Na možnou korupci v souvislosti s prezidentskými milostmi poukázal minulé pondělí týdeník Respekt. Existují podle něj dva svědci, kterým se někdejší policistka z Karlovarska Radka Kadlecová svěřila, že prezidentská milost pro ni byla koupená. Policie se začala případem zabývat, teprve se ale rozhodne, zda v této věci zahájí úkony trestního řízení či nikoliv.
Prezident Václav Klaus důrazně odmítl, že by se něco takového mohlo stát. Vládní TOP 09 však kvůli případu chce omezit pravomoci prezidenta tak, aby je musel potvrdit ještě jiný orgán, například vláda či její pověřený člen. Sněmovna by podle TOP 09 o této změně měla diskutovat v rámci projednávání novely o přímé volbě prezidenta. Po takzvané kontrasignaci milostí volá i opoziční ČSSD, odmítá ji ale ODS.
Podle Klause je systém udílení milostí součástí ústavního pořádku a měnit by se neměl. S tím souhlasí i drtivá většina právníků oslovených v anketě ČESKÉ POZICE: institut prezidentských milostí ponechat beze změn a novým zákonem neupravovat.
Názor nic neměnit má těchto pět respondentů:
„Milost je poslední skutečná panovnická výsada prezidenta jako hlavy státu a má takovou zůstat. Je aktem milosrdenství, slitováni, velkorysosti, odpuštění. Nemá přinášet spravedlnost, na tu máme soudy. Proto prezident nemá být v právu dát milost nijak limitován. Věřme prezidentům, že se svou prerogativou budou nakládat uvážlivě, a pokud máme v konkrétním případě dojem, že tak nečiní, kritizujme je. Ale neničme kvůli občasným sporným rozhodnutím či dokonce pochybením cely institut, jenž má v moderním světě neosobní a často nesrozumitelné justice stále svůj význam.“
„Zákon na zprůhlednění milosti je nesmysl. Prezident má právo milost udělit a je to především problém těch, kteří ho zvolili, jestli své pravomoci zneužívá, nevyužívá nebo využívá v rozumné míře a spravedlivě. Milost je akt mimo justici. Pokud prezident tuto pravomoc má, nedává smysl mu diktovat, jak ji má používat.“
„Důvod je jednoduchý: prezidentská milost je poslední nástroj na hranici práva směřující v rámci ústavního systému k nápravě posledních křivd, které nebyl schopný vyřešit soudní systém. Pokud začneme do tohoto systému zavádět jakákoli právní pravidla, stane se z něj pouhý další odvolací stupeň a ztratí onu kvalitu „posledního rozhodování“. Regulace udělování milostí by měla být ponechána jiným normativním systémům – třeba etice.“
„Prezidentská milost je jakási „královská“ korekce a je to pouze na prezidentovi, jak se k tomu postaví.“
„Tlak na změnu ústavy v tomto smyslu má pouze a jedině politické důvody v předvolebním boji a šlo by o popření samotného smyslu milostí. Milost totiž není opravný prostředek, ale pouze a jedině výsadní právo hlavy státu. Tato úprava, tedy jako výsadní právo hlavy státu nepodléhající kontrasignaci, je běžná ve velké většině zemí nejen v EU a USA, ale celosvětově.“
Tito tři právníci rovněž zastávají názor zákon neměnit. Přičemž se domnívají, že než k milostem zavádět nová pravidla, raději je zrušit:
„Udělování milostí je historický relikt, výsostné vrchnostenské právo, do kterého nikdo jiný nikdy neměl co mluvit. A tak by to mělo zůstat anebo by se muselo zrušit, ale rozhodně milosti udělované prezidentem (králem, velkoknížetem či jiným suverénem) nelze kontrasignovat. Pokud se prokáže úplatnost udělování milostí, nechť je za to prezident stíhán, s kontrasignací by ale nejspíše byli už dva potencionální příjemci úplatků, a proč by jich nemělo být více? Že by se hůře a náročněji upláceli?“
„Institut milosti prezidenta udělené prezidentem republiky je založen na diskreci osoby, která tento úřad zastává. Můžeme případně nesouhlasit s tím, jak určitá osoba vykonává tuto diskreční pravomoc, to ale není důvodem pro to měnit celý systém a zaplevelovat právní řád dalšími zákony.
