Šest rebelů v ODS – poslanci Radim Fiala, Jan Florian, Ivan Fuksa, Marek Šnajdr, Petr Tluchoř a Tomáš Úlehla – odmítá vládou chystané zvýšení DPH na 15 a 21 procent. Dle nich je možné finanční prostředky hledat v úsporách státu a část získat z privatizací státních podniků či jejich podílů.
Konkrétní firmy sice zatím uvedeny nebyly, ale pro jednoho z rebelů Petra Tluchoře je otázkou, zda má stát vařit pivo, jezdit po železnici či vyrábět radiátory. Měl tím zřejmě na mysli pivovar Budějovický Budvar, České dráhy a společnost Korado. Nespokojení poslanci z ODS jednali se zástupci stranického vedení a shodli se, že by stát měl privatizovat.
Šéf poslanců ODS Zbyněk Stanjura po jednání potvrdil, že nějaká další privatizace, která by státu přinesla další příjmy, je možná. „To je ideový názor ODS,“ řekl Stanjura k možnosti privatizace některého státního majetku. Konečný kompromis v podpoře klíčového zákona, se kterým vláda Petra Nečase (ODS) spojila svůj osud, musí stranické vedení s rebely dohodnout do 23. října, kdy bude na programu schůze sněmovny druhé čtení vládního daňového balíčku.
S tím, aby vláda kvůli zvýšení příjmů státního rozpočtu opět začala privatizovat, však nesouhlasí 72,2 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE.
Odpovídalo 126 vrcholných manažerů firem.
Silné výhrady k privatizaci se objevují v těchto pěti krátkých, ale o to razantnějších záporných odpovědích:
„Vláda by privatizovat neměla. Už to dělaly její předchůdkyně, a nedopadlo to dobře.“
„Měla by spíš začít šetřit na svých přebujelých strukturách než privatizovat.“
„Místo privatizace by vláda konečně měla začít hospodařit s péčí řádného hospodáře. Obávám se však, že na to politici nemají.“
„Stát by měl prodat jen ztrátové podniky. Privatizací ziskových podniků by se připravil o významný každoroční příjem. V případě privatizace by sice stát získal peníze do rozpočtu, ale na jeho příjmovou stránku by to mělo dopad pouze rok.“
„Privatizace je v jistém smyslu cikánské hospodaření: když je ti zima, vytrhej parkety a zatop. Příjmy státního rozpočtu musejí být stabilní a dlouhodobě udržitelné.“
Následující čtyři odpovědi jsou sice kladné, nikoli však vstřícné vůči vládě:
„Vláda by měla privatizovat, pokud možno všechny státní podniky. Jsou totiž kvůli obrovské a nezpochybnitelné neefektivitě hnízdy korupce a zdrojem černých financí politiků i politických stran. A nejen to, také bezedně polykají státní finance a křivý volný trh. Řeči, že by si stát měl ponechat renomované značky a například vařit pivo, jsou jen chatrnou zástěrkou pro to, aby politici nepřišli o své trafiky a bezpracné astronomické zisky.“
„Každá vláda chce privatizovat, aby si mohla říct o provizi. Náš stát je špatný hospodář, a proto by neměl nic vlastnit.“
„Vláda by se měla transparentním způsobem zbavit všeho, co jde, aspoň to nepůjde rozkrást.“
„Vláda by neměla podnikat, ale měla by vytvářet příznivé prostředí pro podnikání včetně jednoduchého daňového systému a rychlé vymahatelnosti práva. Omezilo by to korupci a moc mnoha českých oligarchů, pro něž je převádění veřejných peněz do soukromých kapes hlavní podnikatelskou strategií.“
Další dva respondenti nemají na privatizaci vyhraněný názor:
„A co by ještě chtěla privatizovat? Už zbývá jen Budějovický Budvar, Česká pošta, dálnice…“
„Na privatizaci, nebo naopak ponechání vybraných podniků ve státním majetku mám rozporný názor.
Proč neprivatizovat: Určitá odvětví mají strategický význam pro stát nebo je pro stát důležité ponechat si kontrolní pozici. Jde nejen o energetiku, ale i o udržení zaměstnanosti a placení daní v České republice.
Proč privatizovat: Český stát se ukázal jako nesvéprávný majitel. Vlastně není majitelem v pravém slova smyslu, ale spíše souborem fyzických osob motivovaných různými zájmy, přičemž zájmy státu bývají až poslední. Čím méně toho stát vlastní nebo projde státním rozpočtem, tím méně se toho rozkrade nebo použije neefektivně na korupci voličů před nekončícím seriálem různých voleb.
