky:
„Vzhledem k tomu, jak je otázka položena, nevím, jak na ni odpovědět. Hypotéza ve formulaci dotazu ,pokud neplní své povinnosti‘ je mnohem širší, než jsou podmínky skutkové podstaty podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Zdaleka ne každé neplnění povinností přitom může naplnit podmínky skutkové podstaty trestného činu.
Jestliže bych měl číst otázku (a tak asi byla míněna), zda na zmiňované osoby má být uplatňováno příslušné ustanovení, pokud jsou splněny všechny znaky podle trestního zákoníku, tak SAMOZŘEJMĚ musí být odpovědí (každého!) hlasité ano. Opak by znamenal závěr, že zákony v této zemi pro někoho nemají platit, což je zjevný nesmysl. Naopak kdyby měla být formulace vzata doslovně, odpověď by musela být jednoznačné NE (ne každé nesplnění povinností je trestným činem, to opět musí potvrdit každý s elementárním právním vzděláním). Proto se domnívám, že jakákoliv jiná hodnota výsledku vaší ankety než 100 procent nebo 0 procent musí pramenit pouze z rozdílného způsobu ,čtení‘ otázky (pokud pominu žert či ,ukliknutí‘...).
Čímž nechci bagatelizovat zajímavé téma. Nejsem ,trestař‘, ale opravdu by mne zajímaly například zkušenosti a názory kolegů praktikujících v této oblasti ohledně rozsahu aplikace tohoto ustanovení (respektive i jeho předchůdce, §159 starého t.z.). Připomenu jen, že kromě znaků popsaných přímo v příslušném ustanovení § 330 je třeba brát do úvahy i obecné zásady, například zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst.2 – Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu).
Vezměme extrémní úvahu: Teoreticky každý soudce první instance, jehož prvoinstanční rozhodnutí následně jakožto nesprávné zrušil odvolací soud, by ,při výkonu své pravomoci z nedbalosti podstatně ztížil splnění důležitého úkonu‘ (spravedlivé a rychlé rozhodování v souladu s platnými zákony takovým důležitým úkolem totiž nesporně je...). To je zjevný nesmysl. Kde je ale hranice mezi pouhým ,nesprávným‘ právním názorem a trestněprávní odpovědností, je hodně složitá otázka.“
Dva z právníků souhlasí, nicméně dávají najevo jisté pochybnosti:
„Myslím si spolu s autorem článku, že je to další možnost, jak pomoci účinnému naplnění úkolů orgánů činných v trestním řízení. Ale od nich samých, kteří budou tento trestní čin šetřit, to bude vyžadovat kvalitní práci.“
„Proč ne? Jen bych chtěl vidět, jak bude státní zástupce prokazovat naplnění skutkové podstaty, aby se to nezvrhlo v této společnosti ve vyřizování účtů s nepohodlnými policisty, státními zástupci či soudci. Případné průtahy a nedbalost by včas měla přece zachytit vnitřní kontrola, dohled nadřízených, v případě zanedbání dohledové činnosti se povezou také? A kam až?“
Tento jejich profesní kolega ovšem žádné pochyby nepřipouští:
„Ano. A s ohledem na závažnost jejich nečinnosti bych sazby zvýšil.“
Naopak jeden z mála respondentů, kteří odpověděli „nevím“, protože na něj byla otázka „trochu moc specificky trestněprávní“, míní, že další kriminalizace není žádné řešení:
„Obecně zdůrazňuji, že toto je klasická uhlířská víra policisty, že silnější trestní postih přináší (celospolečenskou) spásu. Nepřináší. Jakkoli je volání po další a další kriminalizaci populární, nevěřím, že vede k nějakým velkým výsledkům. Potřebujeme ,jen‘ policisty a státní zástupce odborně vybavené a s čistým svědomím a politiky bez ambicí zasahovat do jejich práce. Nevím, jak nám k tomu má dopomoci stíhání ,vybraných‘ případů.“