Jsou to otázky, na něž odpovědět není jednoduché, ale momentálně to spoustu lidí zajímá. Jak je to s těmi obviněnými „rebely“, kteří sedí ve vazbě kvůli „trafice“? Dopustili se Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr trestného činu přijetí úplatku, když dostali posty ve státních firmách výměnou za jednání u konkrétního hlasování ve sněmovně? Nebo je to prostě „normální“, možná nemorální či neetický handl, ale určitě by za to neměli jít do vězení?
Dilema jako šité pro desítky právníků a advokátů, které v průzkumu ČESKÉ POZICE oslovujeme. Výsledek je poměrně jednoznačný: Téměř dvě třetiny (65,4 procenta, 17 z 26 respondentů) se domnívají, že trojice se (tak jak byl dosud popsaný) trestného činu přijetí úplatku nedopustila. Opačný názor má 23,1 procenta z nich (6), odpověď „nevím“ zvolilo 11,5 procenta respondentů (3).
Odpovědělo 26 právníků a advokátů.
Výběr odpovědí, podle nichž se trojice „rebelů“ trestného činu nedopustila:
- Jestliže „výměnou“ za vzdání se mandátu poslance vskutku nedostali nic než funkce ve státních podnicích, pak rozhodně ne!
Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok (§ 334/1 TZ). V první řadě nejspíš vůbec nejde o výhodu. Jde o sumu práv a povinností, u nichž není jasné, jaký bude ve výsledku pro dotyčného jejich ekonomický efekt. Člen orgánu státního podniku či statutárního orgánu akciové společnosti má oprávnění, ale také povinnosti. Je odměňován, někdy i docela vysokými částkami, ale také majetkově a trestněprávně odpovídá za výkon své funkce. Roli může hrát i to, zda si vůbec dotyčný v nové funkci oproti své dřívější poslanecké polepšil. A jestli to lze jednoduše určit. Zde je nutno uvažovat velmi komplexně o výhodách i nevýhodách a přemýšlet i o takových faktorech jako je stabilita nové funkce a riziko, že o ni mohu rychle a i bez důvodu přijít. Pak je tu problém neoprávněnosti výhody – jmenování do funkce, i kdyby výhodou bylo, není podle mého neoprávněné. Předpokládám, že dotyční poslanci splňovali příslušná kvalifikační kritéria a nebyly u nich dány důvody vylučující jmenování. Na jmenování jistě neměli právní nárok, neboť bylo na úvaze státu jako vlastníka, zda vůbec a koho kam jmenuje. Avšak má-li stát jako vlastník či akcionář v tomto diskreci, znamená to také, že využije-li jí a jmenuje-li někam zrovna třeba pana Šnajdra, jedná stát v mezích svého oprávnění. Stejně jako by jednal každý jiný vlastník, který by nějakou osobu podle své vůle jmenoval členem statutárního orgánu. Tudíž pan Šnajdr, i když se to třeba řadě lidí nemusí líbit, sedí ve funkci oprávněně.
A tady se dostáváme do roviny ústavního práva, na kterou se často zapomíná. Česká republika je reprezentativní, tedy zásadně nepřímá demokracie, jejíž politický systém je podle čl. 5 Ústavy založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Jedním z těchto principů je vláda většiny při respektu k právům menšiny či menšin, tedy pluralitní politický systém, v němž se artikulují, agregují a často kompromisně řeší nejrůznější zájmy. Vyvažování zájmů není nic jiného než politický obchod svého druhu – ty se vzdáš něčeho a za to dostaneš něco jiného. Zdaleka ne vždy musí jít jen o obecné blaho v úzkém slova smyslu. Ty nebudeš předseda vlády, ale staneš se předsedou Poslanecké sněmovny. Smysl a účel takového obchodování je očividný a není nemravný! Slouží k zachování míru ve společnosti a k uspokojení co možná největšího dílu protichůdných zájmů reprezentovaných jednotlivými stranami tak, abychom v této společnosti mohli spolu a vedle sebe koexistovat. V podstatě jde o hledání a nacházení aspoň jakés takés harmonie.