Vláda by však neměla privatizovat proto, aby se to okamžitě projedlo. Může však privatizovat v případech, že drží něco nestrategického – například pivovar.“
Zásadní odmítnutí privatizace zaznívá v následujících pěti záporných odpovědích:
„Dokud se vláda nedokáže vymanit z korupčního prostředí, nesmí nic prodávat. Jinak by se navýšily příjmy pouze lobbistů a jejich bratříčků z vedení politických stran. Účelem privatizace není navyšování státního rozpočtu. Je to nesystémové a nic to neřeší.“
„Dokud se neomezí systematické rozkrádání některých složek státního rozpočtu, z něhož žijí vlivové skupiny, nemá smysl jej jakkoli dotovat, natož z privatizace. Nastalo by jen další projedení – převod na soukromá konta několika vyvolených na úkor stále víc chudnoucí většinové společnosti.“
„Jediné, co by Nečasova vláda neměla dělat, je jakákoli privatizace. Intenzivní, otevřené rozkrádání státního majetku za bílého dne nastalo příchodem Nečasova kabinetu. Za všechny majstrštyky lze bezesporu označit pochybné nákupy softwaru pro úřady práce ministrem práce a sociálních věcí Jaromírem Drábkem a jeho ,kybernetickým‘ náměstkem Vladimírem Šiškou.
Jak napsala letos 19. března k Nečasovu kabinetu vcelku servilní MF Dnes, která má údajně k dispozici všech šest utajovaných dodatků smlouvy a nechala je analyzovat nezávislými odborníky: ,Nákup softwaru přišel daňové poplatníky na 3,6 miliardy korun, což je dokonce o čtvrt miliardy víc než kolik stály původní programy na úřadech práce za celých 19 let zpátky.‘ Kromě zbytečně vyhozených 3,6 miliardy korun měl nový software i tu vadu, že nebyl funkční, a jeho nevyzkoušené překotné nasazení vedlo ke kolapsu úřadů práce v celé ČR. Dodnes nebyl za tuto pravděpodobně ,loupež roku‘ nikdo ani obviněn, natož potrestán! Co dělají orgány činné v trestním řízení?
Podobně je na tom ministr dopravy Pavel Dobeš. Kolaps Registru vozidel okamžitě po jeho nasazení při převzetí agendy ministerstvem dopravy od ministerstva vnitra měl téměř shodné rysy – neprůhlednost, předražování a ve finále nefunkčnost systému. Kdybych měl popsat zásadní ,přehmaty‘ Nečasovy vlády, bylo by to na několik stran. Shrnuto: Nečasovu vládu v žádném případě k privatizaci nepouštět!“
„Současná rozpočtová situace je pouze dočasná. Privatizace je strategickou otázkou, kterou nelze řešit pod rozpočtovým tlakem.“
„Stát má vlastnit co nejméně majetku, se kterým lze podnikat. Má kontrolovat strategické záležitosti, jako je ropa či energetika, a to, co do nich nespadá, by měl prodat. Nikoli však kvůli záplatování děr ve státním rozpočtu, ale s cílem použít tyto peníze na reformu státní správy či na investice, které naší zemi pozvednou a posunou dopředu. V dnešní době by to však bylo jen záplatování děr.“
Tito čtyři manažeři s privatizací souhlasí a snaží se i vládě poradit, jak s příjmy z ní naložit:
„Není důvod, aby vláda, respektive stát, podnikala. Státní vlastnictví má opodstatnění pouze u strategicky významných firem, například ČEZ. V nich má smysl, pokud zájmy státu nelze ošetřit smluvně, respektive vyplývá-li z vlastnických práv pro stát významný finanční prospěch.“
„Vláda by privatizovat měla, ale jen do důchodového fondu. Pokud se vyhodnotí, že dividendy za sedm až deset let budou nižší než příjmy z prodeje.“
„Příjmy z privatizace by se nesměly utratit za provoz, ale měly by být použité pouze na investice, zejména infrastrukturální.“
„Za určitých podmínek. Privatizace je totiž nesmyslná, pokud nebude silně omezena poručnická a byrokratická role státu spojená mimo jiné s velkou korupcí a snížena míra přerozdělování vytvořeného produktu. Omezit přerozdělování, zejména v oblasti mandatorních výdajů, však nelze provést dostatečně rychle. Poměrně rychle lze ale snížit počet státních institucí a zjednodušit zákony, které často neslouží ničemu jinému než podpoře byrokracie.
