Lidovky.cz

Měl by mít každý právo volit? I odsouzenci?

  15:33

Tři čtvrtiny právníků v průzkumu ČESKÉ POZICE nesouhlasí s tím, že by odsouzení k trestu odnětí svobody měli ztratit aktivní volební právo.

foto: © ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Dubnové odsouzení poslance Jaroslava Škárky vedle nepodmíněného trestu i k desetiletému zákazu výkonu mandátu vyvolalo kromě překvapení i diskusi o tom, zdali je to ústavní rozhodnutí, či ne. Podle jednoho právního názoru jde o faktické zbavení pasivního volebního práva. Tedy práva být volen. Debata v redakci ČESKÉ POZICE na toto téma se poté celkem logicky dostala i k hypotetickým úvahám o právu volit, tedy aktivnímu volebnímu právu. Měl by mít každý toto základní právo? Nebo by o něj měl v některých případech přijít? Třeba občan odsouzený „na tvrdo“?

Překážky výkonu aktivního volebního práva stanoví volební zákon dvě – z důvodu zdravotní karantény, kdy je však zachováno pasivní volební právo, a z důvodu zbavení způsobilosti k právním úkonům. Odsouzení k trestu odnětí svobody nevede ke ztrátě aktivního ani pasivního volebního práva. Toť  slova ústavního právníka Zdeňka Koudelky.

Zabrousíme-li však do ne tak vzdálené minulosti, dozvíme se, že ztráta aktivního volebního práva byla v našem trestním zákoně č. 86/1950 Sb. upravena až do roku 1961 a do určité míry navazovala na trest zákazů práva a povolání z doby monarchie. A abychom nežili v iluzi, že ztráta práva volit je našemu nynějšímu demokratickému světu zcela vzdálená, lze uvést příklad Německa. Tam je, jak dokládá právník Koudelka, vedlejším trestem k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok ztráta stávajících veřejných funkcí a možnosti jich nabýt až za pět let. A dokonce může být tato osoba zbavena i aktivního volebního práva.

S vědomím těchto souvislostí se ČESKÁ POZICE zeptala právníků a advokátů, zdali by odsouzení k trestu odnětí svobody mělo vést ke ztrátě aktivního volebního práva. Výsledek byl tentokrát jednoznačný, když tři čtvrtiny respondentů průzkumu odpověděli, že nikoli. Nicméně 20 procent se naopak domnívá, že by vést ke ztrátě práva volit mělo.

graf volebni pravo oddsouzenych oprava

                                 Odpovídalo 24 právníků a advokátů.

Tito dva právníci se domnívají, že ztráta aktivního volebního práva pro odsouzence by byla spíše kontraproduktivní:

Trest odnětí svobody by neměl znamenat ztrátu občanských práv, již sám o sobě je velmi citelným omezením. Vězni ve výkonu trestu odnětí svobody mimo jiné platí daně (pokud mají zdanitelný příjem – tj. pracují), anebo je v minulosti platili (alespoň někteří, respektive ti, co nesedí za daňové úniky). Proto by měli mít zachováno volební právo.“

Vězení je dostatečný trest, další násobení tohoto trestu ztrátou občanských práv nemůže ničím přispět k dosažení účelu trestu.“

Další dva respondenti se rovněž domnívají, že odsouzeným by nemělo být upíráno právo volit:

„Nevidím pro to důvod. Odsouzený z povahy věci ztrácí mnoho základních práv (svoboda pohybu, svobodná volba povolání atd.). Není však důvod, proč by měl ztratit i právo volit.“

„Na vámi položenou otázku musím odpovědět jednoznačně NE. Dle mého by se jednalo o nepřípustný zásah do základních práv a svobod občanů České republiky, a to bez ohledu na možný výklad znění otázky, který je možný dvěma způsoby, a to (i) jako ztrátou aktivního volebního práva po dobu výkonu trestu, nebo (ii) jako ztrátu volebního práva po celý život.“

Jiný účastník průzkumu domýšlí situaci do zajímavých důsledků a Pandořinu skřínku by neotvíral:

„Odsouzení by určitě nemělo vést ke ztrátě aktivního volebního práva. Kdo by přišel po odsouzených? Důchodci, pravicoví extremisté nebo anarchisté? Anebo bychom mohli odsouzeným sebrat ještě nějaká jiná práva, protože kdo lže, ten krade a kdo krade, může i zabít. Takže bychom je třeba mohli držet ve věznicích po neomezeně dlouhou dobu, dokud se nepolepší. Je to otevírání Pandořiny skříňky a ústavně je to podle mého názoru věc velmi dlouho vyřešená ve prospěch odsouzených.“

Tento právník by na věc šel zcela jinak:

Počet hlasů pro volby bych stanovil podle výše zaplacených daní.