Dnešní stát je mimo jiné velmi aktivní v hospodářství. Je to podle mého špatně a polovinu problémů bychom neměli, pokud by třeba ČEZ a.s. nebyl státní, ale s tím teď nic nenaděláme. Vůle státu se v řadě jeho činností formuluje politicky, ať již jde o zákonodárství, rozhodování v prostoru pro politické uvážení (třeba při jmenování funkcionářů některých státních orgánů; ne však při výkonu běžné veřejné správy), anebo v oblasti výkonu soukromých práv. To znamená, že i rozhodování státu jako vlastníka státních podniků či státních akciových společností je rozhodování politické, vycházející z toho, kdo má většinu. Jistě to musí být i tak rozhodování odborné, s péčí řádného hospodáře, nicméně – zjednoduším-li to: i člena dozorčí rady státního podniku v posledku v parlamentní formě vlády politicky generuje většina Poslanecké sněmovny. Proto je a může být obsazování funkcí v těchto podnicích součástí politických dohod stejně jako rozdělování funkcí ve vládě, v parlamentu, v jiných politicky obsazovaných státních orgánech či třeba v orgánech Evropské unie, obsazuje-li je stát politicky. Problém nevidím ani v tom, že se někdo s někým dohodne předem, že vzdá-li se určité funkce, dostane posléze jinou. Takto se přece z povahy věci dělají všechny politické dohody – nejdříve se dohodne, co, kdo, kam, a dohodneme se komplexně, tak, aby všichni zainteresovaní dohodu akceptovali, a pak se realizuje, a klidně ve vícero postupných krocích. Jedno závisí na druhém a bez dohody o jedné funkci či o obsahu jednoho zákona neplatí dohoda o jiné funkci či jiném zákoně.
Myslím tedy, že v jedné ze tří částí rozsáhlé akce policie a státního zastupitelství došlo k velké právní minele, která by měla být co nejrychleji napravena. Nepovažoval bych „vycouvání“ z této části kauzy za žádnou ostudu – věc je nejasná a nejudikovaná a názory k diskusi jistě mohou být nejrůznější, i tak extrémní, jaké zaujali olomoučtí státní zástupci. Ale trestní právo je ultima ratio, nikoli prostředek k všenápravě světa, a proto do něho takto radikální řešení nepatří.
V dalších ohledech (kauza vojenské zpravodajství či kauza kmotři) ovšem uvedené orgány postupují zatím docela vhodně a je třeba jim dát důvěru a čas k tomu, aby věci dotáhly do srozumitelného konce, samozřejmě bez zbytečných mediálních exhibic. A jistě je na místě se u kauzy konkrétních tří poslanců tázat, zda opravdu byly ve hře jen posty ve státních podnicích. Pokud ano, není k jejich stíhání důvodu a není ani možné, aby byli dále ve vazbě. Pokud však jsou určité náznaky, že obdrželi i něco jiného nebo že jim byl dán placet k tomu, aby si v podnicích, kam byli či měli být jmenováni, takříkajíc „naloupili“, pak je naopak třeba velmi důkladně vyšetřovat. - Jde o zcela absurdní tvrzení. Úplný úlet. Názor z Marsu. Jde možná o neetické jednání, ale zcela v souladu se zákonem. To by pak museli sedět za mřížemi všichni, každý kdo nebyl vybrán na základě transparentního výběrového řízení. Vždyť kšeftaření s funkcemi je jednoznačným projevem politiky. Politika je špinavá, je to umění možného. To tu bylo v době starého Říma. Američtí prezidenti dávají posty velvyslanců svým donátorům. Pan Ištvan a jeho skupina totálně přestřelila. Bude to mít závažné důsledky. Jediné co pan Ištvan dokáže, je, že se politická elita spojí proti „novým“ státním zástupcům a vymetou je. Úvahy o protikorupčním speciálu a o ustavení paní doktorky Bradáčové můžete rovnou zahodit. Nebudou realizovány. Plukovníci a státní zástupci si vylili s vaničkou i dítě. To asi nedomysleli. Teatrálnost akce udivuje, doslova šokuje.