Samozřejmě záleží na obsahu zákona, obecně nejsem pro jeho přijetí. Udělování milostí v českém ústavním systému je unikátní a pravděpodobně jediný pozůstatek z dob monarchie, kdy měl král nedělenou svrchovanou moc a byl tak i poslední soudní instancí. Přísně vzato v republikánském systému, založeném na dělbě moci tak prezidentská milost nemá místo. Pokud nicméně zákonodárce dojde k závěru, že je vhodné tento institut zachovat, měl by náležet právě hlavě státu, která přímo nezasahuje do každodenních politických a exekutivních záležitostí.
V případě změn v systému, zejména kontrasignace milosti, bude výrazně vychýlena rovnováha mocí v neprospěch justice. Politici ať již ve vládě nebo v parlamentu dostanou možnost v poslední instanci spolurozhodnout v trestní věci. Podle mého názoru by jim takové oprávnění náležet nemělo. Stručně řečeno: Varianty vidím dvě - ponechat ve stávající podobě nebo zcela zrušit.“
„Právo prezidenta rozhodnout o odpuštění, či zmírnění trestu uloženého soudem, či o tom, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, je nestandardním prvkem v trestním řízení a je zakotveno v Ústavě ČR. Jakožto nestandardní dle mého názoru z povahy věci stěží může podléhat jakýmkoli pravidlům daným právním předpisem. Navíc mně připadá poněkud naivní představa, že by zakotvení jakýchsi pravidel mohlo udělování milostí zprůhlednit – buďto by se přesně zakotvily případy, ve kterých prezident milost udělit může (takové zakotvení, které by současně bylo jednoznačným, si však stěží dokážu představit), nebo lze toto právo prezidentovi úplně zrušit.
Byť samozřejmě i mně mnohdy připadají některé případy prezidentem udělených milostí jako kontroverzní, stále si myslím, že pozitiva převažují. Rozhodně si netroufám posuzovat konkrétní udělené milosti jen na základě zpráv z médií, navíc je prezidentská milost tradičním institutem jak v našem právním řádu, tak rovněž v mnoha zahraničních úpravách.
Posledním důvodem, proč nesouhlasím se vznikem nového předpisu upravujícího prezidentské milosti, je mé dlouhodobě negativní stanovisko k postupnému zaplevelování našeho právního řádu dalšími a dalšími kazuistickými úpravami, které, bohužel, nadále pokračuje.“
Čtveřice právníků pak vidí hlavní problém v osobě prezidenta, nikoli institutu jako takového:
„Pokud bude prezident takový, jaký je, žádný zákon nepomůže.“
„Zákon nepomůže, nebude-li poctivá hlava státu.“
„Jen je potřeba, aby český prezident měl dostatečně vysokou morálku ke svému rozhodování.“
„Spíš než zákon na zprůhlednění prezidentských milostí by to chtělo odpovědného a průhledného prezidenta, kterého nám bohužel žádný zákon dát nemůže...“
Na ně navazuje sice kladně (je pro nový zákon řešící prezidentské milosti), nicméně skepticky jiný účastník ankety:
„Ano, i když v Čechách k realizaci právního státu a skutečné demokracii snad nic nepomůže.“
Pro změnu v udělování prezidentských milostí jsou tito tři právníci:
„Nejsem si jistý, co myslíte „zákonem, který by zprůhlednil udělování“. Zprůhlednění naznačuje zveřejnění podrobností důvodů, podkladů, popřípadě proceduru s přesně stanovenými procesními kroky. Což myslím zde není případné. Důležitější a podle mého soudu velmi potřebná by byla povinná kontrasignace předsedou vlády i u agraciace a abolice (podobně jako je tomu v případě amnestie).“
„Institut milosti má stále v našem právním řádu místo a význam. Mám tím na mysli milosti k již pravomocným trestům. Vzhledem k tomu, že v těchto případech podání žádosti o milost zpravidla předcházelo veřejné soudní řízení, měla by být minimálně zveřejněna žádost o milost a rozhodnutí, a to by navíc mělo být odůvodňováno skutkově, popřípadě i morálně – právně.
Před vydáním rozhodnutí by měl mít poškozený právo na vyrozumění o probíhajícím řízení a na vyjádření. Právo udělovat milost by však měla zůstat prezidentovi republiky a kategoricky zde nesouhlasím s aktuálními návrhy na kontrasignaci ze strany vlády. Vydat se tímto směrem znamená ve svých důsledcích celé trestní řízení skutečně zkorumpovat.“
„Jakákoli netransparentnost v systému je špatná. Právo milosti podle našeho právního systému je skutečně neskutečně velké, je to přežitek monarchie.
Můžeme vést i diskusi o tom, zda bude či nebude nutné spolupůsobení ministra spravedlnosti.
Současná neohraničitelná moc prezidenta republiky nemá cokoli společného s demokratickým státem.“