Dva hlasy zastánců ztráty aktivního volebního práva říkají toto:

U pravomocně odsouzených ano a asi jen v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody.

„Proč ne? Proč by se měli odsouzenci, ač se zpravidla sami vyřadili ze slušné společnosti, dále podílet na jejích vymoženostech? Už tak volby i vězni sami stojí společnost víc než dost peněz.“

Podle tohoto právníka by stát (soud) neměl být tak mocný, aby mohl někomu odejmout volební právo:

„Právo volit je klíčové politické právo a mělo by být omezeno, jen je-li to naprosto nezbytné. Tedy pouze v případech, kdy ten, kdo by volil, by zjevně nevěděl, co činí (a to jsou v podstatě jen situace těžkých psychických či mentálních postižení). Soud, který odsuzuje občany za trestné činy do vězení, nemá mít právo jejich volebním právem „disponovat“ tak, že jim je za určité činy odejme. Tak mocný by stát být neměl, není toho k ochraně nikoho a ničeho třeba. A zajistit konání voleb i ve věznicích je po „technické“ stránce jednoduché, funguje to roky a nikdy žádné problémy nevznikly.

Stejně tak není například kvůli kauzám Rath nebo Bárta důvod měnit ústavní úpravu pasivního volebního práva a zániku poslaneckého mandátu pro případ výkonu trestu odnětí svobody. Pokud některý z poslanců bude muset takový trest nastoupit, omezí jej to v určité míře ve výkonu mandátu – no a co? Stejně tak může být omezen, leží-li doma či v nemocnici s vážnou chorobou. Rezignaci na mandát by jistě měl v určitých situacích zvážit, ale nikdo jej k tomu nesmí nutit. Voliči ho zvolili, a pokud by kandidoval znovu, voliči nechť v dalších volbách posoudí, zda ho chtějí mít v parlamentu i nadále.

Ani imunitu poslanců není třeba měnit – kauzy poslední doby naopak ukázaly, že Poslanecká sněmovna rozhoduje o vydání k trestnímu stíhání uvážlivě a dává možnost poslanci veřejně se hájit a namítat politickou účelovost svého stíhání. A to je jen dobře; dosud se neobjevily ani náznaky nějakého účelového postupu orgánů trestní spravedlnosti, avšak něco takového nelze nikdy vyloučit. Proto také při stíhání poslanců, u nichž by takové zneužití státní moci bylo obzvláště nebezpečné a dotýkalo se samé podstaty demokracie, je jen správné, že policie a státní zastupitelství musejí své kroky vůči nim obhájit před plénem příslušného zákonodárného sboru, a tím i před zraky veřejnosti. Ve férově vedených a důkazně podložených kauzách, jako je třeba nynější případ Rath, to není problém.“

Další z respondentů také nesouhlasí s odebráním aktivního volebního práva a na příkladu dokládá vnitřní rozpor této myšlenky:

„Jsem jednoznačně přesvědčen, že ke ztrátě aktivního volebního práva by neměl vést žádný trest. Taková myšlenka je sama o sobě krajně nebezpečná a směřuje proti podstatě demokracie. Navíc v sobě obsahuje i velký vnitřní rozpor. Jsou země, kde aktivní volební právo je zároveň konstruováno jako občanská povinnost. Znamenalo by to, že bychom snad měli delikventům ubírat povinnosti?

Moderní (spíše postmoderní) euroatlantické právní řády sice vesměs nedovedou tuto otázku vyřešit (stačí selský rozum, aby se vyčíslilo, kolik povinností, jimiž je zatěžován netrestaný občan, z odsouzeného společnost fakticky sejme), ale důvod, proč by k těmto „ubraným“ povinnostem mělo patřit i to, že se frekventant věznice nebude muset starat o volbu těch, kteří se mají starat o stát a obec, vskutku nevidím.

Na 25 tisíc obyvatel českých věznic rozhodně není žádná jednolitá politická síla, aby nějakého sociálního inženýra mohlo napadnout, že „prohlasují“ do parlamentu nebo zastupitelstev své zástupce, kteří by do naší politiky vnášeli nějaké nebezpečné kriminogenní prvky. Ty tam vnášejí v míře více než dostatečné jiní. Proč by – proboha – měl řidič, který způsobil dopravní nehodu ohodnocenou trestem odnětí svobody, být vyloučen z možnosti volit své poslance, senátory a zastupitele? Odpověď je tedy jasná: NE!

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.