Velká penzijní reforma, jejíž parametry nedávno představila vláda, může mít z hlediska souladu s ústavou vážné trhliny. K takovému závěru dospěla většina právníků oslovených v právní anketě ČESKÉ POZICE. Především proto, že vstup do soukromých penzijních fondů, které mají tvořit druhý pilíř důchodové reformy, sice bude nejspíš dobrovolný, ale člověk si své rozhodnutí nebude moci později rozmyslet. Pokud se stanovená pravidla nezmění.
Někteří právníci často odpovídali, že chtít po člověku, aby se na několik desítek let dopředu upsal k nějakému závazku, není ospravedlnitelné. Zejména pokud politici nebudou schopní garantovat, že se podmínky na trhu nebo zákony během spoření zásadně nezmění. Jiní advokáti zastávali názor, že takový požadavek může být v souladu s právem, ale jen když budou lidé hlasitě a důrazně informovaní, že jejich rozhodnutí je neodvolatelné. Mnoho z nich však dodávalo, že soulad s právem ještě neznamená soulad se selským rozumem.
„Kdybych si měl za daných podmínek vybrat, zda budu šetřit do matrace, nebo svěřím své peníze na stáří soukromému penzijnímu fondu, asi bych zvolil matraci,“ svěřil se jeden advokát.
Další právník odpověděl: „Z právního hlediska to problém být nemusí. Pokud bude v době rozhodování člověka jasně řečeno, že rozhodnutí nelze změnit, a současně srozumitelně sděleny veškeré podstatné okolnosti týkající se obou variant – průběžný systém versus opt-out –, pak na nemožnosti vystoupit z fondu není nic protiprávního. Právní problém však nastane, pokud v budoucnosti stát začne měnit podmínky obou variant – například zvýší rozsah opt-outu či změní pravidla pro investování fondů – a současně stále nebude možné, aby člověk své rozhodnutí pro opt-out nebo pro průběžný systém změnil.
Takové rozhodnutí je problematické z hlediska selského rozumu. ,Upsat‘ se na příštích 30 až 40 let k úhradě vyššího sociálního pojištění, aniž by bylo možné od tohoto rozhodnutí v budoucnu odstoupit, je riskantní. Uvážíme-li, že opt-outem mají být oproti současnému průběžnému systému vyvedené tři procentní body, ale plátce jich bude muset hradit pět, a proto dva musí přidat ze svého. V tuto chvíli vůbec netušíme, jakým způsobem budou fondy majetek fakticky spravovat, a proto je to na hranici hazardu.“
Jiný respondent odpověděl: „Na zodpovědnou odpověď znám příliš málo dat. Chápu, že nedává smysl měnit rozhodnutí několikrát během roku, protože by to bylo administrativně náročné. Právo změnit svou volbu jednou za rok by však bylo obdobné jako právo změnit jednou ročně zdravotní pojišťovnu. V tom se bohužel opět projevilo násilí úředníka na občanovi.
Mnohem vážnější však je problém zásadního a nevratného oddělení ,soukromých‘ i ,veřejných‘ penzijních institucí od státního rozpočtu. Důvodem je obava z jejich znárodnění, které jsme již dvakrát zažili. První má na svědomí Antonín Zápotocký a druhé Václav Klaus, byť to učinili s jiným odůvodněním. Ostatně, Maďarsko není až natolik vzdálené a nelze ani vyloučit, že vyhraje nějaký kříženec Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka.“
Historický exkurz učinil další znalec práva: „Jsem proti této takzvané reformě! Nedávno jsem se svým čtrnáctiletým synem probíral v dějepise tereziánské a josefínské reformy, jejichž účelem bylo ulehčit poddanému lidu jak v oblasti materiální, tak práv a svobod. ,Reforma‘ není opatřením, které odčerpává prostředky z veřejné sféry do soukromých fondů nebo jinak aktuálně či potenciálně zhoršuje životní a sociální situaci středních a nižších vrstev – například ,daňová reforma‘ či růst nepřímých daní. Tím spíš považuji za nepřijatelné i protiústavní, že by nebylo možné opustit penzijní fond.“
Kritikou nešetří ani další advokát: „Z právního hlediska jde o totální nesmysl. Otázkou je, zda jde o soulad s ústavou. Ekonomický důvod chápu, ale takové omezení občanů je neodůvodnitelné. Může to být novodobé otroctví. O to víc zaráží, že nebude státní garance za úspory.“
Kritická je i následující odpověď: „Nemožnost revokovat rozhodnutí o vstupu do penzijního fondu představuje citelné omezení. Jistá omezení jsou v tomto případě třeba, aby fungoval celý systém. Zásadním aspektem je však doba, na kterou se člověk rozhoduje. Může jít o desítky let, během nichž se vše dramaticky změní – stát mimo jiné není schopný zaručit dlouhodobě legislativně stabilní prostředí, nemluvě o ostatních okolnostech nezávislých na vůli člověka, který se pro vstup rozhodl. V důsledku toho se pro mnoho účastníků může zcela změnit výhodnost, nebo nevýhodnost původní volby.
Mohou také nastat situace, kdy bude zřejmé, že kvůli změnám legislativy nebo hospodaření penzijního fondu se okolnosti oproti době rozhodování zcela změnily. V takovém případě nebude možné po konkrétní osobě spravedlivě požadovat, aby pokračovala v účasti v penzijním fondu, protože za těchto okolností by do něj pravděpodobně nikdy byla bývala nevstoupila. Proto mi takový dlouhý závazek, aniž by bylo možné změnit rozhodnutí, připadá právně neakceptovatelný.“
Kladně ani záporně se nedokáže rozhodnout tento respondent: „Jde o důležitou věc, jež se týká budoucnosti prakticky všech obyvatel této země, navzdory tomu mě to zatím nechává poměrně chladným. Na stáří dosud naspořeno nemám, ale nikdy jsem nespoléhal na stát, že se o mne postará. A nespoléhám na něj ani do budoucna. Neodvolatelnost vstupu do penzijního fondu by byla ospravedlnitelná, pokud by člověk aspoň mohl změnit konkrétní fond. Doufám, že to bude možné. Příliš mě to však nešokuje. V této zemi zásadně chybí odpovědnost každého jednotlivce za svá rozhodnutí.“
Kladně odpověděl následující právník: „Je to právně v pořádku, ale pouze pokud o tomto riziku bude každý zájemce o vstup předem řádně vyrozuměn. Je pak na každém, aby zvážil, zda chce vstoupit do penzijního fondu, z nějž nemůže odejít.“