Je to podle mého názoru zásah do právního státu, je to v rozporu se zásadou přiměřenosti. Já nevylučuji, že jde o pokus o „puč“, nikoli politický, ale o převzetí moci ze strany nevolených státních zástupců a některých představitelů policie. Ale toto je přesně to, co se nemá dělat. I po právní stránce je vše na vodě, skutečně nejde o uplácení. Jsem přesvědčen, že soud kauzu smete ze stolu. Pokud ne, pak musí jít sedět všichni. Čas nám ukáže, co za tím je. I kdyby byly úmysly pana Ištvana a spol. sebelepší, pak tímto ničeho nedosáhnou. Takto revolučně nelze činit očistu.
Samozřejmě, že pokud soud neodsoudí Tluchoře, Fuksu a Šnajdra, musí podle mého nejhlubšího přesvědčení dojít k sebereflexi na úrovni státního zastupitelství. A to nejen na úrovni pana Ištvana. Nyní se hraje vabank, buď to Pavel Zeman a Ištvan a paní Bradáčová ustojí, nebo ne. Je to hra buď, a nebo. Předpokládám, že státní zástupci mají nabito, protože jinak by se do této akce nepouštěli. Pokud nemají nabito a udělali toto „divadlo“ (cituji advokáta Tomana), pak se musejí poroučet. Je to hra o demokracii a o právní stát. Pokud by šlo o vnitrostranický boj uvnitř ODS nebo o boj proti ODS nebo pokud by šlo o dostavbu nejmenované elektrárny (jak naznačují někteří komentátoři), jednalo by se o největší zneužití policejních složek v dějinách této země. Čas ukáže. - Velmi složitá otázka. Klasicky po právnicku bych řekl, že neznám všechny skutkové okolnosti))) Ale obecně bych řekl, že váhám mezi ANO a NE. Připouštím, že to, co je a není „úplatek“, je dost arbitrární. Zjevně – co jednomu se může jevit jako zcela obvyklé quid pro quo, pro druhého může čpět kouřem a sírou. Spíše bych se mírně přiklonil k NE, protože riziko kriminalizace tohoto jednání je v tom, že příště bude možné postihnout desítky ba stovky podobných politických „obchodů“, které přeci jen k demokracii patří.
Na druhé straně pokud snad došlo ke zcela jednoznačné výměně prebend za jedno konkrétní hlasování ve sněmovně, zdá se to překračovat přinejmenším běžný etický rámec politiky – právě směrem k úplatku. Jsem v každém případě moc rád, že to nemusím rozhodovat a přeji soudci hodně štěstí. - Předně je třeba uvést, že pro spáchání trestného činu je třeba naplnit všechny znaky uvedené v takzvané skutkové podstatě trestného činu. Jde-li o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku, mám za to, že jednáním v aktuální otázce uvedených osob nedošlo k naplnění právě znaku přijetí úplatku, jak je definován trestním zákoníkem. Úplatkem je totiž z hlediska trestního práva míněna jakákoliv neoprávněná výhoda, spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, na kterou není právní nárok.
Jednotlivé posty nebo funkce ve společnostech, které shora uvedení bývalí poslanci získali, jsou funkcemi, s nimiž je spojena určitá odpovědnost a plnění určitých úkolů, které by se bez ohledu na formu výkonu shora uvedených funkcí daly nazvat pracovními. Finanční plnění, které za výkon jednotlivých funkcí získávají, je právě ohodnocením přijaté odpovědnosti a dále ohodnocením plnění daných pracovních úkolů. Na takové finanční protiplnění by přitom měla nárok kterákoliv osoba, která by dané funkce vykonávala. Finanční protiplnění by mohlo být úplatkem pouze za situace, že by s ohledem na vykonávané povinnosti a přijatou odpovědnost bylo finančním protiplněním zcela nepřiměřeným, výkon funkce by byl zástěrkou a pouze zakrýval skutečný důvod výplaty finančních prostředků.
