Neměly by rozhodovat názory, ale kompetentnost a odbornost

Dle 75,2 procenta top manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ veřejná kritika vlády nediskvalifikuje dotyčnou osobu k postu ve státní správě.

Během jednání vlády 6. září vystoupil ministr financí Miroslav Kalousek a upozornil na obsah blogu právníka Roberta Pelikána, na němž kabinet kritizoval. Následně bylo jmenování Pelikána členem Rady ČTÚ staženo z programu jednání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Během jednání vlády 6. září vystoupil ministr financí Miroslav Kalousek a upozornil na obsah blogu právníka Roberta Pelikána, na němž kabinet kritizoval. Následně bylo jmenování Pelikána členem Rady ČTÚ staženo z programu jednání. | foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice
Během jednání vlády 6. září vystoupil ministr financí Miroslav Kalousek a upozornil na obsah blogu právníka Roberta Pelikána, na němž kabinet kritizoval. Následně bylo jmenování Pelikána členem Rady ČTÚ staženo z programu jednání.

Měl by být státní úředník k vládě loajální a veřejně nekritizovat její chybná rozhodnutí? Kdy může na nesprávná vládní opatření na veřejnosti vyjadřovat vlastní názory? Může vláda odmítnout člověka, který ji kritizoval? Nebo by měl spíš sám odstoupit, pokud s vládními postupy nesouhlasí?

Takové obecné otázky vyvstávají v souvislosti se jmenováním, či spíše nejmenováním právníka Roberta Pelikána členem Rady Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ). Pelikánovi se staly osudnými články, které zveřejnil na svém blogu a kritizoval v nich vládu, jmenovitě premiéra Petra Nečase a ministra financí Miroslava Kalouska. Pelikána do Rady ČTÚ navrhl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, během jednání vlády 6. září však ministr Kalousek upozornil na kritické články na Pelikánově blogu. A návrh na jmenování Pelikána byl stažen z programu jednání.   

Dle 75,2 procenta vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ však veřejná kritika vlády nediskvalifikuje dotyčnou osobu, aby se stala vysokým úředníkem ve státní správě.

graf, kritika vlády diskvalifikuje

                                Odpovídalo 125 vrcholných manažerů firem.

Patří mezi ně i těchto šest respondentů:

I státní úředník může mít názor. Není automat. Pokud je jeho nesouhlas závažný, může sám odstoupit. Stát by ho však vyhazovat neměl.“

„Diskuse a kritika jsou legitimními nástroji komunikace každého občana, státního úředníka nevyjímaje.“

„Kdo má vlastní názor a je schopný jej obhájit a udělat něco pro nápravu, by měl být naopak pověřen, ať s tím něco udělá.“

„Záleží na tom, zda je, či není kritika oprávněná.“

„Oprávněná kritika kohokoli a čehokoli, respektive vyjádření svého názoru, by neměla mít vliv na zvolení či jmenování do funkce.“

„Názor je názor, i když je negativní. Neměly by rozhodovat názory, i když jsou pro někoho nepříjemné, ale profesionalita, kompetentnost a odbornost osoby pro konkrétní místo.“

Opačné názory zaznívají v následujících dvou kladných odpovědích:

Státní správa není kolbiště pro opoziční činnost. Státní zaměstnanci mají být loajální ke svému zaměstnavateli, anebo odejít. Pak mohou vládu veřejně kritizovat od rána do večera.“

„Jednoznačně diskvalifikuje. Státní úředník se jako soukromá osoba nemůže kriticky vyjadřovat k vládě, neboť je jejím zaměstnancem a podřízeným.

Nihilismus 21. století již snad prostupuje celou společností, protože nejde o právní záležitost, ale o přirozený úsudek a zdravý rozum. Pokud kandidátovi na vysoký úřednický post ve státní správě chybějí, nemá v ní co pohledávat. Argumenty o ,Ústavou zaručených právech‘, které mnozí rádi používají při obhajobě verbálních i jiných útoků na stát, jsou naprosto liché a jen posilují rozklad institucionálního vnímání státu.

