Dle trestního řádu mohou odposlechy v tuzemsku nařizovat pouze předsedové senátu, respektive soudci. Vždy před tím, než policisté začnou potenciální pachatele odposlouchávat. Tento stav mnoha státním zástupcům nevyhovuje a rádi by jej změnili tak, aby se podobal například německému nebo slovenskému. Tamní zákony totiž státním zástupcům umožňují, aby pokyn k odposlechům vydali sami – byť na omezenou dobu a s nutným dodatečným schválením soudu. Tento postup se používá, když policie nemůže ztratit ani minutu čekáním na vyřízení soudcovské žádosti, například při únosech.
ČESKÁ POZICE v právním průzkumu položila otázku, o níž si myslela, že bude technická až nudná. Ukázala však, jak je v Česku vnímání trestního řízení i justice pokřivené. Odposlechy umožněné státními zástupci bez povolení soudu? Kde to žijete? To skutečně chcete, aby další skupina lidí v justici měla pravomoc kdekoho odposlouchávat? V tomto duchu byla většina právnických komentářů. Otázkou zůstává, zda se trestní řízení v Česku skutečně odehrávají natolik tragicky, jak to z průzkumu vyplývá. Nebo zda jde o optický klam zvětšený médii a „blbou náladou“ ve společnosti.
Tito čtyři respondenti odpověděli stručně a záporně:
„Již v současnosti jsou odposlechy nařízené soudci zneužívané. Toto nebezpečí by se tímto opatřením ještě zvýšilo.“
„Vzhledem k tomu, jakým způsobem byly odposlechy u nás regulovány, ale především prováděny, či zneužívány, považuji jakékoli zmírnění za nežádoucí.“
„Státní zástupci by tuto možnost mít neměli. A rozhodně ne s odůvodněním, že soudci jsou pomalí. Je třeba zrychlit soudy (soudce), nikoli dát státním zástupcům jejich pravomoc.“
„Pokud nenastane personální stabilizace, pak nikoli.“
Kladně, ani záporně nedokázal odpovědět tento právník: „V České republice může v současnosti každý odposlouchávat každého. Není s tím žádný problém, protože na trhu je bohatá nabídka zařízení, která se prodávají na dobírku. Co s nimi budete dělat, nikoho nezajímá a nemusíte se bát ani trestu – žádný paragraf na to neexistuje. Obyčejný občan je proto proti těmto rozmáhajícím se praktikám naprosto bezmocný. Řešit za této situace kompetence orgánů činných v trestním řízení mi tudíž připadá zvláštní.“
V těchto dvou záporných odpovědích se žádné pochybnosti neobjevují:
„S ohledem na opakované aféry s úniky odposlechů i často problematický postup státních zástupců v některých, zejména politických aférách je schvalování odposlechu soudcem důležitým kontrolním mechanismem. Odposlech je zásadním zásahem do lidských práv, a proto se s ním musí zacházet opatrně. Navíc soudci na okresních soudech mají kvůli schvalování tohoto typu věcí víkendové a noční pohotovosti. Prodleva tudíž nemůže být až natolik zásadní.“
„Odposlech elektronických komunikací je intenzivním zásahem do jednoho ze základních lidských práv garantovaných Listinou základních práv a svobod jako ,tajemství zpráv podávaných telefonem‘. Proto zákonodárce stanovil pro výjimku z takto garantovaného práva – pro možnost nařízení odposlechu – přísné podmínky, které musejí být splněny. Jednou z nich je, že odposlech je oprávněn nařídit předseda senátu, respektive soudce.
Byť lze připustit, že by ,větší flexibilita‘ mohla v některých případech vést k širším možnostem orgánů činných v trestním řízení, je nezbytné posoudit i potenciální negativní dopady takové změny. Po celkovém posouzení a s ohledem na závažnost zásahu považuji podobné ,rozvolňování‘ podmínek pro takový zásadní průlom do základních lidských práv za nevhodné.
Tím spíše, že nerozumím, v čem by měl spočívat problém. Pokud by byl jasně definován – je jím například malá rychlost rozhodování soudců? –, bylo by možné se minimálně zamyslet nad méně invazivními formami řešení. Navíc srovnání konkrétní pravomoci státního zástupce u nás a v jiných zemích bez detailnější znalosti celého kontextu trestního řízení v těchto zahraničních úpravách považuji za nepřípadné. Nelze z něj vyvozovat žádné závěry.“
Následující tři odpovědi se naopak odposlechu zastávají:
„Obecně – nejen v souvislosti s odposlechy – není správné nad rozumnou míru omezovat legální možnosti a nástroje státu v boji proti zločinu. To se u nás a v podstatě všude v postmoderním euroatlantickém světě děje nekorektním (chybným) pojímáním ochrany lidských práv.