Právě v období, než společnost dospěje k nižšímu přerozdělování, by mohly posloužit příjmy z privatizace, ale jen pokud bude proces provázaný. Není třeba udržet za každou cenu rozpočet pod třemi procenty HDP, protože to se v nejbližších letech pravděpodobně podaří jen málo evropským ekonomikám. Spíš je třeba stimulovat spotřebu i vývoz minimalizací výdajů vyvolaných státem – spotřebních daní na pohonné hmoty (vysoká daň vše zdražuje a snižuje spotřebu) a DPH, která snižuje spotřebu koncových spotřebitelů, a tím i celkový obrat této daně. To by ale ministr financí Miroslav Kalousek musel být schopný hlubší úvahy, než je trojčlenka a přímá úměra – učivo zhruba páté až šesté třídy základní školy.“
Dalších šest záporných odpovědí se pokouší vládě vysvětlit, proč by privatizovat neměla:
„Jaký je vztah příjmů z privatizací od roku 1990 a zadlužením státu? Vláda si krátkodobě vylepší rozpočet, a tím i renomé podle hesla ,po nás potopa‘, dlouhodobá perspektiva ji nezajímá. Analogicky postupují krizoví manažeři v podnicích – přijdou, rozprodají, co se dá (stejně jako vláda svým známým a sponzorům), a tím krátkodobě vylepší ekonomické výsledky, shrábnou prémie a odstupné a rychle zmizí, než se projeví výsledky jejich ,ozdravných‘ procesů. Příklady toho, jak vypadají naše podniky po takových nájezdech, jsou prakticky ve všech odvětvích českého průmyslu.“
„Privatizace by určitě neměla začínat prodejem elektráren ČEZ, jak se nyní stát snaží udělat pod záminkou, že to žádá Brusel, a premiér Petr Nečas si myslí, že to bude pro ČR výhodné. Pokud chce vláda vyrovnaný rozpočet, ať odloží církevní restituce. Ne privatizacím v podání této ,reformní, protikorupční‘ vlády.“
„V ekonomice je současná vláda naprosto nekompetentní a obávám se, že jí dělá problém i samotný termín ,privatizace‘, natož její provedení. Současná vládní ,elita‘ si pod pojmem privatizace představuje přesun státních (veřejných) prostředků do svých (privátních) kapes. Vzhledem k zanedbatelnému rozsahu privatizovatelného majetku a schopnostem Nečasovy vlády se obávám, že náklady na privatizaci přesáhnou minimálně dvakrát výnosy, a proto celkový dopad na státní rozpočet bude záporný.
Viděli jsme, jak dopadl pokus o privatizaci ČSA a Letiště Praha, jejichž ,fungování‘ je dnes fakticky dotované ze státního rozpočtu. Současné vládě bych doporučil opačný postup – vyvlastnění, samozřejmě za náhradu, bývalých státních firem, jako jsou RWE Transgas, O2 (Český Telecom) či Rakouská (dříve Česká) spořitelna, zneužívajících dominantní postavení na trhu, pokud vláda není schopná zajistit řádné fungování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).“
„Vláda by měla zvýšit příjem státního rozpočtu jinými způsoby než rozprodáváním státního majetku nebo jeho části. Prodej by přinesl pouze jednorázový efekt a příští rok bychom měli stejný problém. Možností, jak zvýšit příjem státního rozpočtu, je přitom celá řada. Stále se o nich mluví a píše a všichni včetně vlády o nich vědí – zejména zefektivnění a zredukování státní správy a nastavení transparentních procesů při veřejných zakázkách, v nichž denně unikají peníze špatným řízením nebo korupcí.
Kromě toho je třeba zohlednit, že už toho ke zprivatizování příliš nezbývá. České aerolinie jsou v dezolátním stavu a v případě jejich prodeje by musel stát kupujícímu ještě připlatit. Česká pošta není na privatizaci připravená. České dráhy včetně ČD Cargo také nejsou co do vykazovaných výsledků žádné terno. A eventuální pozitivní budoucnost společnosti ČEZ se dá obtížně odhadnout v době, kdy se svět kolem nás – byť prozatím s velkými potížemi – orientuje na alternativní energie. Ani u ostatních podniků se státním podílem nevidím velké možnosti, které by mohly náš rozpočet zachránit.
Vládě proto skutečně nezbývá nic jiného, než začít přemýšlet, jak efektivně pracovat na stálém a udržitelném pozitivním vývoji naší země.“
„Vláda by měla privatizovat, ale nikoli s primárním cílem zvýšit příjmy státního rozpočtu. Jednorázové příjmy nic nevyřeší, pokud ekonomické parametry fungování ekonomického subjektu (v tomto případě státu) nezajistí jeho dlouhodobou životaschopnost. Kam vede metoda zvyšování příjmů odprodejem majetku, je vidět na ČSA, kde se finance na přežití získávaly prodejem aktiv tak dlouho, až nebylo co prodávat. Vláda by měla privatizovat především proto, že stát není od toho, aby podnikal.“
„Privatizací se nemají zvyšovat příjmy státního rozpočtu. Prodej vydělávajících aktiv znamená jen výměnu budoucích příjmů za jednorázový příjem. Privatizace má mít jiný důvod: konkrétní vlastníky firem, kterým půjde o jejich prosperitu místo státu zastoupeného v dozorčích radách nezodpovědnými politiky a úředníky.
Privatizace sice přinese finance do státního rozpočtu, ale jen jednorázově. To nenapraví fungování státu jako podniku. Ten musí mít, má-li být ziskový, kladný provozní výsledek – víc výnosů než nákladů. Jakýkoli prodej aktiv je jen oddalováním krachu, pokud se mezičas nevyužije k nápravě či k restrukturalizaci. A to naši politici nejen nechtějí, ale ani neumějí. Ani jednomu z nich bych nesvěřil řízení jakékoli firmy, pokud bych ji nechtěl vědomě potopit.“