Tito dva vrcholní manažeři se nedokážou rozhodnout kladně ani záporně:

„Případ od případu. Státní úředník není politik, a proto by se do politiky plést neměl. Někdy však nelze mlčet. Každý má právo na vlastní názor a kroky. Zdrženlivost všech stran je asi nejlepší.“

„Z vaší otázky není úplně jasné, na co se ptáte. Pokud se ptáte, zda v současné době je kritika vlády diskvalifikací k vykonávání práce ve státní správě, odpovídám kladně.

Pokud se ptáte, zda by taková kritika měla dotčeného kritika diskvalifikovat pro státní úřad, odpovídám jednoznačně záporně. Ve skutečně demokratické společnosti, v níž nevládnou gauneři a hochštapleři, je kritika běžnou součástí veřejného prostoru.

Dalších šest záporných odpovědí dává Pelikánův případ do širších souvislostí:

„Je to komplikovanější. Samo o sobě nikoli. Platí však princip loajality, který je jednoznačný například v soukromých společnostech. Těžko si představit spolupráci s těmi, jež kritizuji. To nejde dohromady a může vést ke zbytečným střetům.

„V Česku v současnosti zákony logiky neplatí. Svazáku Toljovi se zřejmě zastesklo po Vítězném únoru, a proto si mindráky vybíjí na svých kriticích. Kritika je obecně vyjádřením názoru, se kterým nemusíme souhlasit, a také nám nemusí být vůbec příjemný. Proto se nazývá kritika, a nikoli pochvala.
Rozumný člověk reaguje na kritiku zpravidla tak, že se nad ní zamyslí a zváží argumenty, které obsahuje. A vyvodí z ní závěry, které jsou užitečné pro něho i celou společnost.
Ubožáci a někteří členové Nečasova kabinetu reagují tak, že svého kritika okamžitě označí za ,veřejného nepřítele‘ a spustí na něho i lživou mediální palbu. Příkladů je bezpočet. Ve skutečně demokratickém státě by takové počínání bylo kvalifikováno jako zneužití pravomoci a takový ministr by se musel dávno poroučet. Nikoli však v Česku! Tady platí na kritiky úplně jiný metr.

Když řidič městské hromadné dopravy v Olomouci Roman Smetana jako výraz kritiky nakreslil politikům na předvolebních billboardech tykadla, odsoudila ho soudkyně-manželka prominentního politika ODS Ivana Langera k nepodmíněnému trestu. Když se následně ODS stala terčem veřejné kritiky, některá média přišla s vysvětlením, proč megazloději a megatuneláři s korupčníky chodí po svobodě – oni nikoho nekritizují ani nemalují tykadla, oni přece ,jen‘ kradou! Není divu, že tento schizofrenní stav vytváří ve společnosti výrazné sociální napětí a destruuje jakoukoli úctu k autoritám.

Nečasova vláda již delší dobu nezvládá žádnou kritiku, nemá žádnou sebereflexi a přešlapuje na místě. Nemůže se už nikdy pohnout dál, a proto by měla co nejdřív padnout. Člověk, který nesnese kritiku, nemá ve veřejné funkci co pohledávat!“

Oficiální zdůvodnění jako ve většině případů zastírá skutečné důvody, proč vláda neschválila právníka Roberta Pelikána. Jinou otázkou je, zda může vláda takto zdůvodnit odmítnutí libovolného kandidáta. Návrhy pro jednání vlády by měly být předjednané, aby nemusela nikoho odmítat. Kritika vlády by neměla být důvodem k odmítnutí člověka do státní sféry.“

„Zablokování jmenování Roberta Pelikána bylo výsledkem usilovného lobbingu mobilních operátorů, respektive jejich poradců, PR agentur a dalších, kteří se starají o jejich zájmy.“

„Asi se ministru průmyslu a obchodu Martinu Kubovi povedl excelentní výběr předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ), když z něho operátoři a lobbisté okolo nich měli takovou hrůzu, že ho prolustrovali do morku kostí. Ministru financí Miroslavu Kalouskovi a premiéru Petru Nečasovi se však nedivím, že nejmenovali vysokým státním úředníkem někoho, kdo o nich veřejně píše, že jsou zloději – byť by to byla stokrát pravda. To se spíš divím panu Pelikánovi, že by mu do této loupeživé bandy nevadilo vstoupit. Panu Kubovi držím palce v novém výběru. Důvěřuj, ale prověřuj.“

„Pokud si však Robert Pelikán na svém blogu ,také myslí, že Kalousek má nakradeno‘, řadí se do kategorie hospodských tlachalů. Úplně jinak by vyznělo, kdyby uvedl konkrétní zakázky, které možná byly předražené a uskutečnily se za Miroslava Kalouska na ministerstvu obrany či kdykoli jindy.

