Kvóty na uprchlíky: Katastrofa, nebo solidarita?

Česká vláda spolu s ostatními visegrádskými zeměmi kvóty pro uprchlíky odmítá. Oslovení právníci v anketě LN, které redakce záměrně ponechává v anonymitě, často pochybovali hlavně o funkčnosti kvót v praxi.

„Uprchlíci, kteří se radostně dostanou třeba do Německa a pak budou mezi těmi nešťastníky, kteří budou v rámci kvót poslání do Česka – které je pro ně totéž, co Balkán nebo Ukrajina –, se stejně při první příležitosti seberou, překonají Šumavu nebo Krušné hory a vrátí se zpět tam, odkud je kvóty poslaly,“ zamýšlí se nad praktickými důsledky jiný právník.

„Různé země EU totiž mají pro uprchlíky velmi rozdílnou atraktivitu vzhledem k přívětivosti azylové politiky či výši sociálních podpor. Ale za nastavení těchto vnitřních politik by měla nést primární odpovědnost tak která země. Umělým přerozdělením se problém uprchlíků nejvýše na krátký čas rozmělní mezi více států,“ uvádí dále jeden z respondentů. „Přerozdělování podle kvót je nesmysl, pokud zde ti lidé nechtějí zůstat. My je přerozdělíme jako nějaké věci, ale oni, na rozdíl od věcí, pak prostě odejdou,“ dodává další respondent.

Tento pohled však samozřejmě nesdílejí všichni: „Argument, že běženci tak jako tak chtějí do Německa, a tudíž bychom je tu neudrželi, je alibistický a primitivní. Každou sklenici je možno naplnit jen po okraj, potom začne přetékat.“

Nastává „pád Říma“

Řada právníků rovněž zpochybňovala systém, jakým bude přerozdělování probíhat: „Vysokoškoláci do Francie, Německa, Velké Británie, středoškoláci do Španělska, Portugalska a Rakouska, vyučení do Itálie a Řecka a lidé bez jakéhokoliv vzdělání, do Polska, ČR a na Slovensko?“

Našli se i právníci, kteří v přílivu statisíců migrantů vidí katastrofu: „Problémem je, že za chvíli zde budeme mít miliony uprchlíků, což zruinuje náš sociální systém. Brát imigranty není řešení, oni Evropu ve finále rozvrátí!“

Podobně odpověděl i tento respondent: „Evropa není schopna napravit všechnu bídu světa, ani její malou část, akutně se projevující na Blízkém východě, v Eritrei či jinde v Africe. Nemáme snad právo říci, že imigraci ze států islámského kulturního okruhu zkrátka nechceme? Že máme dobré zkušenosti s Ukrajinci a Vietnamci, kteří se dokázali slušně integrovat do většinové společnosti, ale bojíme se – a právem, vzhledem k západoevropským negativním příkladům – podstoupit fatální, protože nevratný a v případě neúspěchu zničující experiment s imigrační vlnou z Blízkého východu a Afriky?“

Musíme si pomáhat

Přestože negativní názor na kvóty převažuje, podstatná část právníků má názor opačný a často apeluje na solidaritu v rámci EU. „Když někdo utíká ze země, která je zmítána krutou válkou a zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, tak diskuse nad jeho přijetím se mi jeví jako absurdní. Československé emigranty před rokem 1989 přijímaly prakticky všechny západoevropské země. Po roce 1989 nás tyto státy bez dalšího přijaly do exkluzivního systému, který je založen na solidaritě a v jehož rámci Česká republika profituje jak v podobě čistého příjmu, tak v podobě přístupu k nekonečnu možností a příležitostí. Odmítnutí kvót v tomto případě se mi jeví jako podlé, pokrytecké, vypočítavé a nelidské. To platí jak ve vztahu k uprchlíkům, tak ve vztahu k partnerům v rámci EU,“ říká jeden z respondentů.

„Za současný postoj české vlády se stydím. Není možné ze solidarity EU jen těžit, je třeba ji i vlastním úsilím udržovat a posilovat. My ji postojem k řešení uprchlické vlny rozkládáme,“ dodává jiný právník.