Paradoxní je, že společně s tímto trendem se prosazuje i opačný, který směřuje k podřizování občanů obrovskému balastu například zákazů, příkazů čí regulí. Mezi nimi hrají významnou roli opatření ,typu Velkého bratra‘. Stát tím rezignuje na péči o občana – v tomto případě na jeho ochranu před kriminalitou. Protože je však nenasytným soustrojím, které k životu potřebuje činnost, nahrazuje si uměle vytvářený nedostatek smysluplné práce prací zbytečnou, pro občany otravnou, ba často nebezpečnou, zhoubnou pro fungování zdravého trhu, ničící společenské a kulturní vazby a dokonce sebezničující.
Otázka se sice týká jen detailního problému, ale má mimořádně závažné dimenze. Rolička státního zastupitelství v truchlohře zvané Odposlechy je jen okrajová v mnohem větším antickém dramatu Postavení státního zastupitelství v systému státního mechanismu. To je ovšem na velkou dizertaci, nikoli na několikařádkovou odpověď.“
„Měl, pokud by byl odposlech podmíněn následným souhlasem soudce s tím, že v případě jeho neobdržení bude záznam povinně zničen.“
„Vládnoucí elita se všemožně stará, aby i odposlechy byly co nejproblematičtěji proveditelné a použitelné při stíhání a potrestání zločinců. Trestní stíhání naopak vyžaduje operativnost, a proto by mělo stačit dodatečné posvěcení odposlechu soudcem. Pokud by to neučinil, pak teprve by byl odposlech nepoužitelný. Čím méně lidí je o odposlechu informováno, tím lépe. Nepodléhají totiž žádnému režimu utajení.“
Obšírně, fundovaně a záporně se vyjádřil tento respondent: „Takové závažné zásahy veřejné moci do základních osobních svobod lze provádět jen výjimečně a pod pečlivou kontrolou. Jinak se vzdáváme principu omezené vlády a toho, že stát má být sluhou a pomocníkem, nikoli pánem nad životy lidí. Dopadení žádného zločince na světě – ani teroristů, jako je Usáma bin Ládin – by nemělo být důvodem ke vzdání se nedotknutelnosti soukromí. Vyměníme-li svobodu za bezpečí, ztratíme nakonec obojí.
Kvůli přehnanému strachu z terorismu jsme v minulých letech bez větších diskusí umožnili různým státním orgánům vstupovat do našeho soukromí a shromažďovat o nás všemožná data. V bláhové víře, že posílením možností represívních orgánů omezíme závažnou kriminalitu, například korupci, se nyní chystáme připustit další zásahy do soukromí v rámci takzvaného protikorupčního balíčku.
K úspěchu to nepovede. Příkladem může být Čína, jejíž policie si s lidskými právy hlavu lámat nemusí a ve které se za korupci běžně popravuje. Navzdory tomu jde o jednu z nejzkorumpovanějších zemí na světě. Nejspolehlivější zárukou minimalizace zásahů do soukromí je proto bezvýjimečná podmínka předchozího soudního povolení k odposlechům a podobným aktivitám.
Je to pravidlo, jež vychází z principu dělby moci, přičemž exekutivu v tomto případě kontroluje justice. Státní zástupci nejsou, a ani nemají být zcela nezávislí. Dohlížejí sice na zákonnost vyšetřování trestných činů a mají postupovat nestranně, ale pracují v hierarchické soustavě státního zastupitelství, jež je složkou vládní, i když relativně autonomní exekutivy.
A jejich hlavním úkolem je jménem státu stíhat a žalovat pachatele trestných činů.
Již to je důvodem, proč nejzávažnější zásahy do osobních svobod lidí nesmějí povolovat oni. A to ani v případech, které nesnesou odkladu.
Jiné by to mohlo být, jen pokud bychom zavedli institut opravdu nezávislých vyšetřujících soudců. Jedinou výjimkou z povinnosti mít na odposlech soudní povolení by mohly být situace, kdy je přímo ohrožen život nebo hrozí jiná podobně vážná újma. Například drží-li únosce rukojmí na neznámém místě a vyhrožuje jeho okamžitým usmrcením. Nebo chystá-li se někdo spáchat sebevraždu, je namístě, aby ochrana soukromí ustoupila ochraně akutně ohroženého lidského života. Na to však nepotřebujeme žádnou zvláštní právní úpravu, neboť máme ustanovení o nutné obraně nebo krajní nouzi.“