Veřejná kritika by měla mít i formu – minimálně jasnou, konkrétní, jednoznačně formulovanou. Taková kritika by potom dotyčnou osobu pro funkci vysokého úředníka ve státní správě diskvalifikovat neměla. Naopak, jeho nejmenování, protože kritizoval vládu, by mělo diskvalifikovat politiky, kteří jeho jmenování zabránili.“

Obecněji se případu věnují i tyto tři kladné odpovědi:

„Kritika, zejména veřejná, dotyčnou osobu diskvalifikuje. Samozřejmě, že by to tak být nemělo. Pokud však vezmeme v úvahu společensko-kulturní kořeny, ze kterých naše společnost vzešla, nelze se divit. Atmosféra ve státní správě se v mnohém odvíjí od vztahů nejen v Rakousku-Uhersku, ale i v celé Evropě. Naprostá loajalita je dle mne ve státní správě považovaná za základní předpoklad pracovně-právního vztahu.“
„Státní správa není nezávislá na politické reprezentaci. Je obsazovaná politicky, nikoli na základě odbornosti.“

„V obecné rovině nejde jen o vládu a státní správu. Asi bych nezaměstnal někoho, kdo mě před nástupem veřejně zkritizuje, byť třeba oprávněně. Je to neloajální. Očekával bych nejprve jeho aktivitu v rozhovoru v úřadu, firmě či v instituci, kam nastupuje.

Představte si to na příkladu stavební firma – nově přijímaný zednický mistr. Domluví se na nástupu a zednický mistr se začne – byť jen v hospodě – vyjadřovat k nějakým nepravostem v jejich pracovních postupech. To se však měl ucházet o práci jinde. Do vlastního hnízda se ,dělat‘ nemá.

V obecném duchu se nese i následujících šest záporných odpovědí:
„Je-li tento postoj oficiálním stanoviskem, jsme na cestě například k diktatuře či ke konci svobody projevu.“

Je to pouze další důkaz, že v České republice nefungují standardní pravidla demokracie, a trapnosti nekompetentního ministra Kalouska. Ten nesnese osobní kritiku a rád se mstí.“

„Bohužel jde o další z mnoha dokladů toho, že držet hubu a krok se vyplatí. Vlastní názor? Psát blog? Šílené! Copak nemůže sbírat známky?“

Je to jen projev malosti toho, kdo takto rozhodl. V politice jsme svědky tolika názorových veletočů, že v podobném případě nemůže být hlavním důvodem odlišný názor, spíš jde o test poddajnosti. Nejhorší jsou poddaní s názorem, protože se s nimi obtížně provádí vysoká politika.“

„V žádném případě. Adekvátní kritika nesprávných postupů státu je ve zdravé společnosti vstupenkou na seznam kandidátů, kteří by měli prosazovat nápravu. Jinou věcí je, kritizuje-li vládu státní úředník. V takovém případě by měl platit konzervativní přístup – koná, ale veřejně se vyjadřuje umírněně, aby nenarušil vážnost úřadu. Jak to nemá vypadat, ukazuje hradní ,filozof‘ Petr Hájek. V Česku jsou věci vzhůru nohama, a hned se to asi nezmění.“

Ve vyzrálé a otevřené demokracii by kritika vlády neměla jakkoli diskvalifikovat kritizujícího. Může totiž obsahovat pozitivní prvky, které mohou posloužit kritizovanému k zamyšlení, získání konstruktivních podnětů a k vyvarování se budoucích chyb. Důraz je však na ,vyzrálý‘ a ,otevřený‘. Do tohoto stadia však naše takzvaná demokracie ani zdaleka nedospěla.

Vláda lidem/voličům vůbec nenaslouchá. Jednak proto, že ji jejich mínění nezajímá, jednak kvůli neustálým tahanicím uvnitř vlády, při nichž se každý pouze snaží udržet si co nejdéle křeslo, a témata, jako je blaho země, mu jsou v podstatě ukradená. Z těchto důvodů jakákoli snaha kultivovat naši politiku nemá – zatím – velkou naději na úspěch.“