„Hlavní argument pro kvóty je samozřejmě humanitární a lidskoprávní – máme právní a morální povinnost uprchlíkům pomoci, “ zní jeden z názorů. Mnozí respondenti také kritizovali postoj české politické reprezentace: „Za naprosto nepřijatelné považuji jednání řady politiků včetně prezidenta, kteří namísto toho, aby mírnili xenofobní nálady u české veřejnosti, je naopak podporují.“

Příznivci kvót rovněž za slovem uprchlík vidí smutné lidské osudy: „Jsem pro to, aby se každá členská země EU dobrovolně přihlásila k všestranné mohutné pomoci těm ubožákům, kteří hledají bezpečnost a lepší život. Je mi stydno, že se naše země handrkuje o pomoci tak minimálnímu počtu lidských bytostí. Wintonovy děti ano, ale ty krásné černé oči těch nebohých dětí ne?“

Podobně to vidí i tento právník: „Lidé ze Sýrie neutíkají jen tak, opouští s rodinami a malými dětmi své domovy, neboť jim jde o život. Doslova. Jsou to lidé a my se k nim chováme jako k odpadu. Vůbec si neumíme představit, že bychom v té situaci mohli někdy být sami. Je to ostuda.“

Propustné hranice Schengenu

Někteří právníci se pozastavovali nad tím, jak je možné, že se tolik uprchlíků může volně překračovat hranice Schengenského prostoru: „Netušil jsem, že hranice EU jsou až tak děravé.“ „Řecko ignoruje své povinnosti státu s vnějšími hranicemi Schengenu už delší dobu. Letos se pod náporem uprchlíků přidala Itálie. Kdo vyčítá Maďarům jejich přístup k migrantům, tak si neuvědomuje, jakému náporu jsou v důsledku řeckého kolapsu již řadu měsíců vystaveni. A Němci a Švédové se zbláznili úplně – jejich vstřícnost k uprchlíkům dala do pohybu další statisíce lidí mimo ty, kteří jsou již měsíce na cestě za vysněným evropským rájem,“ říká další z respondentů. „Nedojde-li k nápravě, bude to konec Schengenu a následně i celé EU,“ varuje jiný právník.

V odpovědích se objevovaly i názory, že je třeba rozlišovat uprchlíky od „ekonomických migrantů“. „Dikce Ženevské úmluvy o uprchlících z roku 1951 je velmi obecná, otázkou je, zda všichni ti, kteří se z místa ozbrojeného konfliktu přesunout do první bezpečné země mají stejné postavení i poté, co se z bezpečné země přesouvají dál. Není vyloučeno, že v takovém případě je jejich postavení přinejmenším smíšené a mohou být považováni také za ekonomické migranty,“ vysvětluje jeden z respondentů.

Toto rozlišení je totiž důležité: „Bylo by dost dobré mít jasno v tom, zda skutečně jde o uprchlíky anebo o ty, co prostě migrují, jako migrují lidé již tisíciletí. Obvykle ve snaze doputovat do nějaké pro ně příznivější lokality. Což jistě nelze principiálně nikomu upírat, ale na povolení k pobytu jsou v takovém případě dost odlišná pravidla.“

Trvale dočasné řešení

Přestože mnozí právníci vidí v kvótách solidaritu s ostatními státy EU, jen naprostý zlomek z nich považuje toto řešení za ideální. „Azylové řízení je snad individuální, zkoumá se osud každého člověka. Takže mi kvóty připomínají spíše velkoobchod, než správní a soudní řízení,“ říká jeden z respondentů.

„Azylové zatížení jednotlivých zemí EU podle dublinských kritérií je fakticky nespravedlivé již pěkně dlouhou dobu, navíc s negativními efekty na samotné žadatele, kteří mnohdy žijí v nedůstojných podmínkách a jsou vystavováni ponižujícímu a nelidskému zacházení. To není nic nového, bohužel všichni před řešením strkali hlavu do písku. To, co se nyní řeší v hektické a emočně vypjaté situaci, mohlo být řešeno v klidu již několik let. Nemuselo se pak hledat řešení v kvótách, ale v novém a spravedlivějším nastavení dublinských kritérií,“ vysvětluje jeden z právníků. „Kvóty jsou typickým regulatorním zásahem, neadekvátní papírovou odpovědí úředníků – zdánlivým řešením, které v daném případě neřeší příčinu problému,“ dodává jiný respondent.

„Je třeba též korigovat princip trvalého pobytu uprchlíků – jakmile se situace ve zdrojové zemi stabilizuje, mělo by být možné je vrátit zpět. Stejně tak je třeba omezit princip spojování rodin na nukleární minimum,“ popisuje jeden z právníků častou obavu, aby se z dočasného řešení – kterým právní institut azylu bezpochyby je –, nestalo trvalé usídlení milionů migrantů v Evropě. Mnozí jsou toho názoru, že by Evropané měli u migrantů trvat na přijetí zdejších hodnot. Lze na to ale pohlížet i opačně: „Málo co by Česku prospělo tak jako více etnické, náboženské a jiné diverzita, která tolik obohacuje a otevírá obzory.“