Dále je třeba si položit otázku, zda v případě, že samotné finanční protiplnění za výkon funkce či postu ve státních společnostech není neoprávněnou výhodou, jí není již právě samotné získání funkce či takového postu. Jak však definovat takový post či funkci čistě jako výhodu, pomineme-li finanční protiplnění, které je však odrazem odpovědnosti a výkonu určitých, řekněme pracovních úkolů. Bylo by třeba tedy takovou funkci či post jako výhodu určitým způsobem ocenit či ohodnotit. Dá se však funkce či post ocenit či ohodnotit? Dle mého soudu je hodnota takové funkce či postu objektivně nulová – její klady i zápory jsou vyrovnány, jelikož jak jsem tu již několikrát zmínil, vedle finanční stránky je tu stránka plnění určitých úkolů a odpovědnosti.
Mám tedy za to, že zisk daných funkcí či postů ve státních společnostech a finanční plnění za vykonávání těchto postů či funkcí není v daných případech úplatkem ve smyslu trestního zákoníku. Obsazení pozic či funkcí ve státních společnostech shora uvedenými osobami bylo pouhou politickou dohodou, ostatně jako jí je kupříkladu dohoda o osobách jednotlivých ministrů či předsedy vlády. - S jistou licencí (neznám blíže skutkové okolnosti atd.) volím ne. Specializované útvary Policie ČR jsou koneckonců pověstné tím, že svou neschopnost (neochotu?) vypátrat skutečnou trestnou činnost nahrazují snahou extendovat skutkové podstaty trestního zákoníku na kdejaké špatnosti světa, o kterých si předtím přečtou v novinových titulcích.
Zajímavější by bylo, pokud namísto uplácení by začali dumat o tom, zda při volbě orgánů té které státem ovládané společnosti/podniku nedošlo k porušování povinnosti při správě cizího majetku (§220/221TZ), jestliže by se prokázalo, že někteří členové orgánu byli vybíráni nikoliv pro svou odbornost, ale z důvodů nesouvisejících s hospodářskou činností dotyčné společnosti/podniku. - Rozhodně ne. Je to neskutečná fraška. Domnívám se, že jednáním popsaným ve sdělovacích prostředcích nedošlo k naplnění skutkových stránek trestného činu úplatkářství tak, jak je definován v českém právu. Jsem si právně jist, že za daných skutkových okolnosti nikoliv. Není naplněna objektivní stránka trestného činu přijetí úplatku. Při provedení rigorózní a intelektuálně čisté právní analýzy k tomu snad dospěje i nezávislý soud.
Tolik reakce, jež doprovázely odpověď „NE“ na otázku ČESKÉ POZICE.
Výběr odpovědí, podle nichž se trojice „rebelů“ trestného činu dopustila:
- Oni to sice tak asi nechápou, protože tohle politické kšeftaření službičkou za službičku páni politici považuji za zcela normální, ale pokud se prokáže, že se vzdali mandátu skutečně za posty ve státních firmách, pak nejde o nic jiného, než o politickou korupci, kterou je třeba mýtiti, i když vymýtiti se v kalných vodách české politiky nejspíše nepodaří. Jak už psal totiž Sokrates o demokracii: „Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie či oligarchie.“
- Ano. Bohužel, jejich političtí komplicové se snaží to bagatelizovat.
Výběr odpovědí právníků, kteří zvolili odpověď „NEVÍM“:
- Nevím. But if you watch the movie Lincoln it is clear that this type of „politics“ has been around for awhile and has actually accomplished some good things (like the end of slavery in the US).
- Neznám podrobnosti a pozadí věci, obecně politické obchody existovaly a budou existovat, i v USA se pozice velvyslanců kupují za podporu prezidentského kandidáta, kdybychom šli do důsledků, museli bychom soudit i Livii Klausovou, pokud post velvyslankyně získá za dřívější politickou podporu Miloše Zemana. Ale možná bude rozdíl mezi situací, kdy „odměna“ může, ale také nemusí přijít, a situací, kdy je odměna vynucována a jí podmiňována nějaká úsluha. Jsem sám zvědav na detaily a závěry soudu.
